Záchranářkou na půlmaratonu

Tak už jsem ty doktory fakt poslechla a po poslední naléhavé debatě na kardiologii, jsem se odhlásila z půlmaratonu. Z půlmaratonu, na který jsem organizovala v práci přes zimu tréninky a nominace a na který jsem následně přihlásila 40 kolegů. Jenže znáte to ... člověk se momentálně cítí dobře a tak proč myslet na to, že by se při závodě měl cítit nějak hůř. Když se dva dny před startem zranil kolega, měla jsem velké nutkání se na jeho číslo přeregistrovat. Ale napadla mě spásná myšlenka. Poběžím jako firemní vodič na 2h! V tomto tempu se do vysokých a zakázaných tepů (snad) nedostanu a pomůžu těm, co se chtějí dostat s časem pod tuto hranici. To bylo slávy ;-)  Spousta kolegů mi děkovala a já jsem měla hrozně dobrý pocit. Jenže ten dobrý pocit vystřídal v den startu děsný stres. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byla naposledy před závodem tak nervózní. Dva ročníky Triexpert Cupu, kdy člověk běží závod každý týden od jara do podzimu, mě z něj vyléčily. Teď mě ale ráno nervozita uzamkla na záchod, taky jsem si zapomněla vzít spoustu věcí a tížilo mě to zavázání se, že nesmím ty lidi zklamat. Možná to přeceňuji, ale co naplat, takto jsem pár hodin před startem vyváděla :) Úplně jiný pocit, než když člověk běží za sebe. Nebo ve dvojici s manželem ;-)

Hned po výstřelu mě vyděsilo zpoždění na startu. 48 vteřin jsem nečekala. Takže jak jsem v hlavě šrotovala, o kolik sekund na kilometr musím každý kilometr běžet rychleji, tak jsem ten první odběhla mnohem rychleji, než bych chtěla. Takže odteď jsem měla oči doslova nalepené na hodinkách a litovala, proč už někdo nevymyslel nějaký udělátko na hlavu, který by ty hodinky drželo pěkně před očima. Systém mrkvička pro oslíka. Musím nicméně říct, že od prvního kilometru dál, jsem už opravdu nahodila autopilota a na to, že jsem tempař-amatér, jsem běžela celkem rovnoměrně.

Ale že mi to dalo ze začátku pěknou fušku! Běží se mi lehce, lidi po trati fandí a já musím zadržovat tempo a nechat se válcovat. Chvíli mi probleskávalo, že toto je pro mě hodně zátěž na morál :) Když ale probíhám kolem zkolabovaného závodníka, kterého evidentně nemohou probrat, o pár set metrů dál probíhá dokonce masáž srdce, tak jsem ráda, že se nikam neženu. Co chvíli vyjíždí někde sanitka, až mi to přijde divné. Ano, je teplo, ale běžela jsem závody, kde bylo tepla mnohem víc a tolik kolapsů si myslím, že tam nebylo.

