neděle 11. září 2016

Čvachtavou metodou přes park Handargervidda

Koukali na nás jak na blázny ... když jsme v zimním oblečení, s plnou polní, putovali Norskem v běžeckých teniskách. K tomuto rozhodnutí, obout místo pevných nepromokavých pohorek lehké trailové tenisky bez goretexu, mě přiměl článek od jednoho velezkušeného trekaře. Toto rozhodnutí se na rozdíl od některých jiných ukázalo jako správné :)

Salomon Wings na cestě přes vodopády :)


Co mě přesvědčilo a co se mi na cestě potvrdilo:

* Při balení jsem převažovala veškeré vybavení na gramy. Dokonce jsem si převažovala i spodní prádlo a brala to nejlehčí. Ono když se máte vláčet se vším spaním, jídlem a oblečením, každý ušetřený gram se počítá :) A moje dvě trailové tenisky váží 650g, tedy stejně, co jedna pohorka. Pokud platí, že 1 libra na nohách rovná se 5 liber na zádech, tak jsem si ušetřila něco přes 3 kila.
A to nemluvím o váze, když se boty nacucnou vodou. Čemuž se v upršeném Norsku většinou nevyhnete.
Mohu potvrdit, že na konci dne, kdy jinak člověk sotva nohy vláčí a první co kromě batohu sundává jsou těžké pohorky, jsem měla stále pocit lehkých nohou.



* Easy in, easy out - bavíme se o vodě. Handargervidda je podmáčenou náhorní planinou, kde se brodí mnoho říček a řek, kde na pohled krásné zelené mechy jsou zrádným maskováním močálů, kde vám nesčetněkrát za den uvízne noha až po kotníky ve vodě a kde se přechází mnoho sněhových polí. Vodě se zkrátka nevyhnete. A nepomůže se zouvat před broděním a balancovat bosky přes kameny s pohorkama v ruce. Za ten den přece jen něco do boty nateče, ale přes membránu už nevyteče. Noha je pak celý den ve vlhku. Když máte na nohou textilní tenisky bez membrány, procházíte přes řeky v botách, neobcházíte každou "kaluž", protože tak jak voda lehce do boty nateče, tak zase vyteče ven. Chvíli čvachtáte, ale pak se noha chůzí zahřívá a přirozeně začne botu zevnitř vysoušet. Z venku jí pomáhá vítr. Toto dobře funguje, dokud nešlápnete znovu do vody :) Takže mně to moc nefungovalo :) Než bota stačila uschnout, znovu jsem ji namočila. Nicméně pokud bych šla jiným, méně vodnatým terénem, měla bych nohy brzy v suchu.




* Pokud se vám zadaří a dostanete se ke zdroji tepla, pak trailovou tenisku vysušíte poměrně rychle. Goretexová pohorka nejen že se suší obtížně, ale po vysušení se z ní stává nepoddajná tvrdá bota, ve které chůze nemá s komfortem moc společného. Když jsme se na některou noc dostali do chaty, naše tenisky byly ráno oproti tvrdým pohorkám měkké papučky :)

* Pohorky lidé často volí hlavně kvůli stabilitě v kotníku. Když máte na zádech 15-20 kilo, přece jen je zátěž pro kotníky v kamenitém terénu mnohem vyšší. Za sebe mohu říct, že víc sázím na zpevnění vlastního kotníku než na spolehání se na to, že mi jej zpevní bota. Častým během po lesní stezkách, mimo cesty nebo přes zledovatělý povrch si troufnu říct, že mám kotníky na zátěž dostatečně navyklé. Dávám si pozor, kam a jak došlapuji. Naopak vím o lidech, kteří nedávali takový pozor na terén, spoléhali na pohorku, která přejde všechno a ta jim pak při špatném došlapu sice podržela kotník, ale odneslo to koleno.
Za 5 dní celodenní chůze po technicky náročném terénu jsem necítila v kotnících únavu.


