Zánět tíhového váčku

Letošní sezona se mi zatím nedaří. Vlastně se ani pořádně nerozjela. Jakž takž se mi podařilo vyběhnout v zimních měsících. Jenže to jsem lítala od čerta k ďáblu s bolavou kyčlí a vyslechla si diagnozy od dysplazie po artrozu a rady typu přestat běhat .. Ty jsem samozřejmě ignorovala, ale pořád se to zhoršovalo, až se mi konečně podařilo objednat se ke sportovnímu ortopedovi. 

To byla taky legrace … měli jsme pracovní večírek a krátce po půlnoci se naše běžecká partička chopila telefonů a začala se registrovat. Ne na závody, ale k ortopedovi. Ony mu tam totiž po půlnoci nabíhají termíny k objednání. Sice až za 2 měsíce, ale apoň že tak. Není to tak dávno, co jsme se takto po půlnoci registrovali na rychle se obsazující populární závody. Jde to s námi z kopce :)

Do toho kontrola na kardiologii a výrazné domlouvání paní doktorky: “ženská neblázněte, už nejste nejmladší a ono to s tím vašim srdíčkem nemusí pokaždé dobře dopadnout”.

Na ortopedii se ukázalo, že mám už delší dobu bloklé esíčko, což do té doby nikdo nepoznal a taky kratší jednu nohu a tak jsem byla napravena. Úleva ale žádná, respektive ne v kyčli. Už jsem to chtěla zabalit, že to nějak přece jen přeběhám, ale když jsem po jednom delším výběhu nemohla bolestí spát, tak jsem se ve tři ráno opět objednala na sportovní. Tentokrát se dala bolest dobře lokovat a ukázalo se, že mám zánět tíhového váčku. Čeho? Zeptala jsem se vyděšeně pana doktora. Vůbec jsem netušila, že něco takového v těle máme. Dostala jsem aplikovanou injekci přímo do postiženého místa a pak jsem pár dní nemohla ani chodit, natož běhat. Postupně se kyčel uklidnila. 

Potřebovala bych ji otestovat, ale trčím už týden v nemocnici. Tentokrát jsou to problémy se sluchem. Jsem prostě stará, hluchá, kulhavá :)

Tímto si nechci stěžovat, ono už to lepší nebude :) jen jsem chtěla vysvětlit, proč jsem na svém běžeckém blogu teď tak neaktivní. Ale všechno sleduji a už se nemůžu dočkat, až se k vám přidám :)

Jinak jsem ale dá se říct sportovně nezahálela. Místo večerních výběhů jsem dala do kupy kampaň na podporu čtyř šikovných holek, včetně mé dcery :) , které se sice probojovaly na prestižní mezinárodní závody, ale k jejich absolvování jim chybí ještě takový malý krůček … Mrkněte, pokud vás projekt zaujme, budeme vděčni za jakoukoliv podporu. 

PROJEKT STARTOVAČ.CZ

 

Anabáze pádu

Běžím si pohodovým pravidelným tempíčkem po pravém kraji stezky a zaposlouchaná do hudby si najednou uvědomuji, jak se můj obličej čím dál víc přibližuje zemi. Aniž bych ubrala na tempu, nohy běží dál, tělo nakloněné v předklonu ... musím před sebe natáhnout ruce .. holé ruce co uchrání můj obličej před střetem s hrubým asfaltem ... a je mi jasné, že to bude bolet.
Ležím na zemi a vůbec nevím, co se děje. Otáčím se a vidím nad sebou cyklistu. Vytahuji z uší Lennyho, kterej zrovna řve něco o "Are you gonna go my way?" a naprosto idiotsky se ptám cyklisty: "ty's mě shodil?" No co asi že? když tu tak stojí ...
Cyklista se omlouvá, že mě neviděl, já sedím, kontroluji škody. Mám sedřený ruce a kolena, ale jinak asi nic. Když nepočítám, že jsem špinavá jak čuně. Navíc jak si tahám z kapsy kapesník, tak všude po světlé bundě přibývá červených skvrn ...


