S kardiologem za zády

Cesta do Pavlova, kde se konal závod Okolo Pálavy, byla docela napínavá. Uzavřený sjezd z dálnice se objížděl přes silnice, které se taky opravovaly. Dojeli jsme na prezentaci tak tak. Ale fronta byla ještě tak veliká, že jsem se hned uklidnila. Netrvalo mi to dlouho, protože jsem zahlédla známou tvář ... a ta tvář mi zvedla adrenalin. Můj kardiolog. Můj doktor, kterému jsem odkývala, že to se závody nepřeháním. Jenže teď mě čeká první 3 kilometry pořádný kopec a tam to s pulsem nepřehánět nejde. Mám dvě možnosti. Buď se budu držet za ním nebo mu uteču.
Ve startovním koridoru si stoupá daleko za mě. Nemám na výběr. Vybíháme a kopec, který organizátor nazývá mírným, nám dává pěkně zabrat. A to nemluvím o jeho závěrečné fázi, kterou už i organizátor nazval strmou. Přecházím chvíli do chůze, běh je momentálně míň efektivní. Konečně máme krpál za sebou, všude kolem se ozývá těžké funění, včetně mého. Po rovince pak pěkně natáhnu krok, ale začne mě píchat nad srdcem. Normálně bych zpomalila, ale dnes se mi mihlo hlavou ... vždyť je za mnou doktor, tak je to v poho. Naštěstí se dech, tep i krok brzy srovnává a užívám si krásnou lesní cestu v chládku. Vbíháme na louku pod bílými pálavskými skalami. Jak do nich praží sluníčko, je to úchvatná podívaná. A pak už jde cesta z kopce. Běžím co to dá, snažím se kochat vinicemi, ze kterých vykukují Boží muka, nedalekou vodní plochou Nových Mlýnů, je to tu nádherná krajina. Po devíti kilometrech probíhám cílem a sotva popadám dech. Čekáme s Davčem až proběhnou naši kamarádi. Dobíhá i můj doktor. Nějak se osmělím a jdu ho pozdravit. Vítá mě úsměvem a slovy "takhle nevypadá pacient". To mě neviděl rudou před pár minutami! :) Ujišťuji ho, že do kopce jsem šla, a není to lež :) Prohodili jsme ještě pár slov a mně se docela ulevilo. Dávám si těstoviny s mákem a pivo. Za 150,- startovnýho, které obsahuje i triko, docela luxus. A když k tomu připočtu výhru za 2. místo v kategorii ženy B, jsem v plusu. Holt bejt stará, se někdy vyplatí ;-)))
Záznam z Garmina zde.

vínečko, které údajně ochutnala i anglická královna :)

Měla jsem se převlíct. Takhle vypadám, jak fotbalová rozhodčí :))

Cesta z města

Co dělat, když si chcete o víkendu dopřát dlouhý pohodový výběh a přitom vás čeká rodinná oslava? Na oslavu si doběhnout! A vůbec nevadí, že je kus za městem :)
Den předem jsme na cílové místo poslali tašky, děti a dary a sami si s Davčem sedli k mapě. Vesnička, kam máme doběhnout je na jižní Moravě a tam je to naštěstí samá polňačka nebo vinařská cyklostezka. Počasí se mělo rapidně zhoršit, ale byli jsme odhodlaní vyběhnout i za vichru a deště. Však na závod si taky počasí nevybíráme :)
Ráno bylo po dešti, teplota ideální a město přes svátky vylidněné. Z centra jsme se vzdalovali podél Svratky po jindy frekventované cyklostezce, která brzy přešla v příjemnou travnatou cestu.

cesta z Brna podél Svratky až do Rajhradu

Travnatá cesta se pak změnila trošku v džungli, kde jsme co chvíli vyplašili kachny, zajíce nebo srnky. Taky jsme byli po kolena mokří, bylo přece jen po dešti a v botkách nám to pěkně čvachtalo :)

co chvíli nám něco vyskočilo zpod noh :)