Někde na patnáctém bylo pohledem patrné, že začnu dobíhat kolegy. Ten první se na mě s lítostí otočil a s poznámkou "tohoto jsem se obával" se ale chytil a běžel moje tempo. Pak další kolega, který pěkně s námi zrychlil. Tak teď to přišlo. Teď se opravdu cítím jako vodič. Dva kluky za zády, co se drží zuby nehty a další byl vidět kousek přede mnou. S pocitem odpovědnosti strojově běžím a proplétám se davem už značně zmožených těl. Když tu si všimnu bledého běžce, co se opírá o zídku a evidentně mu není dobře. Volám na něj, jestli chce někoho zavolat, kýve hlavou, že ano. Vytáčím záchranku a běžím k zelené vestě pořadatele, co vidím tak 100 m před sebou. Snad tam toho člověka někdo zatím položí na zem. Mluvím s dispečerkou záchranky a zároveň vidím, že neběžím k pořadateli, ale k policajtovi na motorce. Do telefonu vysvětluji situaci a mávám na policajta. Ani se nehne. Paní v telefonu chce, abych dotyčného běžce položila na záda. Jenže já nejsem u něj! V tu chvíli si uvědomuji tu chybu, co jsem udělala, když jsem u něj nezastavila. Přičítám to té své pitomé roli vodiče, do které jsem se tak vcítila. Posílám policajta za zkolabovaným chlápkem a s paní na telefonu utíkám zpět proti proudu běžců. Pár diváků na mě se smíchem křičí, že jsem si spletla směr a já na ně křičím zpět, že kdyby zavolali tomu pánovi - co tam stále stojí zemdlele opřený o zídku! - pomoc oni, tak bych nemusela utíkat obráceně. Tímto se omlouvám dispečerce, že si musela vyslechnout mé funění a nadávky, ale jak v člověku bouchnou záchranářský saze, tak se přestává ovládat :)
Pán tam pořád stál, páč policajt to místo přejel ... Položila jsem ho tedy na zem, zvedla nohy a dispečerka už mi udílela instrukce. Mohl dýchat, ale byl zmatený, všimla jsem si, že neovládá část obličeje, motala se mu hlava... Naštěstí se vrátil ten policajt a já mohla jít mávat na sanitku. Dali pánovi kapačky, začala se mu vracet do tváře barva, dokonce chtěl vědět mé jméno a moc mi děkoval. V tu chvíli jsem si uvědomila, že za tu dobu, než jsem doběhla k policajtovi a zpět, mohlo kolem něj proběhnout nejméně 50 lidí. Nikdo si ho nevšimnul nebo nezastavil. Další minutu mi ukazuje mobil délku hovoru, kdy jsem mluvila se záchrankou a držela v jedné ruce u ucha mobil a v druhé se snažila pánovi zvednout nohy. Nikdo mi nepomohl. Proboha co se to děje? A není to první taková zkušenost. Mám za sebou dvě velmi podobné ze závodů v létě. To jsme vážně schopni nevidět, jen abychom neztratili pár vteřin? A proč je vůbec teď tolik kolapsů? Strašně snadno se mi nabízí myšlenka, že boom běhu a toho nadšení typu "z gaučáka za půl roku maratoncem" si vybírá svoji daň. Moc ráda bych se mýlila.

Pochoďáky

Nedávno jsem při úklidu narazila na krabici. Na krabici, ve které je část mého dětství. Malůvky, žákovské knížky, dopisy z tábora, diplomy. Vždy když ji otevřu, tak je mi jasné, že tím dnešní úklid skončil. Pokaždé najdu v krabici něco nového. Tentokrát to byly vzpomínky na pochoďáky. Nemálo z těch diplomů patří totiž do skupiny pamětních listin o absolvování určité porce kilometrů v organizovaném pochodu.

Vzpomínám si, jak se často v neděli ráno z ničeho nic otevřely dveře taťkova pokoje a nehledě na to, že já se ségrou zrovna koukáme na Studio kamarád a mamka připravuje oběd, taťka zahlásil, že za čtvrt hodiny nám jede vlak, máme se okamžitě začít chystat, jde se na pochoďák. Z vyplazeným jazykem jsme doběhli na nádraží, naskočili do vlaku, většinou bez nějakých svačin, na jejichž přípravu nebyl čas, spoléhali jsme na hospody. Koukám na diplomy a nejčastěji jsou za 20 nebo 25 kilometrů. Přiložený kontrolní list je plný razítek a mastných skvrn od buřtu v cíli.

Po bezmála třiceti letech, zatoužím jít zase na pochoďák a sbírat razítka na kontrolách a těšit se na buřta v cíli. Zabrousím na dálkové pochody a hned mě zaujme Pochod medláneckých ježibab. Mám to za barákem a beru koho jiného, než moji mamku. Když ježibaby, tak to musíme jít my dvě :)
Trasa není nikde zveřejněna, na stránkách visí jen .pdf se základními instrukcemi. A tak překvápko přijde hned na startu a sice v podobě mapy.

