Přesně tak mi teď připadá mailová komunikace s holkama z Women´s Challenge. A to nepřeháním. Jednu část holek totiž bolí kolena, druhou část v krku a u některých dochází dokonce k průniku. Čím blíž k sobotnímu půlmaratonu, tím to má větší grády.
Probíraly se bandáže, ortézy, konopná mast, ale teď už jsou to i injekce. Aulin nebo Coryzalia nejsou sprostá slova, ale užívané léky a dochází i na kloktání solí a jiné ohavnosti. A to jen proto, abychom mohly všechny společně v sobotu překonat vzdálenost 21,097 km a tím naplnit své cíle, svá očekávání. Může se zdát, že to zbytečně hrotíme, ale účast v tomto projektu není jen o radosti z toho, že nás někdo vybral, že jsme dostaly dárečky a máme možnost trénovat podle individuálního plánu, ale je to i o odpovědnosti. Byla nám svěřena důvěra a tak to "nejde" jen tak pro nemoc či zranění zabalit. A tak se podporujeme alespoň na dálku a společně věříme, že se všechny potkáme po závodě v cíli. Jen doufám, že bez následků :-)
o tom, co se kde seBĚHlo a jak to proBĚHlo, co jsem uBĚHla a kdo mě předBĚHl, co mě doBĚHlo ... zkrátka o životě a BĚHání především
pondělí 26. března 2012
úterý 20. března 2012
Infarktové Lužánky
To jsem celá já. Před startem závodu všechno milionkrát kontroluji a již nastavené přenastavuji. Někdo by mi to měl zakázat. Tentokrát to odnesl hrudní pás. Nebo aspoň jinak si neumím vysvětlit ta závratná čísla, do kterých mi vybíhala tepovka na hodinkách během závodu Běh Lužánkami. Vlastně už bych teď měla být možná po smrti. Ještě že jsem se to dozvěděla až při vyčítání dat, doma, v klidu u kompjůtru.
Při počtu několika desítek závodníků se start nedá nepřepálit. Přece nepoběžím poslední. Zpomalil mě až pohled na hodinky, které ukazovaly 3:36 na kilometr. I když je trať pro ženy dlouhá jen 3,2km, toto nemůžu vydržet. Navíc se mi zdá, že hrudní pás jsem si na poslední chvíli moc přitáhla a nemůžu se pořádně nadechnout. Chvíli s ním zápasím a posouvám ho trošku níž. Že to byla blbost, jsem věděla hned, teď se budu zbytek běhu soustředit jen na to, aby z hrudního pásu nebyl bederní.
V Lužánkách běží ženy dvě kola. Je to vcelku rovinatá trať, ale mně se zdá, že ten kopeček s převýšením nula nula nic, se při tom rychlém tempu změnil na pořádný kopec. Funím nahoru za občasného povzbuzení diváků a nijak se netěším na druhé kolo. Vlastně vůbec jsem si nerozložila síly. Než se stačím vydýchat, je tu proběhnutí cílovou rovinkou, kde když slyším v amplionu svoje jméno, tak ještě zrychluji. Na dalších metrech mě povzbuzuje rodina, to zase nejde zpomalit, pak už je to mírně z kopce, tam mi nohy běží samy. V polovině druhého kola slyším, jak se v cíli finišuje a já tam chci být už taky. Do kopečka mám na dosah pár soupeřek, tak to přece nezabalím no a cílovou rovinku za povzbuzování diváků nejde vypustit. A co je výsledkem? Maximální tep 228 krátce po startu, pak několikrát přes 210 a průměrná tepová frekvence činí panečku úctyhodných 196 tepů za minutu. Tedy v tomto případě to není číslo hodno úcty, nýbrž zamyšlení se, jestli za to může moje přepálené tempo nebo ten posunutý pás. Vzhledem k tomu, že na všech fotkách jsem sešklebená jak Quasimodo a v krku mě pálí ještě teď, tak to bude možná to tempo. Zůstanu raději u delších závodů. Z druhého místa, které jsem nakonec ve veteránkách nad 35 vyběhala, mám samozřejmě velkou radost, ale za infarkt mi nestojí :-)
Při počtu několika desítek závodníků se start nedá nepřepálit. Přece nepoběžím poslední. Zpomalil mě až pohled na hodinky, které ukazovaly 3:36 na kilometr. I když je trať pro ženy dlouhá jen 3,2km, toto nemůžu vydržet. Navíc se mi zdá, že hrudní pás jsem si na poslední chvíli moc přitáhla a nemůžu se pořádně nadechnout. Chvíli s ním zápasím a posouvám ho trošku níž. Že to byla blbost, jsem věděla hned, teď se budu zbytek běhu soustředit jen na to, aby z hrudního pásu nebyl bederní.