V Rajhradě jsme nakoukli ke klášteru, poněvadž to by byla ostuda, jen tak proběhnout kolem :)

klášter v Rajhradě

Pak už se cesty různě střídaly. Od polních přes šotolinové až po asfaltové. Probíhali jsme jednu vesničku za druhou, pobuřovali místní psy a někdy i vylekali domorodce. Tuhle se děda nemohl vynadívat a zastavil se v půli cesty s naloženým kolečkem, tam zase jeden stréc na žebříku z něj málem upad. Asi jsme moc nezapadali do místního koloritu :) Jako by sem nedorazil ten současný běžecký boom! a běžec zde byl stále za exota ;-)

mraky se honily, ale nakonec nespadla ani kapka

rovina kam oko dohlédne

čím dál od města, tím větší klid

Právě se krájel dort, když jsme doběhli do cíle. Myslím, že ten svůj dílek jsme si dneska zasloužili :)

Jak jsem se v Boskovicích "naučila" dýchat

Když jsem si před pár lety stěžovala fyzioterapeutce, že mě po 15 až 20 km začne chytat křeč mezi lopatkami, zjistily jsme, že to pravděpodobně způsobuje moje špatné dýchání. Dýchala jsem do horní části plic a při zvýšené námaze si k pořádnému nádechu pomohla zdvižením ramen. Po nějaké hodince jsem si tak zadělala na bolest, která mě pak sužovala po zbytek trasy.
Učila jsem se tedy správně dýchat. Nejdříve úplně nejsprávněji a sice nosem, ale bohužel jsem ten typ, co se trochu zahřeje a hned musí smrkat. Plný nos mi většinou brání využívat tuto techniku, tak jsem se hluboké dýchání učila alespoň pusou. Nějakých pár týdnů to trvalo, než jsem si nádechy do břicha zautomatizovala.
Poté přišlo snižování tepu pomocí vědomě pomalého dýchání. Respektive mít dech pod kontrolou. Zatímco vedle mě běžci rychle oddychovali, já jsem dýchala pomalu a hluboce. Jenže takto to šlo při tréninku nebo dlouhých závodech, kde běžím volněji. Jakmile jsem běžela něco kratšího, celou dobu na hranici své maximálky, nedostávalo se mi kyslíku. Začalo mě píchat pod žebry, pod klíční kostí, v závěru jednoho půlmaratonu mi dokonce na chvíli vypnul zrak .... že to souvisí s mým pečlivě nacvičeným a zautomatizovaným pomalým dechem, jsem si nespojila. Až teď na závodech v Boskovicích. Byla jsem plná energie, nohám se chtělo běžet a plíce začaly stávkovat už na prvním kopci, na druhém kilometru. To tedy brzy, povzdechla jsem si a nechtělo se mi vůbec snižovat tempo. Přemýšlela jsem, jak přivést do těla více kyslíku a za pomocí ramen jsem se zhluboka nadechla. Jenže když nožky kmitají, tak dlouhý nádech moc praktikovat nejde. A pak mě osvítilo. Co kdybych zkusila dýchat rychleji. Nejspíš si říkáte, že to jsem teda objevila Ameriku! proč se tady tak rozepisuju nad něčím, co je naprostou samozřejmostí a přirozenou reakcí těla. Přiznávám, tak to dopadá, když má mozek stále potřebu mít věci pod kontrolou. Obyčejným zrychlením dechu jsem za chvíli mohla zrychlit i tempo. Celou cestu jsem se sama sobě smála, jak jsem pitomá, že mi to nedošlo dřív.

Jinak Běh za sedmizubým hřebenem je jednou z nejhezčích tratí, které jsem v poslední době běžela. Westernové městečko, les, údolí říčky, výživný kopeček, zámecká zahrada a navíc plno fandících diváků. Jedna starší paní na nás ze zahrádky křičela "hol-ky pohněte, hol-ky pohněte" a tak jsem se snažila neflákat :) Tepovka tomu myslím odpovídá :) Garmin zde.

prvomájové červenání :)

holky se rozhodně neflákaly :)