pátek 2. května 2014

Jak jsem se v Boskovicích "naučila" dýchat

Když jsem si před pár lety stěžovala fyzioterapeutce, že mě po 15 až 20 km začne chytat křeč mezi lopatkami, zjistily jsme, že to pravděpodobně způsobuje moje špatné dýchání. Dýchala jsem do horní části plic a při zvýšené námaze si k pořádnému nádechu pomohla zdvižením ramen. Po nějaké hodince jsem si tak zadělala na bolest, která mě pak sužovala po zbytek trasy.
Učila jsem se tedy správně dýchat. Nejdříve úplně nejsprávněji a sice nosem, ale bohužel jsem ten typ, co se trochu zahřeje a hned musí smrkat. Plný nos mi většinou brání využívat tuto techniku, tak jsem se hluboké dýchání učila alespoň pusou. Nějakých pár týdnů to trvalo, než jsem si nádechy do břicha zautomatizovala.
Poté přišlo snižování tepu pomocí vědomě pomalého dýchání. Respektive mít dech pod kontrolou. Zatímco vedle mě běžci rychle oddychovali, já jsem dýchala pomalu a hluboce. Jenže takto to šlo při tréninku nebo dlouhých závodech, kde běžím volněji. Jakmile jsem běžela něco kratšího, celou dobu na hranici své maximálky, nedostávalo se mi kyslíku. Začalo mě píchat pod žebry, pod klíční kostí, v závěru jednoho půlmaratonu mi dokonce na chvíli vypnul zrak .... že to souvisí s mým pečlivě nacvičeným a zautomatizovaným pomalým dechem, jsem si nespojila. Až teď na závodech v Boskovicích. Byla jsem plná energie, nohám se chtělo běžet a plíce začaly stávkovat už na prvním kopci, na druhém kilometru. To tedy brzy, povzdechla jsem si a nechtělo se mi vůbec snižovat tempo. Přemýšlela jsem, jak přivést do těla více kyslíku a za pomocí ramen jsem se zhluboka nadechla. Jenže když nožky kmitají, tak dlouhý nádech moc praktikovat nejde. A pak mě osvítilo. Co kdybych zkusila dýchat rychleji. Nejspíš si říkáte, že to jsem teda objevila Ameriku! proč se tady tak rozepisuju nad něčím, co je naprostou samozřejmostí a přirozenou reakcí těla. Přiznávám, tak to dopadá, když má mozek stále potřebu mít věci pod kontrolou. Obyčejným zrychlením dechu jsem za chvíli mohla zrychlit i tempo. Celou cestu jsem se sama sobě smála, jak jsem pitomá, že mi to nedošlo dřív.

Jinak Běh za sedmizubým hřebenem je jednou z nejhezčích tratí, které jsem v poslední době běžela. Westernové městečko, les, údolí říčky, výživný kopeček, zámecká zahrada a navíc plno fandících diváků. Jedna starší paní na nás ze zahrádky křičela "hol-ky pohněte, hol-ky pohněte" a tak jsem se snažila neflákat :) Tepovka tomu myslím odpovídá :) Garmin zde.

prvomájové červenání :)


holky se rozhodně neflákaly :)


2 komentáře:

  1. S tím dýcháním je to fakt zajímavé, taky jsem s tím dost laboroval - nádech nosem, počítat kroky na každý nádech a výdech..... Teď mi stačí na to nemyslet, tělo si samo dýchá "jak potřebuje" a většinou je to v pohodě :-)
    Ať Ti to běhá a dýchá :o) Jiřík

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je právě ono Jiříku, někdy stačí nemyslet nebo v mém případě nepřemýšlet ... :)
      Pozdrav dobrýmu oddílu do Opavy! :)

      Vymazat