pondělí 28. května 2012

Už zase běhám

Před týdnem jsem psala o podezření na únavovou zlomeninu a jako bych tím učinila noze zadost, začala se lepšit. Ale popořádku ... Jak jsem avizovala, v úterý jsem se vydala do posilovny. Týden klidu a pocit nakumulované energie měl za následek, že jsem si naložila stejnou porci závaží jako před měsícem, kdy jsem v posilovně byla naposledy. No a to mělo za následek, že jsem si brutálně namohla svaly. Hlavně vnitřní stehenní a břišní. Jestli maraton na mě nebyl co se týče chůze poznat, tak posilovna teda rozhodně ano. Ve středu jsem nebyla schopná dělat nic. Ale noha to ocenila. Taky určitě ocenila Wobenzym, který jsem začala polykat po hrstích (3x6 pilulek denně).

Ve čtvrtek ráno jsem šla darovat krev, víceméně teď proto, že mi přišla z transfuzky zpráva, že mě potřebují. Tedy tu moji krev. Byl to můj 10.odběr a tentokrát pro konkrétního pacienta, který už na moji dávku čekal. Strašně hřejivý pocit, že někomu mohu takto pomoci. Navíc číslo odběru bylo 7777, takže věřím, že to muselo být pro pacienta dobré znamení :) Odcházela jsem s bronzovou plaketou. A musím říct, že na tuto věc jsem mimořádně pyšná. Vlastně bych mohla napsat celý článek o tom, jak se někdo, kdo omdléval při pohledu na krev, stal držitelem Janského plakety :) Cesta to nebyla věru jednoduchá a na počátku bylo nutné nesmírné sebepřekonávání, dvakrát mě i poslali domů. Od toho jsem ale vytrvalec, abych to jen tak nevzdala :)


Ve čtvrtek se taky konal slavnostní Gala večer v Hiltonu, na kterém se předávaly ceny vítězným štafetám a týmům v PIM půlmaratonu a maratonu a taky se zde měl ukončit náš projekt Women´s Challenge. Vyrazila jsem spolu s kolegy z práce, kteří se umístili jako tým na 3. místě v půlmaratonu. S sebou si vzali naše firemní červené klobouky, díky nimž pak na sebe strhávali v sále velkou pozornost :) Celý večer v Hiltonu byl plný emocí. S holkama jsme nechaly udělat Milošovi velký dort s logem Běžecké školy, pak triko se společnou fotkou, které jsme podepsaly. Taky jsme mu každá pořídila na památku malou tenisečku. Martině, vedoucí projektu, jsme přinesly velkou kytku a hrneček s naší fotkou a to stejné Daně, přítelkyni Miloše, za to, že nám ho půjčovala a snášela ty naše obdivné výlevy směrem k němu :) V kabelce jsem měla dvě balení kapesníčků, to proto, kdybychom se nakonec nějak srdceryvně loučily, ale obešlo se to bez slz :) Věříme, že se budeme na různých akcích a závodech nadále potkávat.

Red Hat "A" a já :)
závěr Women´s Challenge

Celá galerie fotek z tohoto večera, jak ji zachytil jeden z mých kolegů je zde:
https://plus.google.com/photos/109135048700945724585/albums/5747002297170141905?banner=pwa&authkey=CO6nlsie2MvI2wE

Pátek jsem pak do večera doháněla práci a v sobotu mě čekala firemní eko vycházka "Red Hat čistí les". Spočívala v tom, že jsme dobrovolníci z práce vyrazili na předem určenou trasu podél potoka kousek od obory a vysbírávali jsme odpadky. A že jich bylo. Zároveň to byla taky zkouška mé nohy. Ta se začala ozývat až po nějakém třetím kilometru a velmi slabě. Poslechla jsem ji a zbytek odpoledne už jsem odpočívala.

Toto byl teprve začátek ...
V neděli mívám běžecký kroužek, což je oběhnutí kolečka o délce 8-9 km. Přišel jen Ondra, který začal běhat teprve nedávno, ale zatím co já jsem se 14 dní flákala, on potrénoval a sotva jsem mu stačila. Trasu jsme zkrátili na 5 km. Noha sice nebolela, ale nechci ji potvůrku dráždit. Má teď před sebou alespoň 100 kiláčků pochodování po Králičáku a Jeseníkách.

pondělí 21. května 2012

Když nožka bolí ...

