Jak si zpestřit trénink? Přece ztratit klíče od auta :)

Ráno vybíhám na pohodovou dvacítku. Venku je už dost teplo, ale dvě dvoudecovkové lahvičky vody mi musí stačit. Beru ještě tradičně padesátikačku a dnes i klíče od auta. Včera večer vyhrála konzumace alkoholu nad pohodlným odvozem domů :) takže dnes si musím pro auto zaběhnout.



Venku je nádherně, běží se moc dobře. Kochám se jarníma kytičkama a výběh na Babu (to je název nejvyššího kopce v mým blízkým okolí) ani nebolí. Nahoře je pár laviček a to já když je mi dobře, dělávám na lavičkách blbiny. Třeba se učím lítat :D



No zkrátím to. Dalších xx kilometrů pořád pohoda, ale když už vidím kousek před sebou auto, říkám si, že toho mám tak akorát. Sahám do kapsičky, kde ty klíče celou dobu byly, často jsem si je kontrolovala, ale teď tam nějakou záhadou nejsou. Krve by se ve mě nedořezal. Můj parťák na mě valí vyděšeně oči z důlků, že jako si dělám srandu nebo co ... rty okoralé, kolena bolavý, no taky bych si myslela, že je to blbá sranda. Ale nebyla.


Znovu zapínám hodinky stopnutý na čísle 23,2 km a vracíme se. Oči přilepený na zemi a jazyk přilepenej k patru. Voda dávno došla. Došla i energie, páč hlava nechce pochopit, proč zas běžíme. Snažím se vzpomenout si, kdy jsem ten klíč naposledy kontrolovala. Byl ve stejné kapsičce jako telefon a ten jsem vytahovala na kopci. Na kopci! Parťákovi to jde ještě víc ztuha než mně. Už ani nemluví. Jsme na kopci, klíče nikde. Posílám jej domů, ale nechce mě v tom nechat samotnou. No ... teď bych byla radši, kdybych si mohla sama v klidu běžet a hledat ty klíče ... místo toho se snažím si vybavit, jak se poskytuje první pomoc zkolabovanému. Bez vody, cukru, asi těžko.

Poslední naděje na křižovatce, kde jsem si předtím opět vytahovala telefon, abych si vyfotila letadla, ze kterých na fotce není poznat, že jsou na obloze nějaký letadla. A nejsou tam nikde ani klíče. Tak dál už po trase nejdu a odbočuji směrem domů. Stejně je to ještě nejmíň 5 km. Parťák se plouží někde za mnou. Chudák netuší, že to tempo co nasazuji není proto, abych ho zanechala svému osudu, ale protože jsem si vzpomněla, že tady kousek je hospoda. Hurááá. Zrychluji s vidinou vychlazené točené kofoly. Kupuji dvě velké a dost nás to oba nakopne. Náš výběh je po 32 kilometrech u konce, ale mně teď začne martirium s autem. Holt za blbost se platí.

Příběh o ztracené běžkyni

Byla jedna slečna ... říkejme jí třeba Katka ... a ta přišla na sraz patnáctikilometrového výběhu. O jejích běžeckých schopnostech jsme toho moc nevěděli, nicméně už na prvním kilometru bylo jasné, že tempo se skupinou neudrží. Jelikož jsem se už předem ujala pozice posledního, aneb jak říkávám - sběrače mrtvol, tak jsme se ještě s jedním z běžců ... říkejme mu Tomáš ... rozhodli milou Katku v jejím snažení podpořit.
Protože venku mrzlo až praštělo a my toho na sobě moc neměli, za tempa nad 7 min/km nám byla za chvíli dost zima. A tak jsme odbíhali dopředu a zase se pro Katku vraceli. Ukázalo se, že Katka okolí vůbec nezná, nikdy tu nebyla a předem avizovanou mapku okruhu si neprostudovala. Nicméně měla čelovku (vybíhalo se ve 14:30), svačinu, gely, nabitý mobil i alu folii. Už to mi mělo naznačit, že se chystá na dlouhý výlet.

Tady mi ještě bylo hej a dovolila jsem si takto focením plýtvat baterii :)

Musím říct, že když jsme se ledovým korýtkem vydrápali s Tomášem na vrchol Baba, vůbec se nám nechtělo zpět Katce naproti. Ale nahoře bychom beztak zmrzli. Když se s námi na vrchol tedy vydrápala i Katka, sdělila nám, že přemýšlí, že to celé zabalí. Tady byl ještě čas. Z nabízených možností si vybrala pokračovat ve směru našeho okruhu, seběhnout dva kilometry po zelené značce do obce Jinačovice a odtud mi měla poslat zprávu, že je v teple hospody nebo autobusu.
Místo zprávy mi po nějaké době zvoní telefon.
 "Kde je ta odbočka na cyklostezku, kterou mám běžet?" ptá se Katka. Snažím se jí to trochu rozmluvit, přece jen je teprve v polovině, v lese se rychle stmívá a my s Tomášem čelovky nemáme. Nicméně Katka pokračuje dál. Nám se ale už vůbec nechtělo vracet zpět do Jinačovic.

