Beskydská sedmička 2010

O této akci jsem se dozvěděla z magazínu Sedmička a od první chvíle mi bylo jasné, že to je přesně závod pro nás. Manžela jsem nemusela vůbec přemlouvat, netrvalo dlouho a náš tým DARE figuroval na startovní listině MIX HOBBY do 40let. Přípravu jsme vzali od podlahy, respektive od bot. 77km přes 7 beskydských vrcholů nemůžeme přece absolvovat v pohorkách nebo silničkách. A hned byl důvod pro nákup mých vysněných krosek Salomon. Hned jak přišly, chovala jsem si je jako miminko. Nádherné, pohodlné botičky. Nakonec jsem je obula až pár dní před závodem, protože přes prázdniny vzdor všem předsevzetím nebyl čas na trénink v terénu. Vlastně jsem mínila v závodě těžit pouze ze své všeobecné vytrvalosti a fyzické kondice, kterou jsem si vylepšovala krátkými běhy, dřepy a výpony na schodech. S tímto nevalným tréninkem jsem plná obav vyjížděla vstříc závodu s více než 5000 m převýšením.

Frenštát pod Radhoštěm, pátek

Už ve vlaku se potkáváme s pár budoucími účastníky závodu, ve městě pak potkáváme celé skupinky turistů s ohromnými bágly. Něco je špatně. My máme každý jen malý batůžek s pečlivě vybranou, co nejlehčí výbavou a jednu malou tašku s prádlem na převlečení po závodě. V sokolovně se registrujeme, dostáváme na ruku oranžový pásek, na který se budou značit kontroly a jdeme se “ubytovat” do místní školy. Tam už se převlékají “sporťáci”, které poznáváme nejen podle běžecké výbavy, ale taky podle zeleného pásku na ruce. Vedou silný řeči a tak si vedle nich připadáme jako úplní amatéři. No však závod ukáže ... takových už jsem na maratonu předběhla...

Na náměstí se zatím reportérka televize snaží vytvořit atmosféru a povzbudit ten dav asi 2000 účastníků, nejistě postávajících, nevěda co od prvního ročníku očekávat. Nálada se zvedá až s vystoupením organizátora a horolezce Libora Uhra, který na obřích obrazovkách popisuje detailně trasu. Nějaká nová odbočení kvůli ochráncům přírody a rázem se trať navyšuje na 87km. Tak to je nálož. Vystoupení šéfa horské služby nebo to, že Vitana nedodá slíbená jídla na občerstvovačky a jde se na vlastní zásoby (které nemáme), už nás nemůže rozhodit. Holt je to extrémní závod, tak co se divíme. Už jen pár nadupaných klipů z Liborových cest, ve 21h odbíjení ze zvonice a vyráží se. Nikam se netlačíme, startujeme ze zadních pozic. Jsme HOBBY a naším cílem je dojít ve zdraví a limitu.

Poměrně rychlým tempem docházíme po asfaltce pod Javorový vrch. Tady je ovšem první překážka v podobě špuntu. Lidského špuntu. 2000 lidí vypuštěných ve stejný čas se prostě na lesní klikatou cestičku pro jednoho, nemůže vejít. Stojíme, čekáme, občas se fronta o kousek posune, ale aspoň se můžeme kochat pohledem na světélkujícího hada čelovek, který se táhne od Frenštátu až na vrchol. Krásná podívaná, naskakuje mi z toho husí kůže. Z GPS jsme nakonec vyčetli, že jsme ve frontě na vrchol prostáli celou 1 hodinu.

Zatímco někteří nahoře už rozdělávají první piknik, svačinky,  pivečko ... my využíváme volné cesty a  co nejrychlejším tempem jdeme dál. Sestup vypadá bohužel stejně jako výstup. Přešlapující fronta dolů blátem. Ještě že máme hůlky.

Dole na Pindule míjíme další pikniky, míříme na Radhošť  a co chvíli někoho předbíháme. Honění se za světýlky čelovek a jejich následný skalp mě začíná náramně bavit. Jde se mi báječně, ještě necítím žádnou velkou únavu a tak se nahoře poprvé směrem na Pustevny rozbíháme. Občas slyšíme nějakou poznámku, ale je mi to jedno. Najednou se měním na závodníka. Nemíním se ploužit, chci dojít za světla. Když má něco v názvu závod, tak závodím. Běžet jde lehce a těch pochytaných světýlek!

Dobíháme do narvané hospody na Pustevnách, nabíráme vodu a běžíme dál na Čertův Mlýn. Cesta se zase zužuje, takže nezbývá než jít v závěsu, naštěstí docela svižným tempem. Začínám litovat, že jsme se na startu neprotlačili víc dopředu. Netušili jsme, že většina tuto akci pojme jako dvoudenní pochod. Přemýšlím, koukám pod nohy a málem přehlížím výstražnou ceduli s medvědem. Co tím jako chtějí naznačit? Adrenalin stoupá a je mi naprosto jasné, co v batohu táhneme zbytečně. Spacáky.

Dlouhatánský sešup z Čertova mlýna bez zastavení běžíme. Lapáme jedno světýlko za druhým.

