sobota 31. října 2015

Jak jsem se neplánovaně ocitla na půlmaratonu

Říká se, že nejlepší jsou akce, které jsou neplánované a člověk si od nich nic neslibuje. A často je to pravda. Já jsem si v tomto případě ani nic slibovat nestihla. Kdepak bych tušila, když jsem před třemi dny psala minulý článek, že mým dalším tréninkem bude závod půlmaratonu. Ten se běžel ve Velkých Bílovicích v rámci prvního ročníku Vinařského maratonu. Pojala jsem ho běžecko-fotecky :) (Omluva lingvistům :) )




Toto je pan Kovařík. Nejstarší účastník maratonu. Zároveň je to pro něj v 69 letech první maraton. Běhat začal před třemi lety, protože ho zlobila noha :) Spousta lidí jeho věku by v této situaci pověsilo pohyb na hřebík. Pan Kovařík mi taky řekl, že jej do závodu nahecovali vnuci. Prý budou ve třídě jediní, jejichž děda uběhl maraton. Tomu říkám motivace! A že se budou mít čím chlubit!





Závod vedl přes Čejkovice. Tam se před vyhlášenými vinnými sklípky podávala dnes jen voda, čaj a jonťák. Nicméně často na nás místní pokřikovali, ať po závodě dojdeme oslavit.


Občerstvovačka v Čejkovicích

A to jsem já. Tedy kousek mě. Aby bylo vidět, že jsem tudy taky běžela :)


Já

Z Čejkovic pak trasa vedla mezi vinicemi. Svítilo sluníčko a byla to úžasná podívaná. Většina závodníků úplně zapomněla, že se běží do kopečka.





A toto je Martina. Kamarádka, jejíž kamarádka onemocněla a tak jsem se den před závodem rozhodla, že ji v tom samotnou nenechám a její nemocnou kamarádku jsem zastoupila. Bylo to dobré rozhodnutí. Martina stojí u motta ´Každý den máš šanci změnit svůj život´, které je zároveň jejím osobním. Za Martinou vykukují Vrbice. Jsme něco málo za polovinou tratě, na 12km.
V Modrých Horách, což je pět obcí v nejjižnějším cípu Moravy, nám nabízeli místní k občerstvení burčák. S díky jsem odmítla. Kadibudky po cestě nebyly :)









Z dálky na nás občas vykoukla kaplička Hradištěk. Tajně jsem doufala, že doběhneme až k ní, ale trasa půlmaratonu tuto skvostnou stavbičku vynechala. Tak jsem si ji odběhla alespoň vyfotit. Stálo mě to sice pár set metrů navíc, které za to ale stály :) Trasa maratonu vede přímo kolem ní, takže pro příští ročník mám o trase rozhodnuto.



Když jsme dobíhali zpět do Velkých Bílovic, čekalo nás hned zkraje uvítání pána v kroji. Chtěla jsem si jej vyfotit a tak přivolal ještě ´babku´. Ta když zjistila, že se má jít fotit, všeho nechala, popadla košík jako rekvizitu a vznikla z toho tato fotka :) Byli moc milí.


Byl to skvělý závod. Krom krásné atmosféry, vína, usměvavých organizátorek ze spolku Báječné ženy v běhu  jsme měli i luxusní počasí a už teď se těším na další ročník.

středa 28. října 2015

Chci zpátky svoji fyzičku! Zn.Hned! :)

Myslím, že kdybych sem dala copy&paste článku, který jsem napsala přesně před rokem, nikdo nic nepozná. Aniž bych viděla do budoucnosti, napsala jsem loni v podstatě takový univerzální zápisek. Je to fakt až trapný, jak se každý rok na podzim opakuju. Holt starého psa novým kouskům nenaučíš :D
 
Takže to zkrátím. Mé běžecké konto je v bankrotu, fyzička u dna. Po delším pobytu mimo republiku mi návrat do normálu zabral skoro měsíc ... než jsem srovnala věci rodinné, pracovní a společenské. Ale barevnost podzimu se už nedala déle ignorovat. Takže nazouvám tenisky a dle "manuálu" z předchozího roku, zahajuji zimní přípravu.

do tohoto koukám z kuchyně ...