Při odbočce z cyklostezky jsme s Tomem vytvořili  na zemi dvě obří šipky. Já ji vyškrábala do sněhu, Tomáš ji udělal z větví. Volám Katce. "Až proběhneš okolo vodárny, dívej se na zem. Jsou tam dvě šipky a ve výšce očí zelená cedulka "BABA". Tak na tomto rozcestí se dáš nahoru doleva do kopce." Věděli jsme, že na vršku toho kopce už je pole a rozhled do krajiny a hlavně na medlánecké letiště což je už skoro cíl cesty a na tom poli jsme měli v úmyslu kroužit a čekat, až se objeví Katka. Místo toho telefonát.
"Já jsem asi blbě. Jdu cestou do kopce a nejsou na ní stopy."
"A odbočila jsi u těch šipek?"
"Asi ne" a smích v telefonu.
Odbočila prý někde u klád. Nevím, kde jsou klády. Instrukce zněla jasně - odbočit u šipek a cedule. Otáčíme se tedy a běžíme zpět z kopce dolů. Mezitím mi zvoní znovu telefon.
"Jsem na modré značce a šlapu do kopce. Asi na tu Babu."
Celý přírodní park Baba máme s Tomem proběhaný. Stáčíme to tedy na modrou značku a běžíme Katce dolů naproti. Jenže Katka nikde. Už pomalu přestáváme vidět na cestu, slunce zachází za horizont. Doběhli jsme až úplně pod kopec. Volám Katce.
"Kde jsi?"
"Na nějaké cestě. Asi na té modré".
Tomáš sundává rukavice, hvízdá na dva prsty, ale Katka nic neslyší. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že je asi zle. Zahřívám telefon na těle, aby mi ho mráz nevypnul, v předtuše, že ho budu ještě dnes potřebovat. Běžíme nahoru po modré. Na každém rozcestí děláme šipky ve směru ´domů´.

Když jsme u závory na onom poli, na kterém jsme mysleli, že se s Katkou potkáme, opět jí volám s obligátní otázkou.
"Kde jsi? Jsi ještě na té modré?"
"Ne, z té už jsem před nějakým časem sešla. Ale jsem na nějaké cestě" a smích. Mám za to, že smích je zástěrka paniky, ale v tuto chvíli už mě dost rozčiluje.
"Je ta cesta značená?"
"Asi ne. Běžte zpátky k firmě, já jdu podle GPS, nějak se odtud dostanu".
"Co to znamená ´jdu podle GPS´?" ptám se.
"No mám puštěnej Runtastic".
"Tak mi prosím řekni, poblíž jaké turistické značky, barvy, je ta cesta, po které jdeš".
"Já tu nemám barvy".
"Aha a máš tam alespoň vidět obydlí? Kde jsou obce, letiště a tak?" už nevím, čeho bych se chytla.
"Ne, to tu není" A opět smích.

Pořád nemohu rozeznat, jestli je to smích křečovitý, nebo jestli to má ta holka vážně tak na háku. My jsme to s Tomem na háku rozhodně neměli. Byla nám tím věčným postáváním dost zima a věděli jsme, jaké množství cest je na Babě. Rychle se rozhodujeme co dál. Venku už jsou poslední zbytky světla. Doběhnout do firmy pro desítku kolegů, co to tu dobře znají a pročesat to? Nebudeme mít asi tolik čelovek. Běžet se obléci a zachránit tak alespoň sebe? Zavolat někoho ať s autem přijede co nejblíž k nám? Hlavou se nám honí otázky a my spolehlivě tuhneme. Volám zpátky. Chci, aby nám poslala souřadnice. To prý neumí. Chci aby se vrátila na tu modrou značku. Už nevidí stopy. Chci nějaký identifikační bod. Nemá, jde dál po té cestě. Začíná se mě zmocňovat panika. Mám obavu, že Katka krouží v kruhu. Že se jí vybije telefon. Napadají mě i zcela sobecké myšlenky - ten výběh je naše firemní interní neoficiální kvalifikace na jarní půlmaraton. Vše to organizuju přes firemní nástroje. Dochází mi, že i když je to zcela dobrovolné, na vlastní nebezpečí, jsem (a zároveň firma) asi za ty lidi zodpovědná. V tu chvíli úplně rozumím Liboru Uhrovi, když v podstatě v podobné situaci během druhé noci závodu kvůli podobnému nešťastníkovi zastavil první ročník B7 a nechal svézt všechny zbylé závodníky z lesa zpět do civilizace. Tehdy jsem to brala jako možná zbytečnou hysterii. Nicméně jeho památečnou větu "netušil jsem, že lidi přijedou do Beskyd umřít" mohu aplikovat na svoji momentální situaci.

Zvoní mi telefon. "Hele, jsem u nějaké ohrady". Hmm... na Babě jsou tři ohrady, docela veliké a dost daleko od sebe. Moc nám tím nepomohla. V tom telefon Katce chcípnul nebo ho típla.
Snažíme se popobíhat, ale po západu slunce je už hodně stupňů pod nulou. Dotykáč už odmítá reagovat na zmrzlé prsty. Volám domů muži ať přijede na letiště s teplým oblečením. Na toto nestačíme sami. V tom mi zvoní telefon. Sláva, tak ještě se jí nevybil.
"Jsem u té závory na pole a vidím vaše šipky" stále stejný, jakoby bezstarostný tón.
"Bezva. Tak se zabal do folie, cvič na místě a počkej tam. Víme přesně kde jsi, do deseti minut jsme u tebe. Hlavně nikam nechoď!"
Hurá sláva hurá sláva, běžíme jak o závod, cítím strašnou úlevu a únavu.
Samozřejmě tam ale nečekala. Aniž by věděla kde je, jakou z těch 3 cest co vedou dolů do civilizace se má vydat, běžela po poli. Naštěstí to tentokrát trefila dobře. Nařídila jsem si, že nemá teď cenu nadávat. Shledání proběhlo tedy s úsměvem, který Katku neopustil po celou dobu, co jsme byly v kontaktu. Je na ní ale vidět, že toho má dost. Ačkoliv už cestu osvětluje letiště, pobíhají tu běžci s čelovkama a v dálce září město, nechat ji běžet samotnou, si netroufám. S drkotajícími zuby ji doprovázíme k poslední odbočce, teď už to jde jen rovně, na konečnou tramvaje. Běžím domů a přemýšlím kdo co udělal špatně. Až u domu dostávám SMS "Už su v šalině, moc díky za pomoc".


