sobota 28. února 2015

Až se jaro zeptá ...

Moc jsem toho přes zimu nenapsala, ale o co míň jsem psala, o to víc jsem fotila :) Takže rekapitulace zimy bude obrázková. Tak nějak se mi zalíbilo, udělat si z výběhu malou koláž. Přiběhnu, sprcha, čajíček a když to jde, hodím se na sedačku a prohlídnu si, co si z výběhu zapamatoval mobil. Je to taková pěkná tečka. Ne vždy je na to samozřejmě čas, ale tady je pár výběhů, které zůstaly nejen v mobilu, ale i v mé paměti :)

 
 


Párkrát jsem marodila a taky jsem byla v lednu na služebce v Itálii. Nejdřív v Římě, kde jsem provedla neúspěšný pokus o oběh státu. Bydlela jsem pár metrů od Vatikánu a tak by byl hřích nezkusit ho oběhnout. Jak to doma nad mapou vypadalo idylicky, tak realita byla taková, že jednak když jsem vybíhala, tak lilo jako z konve a druhak kolem sedmé ráno, jezdilo po silnici kolem Vatikánu plno aut, že se tam nedalo skoro dýchat. A to jsem si myslela, že Italové takto brzy nevstávají. Tyto dvě skutečnosti zapříčinily, že když pidichodníček (místy na šířku dvou chodidel) u jedné z hradeb skončil, neměla jsem odvahu přeběhnout přes silnici na protější chodník, ale neměla jsem už ani chuť to zkoušet, protože jsem se dusila výfukovými plyny. Navíc na mě troubili řidiči a v zácpě stahovali okýnka a volali "brava" a nebylo mi to příjemný, tak jsem utekla pryč :)


Pak jsem běhala po Miláně. První ráno jsem jen tak v euforii vyběhla směrem, kde jsem z mapy věděla, že je park, s hvězdárnou, už jsem tam v minulosti párkrát byla. A tak jsem si běžela a kochala se italským ránem ... K parku jsem pak přiběhla, ale protože jsem v něm neviděla hvězdárnu, ale hradby, trochu ve mě zatrnulo a mobil mi potvrdil, že jsem úplně u jiného parku, než jsem chtěla. Taky začalo pršet, za půl hodiny jsem měla sedět osprchovaná na snídani a co bylo nejhorší, nevěděla jsem jak zpátky. Nepamatovala jsem si cestu, název hotelu, ani ulici, na které bydlím. Úplně pitomá. Naštěstí jsem si z minulých návštěv pamatovala, jak se od hradu dostanu na nádraží a tak jsem vyběhla. Jenže v Miláně jsou ulice dost podobné. Hlavně se tam pořád opakují ty stejné výlohy ... Zara, Zara Home, Zara Kids, Prada, Armani, OVS, obleky, kabelky, rukavice ... nikde záchytný bod. Málem jsem se rozbrečela. Ale pak jsem se přece jen dostala na nádraží a odtam si matně vybavila, kudy jsem se v noci dostala do hotelu. Další dny už bylo pobíhání po městě fajn.



No a taky jsem se vláčkem vyvezla z brněnského ďolíku na Vysočinu na běžky. Letos to byla ale slabota, povedlo se mi to jen jednou. Stejně tak bruslení. Příští zimu to musím napravit.


vlevo nahoře můj indický kolega, poprvé na bruslích
No a teď už čekám na jaro. Až začne vonět zem, vykukovat svítivě zelená tráva, až budu moct vybíhat do lesa i po šesté večer. Už aby to bylo :)