Co nefunguje:

* Na rozdíl od pohorek není trailová bota tolik stabilní na sněhu nebo zledovatělém povrchu. Když jsme šli přes nakloněný ledovec, který se svažoval přímo do ledovcového jezera, v teniskách jsem nebyla schopná boty hranou do ledovce zasekávat. Navíc bez hůlek, které by pomohly stabilizovat, jsem měla docela nahnáno. Nakonec jsme museli přejít přes asi dvacítku menších či větších sněhových polí, což v teniskách bylo někdy dost "o hubu".



* Celá tato teorie využití trailových tenisek pro hiking funguje do nějakých +5°C. Pokud je teplota nižší, fouká a vy máte na nohách mokré studené tenisky, tak musíte buď pořád chodit nebo jak se zastavíte, tak vám nohy rychle promrznou.



Byl to risk, vzít si s sebou na přechod Handargerviddy jen jedny boty a to tenisky :) ale navzdory pár negativním momentům jsem celý tento pokus vyhodnotila jako úspěšný :) Je to čistě moje osobní zkušenost, kterou nechci nikomu podsouvat a pokud máte podobnou nebo třeba úplně opačnou, prosím podělte se :)
Jinak se budu samozřejmě
rozhodovat, když půjdu na túru po českých kopcích nebo po suťovišťích velehor. Ale teď už aspoň vím, co všechno se dá přejít v trailových teniskách :)


 

pondělí 30. května 2016

Zánět tíhového váčku


Letošní sezona se mi zatím nedaří. Vlastně se ani pořádně nerozjela. Jakž takž se mi podařilo vyběhnout v zimních měsících. Jenže to jsem lítala od čerta k ďáblu s bolavou kyčlí a vyslechla si diagnozy od dysplazie po artrozu a rady typu přestat běhat .. Ty jsem samozřejmě ignorovala, ale pořád se to zhoršovalo, až se mi konečně podařilo objednat se ke sportovnímu ortopedovi. 


To byla taky legrace … měli jsme pracovní večírek a krátce po půlnoci se naše běžecká partička chopila telefonů a začala se registrovat. Ne na závody, ale k ortopedovi. Ony mu tam totiž po půlnoci nabíhají termíny k objednání. Sice až za 2 měsíce, ale apoň že tak. Není to tak dávno, co jsme se takto po půlnoci registrovali na rychle se obsazující populární závody. Jde to s námi z kopce :)

Do toho kontrola na kardiologii a výrazné domlouvání paní doktorky: “ženská neblázněte, už nejste nejmladší a ono to s tím vašim srdíčkem nemusí pokaždé dobře dopadnout”.


Na ortopedii se ukázalo, že mám už delší dobu bloklé esíčko, což do té doby nikdo nepoznal a taky kratší jednu nohu a tak jsem byla napravena. Úleva ale žádná, respektive ne v kyčli. Už jsem to chtěla zabalit, že to nějak přece jen přeběhám, ale když jsem po jednom delším výběhu nemohla bolestí spát, tak jsem se ve tři ráno opět objednala na sportovní. Tentokrát se dala bolest dobře lokovat a ukázalo se, že mám zánět tíhového váčku. Čeho? Zeptala jsem se vyděšeně pana doktora. Vůbec jsem netušila, že něco takového v těle máme. Dostala jsem aplikovanou injekci přímo do postiženého místa a pak jsem pár dní nemohla ani chodit, natož běhat. Postupně se kyčel uklidnila. 

Potřebovala bych ji otestovat, ale trčím už týden v nemocnici. Tentokrát jsou to problémy se sluchem. Jsem prostě stará, hluchá, kulhavá :)


Tímto si nechci stěžovat, ono už to lepší nebude :) jen jsem chtěla vysvětlit, proč jsem na svém běžeckém blogu teď tak neaktivní. Ale všechno sleduji a už se nemůžu dočkat, až se k vám přidám :)

Jinak jsem ale dá se říct sportovně nezahálela. Místo večerních výběhů jsem dala do kupy kampaň na podporu čtyř šikovných holek, včetně mé dcery :) , které se sice probojovaly na prestižní mezinárodní závody, ale k jejich absolvování jim chybí ještě takový malý krůček … Mrkněte, pokud vás projekt zaujme, budeme vděčni za jakoukoliv podporu. 
 

