Seš na Stravě?

Zase nová aplikace. Zařekla jsem se, že mi úplně stačí Garmin, excelová tabulka, deníček s ručními zápisky a malůvkami, fotostory v mobilu a zápisky na blogu. To jsem ale ještě netušila, jak mě nakonec Strava semele.

Přiznám se, že když jsem asi od pátého kolegy dostala stejnou otázku "Jak to, že nejseš na Stravě?", dohnala mě zvědavost. Nechala jsem si ukázat, co to umí, ale nějak zvlášť mě to nezaujalo. Ale prý už je nás tam z firmy aspoň deset, tak se tam přece zaregistruj. No tak jo. Automatický upload mých dat z Garmina přes tapiriik.com  trval bratru 18 hodin. Vyplivlo to na mě různá čísla, statistiky, srovnání. Zajímavé. Své kouzlo ale Strava odhalila až tehdy, kdy jsme vytvořili klub. Pak to přišlo. Ukázal se leaderboard. Kdo z našeho klubu za minulý týden naběhal nejvíc kilometrů, kdo strávil během nejvíc času, kdo nastoupal nejvíc výškových metrů, kdo běhal nejčastěji ... Ukázala se holá pravda. A protože někteří nechtěli koukat holé pravdě do očí, začali konečně trochu víc běhat :)
První týdny jsem neměla šanci umístit se na prvních třech místech. A když už to bylo na spadnutí a v neděli v podvečer to vypadalo, že budu třetí v naběhaných kilometrech, kolega, co měl jen o pár kilásků naběháno míň, nelenil, v osm večer nasadil čelovku a běžel oběhnout přehradu (rozuměj trasu Vokolopriglu.cz). Ráno, první věc po probuzení, pohladím telefon, dotknu se oranžové ikonky, těším se, jak celý týden bude muset 20 borců koukat, jak já, jediná žena, stanula jsem na třetím místě ... a nic. Čtvrtá a čtvrtej už není na vývěsce vidět.
Takto to gradovalo až tak, že své týdenní běhy někteří nahrávali až v neděli pár minut před půlnocí, aby je už nikdo neměl šanci překonat. Zažili jsme i hádky o nesportovním chování a demonstrativní odhlašování se ze Stravy ... nicméně ... všichni jsme začali víc běhat. A tím splnila Strava svůj účel. Motivace v praxi.

Další level bylo spojení s Instagramem. Fotku, kterou pořídíte za běhu a kterou vystavíte na této aplikaci, automaticky Strava přiřadí ke konkrétnímu běhu. A tak jsem koukala, jak kolega, co denně běhá do práce ze vzdáleného Čebína, běhá za východu slunce kolem krásné kapličky. Moje romantická duše napsala nevinný komentář, že bych toto taky chtěla vidět. Výsledkem bylo, že ačkoliv to mám 1,2 km do práce a z kanceláře téměr vidím střechu našeho domu, jela jsem v šest ráno vlakem do Čebína, abych mohla s kolegou běžet 17 km do práce a vidět onu krásnou kapličku.

To je ona, ta za to může

Kdo by to byl do Stravy řek. A přitom nezasvěcené okolí má za to, že mluvím pořád jen o jídle :)

Poznámka: toto není reklama na aplikaci. Nic jsem za to nedostala a nemám zájem na propagaci právě této aplikace :) Stejně tak může fungovat třeba Endomondo a jiné, které mi ještě nikdo neukázal :) A popravdě ... raději mi nic neukazujte :D

Poznámka 2: omlouvám se Pepovi za screenshot v článku :)  Tento více  odpovídá realitě :)

Až se jaro zeptá ...

Moc jsem toho přes zimu nenapsala, ale o co míň jsem psala, o to víc jsem fotila :) Takže rekapitulace zimy bude obrázková. Tak nějak se mi zalíbilo, udělat si z výběhu malou koláž. Přiběhnu, sprcha, čajíček a když to jde, hodím se na sedačku a prohlídnu si, co si z výběhu zapamatoval mobil. Je to taková pěkná tečka. Ne vždy je na to samozřejmě čas, ale tady je pár výběhů, které zůstaly nejen v mobilu, ale i v mé paměti :)

 

 