Pravda, nemládneme a fyzička se nahazuje čím dál obtížněji. Zatím co se škrábeme s mužem do kopce, já sázím na vizualizici. Povídám mu, jak si představuji, že si běžím svých dvacet kiláčků - vzdálenost, která mi v tréninku nejvíc vyhovuje - a jak je mi dobře. Jak se mi krásně dýchá, tváře mám prokrvené, tělo drží rytmus ... Moje rozjímání přeruší jeho vizualizace, kde ho ohlodávají vrány někde na pěšině v lese. A jsem zas v háji :) K tomu nás míjí běžci, kteří jsou na tom s fyzičkou viditelně a slyšitelně lépe. Já ji chci taky, zpět, fyzičku jednu z(a)tracenou! Teď hned :)


Ale něco pozitivního se přece jen událo. Všichni pejskaři, opravdu všichni a bylo jich dnes mnoho, si drželi u nohy své psy, když jsme kolem nich probíhali. Hledala jsem si pro to nějaké vysvětlení, nějakou souvislost, ale na nic jsem nepřišla. Všem jsem alespoň nahlas poděkovala. Jen by mohli být trochu trpělivější a nechat nás kousek poodběhnout, než těsně za naším zadkem zakřičí na svého psa "Volno!" A nebo my budeme muset být rychlejší. Už se na to těším.

Takže ... už zase hrnem Brnem ... :)

pátek 25. září 2015

Žiju :)

Trochu jsem se odmlčela, ale žiju :) Akorát momentálně pár týdnů v Izraeli. Moje místní kolegyně mi nabídla k obývání její dům, tak jsme sem s rodinou přeletěli a snažíme se tuto zemi poznat z pohledu běžného místního občana. O tom jak to zde chodí, píšu na blog na iDnes.


Tel Aviv

S běháním to tu mají těžké. Běhání je zde záležistostí sekulárních Židů. Pokud nebydlí blízko pláže, poblíž nebo přímo v Tel Avivu nebo v moderní části některého z velkých měst, není moc kde běhat. Běžně se třeba stává, že ve vnitrozemí potkáte běžce běžet na dálnici v protisměru.  Ačkoliv podmínky pro trénink nejsou ideální, koná se tu několik zajímavých závodů. Například Jerusalem Marathon nebo Tel Aviv Marathon.



Krajinu Izraele tvoří z téměř 70% poušť a když už se zde nachází nějaký ten lesík, jsou v něm sice vyznačeny trailové trasy, ale moc bezpečně bych se v nich necítila.

i přes tuto krajinu vedou traily
přes tento kráter v Negevské poušti vede spousta trailových cest

Takže pokud se někde běhá, tak hlavně po plážích Středozemního moře. Jsou krásné, jsou dlouhé a dá se po nich naběhat spousty kilometrů. Musíte to ale stihnout hodně brzy ráno, protože teplota přes den rychle stoupá. V těchto zářijových dnech je od 9 h ráno do setmění stále stabilních 33-35 stupňů.

Jedna z pláží blízko Tel Avivu


Další nevýhodou je, že zde nejsou kopce. Myslím na pláži :) Když jsem zde byla na jaře pracovně, tak jsem při ranním výběhu na jeden "kopec" narazila. Byl to takový strmější příjezd z městečka na pláž a běhalo po něm spousta běžců, pořád dokola, nahoru a dolů. Asi to bylo široko daleko jediné místo, kde se daly trochu potrénovat výběhy, protože hustota běžců byla místy jako na nějakém menším závodě :)


na vrcholu kopečku bylo stále plno

Zatím co u nás potkávám běžce v trikách často z různých horských trailů, tady kolem mě běhaly trika s nápisy "desert run", "desert marathon" a jednou dokonce Marathon des Sables. Ano, na tyto závody se zde natrénovat dá. Ovšem při tréninku například přímo v místní Negevské nebo Judské poušti musíte počítat s tím, že budete utíkat třeba před leopardem :)



Když to shrnu ... pohybu zde mám dost, žiju, ale teď nějakou chvíli neběhám. Říkám tomu "nabírání síly" a už se děsně těším, až ji využiju :)



pondělí 3. srpna 2015

Triexpert, STRC Ostrava a vesničky moravské

Nějaké to cestování jsem si odbyla na jaře a tak netradičně dřepím během léta v Brně. Letošní prázdniny jsou tedy ve znamení běhání po vesničkách moravských a slezkých ... včetně jednoho závodu v Ostravě a každostředečního Triexpertu na předměstí Brna :) A nemůžu si stěžovat :)