neděle 17. dubna 2016

Záchranářkou na půlmaratonu

Tak už jsem ty doktory fakt poslechla a po poslední naléhavé debatě na kardiologii, jsem se odhlásila z půlmaratonu. Z půlmaratonu, na který jsem organizovala v práci přes zimu tréninky a nominace a na který jsem následně přihlásila 40 kolegů. Jenže znáte to ... člověk se momentálně cítí dobře a tak proč myslet na to, že by se při závodě měl cítit nějak hůř. Když se dva dny před startem zranil kolega, měla jsem velké nutkání se na jeho číslo přeregistrovat. Ale napadla mě spásná myšlenka. Poběžím jako firemní vodič na 2h! V tomto tempu se do vysokých a zakázaných tepů (snad) nedostanu a pomůžu těm, co se chtějí dostat s časem pod tuto hranici. To bylo slávy ;-)  Spousta kolegů mi děkovala a já jsem měla hrozně dobrý pocit. Jenže ten dobrý pocit vystřídal v den startu děsný stres. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byla naposledy před závodem tak nervózní. Dva ročníky Triexpert Cupu, kdy člověk běží závod každý týden od jara do podzimu, mě z něj vyléčily. Teď mě ale ráno nervozita uzamkla na záchod, taky jsem si zapomněla vzít spoustu věcí a tížilo mě to zavázání se, že nesmím ty lidi zklamat. Možná to přeceňuji, ale co naplat, takto jsem pár hodin před startem vyváděla :) Úplně jiný pocit, než když člověk běží za sebe. Nebo ve dvojici s manželem ;-)


Hned po výstřelu mě vyděsilo zpoždění na startu. 48 vteřin jsem nečekala. Takže jak jsem v hlavě šrotovala, o kolik sekund na kilometr musím každý kilometr běžet rychleji, tak jsem ten první odběhla mnohem rychleji, než bych chtěla. Takže odteď jsem měla oči doslova nalepené na hodinkách a litovala, proč už někdo nevymyslel nějaký udělátko na hlavu, který by ty hodinky drželo pěkně před očima. Systém mrkvička pro oslíka. Musím nicméně říct, že od prvního kilometru dál, jsem už opravdu nahodila autopilota a na to, že jsem tempař-amatér, jsem běžela celkem rovnoměrně.

Ale že mi to dalo ze začátku pěknou fušku! Běží se mi lehce, lidi po trati fandí a já musím zadržovat tempo a nechat se válcovat. Chvíli mi probleskávalo, že toto je pro mě hodně zátěž na morál :) Když ale probíhám kolem zkolabovaného závodníka, kterého evidentně nemohou probrat, o pár set metrů dál probíhá dokonce masáž srdce, tak jsem ráda, že se nikam neženu. Co chvíli vyjíždí někde sanitka, až mi to přijde divné. Ano, je teplo, ale běžela jsem závody, kde bylo tepla mnohem víc a tolik kolapsů si myslím, že tam nebylo.

