Tento závod sliboval skvělou akci pod vedením organizátora Beskydské sedmičky Libora Uhera. Cílem je 24hodin pořád dokola běhat buď ve štafetě, nebo jako jednotlivec asi desetikilometrový okruh přes Lysou horu a vystoupat tak co nejvíce výškových metrů. To vše za extrémních zimních podmínek. Prostě uchylárna :-) Ale zároveň Zimní Mistrovství ČR v horském maratonu, na který se přihlásilo více než 400 účastníků.
Budu muset běhat kopce, o víkendu dlouhé trasy, budu muset chodit posilovat, běhat schody, otužovat se … to všechno se mi od toho dne honilo hlavou a to vše jsem se více či méně snažila dělat. Hltala jsem každou novou informaci na stránkách, promýšlela vybavení a záviděla těm, kteří mohou na Lysé trénovat, zatímco my v Brně už několikátý rok nevíme, jak vypadá sníh. Čím víc se ale závod blížil, tím větší obavy jsem z něj měla. Lysá hora umí potrápit i v létě, natož v zimě.
Konečně den D. Vyrážíme v pátek s manželem a dvěma kamarády, plni očekávání. Bohužel už v autě zjišťuji, že jsem doma zapomněla běžecký batůžek a přemýšlím, jak narvu do kapes alespoň povinnou výbavu. Kolem šesté večer přijíždíme do Malenovic, kde je místo akreditace a hned u vchodu se nás kameraman Sasha ptá, kolik chceme dát okruhů. Říkám šest, Sasha se divně tváří a já přemýšlím, jestli jsem to nepřepískla. No co už, teď těch šest dám, i kdybych padnout měla.
Sobotní ráno je jak vymalované. Sluníčko, bezvětří a mráz až praští. Řeším co všechno vzít na sebe, co na nohy, jestli brát pití, nasazovat nesmeky … ale nejsem sama. V recepci hotelu po sobě všichni nenápadně pokukují. Za chvíli od hotelu Bezruč, který závodu poskytl zázemí, pochoduje dlouhý had závodníků na start do Malenovic. Poslední instrukce, ukládání čísla na Horskou službu a dojemná minuta ticha za zesnulého Jiřího Rašku. V 10h se otevírají časové brány a závod začíná. Taktiku nemám, jen vím, že do kopce běhat nebudu.
1. okruh – začíná se svižně a už z prvního stoupání za hotelem je jasné, že zadarmo to dneska nebude. Na úzké pěšině se nedá předbíhat, takže makám tak, abych ty za mnou nezdržovala. Ne že by mi úplně podkluzovalo, ale že bych se mohla do noh opřít, to teda ne. Svah je tak prudký, že abych se zapřela holemi, zvedám ruce až nad hlavu. Tak tomu se tady říká „hang Kicbííl“. Sklony dalších úseků nevnímám. Vnímám jen nádheru kolem sebe. Stromy jsou obalené tak, že se špičky sklání k zemi, někdy ani není poznat, že ta hromada sněhu a ledu, je strom. Ani nevím jak, ale už jsem na Lysé. Probíhám časovou bránou a hned je zde sestup. A pořádný. Cestička pro jednoho, každý chce dohnat ztrátu ze stoupání, pro někoho, kdo na sněhu běžně neběhá, je to „o hubu“. Opět nechci nikoho brzdit a tak tak vybírám zatáčky. Příští kolo si musím dát na boty nesmeky. Konečně jsme pod kopcem, ale žádná úleva se nekoná. Naopak. Poslední část okruhu se brodíme prašanem. V tenisečkách se prodírám sněhem do půli lýtek, snažím se běžet, ale sníh si s nohama dělá, co chce. Snad se to během dne trochu udusá.
2. Okruh – nasazuji na boty želízka. A ouha. Rozdíl sto a jedna. Noha krásně drží, dokonce se můžu i v Kicbíílu do toho pořádně opřít. Pole se roztrhalo a já si konečně začínám užívat své tempo a rozhled z královny Beskyd. Z kopce mi to už vůbec neklouže a opojena svojí rychlostí, ztrácím pud sebezáchovy. Moje nadšení trochu pokazí trojice vedoucích závodníků, kteří kolem mě doslova proletí. No tak jsou to kluci Beskydama odchovaní , ale že mě předběhnou o kolo už ve druhém kole, to je mazec. Dole pod horou se prašan bohužel ještě neudupal, železa tady nepomáhají a je to pěkná dřina. Jsem zpět u hotelu a po dvou kolech a 4,5 hodinách si dávám jídelní pauzu. Kdo chtěl, mohl si koupit za 300Kč zelený pásek na ruku, který ho opravňoval ke vstupu na nonstop raut v hotelu. No nekup to!
