Záchranářkou na půlmaratonu

Tak už jsem ty doktory fakt poslechla a po poslední naléhavé debatě na kardiologii, jsem se odhlásila z půlmaratonu. Z půlmaratonu, na který jsem organizovala v práci přes zimu tréninky a nominace a na který jsem následně přihlásila 40 kolegů. Jenže znáte to ... člověk se momentálně cítí dobře a tak proč myslet na to, že by se při závodě měl cítit nějak hůř. Když se dva dny před startem zranil kolega, měla jsem velké nutkání se na jeho číslo přeregistrovat. Ale napadla mě spásná myšlenka. Poběžím jako firemní vodič na 2h! V tomto tempu se do vysokých a zakázaných tepů (snad) nedostanu a pomůžu těm, co se chtějí dostat s časem pod tuto hranici. To bylo slávy ;-)  Spousta kolegů mi děkovala a já jsem měla hrozně dobrý pocit. Jenže ten dobrý pocit vystřídal v den startu děsný stres. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byla naposledy před závodem tak nervózní. Dva ročníky Triexpert Cupu, kdy člověk běží závod každý týden od jara do podzimu, mě z něj vyléčily. Teď mě ale ráno nervozita uzamkla na záchod, taky jsem si zapomněla vzít spoustu věcí a tížilo mě to zavázání se, že nesmím ty lidi zklamat. Možná to přeceňuji, ale co naplat, takto jsem pár hodin před startem vyváděla :) Úplně jiný pocit, než když člověk běží za sebe. Nebo ve dvojici s manželem ;-)

Hned po výstřelu mě vyděsilo zpoždění na startu. 48 vteřin jsem nečekala. Takže jak jsem v hlavě šrotovala, o kolik sekund na kilometr musím každý kilometr běžet rychleji, tak jsem ten první odběhla mnohem rychleji, než bych chtěla. Takže odteď jsem měla oči doslova nalepené na hodinkách a litovala, proč už někdo nevymyslel nějaký udělátko na hlavu, který by ty hodinky drželo pěkně před očima. Systém mrkvička pro oslíka. Musím nicméně říct, že od prvního kilometru dál, jsem už opravdu nahodila autopilota a na to, že jsem tempař-amatér, jsem běžela celkem rovnoměrně.

Ale že mi to dalo ze začátku pěknou fušku! Běží se mi lehce, lidi po trati fandí a já musím zadržovat tempo a nechat se válcovat. Chvíli mi probleskávalo, že toto je pro mě hodně zátěž na morál :) Když ale probíhám kolem zkolabovaného závodníka, kterého evidentně nemohou probrat, o pár set metrů dál probíhá dokonce masáž srdce, tak jsem ráda, že se nikam neženu. Co chvíli vyjíždí někde sanitka, až mi to přijde divné. Ano, je teplo, ale běžela jsem závody, kde bylo tepla mnohem víc a tolik kolapsů si myslím, že tam nebylo.

Někde na patnáctém bylo pohledem patrné, že začnu dobíhat kolegy. Ten první se na mě s lítostí otočil a s poznámkou "tohoto jsem se obával" se ale chytil a běžel moje tempo. Pak další kolega, který pěkně s námi zrychlil. Tak teď to přišlo. Teď se opravdu cítím jako vodič. Dva kluky za zády, co se drží zuby nehty a další byl vidět kousek přede mnou. S pocitem odpovědnosti strojově běžím a proplétám se davem už značně zmožených těl. Když tu si všimnu bledého běžce, co se opírá o zídku a evidentně mu není dobře. Volám na něj, jestli chce někoho zavolat, kýve hlavou, že ano. Vytáčím záchranku a běžím k zelené vestě pořadatele, co vidím tak 100 m před sebou. Snad tam toho člověka někdo zatím položí na zem. Mluvím s dispečerkou záchranky a zároveň vidím, že neběžím k pořadateli, ale k policajtovi na motorce. Do telefonu vysvětluji situaci a mávám na policajta. Ani se nehne. Paní v telefonu chce, abych dotyčného běžce položila na záda. Jenže já nejsem u něj! V tu chvíli si uvědomuji tu chybu, co jsem udělala, když jsem u něj nezastavila. Přičítám to té své pitomé roli vodiče, do které jsem se tak vcítila. Posílám policajta za zkolabovaným chlápkem a s paní na telefonu utíkám zpět proti proudu běžců. Pár diváků na mě se smíchem křičí, že jsem si spletla směr a já na ně křičím zpět, že kdyby zavolali tomu pánovi - co tam stále stojí zemdlele opřený o zídku! - pomoc oni, tak bych nemusela utíkat obráceně. Tímto se omlouvám dispečerce, že si musela vyslechnout mé funění a nadávky, ale jak v člověku bouchnou záchranářský saze, tak se přestává ovládat :)
Pán tam pořád stál, páč policajt to místo přejel ... Položila jsem ho tedy na zem, zvedla nohy a dispečerka už mi udílela instrukce. Mohl dýchat, ale byl zmatený, všimla jsem si, že neovládá část obličeje, motala se mu hlava... Naštěstí se vrátil ten policajt a já mohla jít mávat na sanitku. Dali pánovi kapačky, začala se mu vracet do tváře barva, dokonce chtěl vědět mé jméno a moc mi děkoval. V tu chvíli jsem si uvědomila, že za tu dobu, než jsem doběhla k policajtovi a zpět, mohlo kolem něj proběhnout nejméně 50 lidí. Nikdo si ho nevšimnul nebo nezastavil. Další minutu mi ukazuje mobil délku hovoru, kdy jsem mluvila se záchrankou a držela v jedné ruce u ucha mobil a v druhé se snažila pánovi zvednout nohy. Nikdo mi nepomohl. Proboha co se to děje? A není to první taková zkušenost. Mám za sebou dvě velmi podobné ze závodů v létě. To jsme vážně schopni nevidět, jen abychom neztratili pár vteřin? A proč je vůbec teď tolik kolapsů? Strašně snadno se mi nabízí myšlenka, že boom běhu a toho nadšení typu "z gaučáka za půl roku maratoncem" si vybírá svoji daň. Moc ráda bych se mýlila.