Párkrát jsem marodila a taky jsem byla v lednu na služebce v Itálii. Nejdřív v Římě, kde jsem provedla neúspěšný pokus o oběh státu. Bydlela jsem pár metrů od Vatikánu a tak by byl hřích nezkusit ho oběhnout. Jak to doma nad mapou vypadalo idylicky, tak realita byla taková, že jednak když jsem vybíhala, tak lilo jako z konve a druhak kolem sedmé ráno, jezdilo po silnici kolem Vatikánu plno aut, že se tam nedalo skoro dýchat. A to jsem si myslela, že Italové takto brzy nevstávají. Tyto dvě skutečnosti zapříčinily, že když pidichodníček (místy na šířku dvou chodidel) u jedné z hradeb skončil, neměla jsem odvahu přeběhnout přes silnici na protější chodník, ale neměla jsem už ani chuť to zkoušet, protože jsem se dusila výfukovými plyny. Navíc na mě troubili řidiči a v zácpě stahovali okýnka a volali "brava" a nebylo mi to příjemný, tak jsem utekla pryč :)

Pak jsem běhala po Miláně. První ráno jsem jen tak v euforii vyběhla směrem, kde jsem z mapy věděla, že je park, s hvězdárnou, už jsem tam v minulosti párkrát byla. A tak jsem si běžela a kochala se italským ránem ... K parku jsem pak přiběhla, ale protože jsem v něm neviděla hvězdárnu, ale hradby, trochu ve mě zatrnulo a mobil mi potvrdil, že jsem úplně u jiného parku, než jsem chtěla. Taky začalo pršet, za půl hodiny jsem měla sedět osprchovaná na snídani a co bylo nejhorší, nevěděla jsem jak zpátky. Nepamatovala jsem si cestu, název hotelu, ani ulici, na které bydlím. Úplně pitomá. Naštěstí jsem si z minulých návštěv pamatovala, jak se od hradu dostanu na nádraží a tak jsem vyběhla. Jenže v Miláně jsou ulice dost podobné. Hlavně se tam pořád opakují ty stejné výlohy ... Zara, Zara Home, Zara Kids, Prada, Armani, OVS, obleky, kabelky, rukavice ... nikde záchytný bod. Málem jsem se rozbrečela. Ale pak jsem se přece jen dostala na nádraží a odtam si matně vybavila, kudy jsem se v noci dostala do hotelu. Další dny už bylo pobíhání po městě fajn.

No a taky jsem se vláčkem vyvezla z brněnského ďolíku na Vysočinu na běžky. Letos to byla ale slabota, povedlo se mi to jen jednou. Stejně tak bruslení. Příští zimu to musím napravit.

vlevo nahoře můj indický kolega, poprvé na bruslích

No a teď už čekám na jaro. Až začne vonět zem, vykukovat svítivě zelená tráva, až budu moct vybíhat do lesa i po šesté večer. Už aby to bylo :)

Lesní přípitek

Na zimním výběhu jsme byly s Martinou už dlouho domluvené, ale čekaly jsme, až bude opravdu zima :) Konečně les pokryl bílý poprašek, teplota klesla pod nulu. Martina přijede za mnou do Brna vlakem, poběžíme do Kuřimi a já se zase vlakem dovezu zpět.
Ráno - píp - upozornění: dnes má narozeniny Martina ...
A ona mi nic neřekla, vopice. Na rychlo přelívám do malé petky víno, balím do batůžku 2 termohrnky ... to aby nám v té zimě nezmrzlo! ;-) a utíkám čekat k vlaku. Čekání se nekonalo, přibíhám tak tak a rovnou se tedy pouštíme na stezku. Chvíli kolem domků a pak už do lesa.

Krásně to křupe po čerstvém prašanu, chvílemi vykukuje mezi stromy sluníčko a nám se tváře červenají, jak dvě jablíčka. A to jsme ještě nepily! Martina - tajnůstkářka - se mezi řečí prokecla, že má narozeniny a já - herečka - dělám, že jsem nic neslyšela.
Přibíháme k zamrzlému rybníčku, který stojí za fotku.
Já: "nenapijeme se?"
M: "ty máš pití?"
Já: "si piš, že mám pití" a už lovím a podávám Marti hrníček.
M: "až tak, jo?"
Já: "až tak ... všechno nejlepší!!!"

Rulandské se po pěti kilometrech natřepalo do šáňa. A už to klopíme. Ještě foto a mažeme dál. V bříšku to krásně zahřálo, ale nohy jaksi ztuhly. Navíc se nám za každou zatáčkou chtělo na záchod. Ovíněné se kocháme výhledy. Věřím, že bychom se kochaly i bez vína, ale dnes to bylo jaksi hezčí :)

V Kuřimi na nádraží vytahuji teplou bundu, kterou jsem si nacpala do batůžku, aby to necinkalo a ujíždím zpátky domů. Zase jeden z výběhů, na který budu ráda vzpomínat.

A tak je to rok co rok ...