3. Okruh – poslední za světla. Západ slunce, dlouhé stíny a obloha hrající všemi barvami. Tady by se fotograf vyřádil. Turisti schází z hor a pod nohy se mi pletou psi, děti na bobech, maminky na saních. Dobíhám za šera a jdu si na pokoj vyměnit sluneční brýle za čelovku.
4. Okruh – začínám oceňovat důkladné značení trasy. Snažila jsem se trať dobře zapamatovat, ale jak tak člověk kouká pod nohy, lehce běžné značky přehlédne. Ale tady je značení luxusní. Červená blikátka ukazují cestu a já ztrácím další za svých obav. Je krásné ticho, jen sníh pod nohama křupe. Kam se natočím s čelovkou, tam jiskří sníh, připadám si jako v pohádce. Jen těsně pod vrcholem, kde nejsou stromy, trochu fouká a moje nohy v mokrých teniskách docela promrzají. Dole jsem v sedm večer a mám hlad jak vlk. A potřebuji kafe.
5. Okruh – než vyrazím, napadne mě mrknout na průběžné výsledky, které se pravidelně vyvěšují. Vidím u svého jména čísla 9 a 1, ale nějak to nemůžu rozluštit a nechci se zdržovat, tak vyrážím na trať. Zdá se mi, že předbíhám čím dál víc lidí. Kupodivu mám pořád dost energie. Rychle přebíhám vrchol, kde už je docela velká zima, tak mizím co nejrychleji v lese. Prašan přece jen trochu umrzl a začíná být schůdnější.
6. Okruh – nedá mi to a jdu se zeptat kluků, co zpracovávají výsledky, jak na tom jsem. Nechce se mi věřit tomu, co slyším. První v kategorii. Přiznám se, že mi tato informace zatemnila mozek. Jdu jak stroj, přestávám se kochat okolím a přemítám, jaké by to bylo, kdybych vyhrála. Naposledy jsem byla na závodech první někdy v pubertě. Přibíhám zpět k hotelu o půlnoci a vítězství nevítězství, jsem už docela unavená. Svých šest okruhů mám splněných. Jdu si lehnout. Dvě hodiny musí stačit. Ulehám, ale usnout nejde. Bolí mě stehenní svaly, záda a navíc adrenalin nedovolí tělu vypnout. Nakonec ležím do tří do rána, vstávám totálně rozlámaná, kašlu z té ledové vody, co venku piju a vůbec se mi nechce zpátky do zimy. Napraví to káva a vydatná snídaně a ve čtyři ráno jsem ready. Jdu se zeptat, jak se změnilo pořadí a jsem stále první, s 1,5 hodinovým náskokem. Tak to je v suchu, říkám si. Teď mi stačí už prostě do konce závodu okruhy jen odchodit.
7. Okruh – jde to ztuha. Cítím namožené svaly na nohou, čím dál víc zabírám rukama. Nikam se neženu, ani to nejde. Po cestě potkávám už jen závodníky dvou typů. Ty co se z posledních sil plouží a ty co vypadají, že právě vyběhli. Cítím únavu, ale výstup stále zvládám bez zastavení. Se seběhem je to už horší. Stehna bolí, tak běžím jen míň prudké úseky. Manžela brzdím, ale ten se rozhodl, že odloží vlastní ambice a poslouží mi jako vodič, za což jsem mu hrozně vděčná. Před posledním okruhem jdeme ještě načerpat síly do hotelu. Už bych tu nejraději zůstala, ale po hodině vyrážíme.
8. Okruh – asi tím, že už je poslední, dávám do něj zbytek sil a jde to docela dobře. Vypínám čelovku a obdivuji východ slunce. Pro toto ty noční závody miluju. Svítání na horách má fascinující kouzlo. Lysou vyjdeme na jeden zátah a dolů už to jde taky nějak samo. Cesta je místy prodřená na led, kámen nebo hlínu, ale hurá, už tudy dnes víckrát nepůjdu. Ještě závěrečný rozběh do cíle. Hotovo. Máme to za sebou. Jdu vyzout ty mokré věci, co mám na nohách a zkontrolovat pořadí. „Jste 2.v kategorii. O čtyři minuty.“ Ještě pře pár hodinami mě ani nenapadlo pomyslet, že bych se mohla umístit a najednou mě přepadá smutek. Někde se stala chyba. To mám zato, že jsem se opájela myšlenkou na vítězství. Naštěstí si uvědomuji, že ještě by to bylo brzy. Nemám ani tolik naběháno, ani příliš mnoho zkušeností. Ale od toho jsem vytrvalec, abych byla trpělivá a raduji se z 2. místa v kategorii a celkového 7. místa z 37 startujících žen. Dala jsem do závodu vše. Mám za sebou 82 kilometrů a vystoupáno 6000 výškových metrů. Byla to krásná a výborně zorganizovaná akce a až se zotavím a začnu normálně chodit, začnu se těšit na další ročník.