Jak jsem se neplánovaně ocitla na půlmaratonu

Říká se, že nejlepší jsou akce, které jsou neplánované a člověk si od nich nic neslibuje. A často je to pravda. Já jsem si v tomto případě ani nic slibovat nestihla. Kdepak bych tušila, když jsem před třemi dny psala minulý článek, že mým dalším tréninkem bude závod půlmaratonu. Ten se běžel ve Velkých Bílovicích v rámci prvního ročníku Vinařského maratonu. Pojala jsem ho běžecko-fotecky :) (Omluva lingvistům :) )

Toto je pan Kovařík. Nejstarší účastník maratonu. Zároveň je to pro něj v 69 letech první maraton. Běhat začal před třemi lety, protože ho zlobila noha :) Spousta lidí jeho věku by v této situaci pověsilo pohyb na hřebík. Pan Kovařík mi taky řekl, že jej do závodu nahecovali vnuci. Prý budou ve třídě jediní, jejichž děda uběhl maraton. Tomu říkám motivace! A že se budou mít čím chlubit!

Závod vedl přes Čejkovice. Tam se před vyhlášenými vinnými sklípky podávala dnes jen voda, čaj a jonťák. Nicméně často na nás místní pokřikovali, ať po závodě dojdeme oslavit.

A to jsem já. Tedy kousek mě. Aby bylo vidět, že jsem tudy taky běžela :)

Z Čejkovic pak trasa vedla mezi vinicemi. Svítilo sluníčko a byla to úžasná podívaná. Většina závodníků úplně zapomněla, že se běží do kopečka.

A toto je Martina. Kamarádka, jejíž kamarádka onemocněla a tak jsem se den před závodem rozhodla, že ji v tom samotnou nenechám a její nemocnou kamarádku jsem zastoupila. Bylo to dobré rozhodnutí. Martina stojí u motta ´Každý den máš šanci změnit svůj život´, které je zároveň jejím osobním. Za Martinou vykukují Vrbice. Jsme něco málo za polovinou tratě, na 12km.

 

 

 

V Modrých Horách, což je pět obcí v nejjižnějším cípu Moravy, nám nabízeli místní k občerstvení burčák. S díky jsem odmítla. Kadibudky po cestě nebyly :)

 

Pár dalších kochacích snímků, které není nutno komentovat. Foceno z Vinařské naučné stezky Velké Bílovice, zároveň cyklostezky, kterou si prostě MUSÍM projet i na kole.

Z dálky na nás občas vykoukla kaplička Hradištěk. Tajně jsem doufala, že doběhneme až k ní, ale trasa půlmaratonu tuto skvostnou stavbičku vynechala. Tak jsem si ji odběhla alespoň vyfotit. Stálo mě to sice pár set metrů navíc, které za to ale stály :) Trasa maratonu vede přímo kolem ní, takže pro příští ročník mám o trase rozhodnuto.

Když jsme dobíhali zpět do Velkých Bílovic, čekalo nás hned zkraje uvítání pána v kroji. Chtěla jsem si jej vyfotit a tak přivolal ještě ´babku´. Ta když zjistila, že se má jít fotit, všeho nechala, popadla košík jako rekvizitu a vznikla z toho tato fotka :) Byli moc milí.

No a pak už to bylo jen z kopce do cíle. V něm jsme všichni dostali krásné medaile v podobě sklenky na víno a pak i lahvinku místního vína. Fotku bohužel nemám, protože jsem to vše předala Martině a rychle běžela zpět na trať povzbudit další naši kamarádku. Na závěr jsme dostali v rámci startovného sekanou s výbornou rajskou.

 

 

 

Byl to skvělý závod. Krom krásné atmosféry, vína, usměvavých organizátorek ze spolku Báječné ženy v běhu  jsme měli i luxusní počasí a už teď se těším na další ročník.

STRC Dolní Morava - aneb pijeme z potoků :)

To, že bude vedro, se vědělo. To, že loni bylo stejné vedro a byl problém s vodou na občerstvovačkách, se taky vědělo. Přesto jsme zase pili z potoků ... :)

Krátce po příjezdu na Dolní Moravu slyším z dálky hlas Aleše Valenty. Čím jsme blíž, rozpoznávám jednotlivá slova ... bahno, těžká, kořeny, voda, bahno ... Trochu nás strašili a vybízeli k opatrnosti, ale hrála k tomu nabušená muzika, tak kdo by se vlka bál ... Rozmýšlím se, jestli si vezmu jednu lahev na ruku nebo dvě na obě ruce. Se dvěma jsem ještě neběžela a asi bych byla nemotorná, nemoci ruce k ničemu než nošení lahví použíti :) Běžím s jednou. A je to špatné rozhodnutí. Taky si neberu nic k jídlu, loni byly tuším kousky čokolády a to mi na 30 km trati stačí. Taky špatné rozhodnutí :)

předzávodní,  povinná :)