Jestli jste dočetli až sem, tak mě vážně zajímá váš názor. Jak byste se třeba zachovali vy nebo co si o tom všem myslíte.

Chci zpátky svoji fyzičku! Zn.Hned! :)

Myslím, že kdybych sem dala copy&paste článku, který jsem napsala přesně před rokem, nikdo nic nepozná. Aniž bych viděla do budoucnosti, napsala jsem loni v podstatě takový univerzální zápisek. Je to fakt až trapný, jak se každý rok na podzim opakuju. Holt starého psa novým kouskům nenaučíš :D
 
Takže to zkrátím. Mé běžecké konto je v bankrotu, fyzička u dna. Po delším pobytu mimo republiku mi návrat do normálu zabral skoro měsíc ... než jsem srovnala věci rodinné, pracovní a společenské. Ale barevnost podzimu se už nedala déle ignorovat. Takže nazouvám tenisky a dle "manuálu" z předchozího roku, zahajuji zimní přípravu.

do tohoto koukám z kuchyně ...

Pravda, nemládneme a fyzička se nahazuje čím dál obtížněji. Zatím co se škrábeme s mužem do kopce, já sázím na vizualizici. Povídám mu, jak si představuji, že si běžím svých dvacet kiláčků - vzdálenost, která mi v tréninku nejvíc vyhovuje - a jak je mi dobře. Jak se mi krásně dýchá, tváře mám prokrvené, tělo drží rytmus ... Moje rozjímání přeruší jeho vizualizace, kde ho ohlodávají vrány někde na pěšině v lese. A jsem zas v háji :) K tomu nás míjí běžci, kteří jsou na tom s fyzičkou viditelně a slyšitelně lépe. Já ji chci taky, zpět, fyzičku jednu z(a)tracenou! Teď hned :)


Ale něco pozitivního se přece jen událo. Všichni pejskaři, opravdu všichni a bylo jich dnes mnoho, si drželi u nohy své psy, když jsme kolem nich probíhali. Hledala jsem si pro to nějaké vysvětlení, nějakou souvislost, ale na nic jsem nepřišla. Všem jsem alespoň nahlas poděkovala. Jen by mohli být trochu trpělivější a nechat nás kousek poodběhnout, než těsně za naším zadkem zakřičí na svého psa "Volno!" A nebo my budeme muset být rychlejší. Už se na to těším.

Takže ... už zase hrnem Brnem ... :)

Triexpert, STRC Ostrava a vesničky moravské

Nějaké to cestování jsem si odbyla na jaře a tak netradičně dřepím během léta v Brně. Letošní prázdniny jsou tedy ve znamení běhání po vesničkách moravských a slezkých ... včetně jednoho závodu v Ostravě a každostředečního Triexpertu na předměstí Brna :) A nemůžu si stěžovat :)

Jižní Morava zblízka

Triexpert mi hlídá moji morálku. Nebýt tohoto seriálu závodů, mé letní běhání ztratí jakoukoliv kázeň. Triexpert mě donutí každou středu:
- skončit v 17h v práci
- přemoct se k rychlému tempu
- vyčíst si hodinky
- přiznat si, jak se moje výkony od jara závod od závodu horší
Minulý týden, po dvanáctém závodě, jsem se sice dostala v mé věkové kategorii do vedení, ale pramálo to vypovídá o mé momentální výkonnosti a nasazení :)
Pozor ale ... kdo by si myslel, že tento pohár běhá pár brňáků, ten by byl možná na startu překvapen. Obvyklý počet závodníků je týden co týden od 250 do 300. A to už je slušné číslo i pro celorepublikové závody.

v cíli jednoho ze závodů Triexpertu - aneb hurá mám to za sebou

Víkendy se snažíme běhat mimo město a tak jak jsem vždycky mířila raději do lesů, letos mě baví probíhat vesničky a pole, poslouchat cirkulárku, zdravit břichaté strejdy v tílku, dát si pivko v místní hospodě, pokřižovat se u Božích muk a nacházet kouzelná místa, která místní usedlíci možná neocení.

Svatý Michal v Bohuticích

už se nám rodí vínečko ...  a v pozadí Pálava

fanoušci podél trati

v makovém poli

Jak jsem zmínila, šňůru víkendových vesnických běhů přetrhl pouze Salomon City Trail v Ostravě. Bylo při něm hodně vedro, tuším padl ten den v Ostravě rekord, 39 C, a tak jsem závodní ambice hodila za hlavu a trať si odběhla tak, abych nedopadla jako dva nešťasníci, co je musela odvézt sanitka. Jinak to byla krásná trať a kdo mi ještě někdy řekne, že Ostrava je placka, toho pošlu ...  vyběhnout si nějakou haldu :)
Fotku nemám, ačkoliv jich bylo zveřejněno na tisíc. Asi jsem se moc šklebila.