Někde na patnáctém bylo pohledem patrné, že začnu dobíhat kolegy. Ten první se na mě s lítostí otočil a s poznámkou "tohoto jsem se obával" se ale chytil a běžel moje tempo. Pak další kolega, který pěkně s námi zrychlil. Tak teď to přišlo. Teď se opravdu cítím jako vodič. Dva kluky za zády, co se drží zuby nehty a další byl vidět kousek přede mnou. S pocitem odpovědnosti strojově běžím a proplétám se davem už značně zmožených těl. Když tu si všimnu bledého běžce, co se opírá o zídku a evidentně mu není dobře. Volám na něj, jestli chce někoho zavolat, kýve hlavou, že ano. Vytáčím záchranku a běžím k zelené vestě pořadatele, co vidím tak 100 m před sebou. Snad tam toho člověka někdo zatím položí na zem. Mluvím s dispečerkou záchranky a zároveň vidím, že neběžím k pořadateli, ale k policajtovi na motorce. Do telefonu vysvětluji situaci a mávám na policajta. Ani se nehne. Paní v telefonu chce, abych dotyčného běžce položila na záda. Jenže já nejsem u něj! V tu chvíli si uvědomuji tu chybu, co jsem udělala, když jsem u něj nezastavila. Přičítám to té své pitomé roli vodiče, do které jsem se tak vcítila. Posílám policajta za zkolabovaným chlápkem a s paní na telefonu utíkám zpět proti proudu běžců. Pár diváků na mě se smíchem křičí, že jsem si spletla směr a já na ně křičím zpět, že kdyby zavolali tomu pánovi - co tam stále stojí zemdlele opřený o zídku! - pomoc oni, tak bych nemusela utíkat obráceně. Tímto se omlouvám dispečerce, že si musela vyslechnout mé funění a nadávky, ale jak v člověku bouchnou záchranářský saze, tak se přestává ovládat :)
Pán tam pořád stál, páč policajt to místo přejel ... Položila jsem ho tedy na zem, zvedla nohy a dispečerka už mi udílela instrukce. Mohl dýchat, ale byl zmatený, všimla jsem si, že neovládá část obličeje, motala se mu hlava... Naštěstí se vrátil ten policajt a já mohla jít mávat na sanitku. Dali pánovi kapačky, začala se mu vracet do tváře barva, dokonce chtěl vědět mé jméno a moc mi děkoval. V tu chvíli jsem si uvědomila, že za tu dobu, než jsem doběhla k policajtovi a zpět, mohlo kolem něj proběhnout nejméně 50 lidí. Nikdo si ho nevšimnul nebo nezastavil. Další minutu mi ukazuje mobil délku hovoru, kdy jsem mluvila se záchrankou a držela v jedné ruce u ucha mobil a v druhé se snažila pánovi zvednout nohy. Nikdo mi nepomohl. Proboha co se to děje? A není to první taková zkušenost. Mám za sebou dvě velmi podobné ze závodů v létě. To jsme vážně schopni nevidět, jen abychom neztratili pár vteřin? A proč je vůbec teď tolik kolapsů? Strašně snadno se mi nabízí myšlenka, že boom běhu a toho nadšení typu "z gaučáka za půl roku maratoncem" si vybírá svoji daň. Moc ráda bych se mýlila.

neděle 28. února 2016

Pochoďáky

Nedávno jsem při úklidu narazila na krabici. Na krabici, ve které je část mého dětství. Malůvky, žákovské knížky, dopisy z tábora, diplomy. Vždy když ji otevřu, tak je mi jasné, že tím dnešní úklid skončil. Pokaždé najdu v krabici něco nového. Tentokrát to byly vzpomínky na pochoďáky. Nemálo z těch diplomů patří totiž do skupiny pamětních listin o absolvování určité porce kilometrů v organizovaném pochodu.

Vzpomínám si, jak se často v neděli ráno z ničeho nic otevřely dveře taťkova pokoje a nehledě na to, že já se ségrou zrovna koukáme na Studio kamarád a mamka připravuje oběd, taťka zahlásil, že za čtvrt hodiny nám jede vlak, máme se okamžitě začít chystat, jde se na pochoďák. Z vyplazeným jazykem jsme doběhli na nádraží, naskočili do vlaku, většinou bez nějakých svačin, na jejichž přípravu nebyl čas, spoléhali jsme na hospody. Koukám na diplomy a nejčastěji jsou za 20 nebo 25 kilometrů. Přiložený kontrolní list je plný razítek a mastných skvrn od buřtu v cíli.

Po bezmála třiceti letech, zatoužím jít zase na pochoďák a sbírat razítka na kontrolách a těšit se na buřta v cíli. Zabrousím na dálkové pochody a hned mě zaujme Pochod medláneckých ježibab. Mám to za barákem a beru koho jiného, než moji mamku. Když ježibaby, tak to musíme jít my dvě :)
Trasa není nikde zveřejněna, na stránkách visí jen .pdf se základními instrukcemi. A tak překvápko přijde hned na startu a sice v podobě mapy.