Vybíháme, krouží nad námi helikoptéra s kamerou ČT a tak navzdory tomu, že prvních 10 km vede jen do kopce, se všichni usmíváme a různě šklebíme do sluníčka. Na devátém se už nešklebím do sluníčka, ale do kelímku s nabízenou vodou. Plave tam všelico. Jo, nabrat vodu do dlaně a usrknout jen tak z potoka, je jiná romantika, než koukat na bordel v bílém kelímku a z plna hrdla jej pít. Svoji jednu lahvičku jsem vypila už cestou sem a tak si hrdinně liji jeden kelímek do lahvičky a běžím dál.

blbinky pro fotografa

už to pomalu začíná ...

Jen co se seběhlo z hlavní cesty na úzké mechové cestičky, zapomínám na vodu a užívám si běhu přes kořeny, kameny, mechy, můstky, blatíčko ... krásný terén a mám dost sil, tak předbíhám spoustu běžců a kupodivu nejen z kopce. To budou ty dřepy! Zase jsem začala dělat každý den dřepy a každý den jich pár přidám. Sice se mi do toho nikdy nechce, někdy si vzpomenu třeba až když už ležím v posteli... a přece vstanu a potrápím nohy.
Cupitám si, sbíhám přes špičky kamenů, chvalořečím Speedcrossy, které mi dovolují potlačit pud sebezáchovy. Dnes mě v nich ani nezlobí malíčky, když mě napadlo si po půlroce používání uvolnit vázání ve špičce. Někdy prostě vymýšlím všelijaké ptákoviny, ale prosté věci mě jaksi nenapadnou :)

Už se těším na druhou občerstvovačku, jak si doleju lahvinku a pak už to bude dost kilometrů jen z kopce. Da druhé občerstvovačce nikde nevidím barel, jen se tam uklízí po zemi rozházené kelímky ... "Je tady voda?" ptám se ohnutého dobrovolníka a ten mě odkáže na studánku, o pár metrů níže .. je tam prý kolega. S úlevou sbíhám a vidím nejen kolegu, ale hrozen nervozně postávajících běžců a kdesi u země sehnutého kolegu, jak chytá čurůček vody do kelímku, rychlostí kelímek za minutu. S lítostí sleduji, jak kolem mě sviští závodníci. Někteří si vzali na záda své vlastní vody dost, někteří se na studánku prostě vykašlali. A někteří, jako já, se postavili do fronty, aby získali kelímek vody, jež pak jen zasyčel v hrdle a následně si nabírali vodu do lahviček přímo z potůčků po cestě.

cílová, povinná :)

Moje lahvička je bledě modrá a tak alespoň vytvářela pocit křišťálové vody. Ne, lhala bych, byla krásně studená a dobrá. A já proti vodě z potoka ani nic nemám ... nicméně raději si ji naliji za krk, nebo v ní vymáchám kšiltovku, než že ji přímo piji. Možná je lepší než ta doma z kohoutku, chlorovaná, a možná jsem rozmazlená nebo přehnaně úzkostlivá :) A taky nemám ve zvyku stěžovat si na organizaci závodů, ono to není lehké, ale toto jsem vnímala trochu jako nefér. Kdyby v propozicích stálo, že od devátého do dvacátého druhého kilometru nebude občerstvovací stanice, protože tam není vodu jak dopravit a té přírodní je po cestě dost, tak se na to připravím. Ale protože tam stálo voda, ionťák, gel a nic z toho tam nebylo, tak to mi při 30 km závodě ve 30 stupních, přijde nedotažené. A přitom poučení už by mohlo být z minula... I když to stejné platí vlastně i pro mě :)))
Ale konec nářkům, závod byl jinak skvělý. Krásná trasa, úžasné výhledy, technicky náročné úseky, výborné zázemí hotelu Vista, melouny v cíli a samozřejmě skvělí lidé, kamarádi. Dokonce jsem se letos v závěrečném kopci přinutila opakovaně rozběhnout :) a v cíli byla o pět minut dřív, než minule. Nic mě nebolelo a celý mě to hodně bavilo. Příští rok se budu (s camelbakem) těšit zas :)
Čas v cíli: 3:13:17

Moje první DNF :(

Teď už je to lepší. Mám v sobě druhou sklenku vína. Zapíjím žal a to často nedělám. Ale dnes to nějak potřebuji :-) Dnes jsem se nenechala ovládnout pocity a podlehla rozumu. Mám u svého jména poprvé DNF. Ale popořádku.