Aby to nebylo celé tak podezřele optimistické, tak se přiznám, že se mi letos nevyhýbají různá zranění, která se snažím mít více či méně pod kontrolou. Jestli všechno dobře půjde, postavím se tuto sobotu na start maratonu nebo čtyřicetsedmičky nebo kolik .. v Krkonoších. Protože má být opět vedro a protože je to opět závod v rámci STRC, tak tentokrát nepodcením vodu. Koupila jsem si svůj první camel bag :) Hurá! Dnes jsem ho šla po práci proběhnout a vypadá slibně.

zkouška camel bagu

Užívejte prázdniny, teplo, koupání v rybníku, český pivko, vesnice a všimejte si spolu se mnou, jak je u nás krásně :)

Když se rychle sešlápne plyn ...

Vím, existují různé teorie o tom, jak moc nebo o kolik maximálně se má týdně návýšit zátěž nebo objem, aby nedošlo ke zraněním. Jenže já tady ty rady moc nerada poslouchám. Když mi to jde a nic mě neomezuje, tak prostě běhám co se dá, poučky nepoučky. Navíc když jsem se nahlásila na tolik akcí, tak je potřeba pořádně natrénovat :)

má oblíbená popracovní trasa

V půlce dubna jsem si udělala osobáček na silničním půlmaratonu. Ještě to ráno jsem doma mudrovala, že nejsem vůbec nervozní, protože jsem už dávno smířená s tím, že mé silniční osobáky jsou jednou pro vždy dané. Že ani nemám ambice je měnit, protože tyto závody už ani nechci běhat. Brněnský půlmaraton je ale výjimkou, protože tam reprezentuji firmu a zároveň je tento závod vyvrcholením naší společné přípravy s klukama v práci - letos jsem registrovala 38 kolegů a jednu kolegyni :), z čehož mám nesmírnou radost! Opět jsem měla přezdívku "šampaňské", protože ten, kdo má horší čas než já, má tradičně přispět lahvinkou na následnou oslavu. A já svůj skalp nedávám zadarmo :) Takže z toho byl o pár sekund neplánovaný osobák :)

 

Hned druhý den, místo výklusu jsem si zaběhla stejnou vzdálenost v terénu. V podstatě jsem v dubnu vlastně moc neregenerovala. Naopak. Když už jsem neběžela, tak jsem urputně trénovala kliky, výpady, dřepy a angličáky na Universal Run. 

obýváková posilovna :)

A tak jednu středu vypadal můj den tak, že jsem ráno před prací vyběhla s klukama z práce, což obvykle znamená rychlejší tempo. Po práci se můj muž chystal na dráhu na úseky, tak přece ho nenechám jít samotného, takže jsem si odkroužila pár rychlých čtyřstovek ... no a ještě je přece potřeba zaposilovat, takže následovalo 100 dámských kliků, 100 dřepů, pár desítek angličáků a dvě stovky metrů výpadů ... Když jsem lezla ze sprchy, cítila jsem úpon lýtka. Vyhrabala jsem někde zažloutlou mast Ibalginu a byla přesvědčená, že do ranního běhu to přejde. Ono se říká, že člověk má poslouchat signály svého těla, jenže znáte to ... kdybych ve svém věku měla poslouchat každý signál, tak sedím doma na gauči. Takže jsem ráno vyběhla do lesa.

úseky na naší sídlištní písečné "dráze" :)

 Po pár stovkách metrů mě občas v úponu píchlo, řízlo, nebo nevím, jak to mám říct. Ale bolelo to. V tu chvíli jsem se měla otočit a dojít zpět. Jenže já, hrdinka, to přece zvládnu. Navíc zblblá knížkou od Kiliana, že bolest je jen v hlavě ... Co na to říct ... Snad jen - jak stará, tak blbá. Když jsem běžela do kopce, tak už to bylo takové to usyknutí na každém desátém kroku. Jenže to už jsem byla šest sedm kilometrů daleko, na pěšině v lese, ze které se jinak než po svých, dostat nedá. Ten každý desátý bolestivý krok se stal každým druhým, ale ani to mě nedonutilo přejít do chůze. I když vlastně ano, ale bolelo to stejně, takže jsem to do cíle - do práce - doběhla, dokulhala. Když jsem se pak po sprše rozseděla u počítače a náhle si vzpomněla, že jsem vlastně ještě neměla dnes kafe (!) a jala se vyskočit ze židle ... nešlo na nohu ani došlápnout. Tož tak. Tak na chvíli skončila moje běžecká příprava. 

Nasadila jsem zelenou stravu, mazání, chlazení a naprostý klid. Odhlásila se z Universal Runu. Jezdila výtahem a nechala se vozit autem do práce a z práce. A ono se to kupodivu rychle lepšilo. A já se kupodivu nenechala zlákat k výběhu hned první den, kdy lýtko nebolelo. Po deseti dnech úplného klidu jsem zkusila vyběhnout. Ten běh si budu dlouho pamatovat. Bezděčný úsměv od ucha k uchu mi vydržel celých zkušebních sedm kilometrů. Nevydrželo mi ale pomalé tempo. Nešlo to. Běžela jsem jak šílená (samozřejmě z mého pohledu). Šťastná, že můžu. A v těle se začal rozlévat klid. Doufám, že mi to vydrží. Že to lýtko vydrží. Že jsem dostala za uši, ale že jsem se poučila. A že v sobotu odběhnu maraton někde daleko na Helgolandu a nebudu mít u svého jména DNF :)

Už se zase hlásím ...

Ještě před pár dny v mém běžeckém kalendáři stály na rok 2015 dva závody. Brněnský půlmaraton - skoro povinnost a Valašský hrb, který se mi loni moc líbil. A dnes už je vše jinak.