"mapa" trasy

Chvíli na to nevěřícně koukám. Takovouto slepou mapu jsem viděla snad naposledy někdy při výsadku na pionýrském táboře. Vypadá to, že se za těch třicet let nic moc nezměnilo. Snažím se srovnat si v hlavě směr a napasovat tečky a čárky na papíru do skutečné mapy. Vyrážíme. Sněží, je mráz a je mi líto těch lidí co budou na kontrolách.

na Brněnskou přehradu sněží a vzadu vykukuje hrad Veveří

Ale kdepak kontroly v lese. Pěkně v teple v hospodách .. prý dostaneme razítko.

moje mamka :)

A tak se celé dopoledne těšíme na teplou hospodskou polévku. V poledne přicházíme konečně k první kontrole. U hospody nás ale vítá cedule - otevřeno od 14h. Tak to je pěkná zrada.

když vyšlápnete křížovou cestu nad přehradou, dostanete se k těmto třem křížům

Další hospoda je až za nějakých pět šest kilometrů. Je sice otevřená, ale je to tak malá hospůdka, že se sotva prodereme k baru, orazíme si kontrolní listy a téměř nepozorovaně mizíme. Pokračujeme dál několik kilometrů po okresní silnici. Není to vůbec nic příjemného. Poslední část trasy ale vede lesem a po letišti a je značená růžovými fáborky. Bohužel ještě teď, víc než měsíc po akci, vybledlé fáborky smutně visí na stromech.

ježibaby straší v lese doted :(



Pochoďák končí na zahradě organizátora. Razítka nám nikdo nekontroloval a buřt už na nás nezbyl. Vyjedli je turisté kratších tratí, kteří do cíle přišli před námi. Ačkoliv jsme si vybraly trasu 25km, v cíli mám na GPS 34km. Ale zdolané kilometry se tady na diplom stejně nepíší. Nejsem zklamaná, ale v porovnání dnešní akce přece jen zásadně pokulhává za mými vzpomínkami.

Dám ale turistickým akcím ještě šanci. Zkoušíme další turistický pochod v našem okolí - Černohorské šlápoty. Beru zase mámu, která se osvědčila jako spolehlivý parťák :) Zapisujeme se a za startovné 25 Kč dostáváme dokonce i něco jako Tatranku.

necháme se zapsat a vyfasujem Attack

Teď už zhruba vím do čeho jdu, tak se úplně těším na mapu. A je to tady zase. Musím se sama pro sebe smát. V dnešním světě kompjůtrů dostávám opět mapu připomínající šifrovačku.

další šifrovačka

Turn back time .. jen ty lidské kontroly nahradilo opisování čísel z rozcestníků. Nemám tužku, takže rozcestníky fotím. Snad mi tuto vymoženost dnešní doby uznají. Jedno razítko ale přece jen dostaneme a to u okýnka Českých drah na nádraží v Kuřimi. Mám radost.
Hospoda po cestě je otevřená a mají dršťkovou. Většinu trasy dobře znám, ale tady se to jen tak neokouká.



Tentokrát i trasa přesně sedí s GPS. 34 km. V cíli si děláme s mamkou selfíčko a v tom se mi vypne telefon. No ... a na co mi je teď ta vymoženost dnešní doby!? Přicházíme k organizátorům s prázdným kontrolním listem. Omlouvám se, připadám si před starým pánem jak podvodník a snažím se zahřát ten krám, aby se zapnul a mohla jsem ukázat nějakou tu fotku rozcestníků. Mezitím nám vypisují diplom. Podařilo se. Ukazuju záznam trasy. Kupujeme odznáček a odcházíme spokojeně s diplomem domů. Myslím, že jsem našla nové hobby :)