Valašský hrb je jedním z těch závodů, na který se chcete vracet. Loni mě nadchnul, letos byl jedním z mála, u kterých jsem si byla jistá, že poběžím. Nastal den D. Hlava natěšená, nastavená na 55km, tělo jakžtakž připravené. Na startu se potkáváme s kamarády, jejich řady se stále rozšiřují. Báječné ženy v běhu, iThinkBeer, Opavská sekce, pár nezařazených :) a taky moji kolegové z Red Hatu :) Udělalo se plno hromadných fotek, bohužel nemám ani jednu. Že bych mohla taky něco vyfotit, jsem si uvědomila až na startu ...
Padesátníci, jak někteří "vtipně" nazývali běžce padesátky :) se rozběhli celkem poklidným tempem. Kousek po startu, Bubo běhá sem a tam a fotí nasmívající se dav - moc se na ty fotky těším :) a doufám, že fotil i výhledy, protože se mi nechtělo vytahovat mobil a výhledy stály za to :)
Připojuji se k Veverkovi pražskému a cesta během povídání krásně ubíhá. Jenže pak nastávají mé oblíbené seběhy a to já se neudržím :) Užívám si (relativní) rychlosti, mozek se soustředí jen na terén, oči slzí ... toto mě fakt baví. V kopci mě samozřejmě zase všichni doženou a není to jen tím, že jsem malá a dělám krátké kroky :)
Ve výstupu na Vysokou se ke mně přidá "pan neznámý", který občas zabrouzdá na můj blog a za chvíli jsme nahoře, ani nevím jak. Děkuji! :)
Před Točníkem potkávám první závodníky v protisměru. První Aleš Palko, pak druhý, třetí .. třetí můj kolega Pepa! Skvělý! Nakopne mě to a upaluji na otočku. Pak mě ale udolává dlouhá táhlá asfaltka pod Vysokou. Ano, je super, že už nemusíme přes kopec, ale není to někdy lepší než ty táhlé asfaltky?

foto: Lukáš Budínský

Jak přecházíme v nerovný terén, začínám cítit v levém lýtku píchání. Ale tak to se dá čekat, že čím dál, tím víc bude přibývat všelijakých bolístek. Toto píchání ale sílí a dost mi připomíná nedávné útrapy s nataženým úponem lýtka, ale toho druhého lýtka! Proč by mě mělo začít to stejné na druhé noze? Snažím se to nevnímat, ale už se přistihuji, jak občas zkřivím obličej, pak občas zakulhám, nakonec tomu začnu podvědomě úplně uhýbat a to není dobře. Určitě ne na pětadvacátém. Čekám, že se to rozběhá, ale je to pořád stejné. Ani lepší, ani horší.
Dalších 5 kilometrů bojuji s hlavou. Běží se mi jinak moc fajn, tempo mám pořád pěkné, ale to lýtko ... vím, jak to dopadlo minule, když jsem si myslela, že to rozběhám a odbelhala s tím 12km. Tady mě čekalo dalších 25. Mám rozběhaný Triexpert pohár, za dva týdny chci (moc chci!) běžet třicítku přes Králický Sněžník - říkal rozum. Přece to teď v půlce nezabalím, když tempo pořád udržím.. jen to prostě bude bolet - říkaly pocity. Jenže seběh do cíle třicítky rozhodnul. Už mi nešlo došlápnout. Představa, že se protrápím dalších 25 km a pak mě to vyřadí na bůhví jak dlouho z běhání úplně, rozhodla o tom, že jsem namířila do cíle.
Jakmile se tak stalo, spustily se mi slzy a nebýt mých milých kamarádek, které mě utěšovaly a tomu, jak trapně mi bylo, tak tam bulím jak želva doteď. To si nakrásno může člověk říkat, že udělal dobře, že toto je z dlouhodobého pohledu rozumné rozhodnutí, hlava je nastavená jinak, chtěla jsem běžet a bavilo mě to a užívala jsem si to a je mi teď prostě smutno a jsem zklamaná. Určitě je to nová, další zkušenost, která mi něco přinese, ale to možná pochopím až později.
Děkuji všem, co mě povzbuzovali ať na trati nebo pak v cíli a omlouvám se všem, co jsem se s nimi nestihla rozloučit. Snad příště na jiné akci. Nebo příště na Hrbu ... mám s ním teď nevyřízené účty ;-)

Maraton na Helgolandu

Předloni jsme byli na Helgolandu fotit. Bylo to týden poté, co se tam běžel maraton a pamatuji se, jak nás to mrzelo. Letos jsme vybrali jediný možný termín a hle! zrovna se tam běží maraton. Samozřejmě nám to nikdo nevěřil, ale je to tak, byla to náhoda :)

ty tečičky na povrchu útesu, jsou lidi

Maraton na Helgolandu znamená 5x oběhnout ostrov a to ještě po té nejdelší možné trase, tedy přes všechna mola, 5x vyběhnout na útes a zase z něj seběhnout. Bojovat s všudypřítomným větrem, obdivovat tereje - největší mořské ptáky severní polokoule - a nenechat se jimi posrat, kochat se výhledem na moře, užívat si fandění ostrovanů, pro které je to jedna z mála akcí, konaných na tomto osamoceném kousku země.

vášnivý organizátor

 Protože jsme si ubytování sháněli na poslední chvíli a kapacita je zde omezená, bydleli jsme na sousedním, ještě menším ostrově, Dune. Právě tady se vyvalují tuleni, a dá se k nim dostat opravdu blízko, čímž se tento ostrůvek stává velmi atraktivním :)

Natka šla popřát tuleňům dobré ráno :)

