Změny

Za dobu, co jsem sem nenapsala jediný řádek, se změnilo dost věcí. Nastoupila jsem do nové práce, což s sebou první měsíce přineslo větší pracovní vytížení a tudíž méně času na zábavu. Musela jsem prioritizovat. A běhání mě pořád baví víc než psaní :)

Navíc ... vyléčila se mi kyčel. Nebo jsem ji "přeběhala". Nevím. Každopádně ... můžu běhat a i spát. A teď už snad i psát :)

Nepřišly ale jen pozitivní změny. Začátkem listopadu se nešťastnou náhodou zabil v Alpách můj velký kamarád. Běžecký parťák, zakladatel mého fanklubu, jak o sobě říkal :))) a velká sportovní duše. Kamarád do nepohody. Kamarád, který se mě ještě 3 dny před onou nešťastnou událostí snažil povzbudit v mém běhání. Kamarád, co byl přihlášen letos na maraton ve Vídni, který si už nezaběhne ... Hodně mě to vzalo a když nad tím teď přemýšlím, tak možná toto je tím pravým důvodem mé psací přestávky. Nechtělo se mi o tom psát a nepsát o tom nejde, protože mě to hodně ovlivnilo. Když vezmu jen to moje pobíhání, tak jsem se místo Vladka zaregistrovala na ten Vídeňský maraton. Oprášila nějaký ten tréninkový rozpis a dala svému běhání zase nějaký řád, cíl, směr. Ačkoliv jsem se už proběhala k oné krásné větě Johna Lennona "Největším vítězstvím je nepotřebovat žádné vítězství.", tak tento maraton bude pro mě mít jiný rozměr a chci jej absolvovat se ctí.

Zároveň je to jediný závod, který mám zatím v plánu. Mé plány po maratonu jsou pak dosti obšírné. Jsou hlavně o cestování a trekování a užívání si pohybu i při jiných sportech a s přáteli ... Asi o tom budu i psát, protože psát je jak jsem zjistila mojí další potřebou :)

Co příští rok?

Ježíšek se nejspíš domnívá, že oblečků a botek mám už dost, teorii zvládám dobře a tak se mi výběrem dárku pokusil naznačit, že teď jsou na řadě nějaké ty výkony. Kniha maratonů .... tak že bych se příští rok bavila maratonskou turistikou?

Dlouhé horské závody miluju, ale bohužel mé srdce je jiného názoru a tak je to vždy souboj s tepovkou a tím, co smím a co už ne. A protože se moc krotit neumím, je to pak nejvíce souboj s vlastním svědomím. Otevírám knihu ... co se týká Evropy, kromě Jungfrau, jsou tu hlavně města ... Berlín, Kodaň, Benátky, Řím ... nezní mi to špatně :) A jde se vybírat. Plánování sezony mě sice baví, ale bohužel to nedělám moc dobře. Vždy si s nadšením zapisuji závody tak, abych je měla rovnoměrně rozložené během celé sezony, přitom podle Garmina je už několikátý rok evidentní, že plánovat náročný závod třeba na letní prázdniny, je v mém případě blbost (viz letošní YES!enický maraton). Stačí se podívat na naběhané kilometry po měsících.

Když už jsem u těch naběhaných kilometrů ... součet bezmála 1400 km za letošek není nic moc, 3 závody za rok, to je katastrofa, ale z počtu aktivit mám radost. Pracující máma 205x vytáhla paty z baráku, aby udělala něco pro své tělo a tím i duši. Toho se budu v příštím roce chtít držet. Na počtu odběhnutých maratonů vlastně nezáleží. Hlavní je, že vůbec MOHU vyběhnout ... a že CHCI vyběhnout co nejčastěji.

