Maraton na Helgolandu

Předloni jsme byli na Helgolandu fotit. Bylo to týden poté, co se tam běžel maraton a pamatuji se, jak nás to mrzelo. Letos jsme vybrali jediný možný termín a hle! zrovna se tam běží maraton. Samozřejmě nám to nikdo nevěřil, ale je to tak, byla to náhoda :)

ty tečičky na povrchu útesu, jsou lidi

Maraton na Helgolandu znamená 5x oběhnout ostrov a to ještě po té nejdelší možné trase, tedy přes všechna mola, 5x vyběhnout na útes a zase z něj seběhnout. Bojovat s všudypřítomným větrem, obdivovat tereje - největší mořské ptáky severní polokoule - a nenechat se jimi posrat, kochat se výhledem na moře, užívat si fandění ostrovanů, pro které je to jedna z mála akcí, konaných na tomto osamoceném kousku země.

vášnivý organizátor

 Protože jsme si ubytování sháněli na poslední chvíli a kapacita je zde omezená, bydleli jsme na sousedním, ještě menším ostrově, Dune. Právě tady se vyvalují tuleni, a dá se k nim dostat opravdu blízko, čímž se tento ostrůvek stává velmi atraktivním :)

Natka šla popřát tuleňům dobré ráno :)

Dune je písečný ostrov, takže na proběhnutí se před maratonem, nám stačilo ostrov jednou oběhnout a měli jsme toho dost :)

kýč jak bič

Pro severní moře je také kromě silného větru typické rychlé střídání počasí. A tak běh za západu slunce, vystřídalo probuzení se do lijáku. Bylo mi z toho smutno ... chtěla jsem se kochat a ne bojovat s deštěm. Na to jsou jiné závody. U moře má být pěkně :)

o dramatické nebe zde není nouze

Odkojeni frontami na registraci, frontami na úschovnu, frontami na záchod, odjeli jsme na start hodinu předem. K našemu překvapení tam nikdo nebyl. Když se nikdo nedostavil ani půl hodiny před závodem, připadali jsme si jak Hujerovi, co se nemůžou dočkat. Tak čtvrt hodiny před závodem přišlo pár lidí odložit věci do prázdné šatny. To nás taky mohlo napadnout, že při velikosti ostrova, to měl z hotelu nebo domu každý na start co by kamenem dohodil. Ze startovky se taky dalo vyčíst, že jsme s Davidem jediní mimoněmečtí účastníci. Státní příslušnost tam ale uvedena nebyla a tak mě docela bavilo, jak si mě na startu nenápadně obcházejí a snaží se rozluštit české nápisy na triku. Nikdo se ale přímo nezeptal, odkud jsme :)

odpočinková pasáž dole u móře

První kolo se neslo ve znamení lijáku. Když jsem vybíhala na útes, tak jsem si říkala, že dnes to zadarmo nebude. Totálně mokrá, všechno přilepený tak, že jsem měla pocit, že jsem nahá.
Druhé kolo už nepršelo, nastavila jsem autopilota na pocitově příjemné tempo. Nicméně jsem si všimla, že oproti prvnímu kolu se mi David dost vzdaluje a tak jsem si řekla, že na flákání je času dost a trochu jsem do toho šlápla.
Ve třetím kole začalo hrozně foukat. Nahoře na útesu foukalo 15m/s, což je poměrně hodně a člověk aby se proti větru pohyboval vpřed, musel se naklonit do ostrého úhlu a nohama zabírat tak, jako by měl na páse zapnutu nejtěžší zátěž. Tak jak jsem si myslela, že se budu nahoře na útesu kochat, tak jsem byla ráda, že se tam vůbec pohybuju, že mě to nesfoukne do moře a že udržím nohy ve větru tak, že nebudu sama sebe podkopávat.