"mapa" trasy

Chvíli na to nevěřícně koukám. Takovouto slepou mapu jsem viděla snad naposledy někdy při výsadku na pionýrském táboře. Vypadá to, že se za těch třicet let nic moc nezměnilo. Snažím se srovnat si v hlavě směr a napasovat tečky a čárky na papíru do skutečné mapy. Vyrážíme. Sněží, je mráz a je mi líto těch lidí co budou na kontrolách.

na Brněnskou přehradu sněží a vzadu vykukuje hrad Veveří

Ale kdepak kontroly v lese. Pěkně v teple v hospodách .. prý dostaneme razítko.

moje mamka :)

A tak se celé dopoledne těšíme na teplou hospodskou polévku. V poledne přicházíme konečně k první kontrole. U hospody nás ale vítá cedule - otevřeno od 14h. Tak to je pěkná zrada.

když vyšlápnete křížovou cestu nad přehradou, dostanete se k těmto třem křížům

Další hospoda je až za nějakých pět šest kilometrů. Je sice otevřená, ale je to tak malá hospůdka, že se sotva prodereme k baru, orazíme si kontrolní listy a téměř nepozorovaně mizíme. Pokračujeme dál několik kilometrů po okresní silnici. Není to vůbec nic příjemného. Poslední část trasy ale vede lesem a po letišti a je značená růžovými fáborky. Bohužel ještě teď, víc než měsíc po akci, vybledlé fáborky smutně visí na stromech.

ježibaby straší v lese doted :(

Pochoďák končí na zahradě organizátora. Razítka nám nikdo nekontroloval a buřt už na nás nezbyl. Vyjedli je turisté kratších tratí, kteří do cíle přišli před námi. Ačkoliv jsme si vybraly trasu 25km, v cíli mám na GPS 34km. Ale zdolané kilometry se tady na diplom stejně nepíší. Nejsem zklamaná, ale v porovnání dnešní akce přece jen zásadně pokulhává za mými vzpomínkami.

Dám ale turistickým akcím ještě šanci. Zkoušíme další turistický pochod v našem okolí - Černohorské šlápoty. Beru zase mámu, která se osvědčila jako spolehlivý parťák :) Zapisujeme se a za startovné 25 Kč dostáváme dokonce i něco jako Tatranku.

necháme se zapsat a vyfasujem Attack

Teď už zhruba vím do čeho jdu, tak se úplně těším na mapu. A je to tady zase. Musím se sama pro sebe smát. V dnešním světě kompjůtrů dostávám opět mapu připomínající šifrovačku.

další šifrovačka

Turn back time .. jen ty lidské kontroly nahradilo opisování čísel z rozcestníků. Nemám tužku, takže rozcestníky fotím. Snad mi tuto vymoženost dnešní doby uznají. Jedno razítko ale přece jen dostaneme a to u okýnka Českých drah na nádraží v Kuřimi. Mám radost.
Hospoda po cestě je otevřená a mají dršťkovou. Většinu trasy dobře znám, ale tady se to jen tak neokouká.

Tentokrát i trasa přesně sedí s GPS. 34 km. V cíli si děláme s mamkou selfíčko a v tom se mi vypne telefon. No ... a na co mi je teď ta vymoženost dnešní doby!? Přicházíme k organizátorům s prázdným kontrolním listem. Omlouvám se, připadám si před starým pánem jak podvodník a snažím se zahřát ten krám, aby se zapnul a mohla jsem ukázat nějakou tu fotku rozcestníků. Mezitím nám vypisují diplom. Podařilo se. Ukazuju záznam trasy. Kupujeme odznáček a odcházíme spokojeně s diplomem domů. Myslím, že jsem našla nové hobby :)

A ještě jsem si zajezdila na praseti :D

Anabáze pádu

Běžím si pohodovým pravidelným tempíčkem po pravém kraji stezky a zaposlouchaná do hudby si najednou uvědomuji, jak se můj obličej čím dál víc přibližuje zemi. Aniž bych ubrala na tempu, nohy běží dál, tělo nakloněné v předklonu ... musím před sebe natáhnout ruce .. holé ruce co uchrání můj obličej před střetem s hrubým asfaltem ... a je mi jasné, že to bude bolet.
Ležím na zemi a vůbec nevím, co se děje. Otáčím se a vidím nad sebou cyklistu. Vytahuji z uší Lennyho, kterej zrovna řve něco o "Are you gonna go my way?" a naprosto idiotsky se ptám cyklisty: "ty's mě shodil?" No co asi že? když tu tak stojí ...
Cyklista se omlouvá, že mě neviděl, já sedím, kontroluji škody. Mám sedřený ruce a kolena, ale jinak asi nic. Když nepočítám, že jsem špinavá jak čuně. Navíc jak si tahám z kapsy kapesník, tak všude po světlé bundě přibývá červených skvrn ...


