Můj první maraton, 2010

Přijíždíme v pátek večer s Davidem do penzionu Pod zámkem v pražských Průhonicích, dostáváme útulný pokojíček v podkroví a vyrážíme do maratonského EXPA pro čísla a okouknout atmosféru. Ta samozřejmě nezklamala. Davy natěšených běžců, skupinky z Itálie, Španělska, spousta lákavých nabídek na doprovodném veletrhu sportovního – hlavně běžeckého – zboží. V zázemí PIMu dostáváme čísla, vyzvedáváme si trika a poukázky na PASTA party. V hlavním stanu usedáme s plastovým talířkem skromně naplněným těstovinami a vychutnáváme atmosféru. Na podiu o kousek dál prezentuje své fotografie z maratonských cest žena, kterou obdivuji a která mě inspiruje, Ivana Pilařová. Kousek od nás se s každým druhým zastavuje a zdraví Dan Orálek. Do toho hraje pohodová hudba, je slyšet směs všech možných jazyků a já jsem plná vzrušení a očekávání zítřejšího závodu.

Večer si odskočíme ještě na večeři do nedaleké restaurace a ačkoliv jsem si to nechtěla vůbec připouštět, začínám mít ze zítřka obavy, jestli a jak celý závod zvládnu.

Praha, sobota

Ráno vstáváme brzy, raději jsme na místě včas. Po převlečení ale přešlapujeme v obří tlačenici na úschovnu a do startu zbývá už jen 40 minut. Dalších 15 minut a my jsme se posunuli sotva o kousek. Začínám mít špatný pocit. Ještě přece potřebuji na záchod a pak na seřadiště, což znamená oběhnout celé Staroměstské náměstí davem až téměř na konec pelotonu. Konečně jsme na řadě. Do startu zbývá 15 min, ale místo na start, utíkáme do fronty na záchod. Najednou vidím sestru s přítelem a naši dceru Anetku, jak spěchají najít si místečko někde kousek za startem. Přijeli nás povzbudit a hlavně pak odvézt naše znavená těla po závodě zpět do Brna. Zdravím se s nimi, mávám a stojím dál ve své frontě na záchod. Co tam těm lidem tak dlouho trvá? 10 minut do startu, David vzdává záchod, loučí se se mnou a utíká zařadit se na start. Minuty utíkají, konečně na mě vyšla řada, dlouho se nezdržuji a vybíhám z kadibudky rovnou směr START. Najednou PRÁSK a už slyším libozvučnou Vltavu, ale mráz, který cítím na kůži, není od dojetí, nýbrž zděšení, které prožívám. Nestihla jsem start .... nestihla jsem start!  Jako v transu se deru mezi diváky k nejbližší zábraně. Mám číslo, vidíte? Pusťte mě na závod! Teď vidím, že nejsem sama. Spolu s dalšími nedobrovolnými opozdilci rozrážíme zábranu a vrháme se za zády překvapeného pořadatele, ignorujíce jeho snahu o naše zadržení, do davu, který plyne jako divoká řeka náměstím. Ani jsem se nestačila vzpamatovat a probíhám startovní bránou, na které svítí 30 sekund. Podle toho taky odpovídají čísla běžců kolem mě a hlavně tempo. Dle triček PIM KINGs soudím, že jsem se dostala do zatraceně rychlé skupiny a navzdory všem svým předsevzetím, že si závod rozběhnu pohodovým tempem, se snažím udržet tempo tak, abych nezavazela. Pro mě to znamená skoro sprint. Najednou vedle mě modré triko, David. Kde se tady bereš? Zněla otázka z obou úst. Zmeškala jsem start a prodrala se bokem přes pořadatele. A ty? Nestíhal jsem, posunuli mě o jednu bránu dopředu. Pár kroků běžíme spolu, máváme rodině a dál běžíme každý svým tempem Pařížskou ulicí. V tu dobu jsme neměli tušení, že se zde za čtyři hodiny těsně před cílem potkáme znovu.

Jakmile se dav trochu rozprostřel, zvolnila jsem, uvědomujíc si, jaké moje startovní tempo může mít pro průběh závodu následky. Ale co už, stalo se, musím se s tím srovnat. S vědomím, že mám vodiče na 4h, kterého jsem se chtěla držet, někde daleko za zády, volím taktiku – útěk před vodičem. Nesmí mě dohonit. První kilometry ubíhají a v zatáčce na jednom z mostů, kde v protisměru běží čelo závodu, vidím Lukáše Bauera. To je skvělý! Fandím a tleskám Lukášovi a divím se, jak mi mohlo uniknout, že i on bude stát na letošním startu. Atmosféra je úžasná. Kolem cesty davy lidí, povzbuzují, mávají, fotí, užívám si to. Užívám si i pohled na druhou stranu řeky, kde už se line čelo závodu zpět do centra. Kdo neviděl tu souvislou řeku běžců, neuvěří, kdo neběžel závod, nepochopí. Pro toto tu jsem, pro ten pocit sounáležitosti s tolika stejně “postiženými” lidmi. V té mase lidí, která se v několikakilometrovém proudu valí jedním směrem vstříc cíli, je ohromná energie. Hrozně mě to nabíjí, nemohu od protějšího břehu odtrhnout oči. Každý z těch tolika tisíc běžců má za sebou nějaký příběh, který ho dovedl až na start maratonu. Každý z těch lidiček musel prožít spoustu tréninku, odříkání, bolesti a odvahy, aby se mohl postavit na start maratonu. A to mě fascinuje.

Pomalu vbíháme do Libně, kde míjím cedulky s číslicemi 37 a 38km. Jak mi asi bude, až tudy poběžím podruhé ... a poběžím tudy vůbec? Neodpadnu do té doby?