Běžecká kavárna

Tuhle mi volá kamarádka, co jsem se s ní roky neviděla, že bychom se mohly sejít někde na kafe pokecat. Koukám do diáře, marně hledaje prázdné políčko. Pak bezděčně pronesu: "Hele, a neběháš náhodou?" Chvíli je na druhém konci ticho a pak slyším něco o bláznech. Nevím jestli já jsem blázen nebo jako ona není přece blázen ... no, běhat jsme nešly, ale čas na pokec jsme taky nenašly. A tak jsem si uvědomila, že vlastně poslední dobou, je běh pro mě taková imaginární kavárna.
Běhám s kolegyní Ivankou, běhám se závoďačkou Monikou, běhám s klubem Báječných Žen v Běhu, běhám s manželem a někdy taky PIMkou Martinou ...

středeční běžecká kavárna :)

No a když se s nikým nedomluvím, tak pořád máme pravidelné denní výběhy v práci. Takže pokud přijdu kterýkoliv den v 11h na sraz, mám o společnost postaráno :)

část naší běžecké party

Nedávno nám jeden z našich známých řekl, že jsme ti nejliberálnější rodiče, které zná. No bodejť by ne, když téměř všechna rozhodnutí vznikají pod vlivem endorfinů za běhu :) Společný výběh je skvělá příležitost, jak řešit životní situace pozitivně a s nadhledem :) A když náhodou máme tendenci od problému utéct, tak jeden druhého rychle dožene :)

je to smutné, ale bohužel nemám novější fotku manžela :)

Na sezení v kavárně prostě nemám ve všední den čas. Pracuji, běhám, fotím a denně vařím teplou večeři. Jeden z mých kolegů mi říká, že tím kazím zaměstnaným ženám image. Zřejmě je chudák večer o chlebu. Ale když máte doma samé sportovce, tak se výživa nemůže šidit :) Tady trochu odbočím a musím se pochlubit ... minulý týden, Mistrovství ČR mladších žákyň - 3. místo jednotlivci, 2. místo týmy :)

nejnovější úlovky :)

to hlavou dolů, je moje dítě

Zkrátka ... nezanedbávej staré přátele pro nové ... proto vzkaz všem mým přátelům a známým: nechcete prosím začít běhat? :)

Jarní očista

Tentokrát to bude o výživě. Už několik let, vždy na jaře, držím nějakou očistnou kúru. Většinou to byly páteční půsty nebo třídenní hladovka, ale zkusila jsem pár týdnů i výživu podle krevní skupiny, dělenou stravu nebo měsíc bez masa. Zkrátka když to není nějaká jednostranná strava, nebo dieta postavená na hlavu (třeba coca-colová!!!) a má nějaké zdravotní opodstatnění, tak ji ráda vyzkouším. Názory se dnes různí, tak proč nevyzkoušet, jak se bude cítit zrovna to moje tělo.

Tento rok mě moje běhací kamarádka navnadila na odkyselení organismu podle bestselleru Mačingové Zhubněte jednou pro vždy. Sama autorka upozorňuje, že to není redukční dieta (dnes prodává knihu už jen název?). Sehnala jsem si knihu a úvodní povídání mě přesvědčilo, že letos to bude toto. Nakoupila jsem hromadu zeleniny a struhadlo dostalo pořádně zabrat. Má se jíst do sytosti, ale jen určité, zásadité potraviny. Snídaně ve formě jablko-mrkev-ořechy-med-rozinky se jí každý den a tak jsem jí udělala jak pro pionýrský tábor. Na oběd vařená brokolice s olivovým olejem, posypaná sýrem. Vybavená krabičkami jsem se odebrala ráno do práce. První den může začít!

Místo své oblíbené ranní kávy (často na lačno) jsem si jen převařila vodu. Pustila jsem se do snídaně a ještě než jsem krabičku dojedla, cítila jsem křeče v břiše. Tak to to účinkuje rychle :) Během dopoledne jsem vypila první litr převařené vody a víc času než u PC, jsem strávila na WC :) K poledni mě začala bolet hlava. Bohužel bolest se tak stupňovala, že svůj první detoxikační den jsem zpečetila dvěma Ibalginy, které jinak vůbec nepolykám. I když jsem neměla hlad, cítila jsem se pod psa. Pomohl mi až dostatečný spánek. Tak to bychom měli. Moje znečištěné, na kávě závislé tělo, asi nepřekonalo nápor toho všeho zdraví, co jsem do něj nacpala.