 Mezitím si uvědomuji, že cyklista je možná víc v šoku než já. Sice nechápe jak mě mohl nevidět, i já to nechápu, ale pořád se omlouvá a na moje brblání, že to mám domů 10 kilometrů mi nabízí peníze na lístek na šalinu :))
Za to mu poděkuju, zvedám se, posílám ho na oční (což Bubo vtipně na Garminu okomentoval otázkou, zda jsem mu vypíchla oči nebo co) a hrdinně pokračuji dál. Po pár minutách si uvědomuju, jak mě bolí kolena, lokty a hlavně ty ruce, jak strašně pálí. Zastavuji a dělám fotku, kterou posílám manželovi, aby mě politoval a chce se mi brečet. Jenže venku je dnes tolik lidí, že se prostě nehodí tady stát a brečet a tak znovu běžím. A v hlavě řeším, že jsem si vlastně nevypnula hodinky a celý to válení se po zemi mi zhorší průměrný čas!

Lidi na mě čumí, jak kdyby nikdy neviděli špinavou zakrvácenou kulhavou ženskou. Snažím se dělat že nic a napadá mě, že i toto je důležitá součást tréninku. Otřepat se z pádu a běžet dál. Kdyby to byl závod, taky musím nějak doběhnout do cíle a nebude nikdo, kdo by mi pofoukal bebinko. A takovýto trénink se nedá jen tak naplánovat :) Takže já toho vlastně musím využít. Co už na tom, jestli si ty ranky umyju za 10 nebo 20 minut. Stejně už to mám zaschlý. A tak se na rozcestí dávám levou, tou delší stranou. A pěkně proti větru, ať to stojí za to.
Dobíhám domů, dcera zvyklá na moje malé tragédie se jen zeptá, co to bylo na tom kole za vola. Bebinko mi nikdo nefouká, ani když teatrálně ječím u vyškrabávání špíny z ranek a odstřihávání kůže. No nic. Jaký si to uděláš, takový to máš.
 Modřina nad zadkem dává tušit, že mě ten cyklista fakt srazil. Do teď jsem si totiž nebyla jistá, jestli jsem třeba nezakopla. Stejně tak jako cyklista nechápe, že mě neviděl, tak já nechápu, jak jsem ten jeho náraz nemohla necítit. 
Když to celé vyprávím mamince - protože maminka, ta mě přece musí politovat - tak dostanu nadaný, že to je tím, že jsem měla ty sluchátka.
To mě sakra fakt nikdo nemůže politovat? :D

Příběh o ztracené běžkyni

Byla jedna slečna ... říkejme jí třeba Katka ... a ta přišla na sraz patnáctikilometrového výběhu. O jejích běžeckých schopnostech jsme toho moc nevěděli, nicméně už na prvním kilometru bylo jasné, že tempo se skupinou neudrží. Jelikož jsem se už předem ujala pozice posledního, aneb jak říkávám - sběrače mrtvol, tak jsme se ještě s jedním z běžců ... říkejme mu Tomáš ... rozhodli milou Katku v jejím snažení podpořit.
Protože venku mrzlo až praštělo a my toho na sobě moc neměli, za tempa nad 7 min/km nám byla za chvíli dost zima. A tak jsme odbíhali dopředu a zase se pro Katku vraceli. Ukázalo se, že Katka okolí vůbec nezná, nikdy tu nebyla a předem avizovanou mapku okruhu si neprostudovala. Nicméně měla čelovku (vybíhalo se ve 14:30), svačinu, gely, nabitý mobil i alu folii. Už to mi mělo naznačit, že se chystá na dlouhý výlet.