Jižní Morava zblízka
Triexpert mi hlídá moji morálku. Nebýt tohoto seriálu závodů, mé letní běhání ztratí jakoukoliv kázeň. Triexpert mě donutí každou středu:
- skončit v 17h v práci
- přemoct se k rychlému tempu
- vyčíst si hodinky
- přiznat si, jak se moje výkony od jara závod od závodu horší
Minulý týden, po dvanáctém závodě, jsem se sice dostala v mé věkové kategorii do vedení, ale pramálo to vypovídá o mé momentální výkonnosti a nasazení :)
Pozor ale ... kdo by si myslel, že tento pohár běhá pár brňáků, ten by byl možná na startu překvapen. Obvyklý počet závodníků je týden co týden od 250 do 300. A to už je slušné číslo i pro celorepublikové závody.

v cíli jednoho ze závodů Triexpertu - aneb hurá mám to za sebou
Víkendy se snažíme běhat mimo město a tak jak jsem vždycky mířila raději do lesů, letos mě baví probíhat vesničky a pole, poslouchat cirkulárku, zdravit břichaté strejdy v tílku, dát si pivko v místní hospodě, pokřižovat se u Božích muk a nacházet kouzelná místa, která místní usedlíci možná neocení.

Svatý Michal v Bohuticích


už se nám rodí vínečko ...  a v pozadí Pálava

fanoušci podél trati
v makovém poli
Jak jsem zmínila, šňůru víkendových vesnických běhů přetrhl pouze Salomon City Trail v Ostravě. Bylo při něm hodně vedro, tuším padl ten den v Ostravě rekord, 39 C, a tak jsem závodní ambice hodila za hlavu a trať si odběhla tak, abych nedopadla jako dva nešťasníci, co je musela odvézt sanitka. Jinak to byla krásná trať a kdo mi ještě někdy řekne, že Ostrava je placka, toho pošlu ...  vyběhnout si nějakou haldu :)
Fotku nemám, ačkoliv jich bylo zveřejněno na tisíc. Asi jsem se moc šklebila.

Aby to nebylo celé tak podezřele optimistické, tak se přiznám, že se mi letos nevyhýbají různá zranění, která se snažím mít více či méně pod kontrolou. Jestli všechno dobře půjde, postavím se tuto sobotu na start maratonu nebo čtyřicetsedmičky nebo kolik .. v Krkonoších. Protože má být opět vedro a protože je to opět závod v rámci STRC, tak tentokrát nepodcením vodu. Koupila jsem si svůj první camel bag :) Hurá! Dnes jsem ho šla po práci proběhnout a vypadá slibně.

zkouška camel bagu
Užívejte prázdniny, teplo, koupání v rybníku, český pivko, vesnice a všimejte si spolu se mnou, jak je u nás krásně :)

neděle 5. července 2015

Chorvatské pobíhání

Poslední dny se to mezi blogery jen hemží šílenostmi různých rozměrů - jeden obíhá ve Španělsku pohoří, z druhého je Gladiátor, další se vydala na cyklomaraton, jedni běhaj maraton každý den sedm dní po sobě, další zas přejíždí na kole celou Evropu ... a já? Já jsem si trapně pobíhala po pobřežní vycházkové cestičce Franze Josefa I. :)

tudy chodil i císař

V Chorvatsku jsme se ocitli díky dceři, která sem odjela na Primorje Cup, závod v synchronizovaném plavání v Rijece. Jeli jsme ji podpořit a trošku si pobyt prodloužili :) První dny jsme strávili fanděním na bazéně, který si zaslouží zmínku, protože tak krásný plavecký areál jsem dlouho neviděla.

bazén s otevírací střechou a přístupem přímo na pláž

skokanská věž a za ní rovnou moře
Za zmínku tedy stojí i to, že naše holky brněnský (Tesla Brno), vybojovaly pohár pro celkově nejlepší tým celého závodu.
Hned jak skončily závody, začali jsme žít aktivně i já s Davčem. Jeden den jsme se sice až na počtvrté, ale přesto úspěšně vyškrábali na vrchol Snježnik. Až někdy budu lamentovat nad značením cest v našich lesích, budu si muset vzpomenout na značení cesty na Snježnik. Respektive na absenci značení.

konečně ...
Když už jsem u té absence ... za celý den putování jsme narazili pouze na jednu dvojici turistů. Celkem neuvěřitelný fakt, když vzpomenu, že kousek pod námi se na plážích tísní tisíce hlav.
Dalším výšlapem byl vrchol Vojak s krásnou rozhlednou, ze které jsme měli celou Istrii jako na dlani ... a v hlavě začal vrtat červíček ... kudypak že se to běží ten závod přes Istrii ?