vítr, vítr, vítr ... a občerstvení na každém kroku

Čtvrté kolo jsem celé myslela na to, jak zase budu muset nahoru do toho větru. V pátém kole mi přišlo, že už je nejmíň vichřice. A to když se do mě vítr opřel zezadu v době, kdy jsem se jala sbíhat schůdky. Byl z toho nechtěný přelet nad schody, za který jsem si zasloužila nezasloužený potlesk :D
 

kochací pasáž, vpravo terejové

Celou dobu nás městečkem provázela úžasná atmosféra. Fandili děti, babičky, turisté, všichni. Každé proběhnutí cílem jsem si užila aplaus, to když moderátor oznámil, že právě běží Renata Proseko aus der Tschechische Republik. Atrakce :)))
Atrakce doběhla za 3:55:01 na druhém místě v kategorii Senniorinnen W40 :)

v cíli, s krásnou medailí

Co mě zaujalo, byla disciplinovanost běžců. Žádné občerstvovačky, kde člověk šlape po kelímcích a klouže na slupkách banánů .. tady za každou občerstvovačkou - a bylo jich oficiálně 5 na 8 km, neoficiálně nabízel kdeco kdokoliv - byly pytle a do těch každý hodil svůj kelímek a odpadek. Nádhera.

Večer bylo vyhlášení výsledků. Opět jsme chybovali. Jsme zvyklí, že na večerní vyhlášení přijdou většinou jen vyhlašovaní a tak jsme si dali na čas. Přišli jsme do přeplněné haly, kde nebylo místo ani na stání, natož k sednutí. Byl zde celý ostrov :) Stihli jsme ale odjet dřív, než se začlo v rytmu jodlovačky pohupovat. Mohl to být sice další silný zážitek, ale ten už jsme si nechali ujít :) Není všem dnům konec ... :)

Když se rychle sešlápne plyn ...

Vím, existují různé teorie o tom, jak moc nebo o kolik maximálně se má týdně návýšit zátěž nebo objem, aby nedošlo ke zraněním. Jenže já tady ty rady moc nerada poslouchám. Když mi to jde a nic mě neomezuje, tak prostě běhám co se dá, poučky nepoučky. Navíc když jsem se nahlásila na tolik akcí, tak je potřeba pořádně natrénovat :)

má oblíbená popracovní trasa

V půlce dubna jsem si udělala osobáček na silničním půlmaratonu. Ještě to ráno jsem doma mudrovala, že nejsem vůbec nervozní, protože jsem už dávno smířená s tím, že mé silniční osobáky jsou jednou pro vždy dané. Že ani nemám ambice je měnit, protože tyto závody už ani nechci běhat. Brněnský půlmaraton je ale výjimkou, protože tam reprezentuji firmu a zároveň je tento závod vyvrcholením naší společné přípravy s klukama v práci - letos jsem registrovala 38 kolegů a jednu kolegyni :), z čehož mám nesmírnou radost! Opět jsem měla přezdívku "šampaňské", protože ten, kdo má horší čas než já, má tradičně přispět lahvinkou na následnou oslavu. A já svůj skalp nedávám zadarmo :) Takže z toho byl o pár sekund neplánovaný osobák :)

 

Hned druhý den, místo výklusu jsem si zaběhla stejnou vzdálenost v terénu. V podstatě jsem v dubnu vlastně moc neregenerovala. Naopak. Když už jsem neběžela, tak jsem urputně trénovala kliky, výpady, dřepy a angličáky na Universal Run. 

obýváková posilovna :)

A tak jednu středu vypadal můj den tak, že jsem ráno před prací vyběhla s klukama z práce, což obvykle znamená rychlejší tempo. Po práci se můj muž chystal na dráhu na úseky, tak přece ho nenechám jít samotného, takže jsem si odkroužila pár rychlých čtyřstovek ... no a ještě je přece potřeba zaposilovat, takže následovalo 100 dámských kliků, 100 dřepů, pár desítek angličáků a dvě stovky metrů výpadů ... Když jsem lezla ze sprchy, cítila jsem úpon lýtka. Vyhrabala jsem někde zažloutlou mast Ibalginu a byla přesvědčená, že do ranního běhu to přejde. Ono se říká, že člověk má poslouchat signály svého těla, jenže znáte to ... kdybych ve svém věku měla poslouchat každý signál, tak sedím doma na gauči. Takže jsem ráno vyběhla do lesa.