Dune je písečný ostrov, takže na proběhnutí se před maratonem, nám stačilo ostrov jednou oběhnout a měli jsme toho dost :)

kýč jak bič

Pro severní moře je také kromě silného větru typické rychlé střídání počasí. A tak běh za západu slunce, vystřídalo probuzení se do lijáku. Bylo mi z toho smutno ... chtěla jsem se kochat a ne bojovat s deštěm. Na to jsou jiné závody. U moře má být pěkně :)

o dramatické nebe zde není nouze

Odkojeni frontami na registraci, frontami na úschovnu, frontami na záchod, odjeli jsme na start hodinu předem. K našemu překvapení tam nikdo nebyl. Když se nikdo nedostavil ani půl hodiny před závodem, připadali jsme si jak Hujerovi, co se nemůžou dočkat. Tak čtvrt hodiny před závodem přišlo pár lidí odložit věci do prázdné šatny. To nás taky mohlo napadnout, že při velikosti ostrova, to měl z hotelu nebo domu každý na start co by kamenem dohodil. Ze startovky se taky dalo vyčíst, že jsme s Davidem jediní mimoněmečtí účastníci. Státní příslušnost tam ale uvedena nebyla a tak mě docela bavilo, jak si mě na startu nenápadně obcházejí a snaží se rozluštit české nápisy na triku. Nikdo se ale přímo nezeptal, odkud jsme :)

odpočinková pasáž dole u móře

První kolo se neslo ve znamení lijáku. Když jsem vybíhala na útes, tak jsem si říkala, že dnes to zadarmo nebude. Totálně mokrá, všechno přilepený tak, že jsem měla pocit, že jsem nahá.
Druhé kolo už nepršelo, nastavila jsem autopilota na pocitově příjemné tempo. Nicméně jsem si všimla, že oproti prvnímu kolu se mi David dost vzdaluje a tak jsem si řekla, že na flákání je času dost a trochu jsem do toho šlápla.
Ve třetím kole začalo hrozně foukat. Nahoře na útesu foukalo 15m/s, což je poměrně hodně a člověk aby se proti větru pohyboval vpřed, musel se naklonit do ostrého úhlu a nohama zabírat tak, jako by měl na páse zapnutu nejtěžší zátěž. Tak jak jsem si myslela, že se budu nahoře na útesu kochat, tak jsem byla ráda, že se tam vůbec pohybuju, že mě to nesfoukne do moře a že udržím nohy ve větru tak, že nebudu sama sebe podkopávat.

vítr, vítr, vítr ... a občerstvení na každém kroku

Čtvrté kolo jsem celé myslela na to, jak zase budu muset nahoru do toho větru. V pátém kole mi přišlo, že už je nejmíň vichřice. A to když se do mě vítr opřel zezadu v době, kdy jsem se jala sbíhat schůdky. Byl z toho nechtěný přelet nad schody, za který jsem si zasloužila nezasloužený potlesk :D
 

kochací pasáž, vpravo terejové

Celou dobu nás městečkem provázela úžasná atmosféra. Fandili děti, babičky, turisté, všichni. Každé proběhnutí cílem jsem si užila aplaus, to když moderátor oznámil, že právě běží Renata Proseko aus der Tschechische Republik. Atrakce :)))
Atrakce doběhla za 3:55:01 na druhém místě v kategorii Senniorinnen W40 :)

v cíli, s krásnou medailí

Co mě zaujalo, byla disciplinovanost běžců. Žádné občerstvovačky, kde člověk šlape po kelímcích a klouže na slupkách banánů .. tady za každou občerstvovačkou - a bylo jich oficiálně 5 na 8 km, neoficiálně nabízel kdeco kdokoliv - byly pytle a do těch každý hodil svůj kelímek a odpadek. Nádhera.

Večer bylo vyhlášení výsledků. Opět jsme chybovali. Jsme zvyklí, že na večerní vyhlášení přijdou většinou jen vyhlašovaní a tak jsme si dali na čas. Přišli jsme do přeplněné haly, kde nebylo místo ani na stání, natož k sednutí. Byl zde celý ostrov :) Stihli jsme ale odjet dřív, než se začlo v rytmu jodlovačky pohupovat. Mohl to být sice další silný zážitek, ale ten už jsme si nechali ujít :) Není všem dnům konec ... :)

Pražský city trail aneb honička po schodech

Hned jak jsem prvně viděla upoutávku na pražský citytrail, bylo mi jasné, že toto bude něco pro mě. Pak se ale ukázalo, že by to byl čtvrtý závod v jednom týdnu, navíc den před maratonem a pustila jsem ho při nejmenším na rok z hlavy. Pak mi ale prázdniny trochu zamíchaly plány a nakonec jsem se přihlásila. Byl to sice třetí závod v týdnu, ale 12 kilásků nějak dám.

O co byl ale tenhle trailík kratší, o to byl náročnější. Pořadatelům se opravdu podařilo najít v parku a zahradách kolem Petřína pěšinky, seběhy a výběhy, abychom si připadali jako v lesním terénu. Tady to bylo navíc okořeněné o schody. Nejvíc práce mi daly prudké seběhy po startu, kde bylo hodně těsno. Pak seběhy schodů, když každý byl jinak dlouhý. Pak výběh schodů, kde jsem přes kšilt neviděla, kde to vůbec končí. S jazykem na vestě jsem lítala pořád nahoru a dolů a na avizované úchvatné výhledy jsem se musela vyloženě donutit podívat. A to pouze v prvním kole. Jinak jsem musela koukat hlavně pod nohy, abych neskončila jako jeden nebožák, který stále ve snaze někoho předběhnout a vybírat co nejrychleji prudké zatáčky, končil mimo cestu. Říkala jsem si, jak dlouho ho to bude bavit, než se přizabije. Nakonec ho to asi dost vyčerpalo, protože doběhl nějakých 12 minut po mě. Naštěstí živý.