Vojak

Istrie na dlani ...
A ještě výlet na Plitvická jezera, kde se o běhu ani sportovní chůzi mluvit nedá. Jednak člověk musí pořád stát a (s otevřenou pusou) obdivovat a druhak je tam tolik turistů, že chůze připomíná spíš husí pochod. Ale i tak to stojí za to.

Poklad na Stříbrném jezeře :)
K samotnému běhání jsme využívali již zmiňovanou cestičku Franze Josefa I. podél pobřeží. Táhne se celých 10 km během nichž probíháte přes mostky, parčíky, v tunýlcích, kavárničkami a je to moc prima.

... přístavem

... restaurací

... parčíkem
Zkrátka takové to pohodové prázdninové pobíhání typu "aby se neřeklo" :) Zároveň ale taky takové to pohodové prázdninové pobíhání, na které se těším po zbytek roku :)

neděle 14. června 2015

STRC Dolní Morava - aneb pijeme z potoků :)

To, že bude vedro, se vědělo. To, že loni bylo stejné vedro a byl problém s vodou na občerstvovačkách, se taky vědělo. Přesto jsme zase pili z potoků ... :)

Krátce po příjezdu na Dolní Moravu slyším z dálky hlas Aleše Valenty. Čím jsme blíž, rozpoznávám jednotlivá slova ... bahno, těžká, kořeny, voda, bahno ... Trochu nás strašili a vybízeli k opatrnosti, ale hrála k tomu nabušená muzika, tak kdo by se vlka bál ... Rozmýšlím se, jestli si vezmu jednu lahev na ruku nebo dvě na obě ruce. Se dvěma jsem ještě neběžela a asi bych byla nemotorná, nemoci ruce k ničemu než nošení lahví použíti :) Běžím s jednou. A je to špatné rozhodnutí. Taky si neberu nic k jídlu, loni byly tuším kousky čokolády a to mi na 30 km trati stačí. Taky špatné rozhodnutí :)

předzávodní,  povinná :)

Vybíháme, krouží nad námi helikoptéra s kamerou ČT a tak navzdory tomu, že prvních 10 km vede jen do kopce, se všichni usmíváme a různě šklebíme do sluníčka. Na devátém se už nešklebím do sluníčka, ale do kelímku s nabízenou vodou. Plave tam všelico. Jo, nabrat vodu do dlaně a usrknout jen tak z potoka, je jiná romantika, než koukat na bordel v bílém kelímku a z plna hrdla jej pít. Svoji jednu lahvičku jsem vypila už cestou sem a tak si hrdinně liji jeden kelímek do lahvičky a běžím dál.

blbinky pro fotografa

už to pomalu začíná ...
Jen co se seběhlo z hlavní cesty na úzké mechové cestičky, zapomínám na vodu a užívám si běhu přes kořeny, kameny, mechy, můstky, blatíčko ... krásný terén a mám dost sil, tak předbíhám spoustu běžců a kupodivu nejen z kopce. To budou ty dřepy! Zase jsem začala dělat každý den dřepy a každý den jich pár přidám. Sice se mi do toho nikdy nechce, někdy si vzpomenu třeba až když už ležím v posteli... a přece vstanu a potrápím nohy.
Cupitám si, sbíhám přes špičky kamenů, chvalořečím Speedcrossy, které mi dovolují potlačit pud sebezáchovy. Dnes mě v nich ani nezlobí malíčky, když mě napadlo si po půlroce používání uvolnit vázání ve špičce. Někdy prostě vymýšlím všelijaké ptákoviny, ale prosté věci mě jaksi nenapadnou :)