21.žena z 374 si užívala v cíli pivečko :)

Ze začátku jsem dodržela, co jsem si na přelomu roku řekla a sice, že nebudu závody dopředu plánovat. Znáte to, každý víkend nějaký závod a člověk pak nemá čas ani na nějakou tu grilovačku s přáteli :) Docela se mi to dařilo. Oba závody, které jsem letos zatím běžela, byly neplánované. Na Běh Lužánkami jsem se přihlásila v den závodu, protože mi onemocněl zbytek rodiny a nechtělo se mi samotné do lesa. Chyběla mi sice rychlost, protože tu jaksi tím svým pohodovým pobíháním nenatrénuju, ale bylo to velmi příjemně strávené odpoledne.

Na další závod, se zavádějícím názvem Aprílový maraton (běží se jen 6,3 km), jsem se taky rozhodla vyrazit až na poslední chvíli. Závod mi ale nějak nesedl, málem jsem vyplivla duši. Ale přesto... abych dohnala kilometrový deficit, rozhodla jsem se domů běžet. Žádná dálka, 14 km, ale přepadla mě nějaká energetická krize a přežila jsem jen díky Corny tyčince, kterou jsem vyhrála za 3.místo v ženách 35+ ... z devíti v kategorii ... ostatní byly asi zrovna na půlmaratonu v Praze :)

už se řítím ... pro Corny tyčinku :)

Tím ale neplánované akce končí. Když mi kamarádka volala, že musí zrušit svatbu, co měla mít v červnu, jen tak jsem mrkla na termínovku.. když už se mi uvolnil ten víkend že ... no a on zrovna začíná Salomon Trail Running Cup :) Krásnou třicítkou na Králickým Sněžníku. Loni to byl jeden z mých nejhezčích závodů. A už jsem na soupisce :) A už se to taky nedá zastavit ... Krkonoše maraton ... otevřeli registraci pro 50 posledních čísel, a prý má běžet Kilian ... tak to si přece nemůžu nechat ujít.
Taky se chystáme na prodloužený víkend za tuleni na Helgoland, kde se nám před dvěma lety tolik líbilo ... no neběží se tam zrovna maraton? To je ale náhodička ... :) A kalendář se pěkně plní. Zatím jsem ale odolala a nepříhlásila se na žádný podzimní závod :)

týrání těla.. fakt tam nechci umřít

Co jsem ale podcenila, je přihláška na Universal Run. Jako firma budeme soutěžit na Českých firemních hrách, no a čeho já bych se asi tak mohla v rámci her zúčastnit, než běhu. Prý 10 km běh se základními cviky s vlastní vahou. Myslela jsem, že to bude pár zastávek na trati, kdy si udělám ze pár dřepů a poběžím dál. Jaký byl můj šok, když jsem zjistila, k čemu jsem se dobrovolně upsala. Běží se sice jen 10 km, během kterých ale musím zvládnout 100 kliků, 100 dřepů, 100 angličáků a 250 m výpadů. Když to zvládnu za 69 minut, můžu si říkat Universal Czech! Děkuji pěkně. Doma jsem zkusila angličáka a smála se mi celá rodina. Moje trénovaná dcera mi řekla, že když to zvládnu, bude mě obdivovat. Pro mě větší  motivace, než být univerzální :) Takže jsem před 14ti dny začala na nule. Respektive zvládla jsem 40 dřepů, 15 kliků, 20 výpadů a 0 angličáků. Pěkný základ pro Universal Troska.


Jinak prožívám moc pěkné pobíhací období. Daří se mi zavítat každý víkend na nějaké nové cestičky. Celý týden se na to těším. Vybíhám v každém počasí. Tuhle mě ale na posledních kilometrech hrozně bolely záda. Bolely tak, že jsem ani necítila, že se mi něco děje v botách. Doma jsem pak měla pod ponožkama překvápko.

Asi chyba pedikúry, ale pro jistotu jsem si "musela" koupit nový botičky :) Šla jsem pro Asics a přišla jsem s  Brooks :) Zatím velká spokojenost. Mimochodem uplatnila jsem slevu za předplatné Triexpert Cupu. Bylo výhodné, ale tím pádem se mi kalendář vyplnil dalšími dvaceti závody :D

Tento víkend byl takový první jarní. Na druhou stranu možná jeden z posledních, kdy neběžím nějaký závod :) Ale co už ... každý závod je přece trénink na další závod :)

Konečně jaro!

A už žádný předsevzetí :)

Seš na Stravě?

Zase nová aplikace. Zařekla jsem se, že mi úplně stačí Garmin, excelová tabulka, deníček s ručními zápisky a malůvkami, fotostory v mobilu a zápisky na blogu. To jsem ale ještě netušila, jak mě nakonec Strava semele.