Jak jsem proběhla městem a jeho další okrajovou částí, ani nevím. Na tempo moc nekoukám, spíš se snažím před každou občerstvovačkou vzít nějaký hroznový cukr a pít. Pít musím, už jsem poučená. Mezitím mě minuli vodiči na 3h, 3:15, 3:30 i 3:45, ale 4h naštěstí pořád nikde. Někde na jednadvacátém kilometru koukám na hodinky a čas mám kupodivu lepší, než na půlmaratónu před dvěma měsíci. Kdo by to byl řekl. Zatím se mi běží dobře. Téměř pořád někoho předbíhám a to dělám ráda. Jsem na sebe pyšná, když se proplétám jak malá myška mezi velkými chlapy ve speciálních podkolenkách a ukazuji jim záda. Já, malá ženská, do které by to na startu možná neřekli. Dobrý pocit mám i z diváků, kteří neváhají stále povzbuzovat a tleskat.

Pomalu dobíhám k metě 30km a najednou si začínám uvědomovat, že toho už mám docela dost. Unavené nohy, stažený žaludek, do kterého už kromě vody nejde nic dostat, bolavá pohrudnice snad od takového množství nádechů a výdechů, pravý trapéz .... ještě že v zatáčce slyším své jméno a Pavel vybíhá do cesty a fandí mi co to dá, vidím sestru a Anetka mě fotí, všichni tleskají. Mám radost a posouvá mě to dál, na bolístky na chvíli zapomínám. Představa, že za chvíli opustím město plné fandících diváků a poběžím znovu do opuštěné Libně ze mě ale nabytou energii rychle odčerpává. Slyším za sebou nějaký nepřirozený dusot a hluk. Otočím se a ne ... vodiči na 4h se skupinkou běžců, která se jich zuby nehty drží. To mi ještě scházelo. Nesmí mě předběhnout. Sbírám síly a snažím se o rychlejší tempo. Marně. Tělo odmítá. Vodiči i skupinka mě předbíhají a pro mě to znamená velké zklamání. Tak se lopotím a nakonec to nebude ani pod 4 hodiny. Posouvám kšilt hluboce do čela, oči koukají jen těsně před nohy, nasazuji úsporný styl běhu – je to ještě styl? - a nějak se sunu dál v očekávání obávané velké krize, která má přijít na třicátém pátém kilometru. V hlavě mám ale jasno. Nevzdám to. Do cíle se prostě nějak dovleču. Sice to nebude pod 4, ale je to první maraton, tak co bych chtěla. Ale kde jsou ty rána, co se mi nechtělo vstávat a běhat před prací a přece jsem šla ... Kde jsou ty výběhy po skončené túře v horách, kdy už bych se nejraději jen natáhla na pohovku ... Kde jsou ty běhy v minus 10, kdy by psa nevyhnal... Proč to nevyšlo?

Šinu se setrvačností a nevnímám okolí. 35, 36, 37 ... zvedám hlavu a nevěřím vlastním očím. V dálce je vidět žlutý balonek vodiče. Že bych celou tu dobu měla vodiče na dosah a nevěděla o tom? Že bych i v tomto stavu a tímto stylem udržela tempo? Dívám se na hodinky a jsem příjemně překvapená. Teoreticky by se to dalo ještě stihnout. Musím ho dohnat. Dostala jsem novou vzpruhu a bolístky nebolístky, dávám se do rychlejšího tempa. Ještě dva kilometry mi trvá, než mám balonek na dosah. Přibíhám do místa, kde hraje kapela a vidím tam svoji rodinu. Ukazuji palec dolů, jsem hotová, ale oni na mě volají makej, běž, to dáš ... a mě to neuvěřitelně nakopne. Věří mi a fandí mi, nesmím je zklamat a nesmím zklamat ani sebe. 40km a já dobíhám vodiče a přidávám se ke skupince asi čtyř běžců. Najednou se mi běží pěkně. Vodič je pěkně zpocený, říkám si, že ani pro tyto profíky to asi není žádná brnkačka. Ptá se mě, kolikátý maraton běžím a nevěří, že první. Jsem prý dobrá a dám to pod 4 hodiny, když máknem. Máknem, jasně že máknem. Vždyť to jde najednou nějak samo. Nemohu uvěřit, kde se ve mě bere tolik síly, vždyť ještě před chvílí jsem vůbec nemohla. Vodič kouká na hodinky. Na poslední kilometr máme 6 minut 10 vteřin, to musíme dát. Běžíme už jen my dva, nikdo se nás neudržel. Poslední zatáčka do Pařížské. Vodič zrychluje, já už rychleji ale nemůžu. Na tomto místě jsem po startu sprintovala a teď tu sprintuji do cíle. Najednou vidím modré triko. David! A já myslela, že je dávno v cíli. Z tempa a stylu poznávám, že toho má dost. Dobíhám ho, úplně se mě lekne, když ho vytrhávám z letargie. Dělej, pojď, ještě minuta! Pojď, dáme to pod 4! Z posledních sil zrychluje, beru ho za ruku, už jsme na koberci. Jedem, jedem, lidi skandují a já přešťastná probíhám cílem 2 sekundy pod 4 hodiny. Dokázali jsme to. Oba. Očima hledám vodiče. Třesu mu rukou a děkuji. Byl to on, kdo mě sem přivedl v tomto čase. Jsem šťastná. Mám to za sebou. Dostávám medaili a chce se mi smát i brečet zároveň. Koktejl pocitů, který člověk jen tak nezažije a kde převládá štěstí a pocit zadostiučinění, že to všechno stálo za to.