Týden po maratonu a já jsem ještě nevyběhla. Ne, že bych snad nechtěla, naopak, ale bohužel to mám od ortopeda zakázáno. Ono by to totiž ani moc nešlo. Hned druhý den maratonu mě začala bolet noha. Respektive chodidlo, zespodu, na vnější straně a jen při došlapu. Prvně jsem to přičítala celkové únavě, ale v následujících dnech už tělo nevědělo, že nějaký maraton běželo, zato noha bolí pořád. Běhám už nějaký pátek a zranění taky bylo docela dost, abych poznala, že toto není běžná únava. Na omak to místo vůbec nebolí, ale jen při došlapu. Ráno to ještě docela jde, k večeru už mě bolest dost otravuje. Zašla jsem tedy ve čtvrtek za ortopedem.


Trošku mi vyčinil, že jsem tam nebyla téměř 2 roky, já tuto skutečnost beru naopak velmi pozitivně. Prohmatal mi nožku a nic nezjistil. Vyslovil však slova jako ostruha nebo únavová zlomenina. Na rentgen mě neposlal, prý se to ukáže nejdřív za 2-3 týdny. Mám si koupit podpatěnky a být v klidu. Přiznám se, že jsem měla po maratonu trochu energetický útlum, tak mi to vyhovovalo, ale teď už se mnou začíná být k nevydržení. Začala jsem brát homeopatika a zítra začnu polykat Wobenzym. O víkendu jsem na sportovním víkendu jen fotila a měla nohy hore, ale zítra mířím do posilovny, neb období klidu už mám dost. Jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí, ale snad nic, protože jsou před náma prázdniny, léto, máme naplánováno plno akcí, závodů ... navíc příští týden mám dovču a vyrážím na přechod Králickýho Sněžníku. Tedy snad. SNAD!!!!

pondělí 14. května 2012

Maraton s požehnáním


Ráno se stavím na start a v hlavě mám jediný cíl. Doběhnout ve zdraví. Zaskočila jsem si totiž den před maratonem do kardio centra, které mělo v Expu svůj stánek. Na místě vám změří tlak, natočí EKG, zjistí hladinu cholesterolu. Výborný nápad toto kardio centrum, ovšem v případě, že máte výsledky v pořádku.  Když ale odcházíte s opačným výsledkem, není to den před startem optimální pocit. Naopak docela mě to vystrašilo. Teď už jsem ale plná pozitivních pocitů, které vytlačují černé myšlenky. Sluníčko hřeje, balónky letí k nebi, farář nám dává požehnání, přejeme si navzájem hodně štěstí.  Za chvíli už slyším libozvučné tóny Vltavy a se slzami v očích vybíhám. Tyto okamžiky se prostě neohrají. Naopak, mám pocit, že čím víckrát jsem toto zažila, tím víc si dovedu všímat a vnímat všechno kolem. Malé povzbuzení od rodiny krátce po startu a už plavu v řece těl a proud mě unáší do uliček Prahy. Běžím si pomalu a vůbec mi nevadí, že balonek s číslem 3:45, kterého jsem se původně chtěla držet, mi mizí v dálce. Kochám se atmosférou, diváky, přeběh přes Karlův most je sám o sobě velkým zážitkem. 


Někde na desátém kilometru potkávám Ivanu Pilařovou. Tuhle ženskou už dlouho obdivuji a teď mám konečně příležitost se s ní chvíli pobavit. Ivana se chystá letos do Austrálie, aby tak dokončila okruh všech kontinentů, na kterých běžela maraton. Držím jí palce a utíkám dál. Trasa vede centrem Prahy, kde je tradičně spousta diváků a to se běží samo. Vybíháme na nábřeží a já až teď nasazuji tempo, které bych si chtěla do konce závodu držet.  Na šestnáctém kilometru dobíhám vodiče s balónkem 3:45. Neúnavně všechny povzbuzuje, chválí, dělá legrácky a vytváří tak perfektní atmosféru. Skupina kolem něj je ale docela velká a protože co chvíli o někoho škobrtám a musím měnit délku kroku, raději je předbíhám.
O kousek dál běží Pavel Nedvěd, chvíli se přidávám a baví mě pozorovat ten mumraj kolem něj. Všichni ho fotí. Jak diváci na chodníku, tak běžci okolo. Vbíháme na nábřeží a cesta se zužuje, je tu těsno, tak se poroučím dál. Nemám ráda ty dlouhé úseky bez diváků na okraji Prahy. Dneska je to ale něco jiného. Dneska potkávám v protisměru plno známých tváří a co chvíli se s někým zdravíme, což mě hodně nakopává. 30 kilometrů mám za sebou, ani nevím jak. Ještě povzbuzení rodiny na smluveném místě, je mi fajn, mám pocit, že bych takto mohla běžet do nekonečna. 