Přiznám se, že když jsem asi od pátého kolegy dostala stejnou otázku "Jak to, že nejseš na Stravě?", dohnala mě zvědavost. Nechala jsem si ukázat, co to umí, ale nějak zvlášť mě to nezaujalo. Ale prý už je nás tam z firmy aspoň deset, tak se tam přece zaregistruj. No tak jo. Automatický upload mých dat z Garmina přes tapiriik.com  trval bratru 18 hodin. Vyplivlo to na mě různá čísla, statistiky, srovnání. Zajímavé. Své kouzlo ale Strava odhalila až tehdy, kdy jsme vytvořili klub. Pak to přišlo. Ukázal se leaderboard. Kdo z našeho klubu za minulý týden naběhal nejvíc kilometrů, kdo strávil během nejvíc času, kdo nastoupal nejvíc výškových metrů, kdo běhal nejčastěji ... Ukázala se holá pravda. A protože někteří nechtěli koukat holé pravdě do očí, začali konečně trochu víc běhat :)
První týdny jsem neměla šanci umístit se na prvních třech místech. A když už to bylo na spadnutí a v neděli v podvečer to vypadalo, že budu třetí v naběhaných kilometrech, kolega, co měl jen o pár kilásků naběháno míň, nelenil, v osm večer nasadil čelovku a běžel oběhnout přehradu (rozuměj trasu Vokolopriglu.cz). Ráno, první věc po probuzení, pohladím telefon, dotknu se oranžové ikonky, těším se, jak celý týden bude muset 20 borců koukat, jak já, jediná žena, stanula jsem na třetím místě ... a nic. Čtvrtá a čtvrtej už není na vývěsce vidět.
Takto to gradovalo až tak, že své týdenní běhy někteří nahrávali až v neděli pár minut před půlnocí, aby je už nikdo neměl šanci překonat. Zažili jsme i hádky o nesportovním chování a demonstrativní odhlašování se ze Stravy ... nicméně ... všichni jsme začali víc běhat. A tím splnila Strava svůj účel. Motivace v praxi.

Další level bylo spojení s Instagramem. Fotku, kterou pořídíte za běhu a kterou vystavíte na této aplikaci, automaticky Strava přiřadí ke konkrétnímu běhu. A tak jsem koukala, jak kolega, co denně běhá do práce ze vzdáleného Čebína, běhá za východu slunce kolem krásné kapličky. Moje romantická duše napsala nevinný komentář, že bych toto taky chtěla vidět. Výsledkem bylo, že ačkoliv to mám 1,2 km do práce a z kanceláře téměr vidím střechu našeho domu, jela jsem v šest ráno vlakem do Čebína, abych mohla s kolegou běžet 17 km do práce a vidět onu krásnou kapličku.

To je ona, ta za to může

Kdo by to byl do Stravy řek. A přitom nezasvěcené okolí má za to, že mluvím pořád jen o jídle :)

Poznámka: toto není reklama na aplikaci. Nic jsem za to nedostala a nemám zájem na propagaci právě této aplikace :) Stejně tak může fungovat třeba Endomondo a jiné, které mi ještě nikdo neukázal :) A popravdě ... raději mi nic neukazujte :D

Poznámka 2: omlouvám se Pepovi za screenshot v článku :)  Tento více  odpovídá realitě :)

Až se jaro zeptá ...

Moc jsem toho přes zimu nenapsala, ale o co míň jsem psala, o to víc jsem fotila :) Takže rekapitulace zimy bude obrázková. Tak nějak se mi zalíbilo, udělat si z výběhu malou koláž. Přiběhnu, sprcha, čajíček a když to jde, hodím se na sedačku a prohlídnu si, co si z výběhu zapamatoval mobil. Je to taková pěkná tečka. Ne vždy je na to samozřejmě čas, ale tady je pár výběhů, které zůstaly nejen v mobilu, ale i v mé paměti :)

 

 

Párkrát jsem marodila a taky jsem byla v lednu na služebce v Itálii. Nejdřív v Římě, kde jsem provedla neúspěšný pokus o oběh státu. Bydlela jsem pár metrů od Vatikánu a tak by byl hřích nezkusit ho oběhnout. Jak to doma nad mapou vypadalo idylicky, tak realita byla taková, že jednak když jsem vybíhala, tak lilo jako z konve a druhak kolem sedmé ráno, jezdilo po silnici kolem Vatikánu plno aut, že se tam nedalo skoro dýchat. A to jsem si myslela, že Italové takto brzy nevstávají. Tyto dvě skutečnosti zapříčinily, že když pidichodníček (místy na šířku dvou chodidel) u jedné z hradeb skončil, neměla jsem odvahu přeběhnout přes silnici na protější chodník, ale neměla jsem už ani chuť to zkoušet, protože jsem se dusila výfukovými plyny. Navíc na mě troubili řidiči a v zácpě stahovali okýnka a volali "brava" a nebylo mi to příjemný, tak jsem utekla pryč :)

Pak jsem běhala po Miláně. První ráno jsem jen tak v euforii vyběhla směrem, kde jsem z mapy věděla, že je park, s hvězdárnou, už jsem tam v minulosti párkrát byla. A tak jsem si běžela a kochala se italským ránem ... K parku jsem pak přiběhla, ale protože jsem v něm neviděla hvězdárnu, ale hradby, trochu ve mě zatrnulo a mobil mi potvrdil, že jsem úplně u jiného parku, než jsem chtěla. Taky začalo pršet, za půl hodiny jsem měla sedět osprchovaná na snídani a co bylo nejhorší, nevěděla jsem jak zpátky. Nepamatovala jsem si cestu, název hotelu, ani ulici, na které bydlím. Úplně pitomá. Naštěstí jsem si z minulých návštěv pamatovala, jak se od hradu dostanu na nádraží a tak jsem vyběhla. Jenže v Miláně jsou ulice dost podobné. Hlavně se tam pořád opakují ty stejné výlohy ... Zara, Zara Home, Zara Kids, Prada, Armani, OVS, obleky, kabelky, rukavice ... nikde záchytný bod. Málem jsem se rozbrečela. Ale pak jsem se přece jen dostala na nádraží a odtam si matně vybavila, kudy jsem se v noci dostala do hotelu. Další dny už bylo pobíhání po městě fajn.

