Chvála organizátorům, před startem vše funguje na jedničku. Šatny stíhají, záchodů je dost, vtipný komentátor a burcující muzika nás žene do koridorů na start. Loučím se s Davčou, přeji svým deseti kamarádům z práce úspěšný závod a hledám koridor pro své číslo 543. Na seřadišti potkávám další známé a je mi jasné, že se mi v takové atmosféře poběží dobře.
Je tu start, vybíháme cestou lemovanou desítky fanoušků směrem ke hradu Veveří. Běžím s davem, mrknu na hodinky a nějak se mi nechce věřit času, který vidím. Rychlost 3:50min na kilometr, to musí být omyl. Hodinky asi potřebují chvíli, než se stabilizují. Koukám na sport tester za další zatáčkou a vidím, že to nebyl omyl. Tempo 4min na kilometr. Toto nemůžu dlouho vydržet. Okamžitě zpomaluji a dav se začíná hrnout přeze mne. Nakonec se smiřuji s rychlostí něco přes 5min na kilometr, pomaleji to moc nejde. Stále mě někdo předbíhá ... Honza, Janko ... ale vydržím nezrychlovat.
Máme za sebou asfaltový úsek k hradu Veveří, přebíháme lávku, začíná vykukovat sluníčko a já se těším na lesní cestu podél vody, která má teď na podzim neskutečné kouzlo. To co je na ní dnes ale neskutečné, není podzimní barevnost, ale zácpa lidí. Když se 1600 lidí snaží dostat na úzkou cestu pro jednoho, vypadá to tak, že se vytvoří dlouhatánská fronta, ve které se postupuje krokem, přešlapuje, tuhnou nohy a tělo se rozhodí z rytmu. Ani nevím, kolik času jsem zde ztratila, ale trochu teď lituji, že jsem ten začátek přece jen neodběhla rychleji.
Vím, že po skalnatém úseku na nás čeká ještě jeden, pořádně táhlý kopec. Teď už ale není čas šetřit síly. Zvyšuji tempo a kupodivu to i do kopce docela jde. Tepovka sice letí nahoru, hodiky stávkují, ale cítím se dobře. Seběh dolů k chatám U Šuláka si užívám. Konečně teď předbíhám já, což mi dodává energii. Ještě Sokolák a nad hrází poslední výběh, ale tady už mám pocit, že je vážně můj poslední. Najednou mi dochází dech a srdíčko křičí "už dost". Naštěstí seběh dolů k hrázi zklidní tep a navíc mě čeká za hrází povzbuzení od rodičů. Vbíhám do zatáčky, vyhlížím ... ano, jsou na smluveném místě, mávají, tleskají, rozzáření jako sluníčko a mě to dodá spoustu energie a ještě trochu zrychluji. Za zatáčkou v přístavišti vidím svého kolegu, zkusím ho ještě doběhnout, ale nedaří se. No nic, stačí když zbyde síla na finish. V poslední zatáčce vidím záchranáře v akci. Jeden z běžců leží na zemi bílý jak stěna, těsně před cílem zkolaboval. Je mi ho líto a modlím se, ať to dneska ve zdraví doběhnu. Už jsem v cílové rovince. Po obou stranách se tlačí fanoušci. Většinou vyhlížejí své příbuzné a kamarády na trati, ale tleskají všem. Cílové rovinky mám ráda a dávám do nich zbytek svých sil. Ještě předbíhám poslední dva běžce, abych na posledním metru byla předběhnuta ... ale to už je mi jedno. Srdce buší, šklebím se námahou, ale jsem šťastná. Dnešní závod jsem si nesmírně užila. Ani jsem se nestihla podívat na výsledný čas a až teď si zastavuji stopky. Svítí na nich 1:16:30 a nic mi to teď neříká. V cíli se zdravím s kolegy, kteří přiběhli přede mnou a gratuluji Martinovi, který celý závod odběhl bosky (rozuměj bez bot), navíc ve výborném čase. Hledám Davida, ale ten už je v šatně, koleno mu tentokrát vydrželo. Všichni jsme ze závodem spokojení a já mám za sebe i za kluky velkou radost.