Tady mi ještě bylo hej a dovolila jsem si takto focením plýtvat baterii :)

Musím říct, že když jsme se ledovým korýtkem vydrápali s Tomášem na vrchol Baba, vůbec se nám nechtělo zpět Katce naproti. Ale nahoře bychom beztak zmrzli. Když se s námi na vrchol tedy vydrápala i Katka, sdělila nám, že přemýšlí, že to celé zabalí. Tady byl ještě čas. Z nabízených možností si vybrala pokračovat ve směru našeho okruhu, seběhnout dva kilometry po zelené značce do obce Jinačovice a odtud mi měla poslat zprávu, že je v teple hospody nebo autobusu.
Místo zprávy mi po nějaké době zvoní telefon.
 "Kde je ta odbočka na cyklostezku, kterou mám běžet?" ptá se Katka. Snažím se jí to trochu rozmluvit, přece jen je teprve v polovině, v lese se rychle stmívá a my s Tomášem čelovky nemáme. Nicméně Katka pokračuje dál. Nám se ale už vůbec nechtělo vracet zpět do Jinačovic.

Při odbočce z cyklostezky jsme s Tomem vytvořili  na zemi dvě obří šipky. Já ji vyškrábala do sněhu, Tomáš ji udělal z větví. Volám Katce. "Až proběhneš okolo vodárny, dívej se na zem. Jsou tam dvě šipky a ve výšce očí zelená cedulka "BABA". Tak na tomto rozcestí se dáš nahoru doleva do kopce." Věděli jsme, že na vršku toho kopce už je pole a rozhled do krajiny a hlavně na medlánecké letiště což je už skoro cíl cesty a na tom poli jsme měli v úmyslu kroužit a čekat, až se objeví Katka. Místo toho telefonát.
"Já jsem asi blbě. Jdu cestou do kopce a nejsou na ní stopy."
"A odbočila jsi u těch šipek?"
"Asi ne" a smích v telefonu.
Odbočila prý někde u klád. Nevím, kde jsou klády. Instrukce zněla jasně - odbočit u šipek a cedule. Otáčíme se tedy a běžíme zpět z kopce dolů. Mezitím mi zvoní znovu telefon.
"Jsem na modré značce a šlapu do kopce. Asi na tu Babu."
Celý přírodní park Baba máme s Tomem proběhaný. Stáčíme to tedy na modrou značku a běžíme Katce dolů naproti. Jenže Katka nikde. Už pomalu přestáváme vidět na cestu, slunce zachází za horizont. Doběhli jsme až úplně pod kopec. Volám Katce.
"Kde jsi?"
"Na nějaké cestě. Asi na té modré".
Tomáš sundává rukavice, hvízdá na dva prsty, ale Katka nic neslyší. V tu chvíli si začínám uvědomovat, že je asi zle. Zahřívám telefon na těle, aby mi ho mráz nevypnul, v předtuše, že ho budu ještě dnes potřebovat. Běžíme nahoru po modré. Na každém rozcestí děláme šipky ve směru ´domů´.

Když jsme u závory na onom poli, na kterém jsme mysleli, že se s Katkou potkáme, opět jí volám s obligátní otázkou.
"Kde jsi? Jsi ještě na té modré?"
"Ne, z té už jsem před nějakým časem sešla. Ale jsem na nějaké cestě" a smích. Mám za to, že smích je zástěrka paniky, ale v tuto chvíli už mě dost rozčiluje.
"Je ta cesta značená?"
"Asi ne. Běžte zpátky k firmě, já jdu podle GPS, nějak se odtud dostanu".
"Co to znamená ´jdu podle GPS´?" ptám se.
"No mám puštěnej Runtastic".
"Tak mi prosím řekni, poblíž jaké turistické značky, barvy, je ta cesta, po které jdeš".
"Já tu nemám barvy".
"Aha a máš tam alespoň vidět obydlí? Kde jsou obce, letiště a tak?" už nevím, čeho bych se chytla.
"Ne, to tu není" A opět smích.