No a taky jsem se vláčkem vyvezla z brněnského ďolíku na Vysočinu na běžky. Letos to byla ale slabota, povedlo se mi to jen jednou. Stejně tak bruslení. Příští zimu to musím napravit.

vlevo nahoře můj indický kolega, poprvé na bruslích

No a teď už čekám na jaro. Až začne vonět zem, vykukovat svítivě zelená tráva, až budu moct vybíhat do lesa i po šesté večer. Už aby to bylo :)

Lesní přípitek

Na zimním výběhu jsme byly s Martinou už dlouho domluvené, ale čekaly jsme, až bude opravdu zima :) Konečně les pokryl bílý poprašek, teplota klesla pod nulu. Martina přijede za mnou do Brna vlakem, poběžíme do Kuřimi a já se zase vlakem dovezu zpět.
Ráno - píp - upozornění: dnes má narozeniny Martina ...
A ona mi nic neřekla, vopice. Na rychlo přelívám do malé petky víno, balím do batůžku 2 termohrnky ... to aby nám v té zimě nezmrzlo! ;-) a utíkám čekat k vlaku. Čekání se nekonalo, přibíhám tak tak a rovnou se tedy pouštíme na stezku. Chvíli kolem domků a pak už do lesa.

Krásně to křupe po čerstvém prašanu, chvílemi vykukuje mezi stromy sluníčko a nám se tváře červenají, jak dvě jablíčka. A to jsme ještě nepily! Martina - tajnůstkářka - se mezi řečí prokecla, že má narozeniny a já - herečka - dělám, že jsem nic neslyšela.
Přibíháme k zamrzlému rybníčku, který stojí za fotku.
Já: "nenapijeme se?"
M: "ty máš pití?"
Já: "si piš, že mám pití" a už lovím a podávám Marti hrníček.
M: "až tak, jo?"
Já: "až tak ... všechno nejlepší!!!"

Rulandské se po pěti kilometrech natřepalo do šáňa. A už to klopíme. Ještě foto a mažeme dál. V bříšku to krásně zahřálo, ale nohy jaksi ztuhly. Navíc se nám za každou zatáčkou chtělo na záchod. Ovíněné se kocháme výhledy. Věřím, že bychom se kochaly i bez vína, ale dnes to bylo jaksi hezčí :)

V Kuřimi na nádraží vytahuji teplou bundu, kterou jsem si nacpala do batůžku, aby to necinkalo a ujíždím zpátky domů. Zase jeden z výběhů, na který budu ráda vzpomínat.

A tak je to rok co rok ...

Historie se opakuje. Respektive opakuje se můj běžecký rok.
Zima - naběhávám si kilometry, mráz mě nezastaví, užívám si každý výběh, jsem natěšená na jaro, připadne mi, že zvládnu úplně všechno, registruju se na kde co, píšu blog, zapisuju každý prd ... teda pardon kilometr, schod, přeskok...
Jaro - rozběhávám si různé poháry, Salomon Trail Running cup, Triexpert cup, Kuřimská běžecká liga, zúročuji zimní přípravu, docela se mi daří, mám radost, potkávám se s kamarády, pořád všechno zapisuju, těším se ze sluníčka, těším se na všechny další výběhy, závody a můj podzimní kalendář se plní závody ....
Léto - ať je to dovolená, nebo vedro, nebo moje potřeba trávit čas s rodinou, potřeba dělat i jiné sporty, prázdniny a chození po horách, nebo jako letos dokončení pracovního projektu - prostě neběhám. Nepíšu kilometry, nepíšu blog, užívám si jiných věcí, než je běh.
Podzim - z kalendáře na mě vykukují závody různých výhružných jmen, zavírám oči před všemi těmi maratony a masakry, nechápu, jak jsem se mohla zase přihlásit když vím, že v létě prostě neběhám, přepisuji registrace, klopím uši a zlehka se dostávám do tempa, těším se na zimu, kdy si budu jen tak běhat ....
A tak je to rok co rok, pořád dokola. Má to tedy smysl, závodit? Teď je podzim, takže si říkám, že nemá. Nemám chuť se někde honit na čas ... ale budu takto mluvit někdy v únoru? :)

Letos to nebylo moc jinak. Můj poslední zápis na tomto blogu je z konce června. Natěšená ze závodu, stupně vítězů, sluníčko ... Pak ale přišlo léto a při životě, tedy při běhu, mě držel jen Triexpert cup, který se v Brně běhá každou (!) středu. V mém případě letos často můj jediný výběh v týdnu. Urvala jsem se na něj i během závěrečné fáze pracovního projektu, který mi sebral 12-16 hodin denně po celé léto. Neměla jsem letos dovolenou, neměla jsem prázdniny, krom středy jsem skoro neběhala. Nepsala jsem zápisky na blog, stihla jsem jen občas tak tak napsat středeční  reporty z Triexpert cupu na Bezvabeh.cz.

Přišel podzim a s ním služební cesta do USA. Pro cenu. Za moji píli a úspěšný projekt mě totiž ocenili pracovníkem roku :) Po příletu konečně dovolená s rodinou ... suma sumárum měsíc a půl mimo domov, mimo běhání. Start na Vokolopriglu jsem prodala, Brněnský Masakr odregistrovala ... pohár za Triexpert cup mi šel převzít kamarád.

Venku se ochladilo, zima za dveřmi a já začínám znovu. Začátek dalšího běžeckého cyklu. Těším se. Vím, že prvních pár výběhů to bude bolet, ale já se strašně moc těším, až si budu jen tak běhat tichem lesa, od pusy se mi bude kouřit a pod nohama to bude šustit a křupat. Těším se, až budu doma s hrnkem čaje hodiny rozmrzat a večer koukat do mapy, kam že to vyběhnu zítra ....