Na občerstvovačce v Čeladné kupodivu potkáváme i sporťáky. Trochu nás to nakopne a po krátké pauze pádíme na Smrk a to tou nejhorší možnou cestou. Po značené se nesmí, takže nás ženou výsekem lesa nahoru, přímo za nosem. Pro mě je to s odstupem asi nejtěžší stoupání. Před námi museli být nějací obři, jinak si neumím vysvětlit ty mohutné rozestupy mezi jednotlivými stupy na kroky. Pro mě tak velké, že využívám svůj maximální rozsah pohybu. A to mě vyčerpává. Nicméně jdeme bez zastavení, pravidelným tempem. Konečně jsme nahoře.

Sestup dolů ubíhá celkem v pohodě a na rozcestí, kde se máme rozhodnout pro delší variantu s občerstvením nebo kratší variantu bez občerstvení, si vybíráme samozřejmě tu kratší. Pro kelímek polívky ze sáčku se nám do údolí nechce. Začíná svítat a vypadá to, že před výstupem na Lysou horu se láme chleba. Zase kousek běžíme, protáhneme trochu jiné svaly a je tu nástup na Lysou horu. Poprvé cítím únavu, už to nejde tak zlehka, ale pořád to jde. Cestou se předbíháme se “sporťáky” co vedli silný řeči v tělocvičně a euforie nás žene nahoru. Nekonečný kopec. Svítí sluníčko a my v 10h stojíme na kontrole pod bránou na Lysé hoře. Ptám se, kolik je před námi lidí. Asi 200. Tak to jde, to jsme se docela propracovali. Máme hlad a tak bereme za vděk malou hospodou pod vrcholem. Vevnitř je narváno, až na jednu výjimku nikde nevidím ženskou. Dáváme si kafe a tatranku, chvíli posedíme a jde se dál.

Dává nám docela práci rozchodit ztuhlé nohy. Cestou dolů z Lysé hory potkáváme v protisměru rodiny s dětmi na výletě, kteří nevěřícně koukají, že my už jdeme dolů. Bohužel na této cestě mineme správnou odbočku a náš výlet si o nějaký ten kilometr prodlužujeme. Ale zase tam bylo krásně, nikde živáčka. Na následující občerstvovačce došla polévka. No co už. Nezastavujeme a šplháme na další vrchol – Travný. Připadá mi, že jsou ta stoupání čím dál delší, nicméně v tempu nepovolujeme, nezastavujeme. Další kontrola, další sestup, tentokrát na Sviňorky. Pohled, který se mi z vrchu naskytl, mě moc nepotěšil. Sestup po sjezdovce. Dělej, co umíš. S 60ti kilometry v nohách scházet tak prudký svah, to je zážitek. Opírám se do hůlek, s námahou krčím kolena a zas na ně dopadám ... chvíli lezu dolů bokem, teď zase druhým ... někteří to jdou pozpátku, zkouším to taky, ale s takovou tu budu do večera. David sbíhá, ale mně to nejde. Krůček po krůčku maximálně využívaje hole se belhám dolů. Konečně. To si zaslouží odměnu. Objednávám si klobásku a pivo. Poprvé začínám přemýšlet, jestli to celé dojdu. Tady se musíme rozhodnout. Jsme na poslední stanici, ze které sváží odpadlíky do cíle. Chvíli si s tou myšlenkou pohrávám, ale vážně jen chvíli. Nejsem tu sama. Jsme dva a krom toho na tom nejsem ještě tak špatně. To bych si vyčítala. Vyrážíme. Tedy snažíme se vyrazit. Nohy nechtějí poslouchat, jsem unavená, ale to jsem mohla čekat. Pomalu a jistě nasazujeme tempo a od výstupu na Ropici nás nemůže nic zastavit. Ptáme se slečen na kontrole, kolik je před námi lidí a prý tak 150. Tak to nakonec nebude až takový propadák. Konečně Javorník a poslední kontrola. Od ní už se můžeme dát libovolnou cestou do cíle. David volí tu nejkratší, ale taky nejstrmější. Na výběr stejně moc není. Najednou cítím silné píchnutí v koleně. Ne ... teď ne ... už to máme jen kousek. Co krok, to bodnutí. Zastavujeme, protahuji koleno, ohmatávám, nic nenacházím, nic nebolí. První krok a zase. Předbíhají nás nějací lidi a mně je to jedno, protože prostě rychleji jít nemůžu. Nevím co s tím. Zkouším jít bokem, nepomáhá. Chce se mi brečet. To nemohlo to koleno ještě chvíli vydržet? Sunu se s bolestí krůček po krůčku dolů a je mi líto toho ztraceného času, těžce vydobytého ve stoupáních, je mi líto Davida, kterého zdržuji a je mi líto i sebe, protože to vážně hodně bolí. Navíc se už schovalo slunce. Prudké klesání končí, začíná mírně klesající asfaltka. Se změnou sklonu mizí bolest. To není možné, žádnou bolest najednou necítím, nechce se tomu věřit. Nasazujeme to nejvyšší tempo, kterého jsme schopni – běžet už nemůžeme – a makáme do cíle. Postupně opět dostáváme před většinu těch, kteří nás minuli v sestupu. Nekonečná silnice, už je skoro tma. Vidíme cíl. Zvládli jsme to. Je sedm večer, jsme unavení, ale šťastní. Podle GPS jsme ušli 85.5km, 4083m převýšení, 22h závodního času, 18h čistého času. Spokojeni odjíždíme do Frenštátu konečně použít naše spacáky.

Výsledky jsou známy až následující den. Je z toho 9. místo v naší kategorii. Nevěřícně hledíme do listiny a litujeme těch kafíček a klobásků. Mohla z toho možná být i bedna. Příští rok nás tu máte znovu!