Už se těším na druhou občerstvovačku, jak si doleju lahvinku a pak už to bude dost kilometrů jen z kopce. Da druhé občerstvovačce nikde nevidím barel, jen se tam uklízí po zemi rozházené kelímky ... "Je tady voda?" ptám se ohnutého dobrovolníka a ten mě odkáže na studánku, o pár metrů níže .. je tam prý kolega. S úlevou sbíhám a vidím nejen kolegu, ale hrozen nervozně postávajících běžců a kdesi u země sehnutého kolegu, jak chytá čurůček vody do kelímku, rychlostí kelímek za minutu. S lítostí sleduji, jak kolem mě sviští závodníci. Někteří si vzali na záda své vlastní vody dost, někteří se na studánku prostě vykašlali. A někteří, jako já, se postavili do fronty, aby získali kelímek vody, jež pak jen zasyčel v hrdle a následně si nabírali vodu do lahviček přímo z potůčků po cestě.

cílová, povinná :)
Moje lahvička je bledě modrá a tak alespoň vytvářela pocit křišťálové vody. Ne, lhala bych, byla krásně studená a dobrá. A já proti vodě z potoka ani nic nemám ... nicméně raději si ji naliji za krk, nebo v ní vymáchám kšiltovku, než že ji přímo piji. Možná je lepší než ta doma z kohoutku, chlorovaná, a možná jsem rozmazlená nebo přehnaně úzkostlivá :) A taky nemám ve zvyku stěžovat si na organizaci závodů, ono to není lehké, ale toto jsem vnímala trochu jako nefér. Kdyby v propozicích stálo, že od devátého do dvacátého druhého kilometru nebude občerstvovací stanice, protože tam není vodu jak dopravit a té přírodní je po cestě dost, tak se na to připravím. Ale protože tam stálo voda, ionťák, gel a nic z toho tam nebylo, tak to mi při 30 km závodě ve 30 stupních, přijde nedotažené. A přitom poučení už by mohlo být z minula... I když to stejné platí vlastně i pro mě :)))
Ale konec nářkům, závod byl jinak skvělý. Krásná trasa, úžasné výhledy, technicky náročné úseky, výborné zázemí hotelu Vista, melouny v cíli a samozřejmě skvělí lidé, kamarádi. Dokonce jsem se letos v závěrečném kopci přinutila opakovaně rozběhnout :) a v cíli byla o pět minut dřív, než minule. Nic mě nebolelo a celý mě to hodně bavilo. Příští rok se budu (s camelbakem) těšit zas :)
Čas v cíli: 3:13:17



sobota 30. května 2015

Moje první DNF :(

Teď už je to lepší. Mám v sobě druhou sklenku vína. Zapíjím žal a to často nedělám. Ale dnes to nějak potřebuji :-) Dnes jsem se nenechala ovládnout pocity a podlehla rozumu. Mám u svého jména poprvé DNF. Ale popořádku.

Valašský hrb je jedním z těch závodů, na který se chcete vracet. Loni mě nadchnul, letos byl jedním z mála, u kterých jsem si byla jistá, že poběžím. Nastal den D. Hlava natěšená, nastavená na 55km, tělo jakžtakž připravené. Na startu se potkáváme s kamarády, jejich řady se stále rozšiřují. Báječné ženy v běhu, iThinkBeer, Opavská sekce, pár nezařazených :) a taky moji kolegové z Red Hatu :) Udělalo se plno hromadných fotek, bohužel nemám ani jednu. Že bych mohla taky něco vyfotit, jsem si uvědomila až na startu ...
Padesátníci, jak někteří "vtipně" nazývali běžce padesátky :) se rozběhli celkem poklidným tempem. Kousek po startu, Bubo běhá sem a tam a fotí nasmívající se dav - moc se na ty fotky těším :) a doufám, že fotil i výhledy, protože se mi nechtělo vytahovat mobil a výhledy stály za to :)
Připojuji se k Veverkovi pražskému a cesta během povídání krásně ubíhá. Jenže pak nastávají mé oblíbené seběhy a to já se neudržím :) Užívám si (relativní) rychlosti, mozek se soustředí jen na terén, oči slzí ... toto mě fakt baví. V kopci mě samozřejmě zase všichni doženou a není to jen tím, že jsem malá a dělám krátké kroky :)
Ve výstupu na Vysokou se ke mně přidá "pan neznámý", který občas zabrouzdá na můj blog a za chvíli jsme nahoře, ani nevím jak. Děkuji! :)
Před Točníkem potkávám první závodníky v protisměru. První Aleš Palko, pak druhý, třetí .. třetí můj kolega Pepa! Skvělý! Nakopne mě to a upaluji na otočku. Pak mě ale udolává dlouhá táhlá asfaltka pod Vysokou. Ano, je super, že už nemusíme přes kopec, ale není to někdy lepší než ty táhlé asfaltky?