úseky na naší sídlištní písečné "dráze" :)

 Po pár stovkách metrů mě občas v úponu píchlo, řízlo, nebo nevím, jak to mám říct. Ale bolelo to. V tu chvíli jsem se měla otočit a dojít zpět. Jenže já, hrdinka, to přece zvládnu. Navíc zblblá knížkou od Kiliana, že bolest je jen v hlavě ... Co na to říct ... Snad jen - jak stará, tak blbá. Když jsem běžela do kopce, tak už to bylo takové to usyknutí na každém desátém kroku. Jenže to už jsem byla šest sedm kilometrů daleko, na pěšině v lese, ze které se jinak než po svých, dostat nedá. Ten každý desátý bolestivý krok se stal každým druhým, ale ani to mě nedonutilo přejít do chůze. I když vlastně ano, ale bolelo to stejně, takže jsem to do cíle - do práce - doběhla, dokulhala. Když jsem se pak po sprše rozseděla u počítače a náhle si vzpomněla, že jsem vlastně ještě neměla dnes kafe (!) a jala se vyskočit ze židle ... nešlo na nohu ani došlápnout. Tož tak. Tak na chvíli skončila moje běžecká příprava. 

Nasadila jsem zelenou stravu, mazání, chlazení a naprostý klid. Odhlásila se z Universal Runu. Jezdila výtahem a nechala se vozit autem do práce a z práce. A ono se to kupodivu rychle lepšilo. A já se kupodivu nenechala zlákat k výběhu hned první den, kdy lýtko nebolelo. Po deseti dnech úplného klidu jsem zkusila vyběhnout. Ten běh si budu dlouho pamatovat. Bezděčný úsměv od ucha k uchu mi vydržel celých zkušebních sedm kilometrů. Nevydrželo mi ale pomalé tempo. Nešlo to. Běžela jsem jak šílená (samozřejmě z mého pohledu). Šťastná, že můžu. A v těle se začal rozlévat klid. Doufám, že mi to vydrží. Že to lýtko vydrží. Že jsem dostala za uši, ale že jsem se poučila. A že v sobotu odběhnu maraton někde daleko na Helgolandu a nebudu mít u svého jména DNF :)

Už se zase hlásím ...

Ještě před pár dny v mém běžeckém kalendáři stály na rok 2015 dva závody. Brněnský půlmaraton - skoro povinnost a Valašský hrb, který se mi loni moc líbil. A dnes už je vše jinak.

21.žena z 374 si užívala v cíli pivečko :)

Ze začátku jsem dodržela, co jsem si na přelomu roku řekla a sice, že nebudu závody dopředu plánovat. Znáte to, každý víkend nějaký závod a člověk pak nemá čas ani na nějakou tu grilovačku s přáteli :) Docela se mi to dařilo. Oba závody, které jsem letos zatím běžela, byly neplánované. Na Běh Lužánkami jsem se přihlásila v den závodu, protože mi onemocněl zbytek rodiny a nechtělo se mi samotné do lesa. Chyběla mi sice rychlost, protože tu jaksi tím svým pohodovým pobíháním nenatrénuju, ale bylo to velmi příjemně strávené odpoledne.