Běžím stále stejným tempem, před sebou už jen osm kilometrů. V místech, kde nejsou kapely je slyšet jen oddychování a někdy už i sténání běžců okolo. Někteří přechází do chůze. Lhala bych, kdybych řekla, že mě nic nebolelo, ale protože v těchto místech člověk očekává obávanou krizi, tak na krizi to opravdu nebylo. Navíc za sebou čím dál zřetelněji slyším jásot a výkřiky, to jak nás dobíhá skupinka běžící na 3:45. Pro mě je to vzpruha a pohodlně se vezu na jejich vlně vpřed. A nejsem sama. Mám pocit, že všem běžcům okolo se najednou běží o mnoho lépe. Poslední kilometr. Vodič nás žene vpřed, nenechám se přemlouvat a ždímu ze sebe poslední zbytky sil. V Pařížské mě mohutně povzbuzuje rodina a já začínám být naměkko. Už je to tady. Diváci vytváří neuvěřitelnou atmosféru. Zvedám ruce k nebi a děkuji tomu nahoře, že je ke mně tak shovívavý. Gratulaci dostávám přímo od Carla Capalba. Nevím, čím jsem si to zasloužila nebo co jsem komu udělala, ale přichází ke mně moderátor s kameramanem a ptá se mě na momentální pocity. Copak toto se dá popsat? To se musí zažít. Slyším svůj hlas ze všech reproduktorů na náměstí, což urychluje moje vystřízlivění. Až teď si uvědomuji, jak moc jsem unavená, mám žízeň, chci si sednout, chci vidět svoji rodinu. 


Dostávám medaili, balím se do fólie a očima hledám ty moje. Našli mě i v té záplavě stříbrných fólií kolem. Objímám se s dcerami a věším svoji medaili na krk mamince. Dnes je navíc Den matek a toto je pro mě momentálně nejcennější dárek, kterým se jí mohu poděkovat.

neděle 13. května 2012

Než přišel maraton

Ještě než se vypíšu ze svých pocitů a zážitků z maratonu, který jsem nakonec dokončila v novém osobáčku (3:43:58), musím ještě zmínit pár okamžiků ze soboty, které mi zůstanou dlouho v paměti.


 Prvně jsme se sešly zase s holkama z Women´s Challenge, což je samo o sobě vždycky nesmírně příjemné, protože se mezi náma vytvořily moc hezké vazby, spojené jedním fenoménem, jménem běh. V sobotu jsme se ale sešly i s Ivanou Sekyrovou, nesmírně skromnou osobou a já jsem byla strašně ráda, že jsem jí mohla i já, mezi tou spoustou dalších, popřát k postupu na olympiádu.



V 15 h nás Miloš jednu po druhé volal na pódium, aby nám všem položil jednu otázku: Jaké to je, dostat se do Women´s Challenge. Na pódium jsem šla první, ale mluvila jsem poslední. To, co jsem chtěla říct, řekly už holky přede mnou a tak jsem se snažila na poslední chvíli sumarizovat myšlenky a říct něco, co ještě nikdo nezmínil. A to byla účast na projektu pomoci Lize vozíčkářů. Tohoto počinu, který iniciovala Martina si nesmírně cením, protože mě hodně naplňuje být takto prospěšná a tak jsem měla velkou radost, když se kasička začala plnit penězi, které jsme se rozhodly přispět. Měla to být 1Kč za 1km odběhaný v přípravě na maraton. Ale myslím, že jsme si každá těch kilometrů trochu přidaly :-)  Kasičku převzal zástupce Ligy vozíčkářů a vše bylo tak dojemné, že jsem měla strašnou husinu a slzy v očích.