Ráno jsem dostala od kamarádky zprávu, že kávu si můžu dát. Ale jen se sojovým mlékem. Tak počkat, to mi nějak nehraje. Nemusím být odborník na výživu abych věděla, že káva vedle bílé mouky, masa a alkoholu zakyseluje organismus nejvíce. Koukla jsem na net a vážně. V diskusích si dámy radí, že káva se může. Tak to mi hlava nebere. Stahuji tabulky potravin a koukám, že ani sýr, ani vejce, ani ořechy - potraviny, které se v receptech Mačingové často objevují, nejsou zásadotvorné. Kniha ve mě rázem ztratila důvěru. Otevírám mnohem méně prodejnější titul - Pryč s kyselostí. Jazyk není sice tak lidový, ale na "zakázaném" seznamu je káva, oříšky, vejce a další potraviny, kterými se vylepšují recepty Mačingové ... nechci spekulovat jestli je to kvůli zvýšení oblíbenosti této diety. Každopádně já jsem kávu vyměnila za zelený čaj a vejcem sypat zeleninu nebudu. A cítím se zatím výborně. Mám ale ještě před sebou skoro 4 týdny bez masa, bílé mouky, mléka, alkoholu či kávy a těším se, až budu místo běhu lítat :)

První běžkování

Včera, při pohledu z okna, mě ovládla jediná myšlenka. Musím se dostat na běžky. A to rychle, než to zase roztaje. V posledních dvou letech je v Brně se sněhem potíž a to jsem si předloni koupila novou výbavičku :) Rychle jsem popřesouvala dnešní meetingy na odpoledne, nechala si schválit půl dne dovolené a těšila se na běžkování jak malé děcko na Ježíška. Večer mi dalo trochu práce zkompletovat vybavení, protože novou výbavičku nemám jen já, ale i David a starší dcera a ještě jsem si na ni nezvykla. SNS k SNS a NNN k NNN. S překvapením jsem zjistila, že (asi) na mých botách jsou ještě cedulky.

Ráno jsem vyprovodila mladší dítko do školy a mazala s nenamazanýma běžkama na nejbližší pole. Mám totiž model Nordic Cruising, který má pod patou vlnovky, takže netřeba mazat. Jede stejně pomalu do kopce jako z kopce. Ale alespoň nepodkluzuje :)
Pohled na zasněžené pole mi samovolně vyvolal na tváři úsměv. A první odpichy to jen umocnily. Jako blbec jsem se usmívala asi kilometr, než přišel první kopec a trochu ustoupila ta počáteční euforie.

Stopu přede mnou vysoustružily dvě osůbky (moje mamka s tchýňkou), ale protože se bojí sebemenší rychlosti, brzy jsem se oddělila a začala si vyjíždět okruh "na míru". Fascinovaně jsem hleděla na svoje lyže, které vlastně nebyly cestou z kopce vůbec vidět, jak projížděly hlubokým prašanem. Bylo to legrační, jak jsem tak jela ze svahu na neviditelných lyžích. Tak mě to bavilo, že jsem nakonec žádnou pořádnou stopu nevyjela, protože jsem z kopce jezdila pořád "po novým" a kochala se jízdou v prašanu.

Až jsem se nabažila počáteční radosti, začala jsem zkoušet správnou techniku, kterou jsem večer před usnutím studovala na you tube. Nebylo to jednoduchý. Respektive šlo to, ale jen když jsem jela mírně z kopce.
Dvě hoďky mi stačily na vyblbnutí a zítra budu pokračovat. Doma jsem si dala teplou sprchu a gulášek a víc než do práce, mě to táhlo do postele na šlofíka.

Někdo si pěkně čeká a někdo už to má za sebou

Zatím co já mám svůj maraton před sebou a teď pilně odpočívám, manžel si běhá po světě. A to doslova. Minulou neděli se totiž proběhl po německé půdě a to dokonce v maratonském závodě, kde startoval jako jediný Čech. A takto se mu běželo ....

I letos, stejně jako v předešlých dvou letech, jsem se na přelomu dubna a května vypravil na závod do malého německého města Sankt Wendel. Pravděpodobně jste o něm nikdy neslyšeli, ale pro mě tento výběr není náhodný. V Sankt Wendel, který leží v Sársku poblíž hranic s Francií, má sídlo hlavní partner těchto běžeckých závodů, který je zároveň mým zaměstnavatelem. Každý rok se tedy na Globus Marathonu schází skupina běžců z poboček firmy v Německu, Rusku a Česku. Letos nás bylo okolo 170, ale z ČR jen pět. Není to ale úplně malý závod. Běží okolo 300 maratonců, tisícovka půlmaratonců a další stovky lidí ve štafetách. Ani obsazení není úplně špatné. Čelo tvoří Keňané z projektu run2gether s maratonskými časy okolo 2:15.