Na další závod, se zavádějícím názvem Aprílový maraton (běží se jen 6,3 km), jsem se taky rozhodla vyrazit až na poslední chvíli. Závod mi ale nějak nesedl, málem jsem vyplivla duši. Ale přesto... abych dohnala kilometrový deficit, rozhodla jsem se domů běžet. Žádná dálka, 14 km, ale přepadla mě nějaká energetická krize a přežila jsem jen díky Corny tyčince, kterou jsem vyhrála za 3.místo v ženách 35+ ... z devíti v kategorii ... ostatní byly asi zrovna na půlmaratonu v Praze :)

už se řítím ... pro Corny tyčinku :)

Tím ale neplánované akce končí. Když mi kamarádka volala, že musí zrušit svatbu, co měla mít v červnu, jen tak jsem mrkla na termínovku.. když už se mi uvolnil ten víkend že ... no a on zrovna začíná Salomon Trail Running Cup :) Krásnou třicítkou na Králickým Sněžníku. Loni to byl jeden z mých nejhezčích závodů. A už jsem na soupisce :) A už se to taky nedá zastavit ... Krkonoše maraton ... otevřeli registraci pro 50 posledních čísel, a prý má běžet Kilian ... tak to si přece nemůžu nechat ujít.
Taky se chystáme na prodloužený víkend za tuleni na Helgoland, kde se nám před dvěma lety tolik líbilo ... no neběží se tam zrovna maraton? To je ale náhodička ... :) A kalendář se pěkně plní. Zatím jsem ale odolala a nepříhlásila se na žádný podzimní závod :)

týrání těla.. fakt tam nechci umřít

Co jsem ale podcenila, je přihláška na Universal Run. Jako firma budeme soutěžit na Českých firemních hrách, no a čeho já bych se asi tak mohla v rámci her zúčastnit, než běhu. Prý 10 km běh se základními cviky s vlastní vahou. Myslela jsem, že to bude pár zastávek na trati, kdy si udělám ze pár dřepů a poběžím dál. Jaký byl můj šok, když jsem zjistila, k čemu jsem se dobrovolně upsala. Běží se sice jen 10 km, během kterých ale musím zvládnout 100 kliků, 100 dřepů, 100 angličáků a 250 m výpadů. Když to zvládnu za 69 minut, můžu si říkat Universal Czech! Děkuji pěkně. Doma jsem zkusila angličáka a smála se mi celá rodina. Moje trénovaná dcera mi řekla, že když to zvládnu, bude mě obdivovat. Pro mě větší  motivace, než být univerzální :) Takže jsem před 14ti dny začala na nule. Respektive zvládla jsem 40 dřepů, 15 kliků, 20 výpadů a 0 angličáků. Pěkný základ pro Universal Troska.


Jinak prožívám moc pěkné pobíhací období. Daří se mi zavítat každý víkend na nějaké nové cestičky. Celý týden se na to těším. Vybíhám v každém počasí. Tuhle mě ale na posledních kilometrech hrozně bolely záda. Bolely tak, že jsem ani necítila, že se mi něco děje v botách. Doma jsem pak měla pod ponožkama překvápko.

Asi chyba pedikúry, ale pro jistotu jsem si "musela" koupit nový botičky :) Šla jsem pro Asics a přišla jsem s  Brooks :) Zatím velká spokojenost. Mimochodem uplatnila jsem slevu za předplatné Triexpert Cupu. Bylo výhodné, ale tím pádem se mi kalendář vyplnil dalšími dvaceti závody :D

Tento víkend byl takový první jarní. Na druhou stranu možná jeden z posledních, kdy neběžím nějaký závod :) Ale co už ... každý závod je přece trénink na další závod :)

Konečně jaro!

A už žádný předsevzetí :)

Seš na Stravě?

Zase nová aplikace. Zařekla jsem se, že mi úplně stačí Garmin, excelová tabulka, deníček s ručními zápisky a malůvkami, fotostory v mobilu a zápisky na blogu. To jsem ale ještě netušila, jak mě nakonec Strava semele.