foto: Lukáš Budínský

Jak přecházíme v nerovný terén, začínám cítit v levém lýtku píchání. Ale tak to se dá čekat, že čím dál, tím víc bude přibývat všelijakých bolístek. Toto píchání ale sílí a dost mi připomíná nedávné útrapy s nataženým úponem lýtka, ale toho druhého lýtka! Proč by mě mělo začít to stejné na druhé noze? Snažím se to nevnímat, ale už se přistihuji, jak občas zkřivím obličej, pak občas zakulhám, nakonec tomu začnu podvědomě úplně uhýbat a to není dobře. Určitě ne na pětadvacátém. Čekám, že se to rozběhá, ale je to pořád stejné. Ani lepší, ani horší.
Dalších 5 kilometrů bojuji s hlavou. Běží se mi jinak moc fajn, tempo mám pořád pěkné, ale to lýtko ... vím, jak to dopadlo minule, když jsem si myslela, že to rozběhám a odbelhala s tím 12km. Tady mě čekalo dalších 25. Mám rozběhaný Triexpert pohár, za dva týdny chci (moc chci!) běžet třicítku přes Králický Sněžník - říkal rozum. Přece to teď v půlce nezabalím, když tempo pořád udržím.. jen to prostě bude bolet - říkaly pocity. Jenže seběh do cíle třicítky rozhodnul. Už mi nešlo došlápnout. Představa, že se protrápím dalších 25 km a pak mě to vyřadí na bůhví jak dlouho z běhání úplně, rozhodla o tom, že jsem namířila do cíle.
Jakmile se tak stalo, spustily se mi slzy a nebýt mých milých kamarádek, které mě utěšovaly a tomu, jak trapně mi bylo, tak tam bulím jak želva doteď. To si nakrásno může člověk říkat, že udělal dobře, že toto je z dlouhodobého pohledu rozumné rozhodnutí, hlava je nastavená jinak, chtěla jsem běžet a bavilo mě to a užívala jsem si to a je mi teď prostě smutno a jsem zklamaná. Určitě je to nová, další zkušenost, která mi něco přinese, ale to možná pochopím až později.
Děkuji všem, co mě povzbuzovali ať na trati nebo pak v cíli a omlouvám se všem, co jsem se s nimi nestihla rozloučit. Snad příště na jiné akci. Nebo příště na Hrbu ... mám s ním teď nevyřízené účty ;-)

středa 13. května 2015

Maraton na Helgolandu

Předloni jsme byli na Helgolandu fotit. Bylo to týden poté, co se tam běžel maraton a pamatuji se, jak nás to mrzelo. Letos jsme vybrali jediný možný termín a hle! zrovna se tam běží maraton. Samozřejmě nám to nikdo nevěřil, ale je to tak, byla to náhoda :)

ty tečičky na povrchu útesu, jsou lidi

Maraton na Helgolandu znamená 5x oběhnout ostrov a to ještě po té nejdelší možné trase, tedy přes všechna mola, 5x vyběhnout na útes a zase z něj seběhnout. Bojovat s všudypřítomným větrem, obdivovat tereje - největší mořské ptáky severní polokoule - a nenechat se jimi posrat, kochat se výhledem na moře, užívat si fandění ostrovanů, pro které je to jedna z mála akcí, konaných na tomto osamoceném kousku země.

vášnivý organizátor
 Protože jsme si ubytování sháněli na poslední chvíli a kapacita je zde omezená, bydleli jsme na sousedním, ještě menším ostrově, Dune. Právě tady se vyvalují tuleni, a dá se k nim dostat opravdu blízko, čímž se tento ostrůvek stává velmi atraktivním :)