Historie se opakuje. Respektive opakuje se můj běžecký rok.
Zima - naběhávám si kilometry, mráz mě nezastaví, užívám si každý výběh, jsem natěšená na jaro, připadne mi, že zvládnu úplně všechno, registruju se na kde co, píšu blog, zapisuju každý prd ... teda pardon kilometr, schod, přeskok...
Jaro - rozběhávám si různé poháry, Salomon Trail Running cup, Triexpert cup, Kuřimská běžecká liga, zúročuji zimní přípravu, docela se mi daří, mám radost, potkávám se s kamarády, pořád všechno zapisuju, těším se ze sluníčka, těším se na všechny další výběhy, závody a můj podzimní kalendář se plní závody ....
Léto - ať je to dovolená, nebo vedro, nebo moje potřeba trávit čas s rodinou, potřeba dělat i jiné sporty, prázdniny a chození po horách, nebo jako letos dokončení pracovního projektu - prostě neběhám. Nepíšu kilometry, nepíšu blog, užívám si jiných věcí, než je běh.
Podzim - z kalendáře na mě vykukují závody různých výhružných jmen, zavírám oči před všemi těmi maratony a masakry, nechápu, jak jsem se mohla zase přihlásit když vím, že v létě prostě neběhám, přepisuji registrace, klopím uši a zlehka se dostávám do tempa, těším se na zimu, kdy si budu jen tak běhat ....
A tak je to rok co rok, pořád dokola. Má to tedy smysl, závodit? Teď je podzim, takže si říkám, že nemá. Nemám chuť se někde honit na čas ... ale budu takto mluvit někdy v únoru? :)

Letos to nebylo moc jinak. Můj poslední zápis na tomto blogu je z konce června. Natěšená ze závodu, stupně vítězů, sluníčko ... Pak ale přišlo léto a při životě, tedy při běhu, mě držel jen Triexpert cup, který se v Brně běhá každou (!) středu. V mém případě letos často můj jediný výběh v týdnu. Urvala jsem se na něj i během závěrečné fáze pracovního projektu, který mi sebral 12-16 hodin denně po celé léto. Neměla jsem letos dovolenou, neměla jsem prázdniny, krom středy jsem skoro neběhala. Nepsala jsem zápisky na blog, stihla jsem jen občas tak tak napsat středeční  reporty z Triexpert cupu na Bezvabeh.cz.

Přišel podzim a s ním služební cesta do USA. Pro cenu. Za moji píli a úspěšný projekt mě totiž ocenili pracovníkem roku :) Po příletu konečně dovolená s rodinou ... suma sumárum měsíc a půl mimo domov, mimo běhání. Start na Vokolopriglu jsem prodala, Brněnský Masakr odregistrovala ... pohár za Triexpert cup mi šel převzít kamarád.

Venku se ochladilo, zima za dveřmi a já začínám znovu. Začátek dalšího běžeckého cyklu. Těším se. Vím, že prvních pár výběhů to bude bolet, ale já se strašně moc těším, až si budu jen tak běhat tichem lesa, od pusy se mi bude kouřit a pod nohama to bude šustit a křupat. Těším se, až budu doma s hrnkem čaje hodiny rozmrzat a večer koukat do mapy, kam že to vyběhnu zítra ....

Pražský city trail aneb honička po schodech

Hned jak jsem prvně viděla upoutávku na pražský citytrail, bylo mi jasné, že toto bude něco pro mě. Pak se ale ukázalo, že by to byl čtvrtý závod v jednom týdnu, navíc den před maratonem a pustila jsem ho při nejmenším na rok z hlavy. Pak mi ale prázdniny trochu zamíchaly plány a nakonec jsem se přihlásila. Byl to sice třetí závod v týdnu, ale 12 kilásků nějak dám.

O co byl ale tenhle trailík kratší, o to byl náročnější. Pořadatelům se opravdu podařilo najít v parku a zahradách kolem Petřína pěšinky, seběhy a výběhy, abychom si připadali jako v lesním terénu. Tady to bylo navíc okořeněné o schody. Nejvíc práce mi daly prudké seběhy po startu, kde bylo hodně těsno. Pak seběhy schodů, když každý byl jinak dlouhý. Pak výběh schodů, kde jsem přes kšilt neviděla, kde to vůbec končí. S jazykem na vestě jsem lítala pořád nahoru a dolů a na avizované úchvatné výhledy jsem se musela vyloženě donutit podívat. A to pouze v prvním kole. Jinak jsem musela koukat hlavně pod nohy, abych neskončila jako jeden nebožák, který stále ve snaze někoho předběhnout a vybírat co nejrychleji prudké zatáčky, končil mimo cestu. Říkala jsem si, jak dlouho ho to bude bavit, než se přizabije. Nakonec ho to asi dost vyčerpalo, protože doběhl nějakých 12 minut po mě. Naštěstí živý.