Dostaly jsme pak každá kytičku a když jsme slézaly z pódia, přepadl mě smutek, že náš projekt je už skoro u konce. Ale jak jsem psala dneska holkám v mailu, bála jsem se zbytečně. Spojuje nás běh a běh přece koncem projektu nekončí. Věřím, že se budeme dál potkávat a podporovat na různých dalších akcích a závodech.

Večer jsme se ještě některé z nás potkaly u Katky a abychom nervozitě nedaly šanci, uvařily jsme si k večeři maratonské nudle, aby se nám druhý den dobře běželo.

středa 9. května 2012

Někdo si pěkně čeká a někdo už to má za sebou


Zatím co já mám svůj maraton před sebou a teď pilně odpočívám, manžel si běhá po světě. A to doslova. Minulou neděli se totiž proběhl po německé půdě a to dokonce v maratonském závodě, kde startoval jako jediný Čech. A takto se mu běželo ....


I letos, stejně jako v předešlých dvou letech, jsem se na přelomu dubna a května vypravil na závod do malého německého města Sankt Wendel. Pravděpodobně jste o něm nikdy neslyšeli, ale pro mě tento výběr není náhodný. V Sankt Wendel, který leží v Sársku poblíž hranic s Francií, má sídlo hlavní partner těchto běžeckých závodů, který je zároveň mým zaměstnavatelem. Každý rok se tedy na Globus Marathonu schází skupina běžců z poboček firmy v Německu, Rusku a Česku. Letos nás bylo okolo 170, ale z ČR jen pět. Není to ale úplně malý závod. Běží okolo 300 maratonců, tisícovka půlmaratonců a další stovky lidí ve štafetách. Ani obsazení není úplně špatné. Čelo tvoří Keňané z projektu run2gether s maratonskými časy okolo 2:15.



Z Brna je to do dějiště závodů přes 800 km. V sobotu mě vyzvedávají kolegové z Opavy a pokračujeme do Prahy, kde se sejdeme se zbytkem výpravy. Z Prahy vyjíždíme v poledne, ještě dnes je potřeba do sedmi večer vyzvednout čísla. Díky tomu, že rychlost na většině úseků dálnic v Německu je neomezená, se nám to daří. Čtvrt hodiny před zavřením zastavujeme před budovou, kde probíhá výdej startovní tašek. Ve velkém stanu už probíhá pasta party. Velká porce těstovin mi jako večeře stačí, zapíjíme pšeničným pivem a jdeme brzy spát.



Oproti loňsku pořadatelé upravili trať i organizaci. Maratonci startují v devět hodin ráno společně s prvními běžci štafet. Po dvou hodinách, kdy už má velká část maratonců první kolo za sebou, na trať vyráží závodníci, kteří běží půlku. Hotel kde jsme ubytovaní je tak 200 m od startu, takže se v klidu převlékám už na pokoji. Ráno ještě absolvujeme společné focení s kolegy z ostatních zemí v prostoru, který tvoří zázemí pro běžce z naší firmy. Vlastní toitoiky, občerstvení, úschovna zavazadel. Trasa vede oproti předchozím ročníkům více přímo ulicemi městečka, divácká kulisa je tradičně vynikající. Krátce po startu jsem se připojil ke skupince, která běžela s vodiči na 3:45. Po pár kilometrech jsem si kontroloval tempo na svých hodinkách a zjistil, že běžíme asi o něco rychleji, než jsem si sám vypočítal, že bychom měli. V tomto pocitu mě utvrdil vodič běžící na konci naší skupinky. Přiběhl ke svému kolegovi vpředu a informoval jej, že běží moc rychle, že musíme zpomalit. Pomalejší tempo nám vydrželo asi půl kilometru. Říkám si, podle čeho ten člověk běží?  Odpověď přichází okolo 15. kilometru. Na kraji cesty stojí cyklista a podává našemu vodiči Garminy. Asi je zapomněl a běžel jen tak podle pocitu. Trochu zpomalujeme a tak od poloviny závodu jsme na správném tempu. 
Místní obyvatelé událost prožívají a nadšeně fandí. Na číslech máme vytištěná jména, občas od neznámých lidí slyším pokřik David toll, David los nebo podobné výkřiky. S takovou podporou se mi daří držet stejné tempo i do stoupání. V hlavě jsem měl zafixovaný, že se běží v podstatě po rovině, ale trať mě překvapila, kumulované převýšení bylo nakonec 460 m.  Na občerstvovačkách se podává i cola, její střídání s čistou vodou mi vyhovuje víc než ionťák. Běží se mi bezvadně, necítím žádný problém, nic mě nebolí. Kluci, kteří si zvolili půlmaraton, si před startem dělali legraci, říkali, abych se jim tam moc nepletl až mě budou předbíhat. Zatím se nic takového neděje. Až okolo 35. km mě předbíhá jeden z nich. Mám pocit, že bych mohl ještě zrychlit, ale bojím se, aby to nebylo příliš brzy. Pořád běžím se stejnou skupinou běžců na stanovený čas. S díky odmítám lízátko z hroznového cukru a vodu, kterou nabízí jedna paní na soukromé občerstvovačce  zřízené před svým domem. Pět kiláků do cíle, není na co čekat, zrychluju. Kupodivu se mě nesnaží nikdo z naší skupinky držet. Daří se mi předbíhat i některé půlmaratonce, v cílové rovince se snažím hnán diváky sprintovat i když to tak asi nevypadá. Je z toho výsledný čas 3:42.34. Pro mě dobrý. Z Čechů jsem byl jediný, kdo běžel maraton, tak z toho bylo alespoň takové malinkaté vítězství v kategorii zemí :-)

