sobota 13. října 2018

GR221 na Mallorce

"Jsou levný letenky na Mallorku." Toto klidné konstatování mého muže stačí na to, abych ač už skoro usínám, bez řečí vylezla z postele, donesla si do ní notebook a do googlu vyťukala "mallorca hiking" ... a za pár sekund je víc než jasný, že dneska se spát brzy nepůjde.
Zpáteční letenku za 60 EUR (Vídeň - Palma) bookujeme ještě ten večer. Ráno obepisuji pár kamarádů, nakonec nás letí sedm. Trasu GR221 (125 km) mapovanou na 6-8 dní plánujeme projít za 4 dny i s cestou. Spaní venku, bez stanu, trochu jídla s sebou, ale bez vařiče.

Všechno vybavení se mi vlezlo do batohu 30 l. Na zem stavební folii Tyvek, torzo karimatky (stačí mi 75 cm), lehký spacák, nad sebe plachtu Ferrino a nesmím zapomenout svoji vychytávku - velký černý pytel na odpadky, do kterého jsem se večer nasoukala se spacákem a který mi skvěle posloužil jako ochrana proti vlhku a větru :) Promyšleně přichystané oblečení, něco na hygienu, papírová mapa od Davida (díky! už týden ji nosím na poštu :( , pár oříšků a tyčinek ... celková váha 6,6 kg. Bez vody. 




Z Brna vyjíždíme ve čtvrtek o půl druhé v noci, v Palmě přistáváme o půl osmé ráno. Autobusem z letiště do města a dalším busem do Puerto Adratx, kde je výchozí bod GR221. Bohužel cestou jsme uvízli skoro dvě hodiny v zácpě, takže vycházíme až v poledne. Prvních pár set metrů stoupáme prudce do kopce, ale už se nám začínají ukazovat krásné výhledy na moře, ostrůvky a pohoří Sierra de Tramuntana, které chceme přejít. Cvakáme první fotky a místo na cestu, koukáme kde je nejlepší výhled, takže jsme se hned na začátku trochu zamotali. Jisté ale je, že značení v některých úsecích nebude nic moc a je potřeba často čekovat mapu. Když hned z prvního vrcholu klesáme k moři, další jistotou je, že tato cesta není žádná zvlněná hřebenovka. Holt někde se těch avizovaných 5500 výškových metrů musí nabrat :)
Výhodou této nahoru-a-dolů cesty ale je, že se neustále střídá okolní krajina. Zatím co dole se prochází ve stínu džungloidního porostu, nahoře je to šutroidní výheň.







Po třech hodinách scházíme do první vesnice Sant Elm. Někteří se koupou, jiní si dávají pivko a všichni doplňujeme zásoby vody. Cesta pokračuje nádhernou přírodou, kterou lépe vystihnou fotky než moje slova. Skupinka se trhá, není signál, není voda, ale nakonec někdy kolem sedmé večer jsme se všichni sešli a před osmou už kempujeme na betonovém plácku u opuštěné usedlosti (39.6244583,2.4384528). Slunko zapadá a romantika je to neskutečná. Bohužel vydrží pár minut, než padne silná rosa a vítr nám (mně ne, mám na sobě ten odpadkovej pytel) profukuje mokrý spacáky. Ti, co se jim večer nechtěl vytahovat žďárák, ráno litují ... ti, co podcenili funkčnost spacáku, jsou ráno dost promrzlí. Mě jen bolí otlačené kosti :)



Sotva se ráno vydáme na cestu, je po zimě. Navíc v první vesnici Estellencs si dáváme kafe a doplňujeme vodu takže nám to pak šlape pěkně svižně. Naše malá skupinka se nicméně zase trhá na tři. Někdy kolem druhé hodiny jsme se sešli na oběd v Banyalbufar v krásné restauraci nad mořem. Než jsem tam došla, tak někteří se stihli už i vykoupat a vysušit spacáky. Trošku jsme se rozseděli nad výborným jídlem a pivkem a aniž jsme to tušili, bylo to naposledy, co jsme se až do konce tohoto výletu viděli.