Přiznám se, že když jsem asi od pátého kolegy dostala stejnou otázku "Jak to, že nejseš na Stravě?", dohnala mě zvědavost. Nechala jsem si ukázat, co to umí, ale nějak zvlášť mě to nezaujalo. Ale prý už je nás tam z firmy aspoň deset, tak se tam přece zaregistruj. No tak jo. Automatický upload mých dat z Garmina přes tapiriik.com  trval bratru 18 hodin. Vyplivlo to na mě různá čísla, statistiky, srovnání. Zajímavé. Své kouzlo ale Strava odhalila až tehdy, kdy jsme vytvořili klub. Pak to přišlo. Ukázal se leaderboard. Kdo z našeho klubu za minulý týden naběhal nejvíc kilometrů, kdo strávil během nejvíc času, kdo nastoupal nejvíc výškových metrů, kdo běhal nejčastěji ... Ukázala se holá pravda. A protože někteří nechtěli koukat holé pravdě do očí, začali konečně trochu víc běhat :)
První týdny jsem neměla šanci umístit se na prvních třech místech. A když už to bylo na spadnutí a v neděli v podvečer to vypadalo, že budu třetí v naběhaných kilometrech, kolega, co měl jen o pár kilásků naběháno míň, nelenil, v osm večer nasadil čelovku a běžel oběhnout přehradu (rozuměj trasu Vokolopriglu.cz). Ráno, první věc po probuzení, pohladím telefon, dotknu se oranžové ikonky, těším se, jak celý týden bude muset 20 borců koukat, jak já, jediná žena, stanula jsem na třetím místě ... a nic. Čtvrtá a čtvrtej už není na vývěsce vidět.
Takto to gradovalo až tak, že své týdenní běhy někteří nahrávali až v neděli pár minut před půlnocí, aby je už nikdo neměl šanci překonat. Zažili jsme i hádky o nesportovním chování a demonstrativní odhlašování se ze Stravy ... nicméně ... všichni jsme začali víc běhat. A tím splnila Strava svůj účel. Motivace v praxi.

Další level bylo spojení s Instagramem. Fotku, kterou pořídíte za běhu a kterou vystavíte na této aplikaci, automaticky Strava přiřadí ke konkrétnímu běhu. A tak jsem koukala, jak kolega, co denně běhá do práce ze vzdáleného Čebína, běhá za východu slunce kolem krásné kapličky. Moje romantická duše napsala nevinný komentář, že bych toto taky chtěla vidět. Výsledkem bylo, že ačkoliv to mám 1,2 km do práce a z kanceláře téměr vidím střechu našeho domu, jela jsem v šest ráno vlakem do Čebína, abych mohla s kolegou běžet 17 km do práce a vidět onu krásnou kapličku.

To je ona, ta za to může

Kdo by to byl do Stravy řek. A přitom nezasvěcené okolí má za to, že mluvím pořád jen o jídle :)

Poznámka: toto není reklama na aplikaci. Nic jsem za to nedostala a nemám zájem na propagaci právě této aplikace :) Stejně tak může fungovat třeba Endomondo a jiné, které mi ještě nikdo neukázal :) A popravdě ... raději mi nic neukazujte :D

Poznámka 2: omlouvám se Pepovi za screenshot v článku :)  Tento více  odpovídá realitě :)

Až se jaro zeptá ...

Moc jsem toho přes zimu nenapsala, ale o co míň jsem psala, o to víc jsem fotila :) Takže rekapitulace zimy bude obrázková. Tak nějak se mi zalíbilo, udělat si z výběhu malou koláž. Přiběhnu, sprcha, čajíček a když to jde, hodím se na sedačku a prohlídnu si, co si z výběhu zapamatoval mobil. Je to taková pěkná tečka. Ne vždy je na to samozřejmě čas, ale tady je pár výběhů, které zůstaly nejen v mobilu, ale i v mé paměti :)

 

 

