středa 22. května 2013

Honba za atomem

Každý rok jezdíme na takové rodinné setkání přátel do Biskupic u Hrotovic. A taky u Dukovan. Každý rok to večer tak přeženu s vínem, že druhý den léčím kocovinku. Místo sportu, sportovce fotím :) Letos jsem kupodivu tento problém neřešila (asi díky pravidelnému tréninku pitného režimu) a byla jsem schopna vyběhnout. No a kam jinam, než k elektrárně do Dukovan. Povídačkám o 15ti kilometrech vzdušnou čarou jsem nevěřila, na mapě to tak nevypadalo. Vydali jsme se nakonec tři. Ale jen jeden - já - měl s sebou vodu a  kousek žvance.

magnet v krajině

Prvních pár kilometrů jsme magické komíny v krajině neviděli. Zato jsme v lese narazili na kontrolu. Klasická kontrola - dvojice mladých lidí v zářivých vestách seděla na rybářských židličkách na rozcestí. Nedalo mi to a zeptala jsem se, co že tady kontrolují. A on se zrovna konal Koloběh. 100 kiláků dvojic běžmo/kolmo. Těšila jsem se, že budeme cestou potkávat závodníky, zdravit je a fandit jim, ale dlouho se tak nestalo.

nikde ani živáčka, natož závodníka

 Cesta ubíhala a zanedlouho na nás vykoukly komíny. Musím říct,  že na mě působí jako magnet. Úplně se oprostím od toho, jaký názor mám na jadernou energii, tato stavba mě prostě fascinuje a přitahuje. Bohužel síla přitažlivosti nebyla tak silná jak bychom potřebovali, několikrát jsme zakufrovali a číslo naběhaných kilometrů se nepatřičně zvyšovalo, aniž by se cíl přibližoval. Navíc došla voda.


místo kapličky by se hodila víc studánka ... ale byla pěkná :)

Začal závod s časem (měli jsme se vrátit na vydávání oběda), únavou a žízní. Doběhnout až ke komínům jsme vzdali. Bylo to asi vážně těch 15 vzdušnou čarou.
Potkali jsme několik kontrol a na jedné bylo pár cyklistů, kteří čekali na své polovičky - běžce. Koukali na nás už z dálky a když jsme probíhali okolo, tak se ptali, jestli jsme utekli svým cyklistům. To mě pobavilo :)

tady jsme se modlili, abychom nepropásli oběd

Dál už to nebudu moc popisovat. Sluníčko pralo, voda nebyla, kouskem nedojedeného sojového suku, který jsem našla v kapsičce, jsem zachraňovala spoluběžce, kteří výběh podcenili :) Pak nějaké to bloudění, brodění močálem a běh vysokou trávou, kde jsem nachytala 5 klíšťat. Na oběd jsme doběhli tak tak, paní už pomalu zavírala okýnko. V jedné ruce pívo a v druhé řízek s brsalátem jsme pak silácky hodnotili náš 28 km dlouhý výlet. Jo ... po bitvě je každej generál :)

tři generálové

úterý 14. května 2013

Jak se běhá na Helgolandu

Když jsem kývla na plán kolegů, jet na Helgoland fotit tuleně, vůbec mě nenapadlo přemýšlet nad běháním. Až když jsem mrkla do mapy a zjistila, že je to ostrov o rozloze přibližně 1 km2,  zmocnily se mě obavy :) Kde já tam budu běhat?! A to jsem ještě netušila, že budeme bydlet na jeho menší sestřičce Duně o necelých 0,7 km2 :)

Obavy ze mě spadly hned po příjezdu. Moje představa, maličkého ostrova vzala za své hned po vylodění se, když jsem táhla těžkou krosnu z přístavu do kempu. Najednou se mi vzdálenosti zdály nekonečné :)
Jen co jsem shodila bágl, šla jsem obhlédnout tuleně. Fakt tam byli. Líně se povalovali po pláži. Žádné bariéry, žádné ploty. Jen čistá příroda. Nevěděla jsem, jestli dřív fotit, nebo zout boty a proběhnout se po pláži.

tuleni ... samí tuleni
a zase tuleni ... a jedna bosopoběhlice :)

Nemohla jsem se toho nabažit a nemohla jsem se dočkat dalšího dne, kdy si proběhneme celý ostrov. Vydali jsme se hned z rána. Brzy jsme zjistili, že je zde i kamínková pláž a že běhání v ní, je ještě těžší než v písku :)



ranní idilka
písek ... samej písek

cesta do nitra ostrova ... a zase ten písek ...