Cesta z města

Co dělat, když si chcete o víkendu dopřát dlouhý pohodový výběh a přitom vás čeká rodinná oslava? Na oslavu si doběhnout! A vůbec nevadí, že je kus za městem :)
Den předem jsme na cílové místo poslali tašky, děti a dary a sami si s Davčem sedli k mapě. Vesnička, kam máme doběhnout je na jižní Moravě a tam je to naštěstí samá polňačka nebo vinařská cyklostezka. Počasí se mělo rapidně zhoršit, ale byli jsme odhodlaní vyběhnout i za vichru a deště. Však na závod si taky počasí nevybíráme :)
Ráno bylo po dešti, teplota ideální a město přes svátky vylidněné. Z centra jsme se vzdalovali podél Svratky po jindy frekventované cyklostezce, která brzy přešla v příjemnou travnatou cestu.

cesta z Brna podél Svratky až do Rajhradu

Travnatá cesta se pak změnila trošku v džungli, kde jsme co chvíli vyplašili kachny, zajíce nebo srnky. Taky jsme byli po kolena mokří, bylo přece jen po dešti a v botkách nám to pěkně čvachtalo :)

co chvíli nám něco vyskočilo zpod noh :)

V Rajhradě jsme nakoukli ke klášteru, poněvadž to by byla ostuda, jen tak proběhnout kolem :)

klášter v Rajhradě

Pak už se cesty různě střídaly. Od polních přes šotolinové až po asfaltové. Probíhali jsme jednu vesničku za druhou, pobuřovali místní psy a někdy i vylekali domorodce. Tuhle se děda nemohl vynadívat a zastavil se v půli cesty s naloženým kolečkem, tam zase jeden stréc na žebříku z něj málem upad. Asi jsme moc nezapadali do místního koloritu :) Jako by sem nedorazil ten současný běžecký boom! a běžec zde byl stále za exota ;-)

mraky se honily, ale nakonec nespadla ani kapka

rovina kam oko dohlédne

čím dál od města, tím větší klid

Právě se krájel dort, když jsme doběhli do cíle. Myslím, že ten svůj dílek jsme si dneska zasloužili :)

S dobrým oddílem v Opavě

V sobotu jsem se vydala na společensko-bežeckou návštěvu do Opavy. Jana organizovala, Tina pozvala, trasa měřila ... 76km! Samozřejmě to je momentálně nad moje síly, takže jsem uvítala, že Tina se může připojit až ve dvě odpoledne. Do té doby ale nezahálela! Když jsem přijela, po domě to vonělo. Domácí hovězí vývar, muffinky sladké, rohlíčky slané, čaj, jeřabinová šťáva ... to vše vezli Ludvík s Orinkem spolu s námi na smluvené místo, kam ve dvě hodiny dorazila skupinka pěti běžců. Ti už měli v té době v nohách 47 km. Navíc tou kopcovitější částí.

Orinek (pes) všechno kontroloval :)

Když jsme se rozběhli, Orinek se rozhodl to zkusit s námi. Držel se nás zuby nehty, chvíli dokonce skupinku vedl, ale pak byl nemilosrdně páníčkem donucen skrečovat. A tak nás alespoň chvíli sledoval z doprovodného vozidla, než jsme se mu ztratili v lese.

pronásledovaní Orinkem

Snažila jsem se krotit v sobě tu natěšenost a nezrychlovat tempo. Ale o to víc mi to mluvilo. Doufám, že jsem tím ostatním nelezla na nervy :D Ale tak chápete ... některé z nich jsem měla pouze "přečtené" a tak bylo potřeba spoustu věcí osobně probrat. Nevím kolik kilometrů uteklo, ale už jsme se loučili s první dvojicí a pokračovali dál v pěti. Probíhali jsme vesničkami, dostávalo se mi výkladu zeměpisného i dějepisného. Je to bezva, proběhnout se daleko od domova, v úplně jiném kraji a nemuset přitom zrovna závodit. I když bylo pošmourno mapovala jsem krajinu a vstřebávala každý kilometr.
V Kravařích se od nás odpojil další člen, co už dlouho mlčel a postupně mu docházely síly. S Tinou jsme se rozhodly doprovodit Janu a Jiříka do Opavy. V tu dobu už měli oba odběhnuto bezmála 70 km. Dělaly jsme nemístné vtípky, jako že teď zase oni doprovodí nás, ale teď už na nich byla vidět únava. Konečně, už jsem si začínala myslet, že to ani nejsou lidi :)

Tina, já, Jana, Jiřík (Tino, měla by sis dát přezdívku na "j")

Když jsme se loučili, začalo kapat a taky už se stmívalo, tak jsme se s Tinou pořádně obuly do posledních 10km. Respektive jsem si to myslela, ale Garmin ukazuje celou trasu konstantní tempo. Asi jsme moc kecaly a tak mě mátl ten věčně docházející dech ;-) Každopádně doběhly jsme za tmy a dělalo to rovných 32,23 km :) Běh to byl výborný, ale co následovalo pak, to bylo snad ještě výbornější ... saunička, po sauničce dobroty a vínečko.

raději black and white, protože jsme byly červený jak prasátka :)))

 Chtěla bych moc poděkovat Tině za luxusní péči, Janě, že takovou akci zorganizovala, Jiříkovi, že se mnou hovořil a všem ostatním z dobrýho oddílu za skvělou společnost. Jste dobří a ráda se s váma zase někdy uvidím! Třeba v Brně na masakru ;-)