Pořád nemohu rozeznat, jestli je to smích křečovitý, nebo jestli to má ta holka vážně tak na háku. My jsme to s Tomem na háku rozhodně neměli. Byla nám tím věčným postáváním dost zima a věděli jsme, jaké množství cest je na Babě. Rychle se rozhodujeme co dál. Venku už jsou poslední zbytky světla. Doběhnout do firmy pro desítku kolegů, co to tu dobře znají a pročesat to? Nebudeme mít asi tolik čelovek. Běžet se obléci a zachránit tak alespoň sebe? Zavolat někoho ať s autem přijede co nejblíž k nám? Hlavou se nám honí otázky a my spolehlivě tuhneme. Volám zpátky. Chci, aby nám poslala souřadnice. To prý neumí. Chci aby se vrátila na tu modrou značku. Už nevidí stopy. Chci nějaký identifikační bod. Nemá, jde dál po té cestě. Začíná se mě zmocňovat panika. Mám obavu, že Katka krouží v kruhu. Že se jí vybije telefon. Napadají mě i zcela sobecké myšlenky - ten výběh je naše firemní interní neoficiální kvalifikace na jarní půlmaraton. Vše to organizuju přes firemní nástroje. Dochází mi, že i když je to zcela dobrovolné, na vlastní nebezpečí, jsem (a zároveň firma) asi za ty lidi zodpovědná. V tu chvíli úplně rozumím Liboru Uhrovi, když v podstatě v podobné situaci během druhé noci závodu kvůli podobnému nešťastníkovi zastavil první ročník B7 a nechal svézt všechny zbylé závodníky z lesa zpět do civilizace. Tehdy jsem to brala jako možná zbytečnou hysterii. Nicméně jeho památečnou větu "netušil jsem, že lidi přijedou do Beskyd umřít" mohu aplikovat na svoji momentální situaci.

Zvoní mi telefon. "Hele, jsem u nějaké ohrady". Hmm... na Babě jsou tři ohrady, docela veliké a dost daleko od sebe. Moc nám tím nepomohla. V tom telefon Katce chcípnul nebo ho típla.
Snažíme se popobíhat, ale po západu slunce je už hodně stupňů pod nulou. Dotykáč už odmítá reagovat na zmrzlé prsty. Volám domů muži ať přijede na letiště s teplým oblečením. Na toto nestačíme sami. V tom mi zvoní telefon. Sláva, tak ještě se jí nevybil.
"Jsem u té závory na pole a vidím vaše šipky" stále stejný, jakoby bezstarostný tón.
"Bezva. Tak se zabal do folie, cvič na místě a počkej tam. Víme přesně kde jsi, do deseti minut jsme u tebe. Hlavně nikam nechoď!"
Hurá sláva hurá sláva, běžíme jak o závod, cítím strašnou úlevu a únavu.
Samozřejmě tam ale nečekala. Aniž by věděla kde je, jakou z těch 3 cest co vedou dolů do civilizace se má vydat, běžela po poli. Naštěstí to tentokrát trefila dobře. Nařídila jsem si, že nemá teď cenu nadávat. Shledání proběhlo tedy s úsměvem, který Katku neopustil po celou dobu, co jsme byly v kontaktu. Je na ní ale vidět, že toho má dost. Ačkoliv už cestu osvětluje letiště, pobíhají tu běžci s čelovkama a v dálce září město, nechat ji běžet samotnou, si netroufám. S drkotajícími zuby ji doprovázíme k poslední odbočce, teď už to jde jen rovně, na konečnou tramvaje. Běžím domů a přemýšlím kdo co udělal špatně. Až u domu dostávám SMS "Už su v šalině, moc díky za pomoc".


Jestli jste dočetli až sem, tak mě vážně zajímá váš názor. Jak byste se třeba zachovali vy nebo co si o tom všem myslíte.

Jak jsem se neplánovaně ocitla na půlmaratonu

Říká se, že nejlepší jsou akce, které jsou neplánované a člověk si od nich nic neslibuje. A často je to pravda. Já jsem si v tomto případě ani nic slibovat nestihla. Kdepak bych tušila, když jsem před třemi dny psala minulý článek, že mým dalším tréninkem bude závod půlmaratonu. Ten se běžel ve Velkých Bílovicích v rámci prvního ročníku Vinařského maratonu. Pojala jsem ho běžecko-fotecky :) (Omluva lingvistům :) )

Toto je pan Kovařík. Nejstarší účastník maratonu. Zároveň je to pro něj v 69 letech první maraton. Běhat začal před třemi lety, protože ho zlobila noha :) Spousta lidí jeho věku by v této situaci pověsilo pohyb na hřebík. Pan Kovařík mi taky řekl, že jej do závodu nahecovali vnuci. Prý budou ve třídě jediní, jejichž děda uběhl maraton. Tomu říkám motivace! A že se budou mít čím chlubit!