Pouze středem ostrova vedou zpevněné cesty, ostatní je jen písek, nebo oblázky. Po dvou hodinách jsme toho měli celkem dost a věř nebo ne, i na tak malém ostrůvku se dá naběhat 16 km :)  Zápis z Garmina  pro fajnšmekry :) Jak vidno, běhali jsme za odlivu a zajímavá je i křivka elevation nebo údaj min elevation :)

Následující den jsme se probudili do deště. Pak svítilo sluníčko, pak zase pršelo a pak zase svítilo sluníčko ... no jak v pejskovi a kočičce :) Když jsme mysleli, že už je vážně po dešti, tak jsme vyběhli, ale začalo to nanovo. Navíc byl silný vítr, takže pršelo ze všech stran. Běžet proti větru, dešti, v písku ... to nezachrání ani tuleni :) Vydrželi jsme to hodinu a půl a přesto jsem měla pocit, že mám za sebou nejmíň maraton v horách :)

Nevím, proč to tady není vidět, ale fakt bylo hnusně a fakt jsem toho měla dost :)

A aby se neřeklo, tak jsem teda i trochu fotila :)


Duna z Helgolandu
Duna už je přichystána na letní sozonu :)
cesta k Neptunovi ... tu jsme si nechali ujít :)
útesy na Helgolandu
kýč jak bič
terej bílý - námluvy
terej bílý - stavba hnízda
nuda na pláži

miminko
vyrušen z rozjímání
ne, není to plyšová hračka :)

Nutno dodat, že na obou ostrovech nejezdí auta, jen elektromobily, což ještě umocňuje tu čistotu kolem. A prosím, i když je to tu pohádkové, nezaměňovat za Legoland :)

sobota 4. května 2013

Kroužení po Sahaře

"dráha"
Roky kolem ní běhám. Bez povšimnutí. Ani nevím proč, ale v nejmenším mě nenapadlo jít si zaběhat na dráhu. Když všude okolo mám krásnou přírodu, tak proč se točit po rovině na ovále. Dráhu jsem opustila už v dětství krátce poté, co jsem zjistila, že existuje něco, čemu se říká orientační běh. U toho jsem sice taky dlouho nezůstala, ale můj návrat k běhu v dospělosti, mířil do lesa.

Nedávno jsem si říkala, že nemám moc kontrolu nad tím, zda se mi snižuje tep. Pocitově ano, od podzimu se mnohé změnilo, běhá se mi teď lehčeji a rychleji. Ale jak to změřit, abych měla nějaký report pro pana doktora na příští kontrolu. Potřebuji delší časový úsek v pomalém tempu. To v terénu nepůjde. Docela dlouho mi trvalo, než mě napadla ta zarostlá dráha kousek od domu. Tak jsem ji dnes vzala na milost :)

občerstvovací stanice
Říkat tomuto zarostlému písečnému okruhu dráha, je trochu nadsázka. Je to spíš písečná cesta s pevným podkladem, občas zpestřená dolíky či trávou. Ale je to rovina.
Měřím první okruh, přesně 300m. Ještě asi 4 okruhy mi trvá, než mě napadne, že si mohu někam odložit láhev. Na takovou občerstvovací stanici holt nejsem zvyklá. Rychle ale zjišťuji, že je to jedna z největších výhod tohoto kroužení.

V uších mám divadelní představení Jaroslava Duška - Čtyři dohody a tak běžím zahloubaná do vtipně podaných, silných myšlenek a přestávám vnímat tempo i čas. Kroužím asi hodinu a hodinky říkají, že si držím něco málo přes 6 minut na kilometr a tepovku mám přitom pod 150. To je na mě, s TF max 220, velký úspěch. Ještě na podzim jsem se pod 150 tepů dostala tak leda v tempu 7:30, což už není běh. A tak mám radost. I tu dráhu už vidím jinak. Už se jí nebudu vyhýbat, naopak ji zařadím do svých výběhů. Dokonce jsem si ji i pojmenovala - Sahara.

moje nová kamarádka - Sahara
Když o tom tak přemýšlím, tak běžím tak nějak pozpátku. Teď teprve začínám objevovat základy :) Jako další krok, si dávám za cíl, naučit se pořádně běžeckou abecedu :)