Párkrát jsem marodila a taky jsem byla v lednu na služebce v Itálii. Nejdřív v Římě, kde jsem provedla neúspěšný pokus o oběh státu. Bydlela jsem pár metrů od Vatikánu a tak by byl hřích nezkusit ho oběhnout. Jak to doma nad mapou vypadalo idylicky, tak realita byla taková, že jednak když jsem vybíhala, tak lilo jako z konve a druhak kolem sedmé ráno, jezdilo po silnici kolem Vatikánu plno aut, že se tam nedalo skoro dýchat. A to jsem si myslela, že Italové takto brzy nevstávají. Tyto dvě skutečnosti zapříčinily, že když pidichodníček (místy na šířku dvou chodidel) u jedné z hradeb skončil, neměla jsem odvahu přeběhnout přes silnici na protější chodník, ale neměla jsem už ani chuť to zkoušet, protože jsem se dusila výfukovými plyny. Navíc na mě troubili řidiči a v zácpě stahovali okýnka a volali "brava" a nebylo mi to příjemný, tak jsem utekla pryč :)

Pak jsem běhala po Miláně. První ráno jsem jen tak v euforii vyběhla směrem, kde jsem z mapy věděla, že je park, s hvězdárnou, už jsem tam v minulosti párkrát byla. A tak jsem si běžela a kochala se italským ránem ... K parku jsem pak přiběhla, ale protože jsem v něm neviděla hvězdárnu, ale hradby, trochu ve mě zatrnulo a mobil mi potvrdil, že jsem úplně u jiného parku, než jsem chtěla. Taky začalo pršet, za půl hodiny jsem měla sedět osprchovaná na snídani a co bylo nejhorší, nevěděla jsem jak zpátky. Nepamatovala jsem si cestu, název hotelu, ani ulici, na které bydlím. Úplně pitomá. Naštěstí jsem si z minulých návštěv pamatovala, jak se od hradu dostanu na nádraží a tak jsem vyběhla. Jenže v Miláně jsou ulice dost podobné. Hlavně se tam pořád opakují ty stejné výlohy ... Zara, Zara Home, Zara Kids, Prada, Armani, OVS, obleky, kabelky, rukavice ... nikde záchytný bod. Málem jsem se rozbrečela. Ale pak jsem se přece jen dostala na nádraží a odtam si matně vybavila, kudy jsem se v noci dostala do hotelu. Další dny už bylo pobíhání po městě fajn.

No a taky jsem se vláčkem vyvezla z brněnského ďolíku na Vysočinu na běžky. Letos to byla ale slabota, povedlo se mi to jen jednou. Stejně tak bruslení. Příští zimu to musím napravit.

vlevo nahoře můj indický kolega, poprvé na bruslích

No a teď už čekám na jaro. Až začne vonět zem, vykukovat svítivě zelená tráva, až budu moct vybíhat do lesa i po šesté večer. Už aby to bylo :)

Lesní přípitek

Na zimním výběhu jsme byly s Martinou už dlouho domluvené, ale čekaly jsme, až bude opravdu zima :) Konečně les pokryl bílý poprašek, teplota klesla pod nulu. Martina přijede za mnou do Brna vlakem, poběžíme do Kuřimi a já se zase vlakem dovezu zpět.
Ráno - píp - upozornění: dnes má narozeniny Martina ...
A ona mi nic neřekla, vopice. Na rychlo přelívám do malé petky víno, balím do batůžku 2 termohrnky ... to aby nám v té zimě nezmrzlo! ;-) a utíkám čekat k vlaku. Čekání se nekonalo, přibíhám tak tak a rovnou se tedy pouštíme na stezku. Chvíli kolem domků a pak už do lesa.

Krásně to křupe po čerstvém prašanu, chvílemi vykukuje mezi stromy sluníčko a nám se tváře červenají, jak dvě jablíčka. A to jsme ještě nepily! Martina - tajnůstkářka - se mezi řečí prokecla, že má narozeniny a já - herečka - dělám, že jsem nic neslyšela.
Přibíháme k zamrzlému rybníčku, který stojí za fotku.
Já: "nenapijeme se?"
M: "ty máš pití?"
Já: "si piš, že mám pití" a už lovím a podávám Marti hrníček.
M: "až tak, jo?"
Já: "až tak ... všechno nejlepší!!!"