Cesta do další vesničky Esporles je nenáročná, kameny dlážděná a perfektně značená. Kousek za Esporles, kde jsme si nakoupili poslední zásoby jídla a pití, se ale zase zaleze do kopců a divočejší přírody. Bylo už půl osmé večer, když jsme se dostali na vrchol posledního kopce. Pomalu se stmívá a je jasné, že za světla to dolů nestihneme. Voláme si s ostatními. Jedni jsou už dole a hledají místo na spaní, ti za námi nás dnes už nedojdou. Za tmy scházíme do vesničky Valldemossa, kde nám chvíli trvá, než najdeme ostatní. Chystáme spaní. Není to taková romantika jako předchozí večer, ale zase je tu teplo a sucho. A ještě něco. Něco kolem nás chodí. Kluci prosvěcují les baterkama, ale není nic vidět. Sotva se ztišíme, tak to začne zase chodit. Láme to větvičky, takže to není žádná veverka. Přetahuji si spacák přes obličej a naštěstí brzo usínám. Ráno kluci vyplaší cibetku :)) A já se budím kousek od obrovské jámy na vodu. Ještě že se mi v noci nechtělo na záchod :)



Po ranním cappuccinu šplháme na pro mě asi nejhezčí místo naší cesty. Samozřejmě se tam motám, fotím a pak dobíhám, ale nemůžu se těch pohledů a výhledů nabažit. Do té chvíle, než vidím, kde budeme dnes obědvat. O 800 výškových metrů níž. Dolů to jde ztuha. Po uvolněných klouzavých kamenech je potřeba mít zpevněné celé tělo a mně už se klepou stehna. Že já je víc neposilovala!




Když docházíme do Deiá dáváme přednost dobrému jídlu před možností dokončit dnes plánovanou trasu za světla. Trochu se mi zbaběle ulevilo, že nebudeme muset zase něco hrotit. Jenže to jsem ještě nevěděla, jak vypadá další úsek. On nás správce parku ráno varoval ... že cesta za Deiá je nelegální a nebezpečná. Samozřejmě přeháněl, ale faktem je, že místy ta cesta úplně chyběla. Nebo se lezlo přes plot s ostnatým drátem. Ale ty výhledy, ty stály za to. Nicméně jsem ale během focení spadla a rozbila si mobil, kterým jsem fotila, což mě trochu rozladilo.



Večer jsme se rozhodli přespat kousek za Port Soller. Nebylo to úplně nejhezčí místo, navíc kousek od nás vedla cesta, kde místní chodili venčit psy, ale byli jsme tak unavení, že se nám nic lepšího už nechtělo hledat.




Ráno jsme se bez zdržovaní odebrali do městečka Soller, odkud jsme se chystali jet autobusem zpět do Palmy. Do autobusu nás ale nevzali, protože bylo plno.



 


Nechtělo se nám čekat další hodinu a rozhodli jsme se pro cestu historickým vláčkem. A dobře jsme udělali. Ve vagonu jsme jeli sami a za hodinu jsme byli pohodlně v Palmě. Sotva jsme si vychutnali pivko s výhledem na katedrálu, už nám psali kluci, kteří mezitím došli celou trasu GR221 až do městečka Pollenca, že už taky přijíždí do Palmy. Sedíme společně v kavárně poblíž nádraží, když kolem prochází zbytek naší malé výpravy. Happyend jak z americkýho filmu :)




Zpět do Vídně jsme přiletěli v neděli k půlnoci, za dvě hoďky už jsem byla v posteli a sbírala fyzické a psychické síly na nový pracovní týden.

Nachodila jsem:
1. den - 25 km a 1400 m převýšení
2. den - 36 km a 1940 m převýšení
3. den - 26 km a 1220 m převýšení
4. den - 27 tisíc kroků po Solleru a Palmě :)

Náklady na cestu včetně letenek, dopravy po ostrově, cesta na/z letiště a parkování na něm - 110 EUR na osobu. Náklady na nocleh 0,-. Jídlo stálo to, co by mě stálo, kdybych zůstala doma v Brně. A ještě 1 den dovolené to stálo, protože pátek byl Státní svátek :) Zůstali mi tam ovšem nějaké resty v podobě nedokončené trasy, takže jakmile zas někdo prohlásí "jsou levný letenky na Mallorcu", tak jedu znova :)