Tady na fotce to nejsem já (bohužel, protože já tuto pasáž šla), ale jen ukázka, že to strmé a v terénu, opravdu bylo :) 

Foto: Salomon Trail Running Cup (ofic.)

Na konci prvního kola jsem horko těžko v jednom kopci předběhla paní v červeném triku, která mi přišla, že by mohla být ve stejné kategorii jako já. To mě samozřejmě nakoplo, takže jsem do druhého kola vbíhala s tím, že půjdu co to dá. Na ohlížení se nebyl čas a prostor, ale až do posledního kopce, který se pak táhl 2 km do cíle, jsem periferním viděním v zatáčkách žádné červené triko neviděla. Ale pak tam najednou bylo a pěkně mě vydráždilo. Stal se ze mě býk, co utíká před červeným praporkem. Zatla jsem se a nechtěla se nechat předběhnout. Takový kousnutí se, mě nepotkává tak často. Většinou se peru s trasou, se sebou, ale když mě soupeř předbíhá a mně už to prostě rychleji nejde, řeknu si, že je zkrátka lepší a dál se s ním nehoním. Teď mi ale bylo líto nechat se před cílem předběhnout, navíc když jsem před sebou moc ženských neviděla. A tak jsem stoupala, supěla, funěla, hekala, i nahlas a bylo mi to jedno, xicht totálně sešklebenej a bylo mi to jedno... Do cíle jsem přiběhla o 4 sekundy dřív, než můj toreador a zaplavila mě vlna štěstí. Paní jsem poblahopřála a poděkovala za skvělý závod. Doběhly jsme celkově na 9. a 10. místě v ženách, já 2. v kategorii a paní taky 2. v kategorii :) Kdybych věděla, že běží za jinou kategorii, tak bych se tak nehnala :D

 Na tomto závodě se ale vyplatilo pohnout kostrou, protože udělátko na pití na ruku od Salomonu už chci delší dobu, ale vždycky mě odradí ta tisícovka. Buff se hodí vždycky a koláč byl vynikající :)

 Po závodě jsme se šli ještě "vyklusat" na bruslích na cyklostezku do Tróji. Krásný sobotní výlet ...  a mně už zase plně pohltily prázdniny :)

Třícítka na Králičák ve třiceti

Ne letech, ale stupních! To byl zase nápad, zaregistrovat se týden po padesátce na třicítku ... Ale když ona ta trasa a ta příroda je tam tak krásná! Jen oproti minulému týdnu se výrazně oteplilo a protože se startovalo v 11 dopoledne, dalo se tušit, že to bude makačka. Ale tak nejsme letci na lyžích ... počasí mají všichni závodníci stejné :)

Na startu nás vítal Aleš Valenta, který stále opakoval, že závod má 30,6 km a že nemáme odhazovat odpadky a že budou 3 občerstvovačky a že až na vrchol Králičáku nepoběžíme, protože tam právě hnízdí linduška horská. Takovej malej pták a dělají se kvůli tomu takový obštrukce, mrzelo mě prvně. Na trati jsem pak byla milé lindušce vděčná, jak krásné místo si k hnízdění vybrala.

Po startu se asi 10 km stále stoupalo. Sice po široké rovné cestě, takže to bylo běhatelné, ale taky po sluníčku. Zato byly výhledy :)  Pití teplé vody nebylo nic moc, ale ještě že jsem ji měla. Na první občerstvovačce se totiž podával jen ionťák, který připomínal koupaliště much  ... prý "v potoce je čisté vody dost". Raději jsem nezvolila žádný z těchto zdrojů a pokračovala na brněnské kohoutkové vodě. Taky jsem si všimla, že se mi jaksi rozchází údaj na hodinkách s tím, co pořadatel psal sprejem po cestě. Tak o kilometr rozdíl na prvních deseti.

a jde se do terénu :)

Následovala nádherná pasáž po hřebeni. Úzká cestička, sem tam bahýnko, kořeny a kameny, prostě konečně trail, kvůli kterému jsem přijela. Baví mě riskovat na sebězích, odrážet se ze špiček kamenů a nemít to vůbec pod kontrolou. Podařilo se mi v této části předběhnout dost běžců a naštěstí jsem to ustála bez pádu. Ovšem stehýnka dostala zabrat. Jakmile se přešlo zase na rovný povrch, cítila jsem, jak mi v nich ubylo sil. Několikrát se mi připomnělo Janino heslo: síly nešetři, stejně dojdou. Jenže mně docházely nějak rychle. Ještě když jsem tuto středu běžela 11km závod v Líšni, tak se zdálo, že už jsem po padesátce ok, ale moje rezervy, kam sahám při dlouhých bězích, se evidentně ještě obnovit nestihly.