úterý 1. května 2012

Není nad běhání venku

Úterý = úseky. Dřív pro mě tato rovnice neplatila. Dřív = před Women´s Challenge. Pobíhala jsem si po lese, tempo přizpůsobovala terénu, bez ohledu na to, jaký je den. Pak jsem ale dostala tréninkový plán a pochopila, že mým nekoordinovaným výběhům je konec. Kupodivu jsem si zvykla docela rychle. Úseky jsem začala běhat na páse. Nemusím každou chvíli přepínat hodinky z tepové frekvence na stopky a obráceně. Vím přesně jaký mám zmáčknout čudlík, abych dosáhla 65, 75, 85 nebo 95% tepové frekvence a nemusím nic víc hlídat. Koukám u toho na Óčko a konečně znám nějaké klipy. Navíc si pak ještě zaposiluju břicho, ruce, záda ... prostě mi to začalo vyhovovat. Dnes je sice úterý, ale je státní svátek, takže do posilky nejdu. Navíc je nádherně. Vezmu to po rovince kolem řeky, tam bude větší chládek.


Vyrážím z Jundrova podél Svratky a řeka nezklamala. Je zde moc příjemně. V kapsičce papírek s časovými úseky a v hlavě odhodlání, jak budu měnit tempo podle plánu na lístečku. Ale znáte to. Tamhle ta cesta je hezčí, ještě zabočím tamhle a už jsem úplně jinde, než jsem původně chtěla být. Najednou běžím kolem muzea Antropos po nejfrekventovanější cyklostezce v Brně.

Byla fuška vyčíhnout si chvilku bez žádného cyklisty

Všude je plno lidí, ven vyšlo snad celé Brno. A jak začíná cesta stoupat, začínám slevovat ze svého plánu. Tady se nedá držet 65% maximálky. Vzdávám plán a pořádně se opřu do toho kopce. Mám v paměti, že je to dlouhé stoupání, já jsem ale za chvíli nahoře a navíc odměněna krásným výhledem.


Vydýchám se a běžím zpět. Míjím Jungle park, s lidmi zavěšenými na lanech mezi stromy.


Za chvíli jsem zase u řeky a zkouším znovu zrychlovat a zpomalovat, ale čas těch úseků už neměřím. Míjím  dnes už potřetí jednoho tatínka s malou holčičkou a slyším za sebou: "tati, ta paní nás pořád předbíhá". Jo jo, jde mi to dnes rychle. Hodina mi utekla jak nic. Mám ale pocit, že to závěrečné posilování bych neměla podceňovat. Tak si dávám ještě pár žabáků, kliků a sklapovaček u našich na zahradě :) Začíná mi docházet, že chodit teď v létě do posilovny, je pěkná blbost. Ať žije příroda!