A ještě jsem si zajezdila na praseti :D

úterý 9. února 2016

Anabáze pádu

Běžím si pohodovým pravidelným tempíčkem po pravém kraji stezky a zaposlouchaná do hudby si najednou uvědomuji, jak se můj obličej čím dál víc přibližuje zemi. Aniž bych ubrala na tempu, nohy běží dál, tělo nakloněné v předklonu ... musím před sebe natáhnout ruce .. holé ruce co uchrání můj obličej před střetem s hrubým asfaltem ... a je mi jasné, že to bude bolet.
Ležím na zemi a vůbec nevím, co se děje. Otáčím se a vidím nad sebou cyklistu. Vytahuji z uší Lennyho, kterej zrovna řve něco o "Are you gonna go my way?" a naprosto idiotsky se ptám cyklisty: "ty's mě shodil?" No co asi že? když tu tak stojí ...
Cyklista se omlouvá, že mě neviděl, já sedím, kontroluji škody. Mám sedřený ruce a kolena, ale jinak asi nic. Když nepočítám, že jsem špinavá jak čuně. Navíc jak si tahám z kapsy kapesník, tak všude po světlé bundě přibývá červených skvrn ...


 Mezitím si uvědomuji, že cyklista je možná víc v šoku než já. Sice nechápe jak mě mohl nevidět, i já to nechápu, ale pořád se omlouvá a na moje brblání, že to mám domů 10 kilometrů mi nabízí peníze na lístek na šalinu :))
Za to mu poděkuju, zvedám se, posílám ho na oční (což Bubo vtipně na Garminu okomentoval otázkou, zda jsem mu vypíchla oči nebo co) a hrdinně pokračuji dál. Po pár minutách si uvědomuju, jak mě bolí kolena, lokty a hlavně ty ruce, jak strašně pálí. Zastavuji a dělám fotku, kterou posílám manželovi, aby mě politoval a chce se mi brečet. Jenže venku je dnes tolik lidí, že se prostě nehodí tady stát a brečet a tak znovu běžím. A v hlavě řeším, že jsem si vlastně nevypnula hodinky a celý to válení se po zemi mi zhorší průměrný čas!

Lidi na mě čumí, jak kdyby nikdy neviděli špinavou zakrvácenou kulhavou ženskou. Snažím se dělat že nic a napadá mě, že i toto je důležitá součást tréninku. Otřepat se z pádu a běžet dál. Kdyby to byl závod, taky musím nějak doběhnout do cíle a nebude nikdo, kdo by mi pofoukal bebinko. A takovýto trénink se nedá jen tak naplánovat :) Takže já toho vlastně musím využít. Co už na tom, jestli si ty ranky umyju za 10 nebo 20 minut. Stejně už to mám zaschlý. A tak se na rozcestí dávám levou, tou delší stranou. A pěkně proti větru, ať to stojí za to.
Dobíhám domů, dcera zvyklá na moje malé tragédie se jen zeptá, co to bylo na tom kole za vola. Bebinko mi nikdo nefouká, ani když teatrálně ječím u vyškrabávání špíny z ranek a odstřihávání kůže. No nic. Jaký si to uděláš, takový to máš.
 Modřina nad zadkem dává tušit, že mě ten cyklista fakt srazil. Do teď jsem si totiž nebyla jistá, jestli jsem třeba nezakopla. Stejně tak jako cyklista nechápe, že mě neviděl, tak já nechápu, jak jsem ten jeho náraz nemohla necítit. 
Když to celé vyprávím mamince - protože maminka, ta mě přece musí politovat - tak dostanu nadaný, že to je tím, že jsem měla ty sluchátka.
To mě sakra fakt nikdo nemůže politovat? :D

pátek 22. ledna 2016

Příběh o ztracené běžkyni

Byla jedna slečna ... říkejme jí třeba Katka ... a ta přišla na sraz patnáctikilometrového výběhu. O jejích běžeckých schopnostech jsme toho moc nevěděli, nicméně už na prvním kilometru bylo jasné, že tempo se skupinou neudrží. Jelikož jsem se už předem ujala pozice posledního, aneb jak říkávám - sběrače mrtvol, tak jsme se ještě s jedním z běžců ... říkejme mu Tomáš ... rozhodli milou Katku v jejím snažení podpořit.
Protože venku mrzlo až praštělo a my toho na sobě moc neměli, za tempa nad 7 min/km nám byla za chvíli dost zima. A tak jsme odbíhali dopředu a zase se pro Katku vraceli. Ukázalo se, že Katka okolí vůbec nezná, nikdy tu nebyla a předem avizovanou mapku okruhu si neprostudovala. Nicméně měla čelovku (vybíhalo se ve 14:30), svačinu, gely, nabitý mobil i alu folii. Už to mi mělo naznačit, že se chystá na dlouhý výlet.