Natka šla popřát tuleňům dobré ráno :)
Dune je písečný ostrov, takže na proběhnutí se před maratonem, nám stačilo ostrov jednou oběhnout a měli jsme toho dost :)

kýč jak bič

Pro severní moře je také kromě silného větru typické rychlé střídání počasí. A tak běh za západu slunce, vystřídalo probuzení se do lijáku. Bylo mi z toho smutno ... chtěla jsem se kochat a ne bojovat s deštěm. Na to jsou jiné závody. U moře má být pěkně :)

o dramatické nebe zde není nouze

Odkojeni frontami na registraci, frontami na úschovnu, frontami na záchod, odjeli jsme na start hodinu předem. K našemu překvapení tam nikdo nebyl. Když se nikdo nedostavil ani půl hodiny před závodem, připadali jsme si jak Hujerovi, co se nemůžou dočkat. Tak čtvrt hodiny před závodem přišlo pár lidí odložit věci do prázdné šatny. To nás taky mohlo napadnout, že při velikosti ostrova, to měl z hotelu nebo domu každý na start co by kamenem dohodil. Ze startovky se taky dalo vyčíst, že jsme s Davidem jediní mimoněmečtí účastníci. Státní příslušnost tam ale uvedena nebyla a tak mě docela bavilo, jak si mě na startu nenápadně obcházejí a snaží se rozluštit české nápisy na triku. Nikdo se ale přímo nezeptal, odkud jsme :)

odpočinková pasáž dole u móře

První kolo se neslo ve znamení lijáku. Když jsem vybíhala na útes, tak jsem si říkala, že dnes to zadarmo nebude. Totálně mokrá, všechno přilepený tak, že jsem měla pocit, že jsem nahá.
Druhé kolo už nepršelo, nastavila jsem autopilota na pocitově příjemné tempo. Nicméně jsem si všimla, že oproti prvnímu kolu se mi David dost vzdaluje a tak jsem si řekla, že na flákání je času dost a trochu jsem do toho šlápla.
Ve třetím kole začalo hrozně foukat. Nahoře na útesu foukalo 15m/s, což je poměrně hodně a člověk aby se proti větru pohyboval vpřed, musel se naklonit do ostrého úhlu a nohama zabírat tak, jako by měl na páse zapnutu nejtěžší zátěž. Tak jak jsem si myslela, že se budu nahoře na útesu kochat, tak jsem byla ráda, že se tam vůbec pohybuju, že mě to nesfoukne do moře a že udržím nohy ve větru tak, že nebudu sama sebe podkopávat.
vítr, vítr, vítr ... a občerstvení na každém kroku
Čtvrté kolo jsem celé myslela na to, jak zase budu muset nahoru do toho větru. V pátém kole mi přišlo, že už je nejmíň vichřice. A to když se do mě vítr opřel zezadu v době, kdy jsem se jala sbíhat schůdky. Byl z toho nechtěný přelet nad schody, za který jsem si zasloužila nezasloužený potlesk :D
 
kochací pasáž, vpravo terejové

Celou dobu nás městečkem provázela úžasná atmosféra. Fandili děti, babičky, turisté, všichni. Každé proběhnutí cílem jsem si užila aplaus, to když moderátor oznámil, že právě běží Renata Proseko aus der Tschechische Republik. Atrakce :)))
Atrakce doběhla za 3:55:01 na druhém místě v kategorii Senniorinnen W40 :)

v cíli, s krásnou medailí

Co mě zaujalo, byla disciplinovanost běžců. Žádné občerstvovačky, kde člověk šlape po kelímcích a klouže na slupkách banánů .. tady za každou občerstvovačkou - a bylo jich oficiálně 5 na 8 km, neoficiálně nabízel kdeco kdokoliv - byly pytle a do těch každý hodil svůj kelímek a odpadek. Nádhera.

Večer bylo vyhlášení výsledků. Opět jsme chybovali. Jsme zvyklí, že na večerní vyhlášení přijdou většinou jen vyhlašovaní a tak jsme si dali na čas. Přišli jsme do přeplněné haly, kde nebylo místo ani na stání, natož k sednutí. Byl zde celý ostrov :) Stihli jsme ale odjet dřív, než se začlo v rytmu jodlovačky pohupovat. Mohl to být sice další silný zážitek, ale ten už jsme si nechali ujít :) Není všem dnům konec ... :)