Rulandské se po pěti kilometrech natřepalo do šáňa. A už to klopíme. Ještě foto a mažeme dál. V bříšku to krásně zahřálo, ale nohy jaksi ztuhly. Navíc se nám za každou zatáčkou chtělo na záchod. Ovíněné se kocháme výhledy. Věřím, že bychom se kochaly i bez vína, ale dnes to bylo jaksi hezčí :)

V Kuřimi na nádraží vytahuji teplou bundu, kterou jsem si nacpala do batůžku, aby to necinkalo a ujíždím zpátky domů. Zase jeden z výběhů, na který budu ráda vzpomínat.

A tak je to rok co rok ...

Historie se opakuje. Respektive opakuje se můj běžecký rok.
Zima - naběhávám si kilometry, mráz mě nezastaví, užívám si každý výběh, jsem natěšená na jaro, připadne mi, že zvládnu úplně všechno, registruju se na kde co, píšu blog, zapisuju každý prd ... teda pardon kilometr, schod, přeskok...
Jaro - rozběhávám si různé poháry, Salomon Trail Running cup, Triexpert cup, Kuřimská běžecká liga, zúročuji zimní přípravu, docela se mi daří, mám radost, potkávám se s kamarády, pořád všechno zapisuju, těším se ze sluníčka, těším se na všechny další výběhy, závody a můj podzimní kalendář se plní závody ....
Léto - ať je to dovolená, nebo vedro, nebo moje potřeba trávit čas s rodinou, potřeba dělat i jiné sporty, prázdniny a chození po horách, nebo jako letos dokončení pracovního projektu - prostě neběhám. Nepíšu kilometry, nepíšu blog, užívám si jiných věcí, než je běh.
Podzim - z kalendáře na mě vykukují závody různých výhružných jmen, zavírám oči před všemi těmi maratony a masakry, nechápu, jak jsem se mohla zase přihlásit když vím, že v létě prostě neběhám, přepisuji registrace, klopím uši a zlehka se dostávám do tempa, těším se na zimu, kdy si budu jen tak běhat ....
A tak je to rok co rok, pořád dokola. Má to tedy smysl, závodit? Teď je podzim, takže si říkám, že nemá. Nemám chuť se někde honit na čas ... ale budu takto mluvit někdy v únoru? :)

Letos to nebylo moc jinak. Můj poslední zápis na tomto blogu je z konce června. Natěšená ze závodu, stupně vítězů, sluníčko ... Pak ale přišlo léto a při životě, tedy při běhu, mě držel jen Triexpert cup, který se v Brně běhá každou (!) středu. V mém případě letos často můj jediný výběh v týdnu. Urvala jsem se na něj i během závěrečné fáze pracovního projektu, který mi sebral 12-16 hodin denně po celé léto. Neměla jsem letos dovolenou, neměla jsem prázdniny, krom středy jsem skoro neběhala. Nepsala jsem zápisky na blog, stihla jsem jen občas tak tak napsat středeční  reporty z Triexpert cupu na Bezvabeh.cz.

Přišel podzim a s ním služební cesta do USA. Pro cenu. Za moji píli a úspěšný projekt mě totiž ocenili pracovníkem roku :) Po příletu konečně dovolená s rodinou ... suma sumárum měsíc a půl mimo domov, mimo běhání. Start na Vokolopriglu jsem prodala, Brněnský Masakr odregistrovala ... pohár za Triexpert cup mi šel převzít kamarád.

Venku se ochladilo, zima za dveřmi a já začínám znovu. Začátek dalšího běžeckého cyklu. Těším se. Vím, že prvních pár výběhů to bude bolet, ale já se strašně moc těším, až si budu jen tak běhat tichem lesa, od pusy se mi bude kouřit a pod nohama to bude šustit a křupat. Těším se, až budu doma s hrnkem čaje hodiny rozmrzat a večer koukat do mapy, kam že to vyběhnu zítra ....