Závod vedl přes Čejkovice. Tam se před vyhlášenými vinnými sklípky podávala dnes jen voda, čaj a jonťák. Nicméně často na nás místní pokřikovali, ať po závodě dojdeme oslavit.

A to jsem já. Tedy kousek mě. Aby bylo vidět, že jsem tudy taky běžela :)

Z Čejkovic pak trasa vedla mezi vinicemi. Svítilo sluníčko a byla to úžasná podívaná. Většina závodníků úplně zapomněla, že se běží do kopečka.

A toto je Martina. Kamarádka, jejíž kamarádka onemocněla a tak jsem se den před závodem rozhodla, že ji v tom samotnou nenechám a její nemocnou kamarádku jsem zastoupila. Bylo to dobré rozhodnutí. Martina stojí u motta ´Každý den máš šanci změnit svůj život´, které je zároveň jejím osobním. Za Martinou vykukují Vrbice. Jsme něco málo za polovinou tratě, na 12km.

 

 

 

V Modrých Horách, což je pět obcí v nejjižnějším cípu Moravy, nám nabízeli místní k občerstvení burčák. S díky jsem odmítla. Kadibudky po cestě nebyly :)

 

Pár dalších kochacích snímků, které není nutno komentovat. Foceno z Vinařské naučné stezky Velké Bílovice, zároveň cyklostezky, kterou si prostě MUSÍM projet i na kole.

Z dálky na nás občas vykoukla kaplička Hradištěk. Tajně jsem doufala, že doběhneme až k ní, ale trasa půlmaratonu tuto skvostnou stavbičku vynechala. Tak jsem si ji odběhla alespoň vyfotit. Stálo mě to sice pár set metrů navíc, které za to ale stály :) Trasa maratonu vede přímo kolem ní, takže pro příští ročník mám o trase rozhodnuto.

Když jsme dobíhali zpět do Velkých Bílovic, čekalo nás hned zkraje uvítání pána v kroji. Chtěla jsem si jej vyfotit a tak přivolal ještě ´babku´. Ta když zjistila, že se má jít fotit, všeho nechala, popadla košík jako rekvizitu a vznikla z toho tato fotka :) Byli moc milí.

No a pak už to bylo jen z kopce do cíle. V něm jsme všichni dostali krásné medaile v podobě sklenky na víno a pak i lahvinku místního vína. Fotku bohužel nemám, protože jsem to vše předala Martině a rychle běžela zpět na trať povzbudit další naši kamarádku. Na závěr jsme dostali v rámci startovného sekanou s výbornou rajskou.

 

 

 

Byl to skvělý závod. Krom krásné atmosféry, vína, usměvavých organizátorek ze spolku Báječné ženy v běhu  jsme měli i luxusní počasí a už teď se těším na další ročník.

Chci zpátky svoji fyzičku! Zn.Hned! :)

Myslím, že kdybych sem dala copy&paste článku, který jsem napsala přesně před rokem, nikdo nic nepozná. Aniž bych viděla do budoucnosti, napsala jsem loni v podstatě takový univerzální zápisek. Je to fakt až trapný, jak se každý rok na podzim opakuju. Holt starého psa novým kouskům nenaučíš :D
 
Takže to zkrátím. Mé běžecké konto je v bankrotu, fyzička u dna. Po delším pobytu mimo republiku mi návrat do normálu zabral skoro měsíc ... než jsem srovnala věci rodinné, pracovní a společenské. Ale barevnost podzimu se už nedala déle ignorovat. Takže nazouvám tenisky a dle "manuálu" z předchozího roku, zahajuji zimní přípravu.

do tohoto koukám z kuchyně ...