Z Brna je to do dějiště závodů přes 800 km. V sobotu mě vyzvedávají kolegové z Opavy a pokračujeme do Prahy, kde se sejdeme se zbytkem výpravy. Z Prahy vyjíždíme v poledne, ještě dnes je potřeba do sedmi večer vyzvednout čísla. Díky tomu, že rychlost na většině úseků dálnic v Německu je neomezená, se nám to daří. Čtvrt hodiny před zavřením zastavujeme před budovou, kde probíhá výdej startovní tašek. Ve velkém stanu už probíhá pasta party. Velká porce těstovin mi jako večeře stačí, zapíjíme pšeničným pivem a jdeme brzy spát.

Oproti loňsku pořadatelé upravili trať i organizaci. Maratonci startují v devět hodin ráno společně s prvními běžci štafet. Po dvou hodinách, kdy už má velká část maratonců první kolo za sebou, na trať vyráží závodníci, kteří běží půlku. Hotel kde jsme ubytovaní je tak 200 m od startu, takže se v klidu převlékám už na pokoji. Ráno ještě absolvujeme společné focení s kolegy z ostatních zemí v prostoru, který tvoří zázemí pro běžce z naší firmy. Vlastní toitoiky, občerstvení, úschovna zavazadel. Trasa vede oproti předchozím ročníkům více přímo ulicemi městečka, divácká kulisa je tradičně vynikající. Krátce po startu jsem se připojil ke skupince, která běžela s vodiči na 3:45. Po pár kilometrech jsem si kontroloval tempo na svých hodinkách a zjistil, že běžíme asi o něco rychleji, než jsem si sám vypočítal, že bychom měli. V tomto pocitu mě utvrdil vodič běžící na konci naší skupinky. Přiběhl ke svému kolegovi vpředu a informoval jej, že běží moc rychle, že musíme zpomalit. Pomalejší tempo nám vydrželo asi půl kilometru. Říkám si, podle čeho ten člověk běží?  Odpověď přichází okolo 15. kilometru. Na kraji cesty stojí cyklista a podává našemu vodiči Garminy. Asi je zapomněl a běžel jen tak podle pocitu. Trochu zpomalujeme a tak od poloviny závodu jsme na správném tempu. 

Místní obyvatelé událost prožívají a nadšeně fandí. Na číslech máme vytištěná jména, občas od neznámých lidí slyším pokřik David toll, David los nebo podobné výkřiky. S takovou podporou se mi daří držet stejné tempo i do stoupání. V hlavě jsem měl zafixovaný, že se běží v podstatě po rovině, ale trať mě překvapila, kumulované převýšení bylo nakonec 460 m.  Na občerstvovačkách se podává i cola, její střídání s čistou vodou mi vyhovuje víc než ionťák. Běží se mi bezvadně, necítím žádný problém, nic mě nebolí. Kluci, kteří si zvolili půlmaraton, si před startem dělali legraci, říkali, abych se jim tam moc nepletl až mě budou předbíhat. Zatím se nic takového neděje. Až okolo 35. km mě předbíhá jeden z nich. Mám pocit, že bych mohl ještě zrychlit, ale bojím se, aby to nebylo příliš brzy. Pořád běžím se stejnou skupinou běžců na stanovený čas. S díky odmítám lízátko z hroznového cukru a vodu, kterou nabízí jedna paní na soukromé občerstvovačce  zřízené před svým domem. Pět kiláků do cíle, není na co čekat, zrychluju. Kupodivu se mě nesnaží nikdo z naší skupinky držet. Daří se mi předbíhat i některé půlmaratonce, v cílové rovince se snažím hnán diváky sprintovat i když to tak asi nevypadá. Je z toho výsledný čas 3:42.34. Pro mě dobrý. Z Čechů jsem byl jediný, kdo běžel maraton, tak z toho bylo alespoň takové malinkaté vítězství v kategorii zemí :-)