Tady mi ještě bylo hej a dovolila jsem si takto focením plýtvat baterii :)

Musím říct, že když jsme se ledovým korýtkem vydrápali s Tomášem na vrchol Baba, vůbec se nám nechtělo zpět Katce naproti. Ale nahoře bychom beztak zmrzli. Když se s námi na vrchol tedy vydrápala i Katka, sdělila nám, že přemýšlí, že to celé zabalí. Tady byl ještě čas. Z nabízených možností si vybrala pokračovat ve směru našeho okruhu, seběhnout dva kilometry po zelené značce do obce Jinačovice a odtud mi měla poslat zprávu, že je v teple hospody nebo autobusu.
Místo zprávy mi po nějaké době zvoní telefon.
 "Kde je ta odbočka na cyklostezku, kterou mám běžet?" ptá se Katka. Snažím se jí to trochu rozmluvit, přece jen je teprve v polovině, v lese se rychle stmívá a my s Tomášem čelovky nemáme. Nicméně Katka pokračuje dál. Nám se ale už vůbec nechtělo vracet zpět do Jinačovic.

Při odbočce z cyklostezky jsme s Tomem vytvořili  na zemi dvě obří šipky. Já ji vyškrábala do sněhu, Tomáš ji udělal z větví. Volám Katce. "Až proběhneš okolo vodárny, dívej se na zem. Jsou tam dvě šipky a ve výšce očí zelená cedulka "BABA". Tak na tomto rozcestí se dáš nahoru doleva do kopce." Věděli jsme, že na vršku toho kopce už je pole a rozhled do krajiny a hlavně na medlánecké letiště což je už skoro cíl cesty a na tom poli jsme měli v úmyslu kroužit a čekat, až se objeví Katka. Místo toho telefonát.
"Já jsem asi blbě. Jdu cestou do kopce a nejsou na ní stopy."
"A odbočila jsi u těch šipek?"
"Asi ne" a smích v telefonu.
Odbočila prý někde u klád. Nevím, kde jsou klády. Instrukce zněla jasně - odbočit u šipek a cedule. Otáčíme se tedy a běžíme zpět z kopce dolů. Mezitím mi zvoní znovu telefon.
"Jsem na modré značce a šlapu do kopce. Asi na tu Babu."
Celý přírodní park Baba máme s Tomem proběhaný. Stáčíme to tedy na modrou značku a běžíme Katce dolů naproti. Jenže Katka nikde. Už pomalu přestáváme vidět na cestu, slunce zachází za horizont. Doběhli jsme až úplně pod kopec. Volám Katce.
"Kde jsi?"
"Na nějaké cestě. Asi na té modré".
Tomáš sundává rukavice, hvízdá na dva prsty, ale Katka nic neslyší. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že je asi zle. Zahřívám telefon na těle, aby mi ho mráz nevypnul, v předtuše, že ho budu ještě dnes potřebovat. Běžíme nahoru po modré. Na každém rozcestí děláme šipky ve směru ´domů´.

Když jsme u závory na onom poli, na kterém jsme mysleli, že se s Katkou potkáme, opět jí volám s obligátní otázkou.
"Kde jsi? Jsi ještě na té modré?"
"Ne, z té už jsem před nějakým časem sešla. Ale jsem na nějaké cestě" a smích. Mám za to, že smích je zástěrka paniky, ale v tuto chvíli už mě dost rozčiluje.
"Je ta cesta značená?"
"Asi ne. Běžte zpátky k firmě, já jdu podle GPS, nějak se odtud dostanu".
"Co to znamená ´jdu podle GPS´?" ptám se.
"No mám puštěnej Runtastic".
"Tak mi prosím řekni, poblíž jaké turistické značky, barvy, je ta cesta, po které jdeš".
"Já tu nemám barvy".
"Aha a máš tam alespoň vidět obydlí? Kde jsou obce, letiště a tak?" už nevím, čeho bych se chytla.
"Ne, to tu není" A opět smích.