Pravda, nemládneme a fyzička se nahazuje čím dál obtížněji. Zatím co se škrábeme s mužem do kopce, já sázím na vizualizici. Povídám mu, jak si představuji, že si běžím svých dvacet kiláčků - vzdálenost, která mi v tréninku nejvíc vyhovuje - a jak je mi dobře. Jak se mi krásně dýchá, tváře mám prokrvené, tělo drží rytmus ... Moje rozjímání přeruší jeho vizualizace, kde ho ohlodávají vrány někde na pěšině v lese. A jsem zas v háji :) K tomu nás míjí běžci, kteří jsou na tom s fyzičkou viditelně a slyšitelně lépe. Já ji chci taky, zpět, fyzičku jednu z(a)tracenou! Teď hned :)


Ale něco pozitivního se přece jen událo. Všichni pejskaři, opravdu všichni a bylo jich dnes mnoho, si drželi u nohy své psy, když jsme kolem nich probíhali. Hledala jsem si pro to nějaké vysvětlení, nějakou souvislost, ale na nic jsem nepřišla. Všem jsem alespoň nahlas poděkovala. Jen by mohli být trochu trpělivější a nechat nás kousek poodběhnout, než těsně za naším zadkem zakřičí na svého psa "Volno!" A nebo my budeme muset být rychlejší. Už se na to těším.

Takže ... už zase hrnem Brnem ... :)

Žiju :)

Trochu jsem se odmlčela, ale žiju :) Akorát momentálně pár týdnů v Izraeli. Moje místní kolegyně mi nabídla k obývání její dům, tak jsme sem s rodinou přeletěli a snažíme se tuto zemi poznat z pohledu běžného místního občana. O tom jak to zde chodí, píšu na blog na iDnes.

Tel Aviv

S běháním to tu mají těžké. Běhání je zde záležistostí sekulárních Židů. Pokud nebydlí blízko pláže, poblíž nebo přímo v Tel Avivu nebo v moderní části některého z velkých měst, není moc kde běhat. Běžně se třeba stává, že ve vnitrozemí potkáte běžce běžet na dálnici v protisměru.  Ačkoliv podmínky pro trénink nejsou ideální, koná se tu několik zajímavých závodů. Například Jerusalem Marathon nebo Tel Aviv Marathon.

Krajinu Izraele tvoří z téměř 70% poušť a když už se zde nachází nějaký ten lesík, jsou v něm sice vyznačeny trailové trasy, ale moc bezpečně bych se v nich necítila.

i přes tuto krajinu vedou traily

přes tento kráter v Negevské poušti vede spousta trailových cest

Takže pokud se někde běhá, tak hlavně po plážích Středozemního moře. Jsou krásné, jsou dlouhé a dá se po nich naběhat spousty kilometrů. Musíte to ale stihnout hodně brzy ráno, protože teplota přes den rychle stoupá. V těchto zářijových dnech je od 9 h ráno do setmění stále stabilních 33-35 stupňů.

Jedna z pláží blízko Tel Avivu

Další nevýhodou je, že zde nejsou kopce. Myslím na pláži :) Když jsem zde byla na jaře pracovně, tak jsem při ranním výběhu na jeden "kopec" narazila. Byl to takový strmější příjezd z městečka na pláž a běhalo po něm spousta běžců, pořád dokola, nahoru a dolů. Asi to bylo široko daleko jediné místo, kde se daly trochu potrénovat výběhy, protože hustota běžců byla místy jako na nějakém menším závodě :)

na vrcholu kopečku bylo stále plno

Zatím co u nás potkávám běžce v trikách často z různých horských trailů, tady kolem mě běhaly trika s nápisy "desert run", "desert marathon" a jednou dokonce Marathon des Sables. Ano, na tyto závody se zde natrénovat dá. Ovšem při tréninku například přímo v místní Negevské nebo Judské poušti musíte počítat s tím, že budete utíkat třeba před leopardem :)

Když to shrnu ... pohybu zde mám dost, žiju, ale teď nějakou chvíli neběhám. Říkám tomu "nabírání síly" a už se děsně těším, až ji využiju :)