Ze závěrečných deseti kilometrů si pamatuji pouze nekonečné táhlé úseky, kdy už jsem se modlila, ať se za zatáčkou objeví kopeček a budu moct přejít do chůze. A ono nic. Asi pět kilometrů nic. A běžte pomalu, když to jde mírně z kopce ... jenže pak se konečně objevil kopeček a zase jsem nebyla spokojená. Byl až moc dlouhej :) Závěrečný seběh byl pak samá hádanka. Rozdíl mezi kilometry na hodinkách a od pořadatelů, byl už celé 2 km. Bude to teda 28 podle Garmina a 30 podle cedulí nebo nám ty 2 km dají navíc? Poběží se přímo dolů po sjezdovce? Naštěstí na obě otázky vyšla ta lepší odpověď. Cílem probíhám za 3:16, bylo to 28 km a kolena nám pořadatel zachránil traverzovou cestou. Garmin zde.

do cíle se svým souputníkem na posledních deseti kilometrech ... děkuji!! :)

Ještě rozhovor v cíli s Alešem Valentou, který nikdo neslyšel, protože jsem prý huhňala a hurá domů.

je vidět, že mám dost :) a nemůže za to Valenta :)

Super závod, krásná trať, Boží výhledy, úchvatná příroda a pro někoho i parádní puchýře. Takto to vypadá, když si ve třiceti stupních zaběhnete (skoro) třicítku v goretexových botech ... a ani nemusíte být blondýna ;-)

nejen Jaroš může dávat na blog nechutnosti :)

Hrbatice na Hrbu

Původně zamýšlený vrchol jarní sezóny se postupem času měnil na další z "tréninkových" závodů. Nevím jak to mají ostatní, ale já každým závodem trénuji na závod další :) Aneb "cesta je cíl" :) Člověk se tak méně stresuje z toho, že mu vrchol sezony třeba nevyjde. Na Hrb jsem se ale přece jen připravovala trošku zodpovědněji a přizpůsobila si posledních 6 týdnů před závodem tak, aby víceméně odpovídaly tomuto plánu na padesátku.
První ultra sezony po sérii krátkých běhů. Jela jsem do předhůří Beskyd natěšená, jak malé děcko :) Navíc s prognózou, že tam bude bahýnko a snad i během dne mělo sprchnout, prostě paráda. Nakonec od rána svítilo sluníčko, což nic nezměnilo na tom, jak moc jsem se na závod těšila. Mým cílem bylo zaběhnout si trať ke své spokojenosti a zvládnout to ve zdraví, v co nejkratším čase.

takhle se těším :)

Bájenky se tentokrát sešly v hojném počtu :)

Padesátka vystartovala v 10 hodin a hned v úvodu se běželo rychle. Snažila jsem se krotit a nechala se předbíhat davem. Někde na 3-4 kilometru se pole roztrhalo a tempo zklidnilo. Neslyšela jsem už za sebou žádné kroky. Asi jsem poslední. Však co ... jsem pomalá, ale vytrvalá ... časem někoho doženu. Občas se za mnou ale přece jen někdo objevil a předběhl mě. Někde na desátém kilometru jsme přebíhali silnici a organizátor mě povzbuzuje a volá "sedmá žena"! Cože??? proč mi toto říká? vůbec jsem to nechtěla slyšet. Co s takovou informací asi udělá můj mozek: ... zrychli, to vypadá nadějně. Naštěstí moje předsevzetí, s nikým se nehonit, zvítězilo. Dál si držím svoje tempo.

zn: krajina kochací

Na občerstvovačce probíháme kolem svatby. Kaplička na louce, romantika jak blázen. Možná ale jen pro nás běžce ... nevím, jak ten náš závod v pozadí, vnímali svatebčané :) Ale bylo to milé zpestření.
Poslední kopec před otočkou. Asi jediné místo na trati, kde bych uvítala hůlky. Docela mi pomáhá, že se tudy vlečou turisti. Motivuje mě to k rychlosti. Já přece nejsem žádný turista! :) Cestou dolů se zase naproti mě škrábe nějaký školní výlet. Děti nastavují ruce na plácnutí, jedna holčička na mě volá "vyhraj teto!" což mě tak rozesměje, že mě rázem chytne křeč do břicha. No a od té doby křečuji až do cíle. Tuhle břicho, tuhle cosi v zádech, a bedra a trapézy a játra ... běžím hrbatá, jen aby to co nejmíň bolelo. Hrbatice na Hrbu :)

hrbatice

Zpáteční cesta do cíle ubíhala rychle tak do čtyřicátého kilometru. Posledních deset jsem se zaříkávala, že už nebudu běhat. Nikdy, nic, s nikým, nikde, nikam. A jak už to tak bývá, tato nasupenost mě stále držela v tempu :) Padesátka byla nakonec skoro padesáttrojka a mně se podařilo ji zvládnout za 6:08 hodin. Zápis z Garmina zde. V cíli jsem prý ani nevypadala unaveně :)

v cíli ... jak já se umím přetvařovat :)

A ještě malá epizodka pro pobavení ... na předposlední občerstvovačce jsem si dala pivo. Po vyběhnutí to pak chvíli trvá, než se to v bříšku srovná a tak jsem čekala, kdy půjde přebytečný vzduch z bříška ven ... ohlédnu se, přede mnou, za mnou, nikde nikdo. Vpravo pastviny, vlevo keříky ... a tak to šlo hlasitě ven ... Jenže v tom keříky skončily a za nimi palouček a na paloučku asi dvacet židliček s účastníky jakéhosi kurzu, jak koukají, cože za hovádko to vyběhne zpoza keříků ... ehm .. ještě že mi viděli už jen záda :)))