Pořád nemohu rozeznat, jestli je to smích křečovitý, nebo jestli to má ta holka vážně tak na háku. My jsme to s Tomem na háku rozhodně neměli. Byla nám tím věčným postáváním dost zima a věděli jsme, jaké množství cest je na Babě. Rychle se rozhodujeme co dál. Venku už jsou poslední zbytky světla. Doběhnout do firmy pro desítku kolegů, co to tu dobře znají a pročesat to? Nebudeme mít asi tolik čelovek. Běžet se obléci a zachránit tak alespoň sebe? Zavolat někoho ať s autem přijede co nejblíž k nám? Hlavou se nám honí otázky a my spolehlivě tuhneme. Volám zpátky. Chci, aby nám poslala souřadnice. To prý neumí. Chci aby se vrátila na tu modrou značku. Už nevidí stopy. Chci nějaký identifikační bod. Nemá, jde dál po té cestě. Začíná se mě zmocňovat panika. Mám obavu, že Katka krouží v kruhu. Že se jí vybije telefon. Napadají mě i zcela sobecké myšlenky - ten výběh je naše firemní interní neoficiální kvalifikace na jarní půlmaraton. Vše to organizuju přes firemní nástroje. Dochází mi, že i když je to zcela dobrovolné, na vlastní nebezpečí, jsem (a zároveň firma) asi za ty lidi zodpovědná. V tu chvíli úplně rozumím Liboru Uhrovi, když v podstatě v podobné situaci během druhé noci závodu kvůli podobnému nešťastníkovi zastavil první ročník B7 a nechal svézt všechny zbylé závodníky z lesa zpět do civilizace. Tehdy jsem to brala jako možná zbytečnou hysterii. Nicméně jeho památečnou větu "netušil jsem, že lidi přijedou do Beskyd umřít" mohu aplikovat na svoji momentální situaci.

Zvoní mi telefon. "Hele, jsem u nějaké ohrady". Hmm... na Babě jsou tři ohrady, docela veliké a dost daleko od sebe. Moc nám tím nepomohla. V tom telefon Katce chcípnul nebo ho típla.
Snažíme se popobíhat, ale po západu slunce je už hodně stupňů pod nulou. Dotykáč už odmítá reagovat na zmrzlé prsty. Volám domů muži ať přijede na letiště s teplým oblečením. Na toto nestačíme sami. V tom mi zvoní telefon. Sláva, tak ještě se jí nevybil.
"Jsem u té závory na pole a vidím vaše šipky" stále stejný, jakoby bezstarostný tón.
"Bezva. Tak se zabal do folie, cvič na místě a počkej tam. Víme přesně kde jsi, do deseti minut jsme u tebe. Hlavně nikam nechoď!"
Hurá sláva hurá sláva, běžíme jak o závod, cítím strašnou úlevu a únavu.
Samozřejmě tam ale nečekala. Aniž by věděla kde je, jakou z těch 3 cest co vedou dolů do civilizace se má vydat, běžela po poli. Naštěstí to tentokrát trefila dobře. Nařídila jsem si, že nemá teď cenu nadávat. Shledání proběhlo tedy s úsměvem, který Katku neopustil po celou dobu, co jsme byly v kontaktu. Je na ní ale vidět, že toho má dost. Ačkoliv už cestu osvětluje letiště, pobíhají tu běžci s čelovkama a v dálce září město, nechat ji běžet samotnou, si netroufám. S drkotajícími zuby ji doprovázíme k poslední odbočce, teď už to jde jen rovně, na konečnou tramvaje. Běžím domů a přemýšlím kdo co udělal špatně. Až u domu dostávám SMS "Už su v šalině, moc díky za pomoc".


Jestli jste dočetli až sem, tak mě vážně zajímá váš názor. Jak byste se třeba zachovali vy nebo co si o tom všem myslíte.