 Mezitím si uvědomuji, že cyklista je možná víc v šoku než já. Sice nechápe jak mě mohl nevidět, i já to nechápu, ale pořád se omlouvá a na moje brblání, že to mám domů 10 kilometrů mi nabízí peníze na lístek na šalinu :))
Za to mu poděkuju, zvedám se, posílám ho na oční (což Bubo vtipně na Garminu okomentoval otázkou, zda jsem mu vypíchla oči nebo co) a hrdinně pokračuji dál. Po pár minutách si uvědomuju, jak mě bolí kolena, lokty a hlavně ty ruce, jak strašně pálí. Zastavuji a dělám fotku, kterou posílám manželovi, aby mě politoval a chce se mi brečet. Jenže venku je dnes tolik lidí, že se prostě nehodí tady stát a brečet a tak znovu běžím. A v hlavě řeším, že jsem si vlastně nevypnula hodinky a celý to válení se po zemi mi zhorší průměrný čas!

Lidi na mě čumí, jak kdyby nikdy neviděli špinavou zakrvácenou kulhavou ženskou. Snažím se dělat že nic a napadá mě, že i toto je důležitá součást tréninku. Otřepat se z pádu a běžet dál. Kdyby to byl závod, taky musím nějak doběhnout do cíle a nebude nikdo, kdo by mi pofoukal bebinko. A takovýto trénink se nedá jen tak naplánovat :) Takže já toho vlastně musím využít. Co už na tom, jestli si ty ranky umyju za 10 nebo 20 minut. Stejně už to mám zaschlý. A tak se na rozcestí dávám levou, tou delší stranou. A pěkně proti větru, ať to stojí za to.
Dobíhám domů, dcera zvyklá na moje malé tragédie se jen zeptá, co to bylo na tom kole za vola. Bebinko mi nikdo nefouká, ani když teatrálně ječím u vyškrabávání špíny z ranek a odstřihávání kůže. No nic. Jaký si to uděláš, takový to máš.
 Modřina nad zadkem dává tušit, že mě ten cyklista fakt srazil. Do teď jsem si totiž nebyla jistá, jestli jsem třeba nezakopla. Stejně tak jako cyklista nechápe, že mě neviděl, tak já nechápu, jak jsem ten jeho náraz nemohla necítit. 
Když to celé vyprávím mamince - protože maminka, ta mě přece musí politovat - tak dostanu nadaný, že to je tím, že jsem měla ty sluchátka.
To mě sakra fakt nikdo nemůže politovat? :D

Když nožka bolí ...

Týden po maratonu a já jsem ještě nevyběhla. Ne, že bych snad nechtěla, naopak, ale bohužel to mám od ortopeda zakázáno. Ono by to totiž ani moc nešlo. Hned druhý den maratonu mě začala bolet noha. Respektive chodidlo, zespodu, na vnější straně a jen při došlapu. Prvně jsem to přičítala celkové únavě, ale v následujících dnech už tělo nevědělo, že nějaký maraton běželo, zato noha bolí pořád. Běhám už nějaký pátek a zranění taky bylo docela dost, abych poznala, že toto není běžná únava. Na omak to místo vůbec nebolí, ale jen při došlapu. Ráno to ještě docela jde, k večeru už mě bolest dost otravuje. Zašla jsem tedy ve čtvrtek za ortopedem.

Trošku mi vyčinil, že jsem tam nebyla téměř 2 roky, já tuto skutečnost beru naopak velmi pozitivně. Prohmatal mi nožku a nic nezjistil. Vyslovil však slova jako ostruha nebo únavová zlomenina. Na rentgen mě neposlal, prý se to ukáže nejdřív za 2-3 týdny. Mám si koupit podpatěnky a být v klidu. Přiznám se, že jsem měla po maratonu trochu energetický útlum, tak mi to vyhovovalo, ale teď už se mnou začíná být k nevydržení. Začala jsem brát homeopatika a zítra začnu polykat Wobenzym. O víkendu jsem na sportovním víkendu jen fotila a měla nohy hore, ale zítra mířím do posilovny, neb období klidu už mám dost. Jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí, ale snad nic, protože jsou před náma prázdniny, léto, máme naplánováno plno akcí, závodů ... navíc příští týden mám dovču a vyrážím na přechod Králickýho Sněžníku. Tedy snad. SNAD!!!!