V Lužánkách běží ženy dvě kola. Je to vcelku rovinatá trať, ale mně se zdá, že ten kopeček s převýšením nula nula nic, se při tom rychlém tempu změnil na pořádný kopec. Funím nahoru za občasného povzbuzení diváků a nijak se netěším na druhé kolo. Vlastně vůbec jsem si nerozložila síly. Než se stačím vydýchat, je tu proběhnutí cílovou rovinkou, kde když slyším v amplionu svoje jméno, tak ještě zrychluji. Na dalších metrech mě povzbuzuje rodina, to zase nejde zpomalit, pak už je to mírně z kopce, tam mi nohy běží samy. V polovině druhého kola slyším, jak se v cíli finišuje a já tam chci být už taky. Do kopečka mám na dosah pár soupeřek, tak to přece nezabalím no a cílovou rovinku za povzbuzování diváků nejde vypustit. A co je výsledkem? Maximální tep 228 krátce po startu, pak několikrát přes 210 a průměrná tepová frekvence činí panečku úctyhodných 196 tepů za minutu. Tedy v tomto případě to není číslo hodno úcty, nýbrž zamyšlení se, jestli za to může moje přepálené tempo nebo ten posunutý pás. Vzhledem k tomu, že na všech fotkách jsem sešklebená jak Quasimodo a v krku mě pálí ještě teď, tak to bude možná to tempo. Zůstanu raději u delších závodů. Z druhého místa, které jsem nakonec ve veteránkách nad 35 vyběhala, mám samozřejmě velkou radost, ale za infarkt mi nestojí :-)
středa 7. března 2012
Setkání Women´s Challenge v pražském Adidasu
Tak máme 2. oficiální setkání za sebou. Bylo opět prima, motivační a nyní takřka vánoční, jelikož jsme dostaly plno dárků. To hlavní, oblečení a botky Adidas jsme hned vyzkoušely při společném výběhu. Jakkoli to mohlo vypadat komicky, když nás běželo 11 ve stejném oblečení, užily jsme si jarního sluníčka, běhu do kopečka, posilování vlastním tělem, běžecké abecedy a taky legrace. Na závěr výborný oběd a nějaké ty rady, ale i vtipné historky ze závodů. Nebýt povinných vyjádření pro novináře, což nemusím, hodnotím jako bezva relaxační událost.
sobota 3. března 2012
Kbelská 10
Dnes mám premiéru, poběžím svůj nejkratší závod. Desítku. Mým cílem je držet se Miloše, jako vodiče na 50 minut. Ať už to půjde pomaleji nebo rychleji, toto je můj cíl. Před startem se potkáváme s holkama z Women´s Challenge. Někde nás tu je osm plus holky z minulého ročníku. Už jsme docela velká banda.
Těsně před startem se ještě snažíme sejít s Milošem na společnou fotku, ale marně. A tak se prodírám startovním polem, až tu jeho zelenou vestičku najdu. Start. Zjišťuji, že nejsem zdaleka sama, kdo má za cíl držet se vodiče zuby nehty. Běžíme ve velké skupině. Snad poprvé se mi daří nepřepálit začátek. I když se tempo mírně zvyšuje, běží se mi krásně. Na pátém kilometru koukám na hodinky a vidím tempo 4:38. Miloš trochu zpomaluje a posílá mě dopředu. Trenér se musí poslouchat, takže taktika netaktika, cíl necíl, poslechnu a vydávám se na trať sama. Svítí sluníčko, nic mě nebolí, nikde nepíchá, závod si doslova užívám. Kilometr před cílem cítím, že můžu ještě zrychlit. Ale jak je ten kilometr proklatě dlouhej! Měla jsem nastoupit o něco později, nemusela bych v cílové rovince tolik lapat po dechu. Někdo křičí "makej, máš to pod 47". Nebylo to sice na mě, ale probíhám cílem a cítím jakési dojetí. Na hodinkách mám 46:56. Na takový čas jsem se ani nepovažovala pomyslet. Hledám Davida, který si taky odběhl osobák a jdeme společně vyhlížet ostatní PIMky....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)