S kardiologem za zády

Cesta do Pavlova, kde se konal závod Okolo Pálavy, byla docela napínavá. Uzavřený sjezd z dálnice se objížděl přes silnice, které se taky opravovaly. Dojeli jsme na prezentaci tak tak. Ale fronta byla ještě tak veliká, že jsem se hned uklidnila. Netrvalo mi to dlouho, protože jsem zahlédla známou tvář ... a ta tvář mi zvedla adrenalin. Můj kardiolog. Můj doktor, kterému jsem odkývala, že to se závody nepřeháním. Jenže teď mě čeká první 3 kilometry pořádný kopec a tam to s pulsem nepřehánět nejde. Mám dvě možnosti. Buď se budu držet za ním nebo mu uteču.
Ve startovním koridoru si stoupá daleko za mě. Nemám na výběr. Vybíháme a kopec, který organizátor nazývá mírným, nám dává pěkně zabrat. A to nemluvím o jeho závěrečné fázi, kterou už i organizátor nazval strmou. Přecházím chvíli do chůze, běh je momentálně míň efektivní. Konečně máme krpál za sebou, všude kolem se ozývá těžké funění, včetně mého. Po rovince pak pěkně natáhnu krok, ale začne mě píchat nad srdcem. Normálně bych zpomalila, ale dnes se mi mihlo hlavou ... vždyť je za mnou doktor, tak je to v poho. Naštěstí se dech, tep i krok brzy srovnává a užívám si krásnou lesní cestu v chládku. Vbíháme na louku pod bílými pálavskými skalami. Jak do nich praží sluníčko, je to úchvatná podívaná. A pak už jde cesta z kopce. Běžím co to dá, snažím se kochat vinicemi, ze kterých vykukují Boží muka, nedalekou vodní plochou Nových Mlýnů, je to tu nádherná krajina. Po devíti kilometrech probíhám cílem a sotva popadám dech. Čekáme s Davčem až proběhnou naši kamarádi. Dobíhá i můj doktor. Nějak se osmělím a jdu ho pozdravit. Vítá mě úsměvem a slovy "takhle nevypadá pacient". To mě neviděl rudou před pár minutami! :) Ujišťuji ho, že do kopce jsem šla, a není to lež :) Prohodili jsme ještě pár slov a mně se docela ulevilo. Dávám si těstoviny s mákem a pivo. Za 150,- startovnýho, které obsahuje i triko, docela luxus. A když k tomu připočtu výhru za 2. místo v kategorii ženy B, jsem v plusu. Holt bejt stará, se někdy vyplatí ;-)))
Záznam z Garmina zde.

vínečko, které údajně ochutnala i anglická královna :)

Měla jsem se převlíct. Takhle vypadám, jak fotbalová rozhodčí :))

Jak jsem se v Boskovicích "naučila" dýchat

Když jsem si před pár lety stěžovala fyzioterapeutce, že mě po 15 až 20 km začne chytat křeč mezi lopatkami, zjistily jsme, že to pravděpodobně způsobuje moje špatné dýchání. Dýchala jsem do horní části plic a při zvýšené námaze si k pořádnému nádechu pomohla zdvižením ramen. Po nějaké hodince jsem si tak zadělala na bolest, která mě pak sužovala po zbytek trasy.
Učila jsem se tedy správně dýchat. Nejdříve úplně nejsprávněji a sice nosem, ale bohužel jsem ten typ, co se trochu zahřeje a hned musí smrkat. Plný nos mi většinou brání využívat tuto techniku, tak jsem se hluboké dýchání učila alespoň pusou. Nějakých pár týdnů to trvalo, než jsem si nádechy do břicha zautomatizovala.
Poté přišlo snižování tepu pomocí vědomě pomalého dýchání. Respektive mít dech pod kontrolou. Zatímco vedle mě běžci rychle oddychovali, já jsem dýchala pomalu a hluboce. Jenže takto to šlo při tréninku nebo dlouhých závodech, kde běžím volněji. Jakmile jsem běžela něco kratšího, celou dobu na hranici své maximálky, nedostávalo se mi kyslíku. Začalo mě píchat pod žebry, pod klíční kostí, v závěru jednoho půlmaratonu mi dokonce na chvíli vypnul zrak .... že to souvisí s mým pečlivě nacvičeným a zautomatizovaným pomalým dechem, jsem si nespojila. Až teď na závodech v Boskovicích. Byla jsem plná energie, nohám se chtělo běžet a plíce začaly stávkovat už na prvním kopci, na druhém kilometru. To tedy brzy, povzdechla jsem si a nechtělo se mi vůbec snižovat tempo. Přemýšlela jsem, jak přivést do těla více kyslíku a za pomocí ramen jsem se zhluboka nadechla. Jenže když nožky kmitají, tak dlouhý nádech moc praktikovat nejde. A pak mě osvítilo. Co kdybych zkusila dýchat rychleji. Nejspíš si říkáte, že to jsem teda objevila Ameriku! proč se tady tak rozepisuju nad něčím, co je naprostou samozřejmostí a přirozenou reakcí těla. Přiznávám, tak to dopadá, když má mozek stále potřebu mít věci pod kontrolou. Obyčejným zrychlením dechu jsem za chvíli mohla zrychlit i tempo. Celou cestu jsem se sama sobě smála, jak jsem pitomá, že mi to nedošlo dřív.

Jinak Běh za sedmizubým hřebenem je jednou z nejhezčích tratí, které jsem v poslední době běžela. Westernové městečko, les, údolí říčky, výživný kopeček, zámecká zahrada a navíc plno fandících diváků. Jedna starší paní na nás ze zahrádky křičela "hol-ky pohněte, hol-ky pohněte" a tak jsem se snažila neflákat :) Tepovka tomu myslím odpovídá :) Garmin zde.

prvomájové červenání :)

holky se rozhodně neflákaly :)