Tady na fotce to nejsem já (bohužel, protože já tuto pasáž šla), ale jen ukázka, že to strmé a v terénu, opravdu bylo :) 

Foto: Salomon Trail Running Cup (ofic.)

Na konci prvního kola jsem horko těžko v jednom kopci předběhla paní v červeném triku, která mi přišla, že by mohla být ve stejné kategorii jako já. To mě samozřejmě nakoplo, takže jsem do druhého kola vbíhala s tím, že půjdu co to dá. Na ohlížení se nebyl čas a prostor, ale až do posledního kopce, který se pak táhl 2 km do cíle, jsem periferním viděním v zatáčkách žádné červené triko neviděla. Ale pak tam najednou bylo a pěkně mě vydráždilo. Stal se ze mě býk, co utíká před červeným praporkem. Zatla jsem se a nechtěla se nechat předběhnout. Takový kousnutí se, mě nepotkává tak často. Většinou se peru s trasou, se sebou, ale když mě soupeř předbíhá a mně už to prostě rychleji nejde, řeknu si, že je zkrátka lepší a dál se s ním nehoním. Teď mi ale bylo líto nechat se před cílem předběhnout, navíc když jsem před sebou moc ženských neviděla. A tak jsem stoupala, supěla, funěla, hekala, i nahlas a bylo mi to jedno, xicht totálně sešklebenej a bylo mi to jedno... Do cíle jsem přiběhla o 4 sekundy dřív, než můj toreador a zaplavila mě vlna štěstí. Paní jsem poblahopřála a poděkovala za skvělý závod. Doběhly jsme celkově na 9. a 10. místě v ženách, já 2. v kategorii a paní taky 2. v kategorii :) Kdybych věděla, že běží za jinou kategorii, tak bych se tak nehnala :D

 Na tomto závodě se ale vyplatilo pohnout kostrou, protože udělátko na pití na ruku od Salomonu už chci delší dobu, ale vždycky mě odradí ta tisícovka. Buff se hodí vždycky a koláč byl vynikající :)

 Po závodě jsme se šli ještě "vyklusat" na bruslích na cyklostezku do Tróji. Krásný sobotní výlet ...  a mně už zase plně pohltily prázdniny :)

Třícítka na Králičák ve třiceti

Ne letech, ale stupních! To byl zase nápad, zaregistrovat se týden po padesátce na třicítku ... Ale když ona ta trasa a ta příroda je tam tak krásná! Jen oproti minulému týdnu se výrazně oteplilo a protože se startovalo v 11 dopoledne, dalo se tušit, že to bude makačka. Ale tak nejsme letci na lyžích ... počasí mají všichni závodníci stejné :)

Na startu nás vítal Aleš Valenta, který stále opakoval, že závod má 30,6 km a že nemáme odhazovat odpadky a že budou 3 občerstvovačky a že až na vrchol Králičáku nepoběžíme, protože tam právě hnízdí linduška horská. Takovej malej pták a dělají se kvůli tomu takový obštrukce, mrzelo mě prvně. Na trati jsem pak byla milé lindušce vděčná, jak krásné místo si k hnízdění vybrala.

Po startu se asi 10 km stále stoupalo. Sice po široké rovné cestě, takže to bylo běhatelné, ale taky po sluníčku. Zato byly výhledy :)  Pití teplé vody nebylo nic moc, ale ještě že jsem ji měla. Na první občerstvovačce se totiž podával jen ionťák, který připomínal koupaliště much  ... prý "v potoce je čisté vody dost". Raději jsem nezvolila žádný z těchto zdrojů a pokračovala na brněnské kohoutkové vodě. Taky jsem si všimla, že se mi jaksi rozchází údaj na hodinkách s tím, co pořadatel psal sprejem po cestě. Tak o kilometr rozdíl na prvních deseti.

a jde se do terénu :)

Následovala nádherná pasáž po hřebeni. Úzká cestička, sem tam bahýnko, kořeny a kameny, prostě konečně trail, kvůli kterému jsem přijela. Baví mě riskovat na sebězích, odrážet se ze špiček kamenů a nemít to vůbec pod kontrolou. Podařilo se mi v této části předběhnout dost běžců a naštěstí jsem to ustála bez pádu. Ovšem stehýnka dostala zabrat. Jakmile se přešlo zase na rovný povrch, cítila jsem, jak mi v nich ubylo sil. Několikrát se mi připomnělo Janino heslo: síly nešetři, stejně dojdou. Jenže mně docházely nějak rychle. Ještě když jsem tuto středu běžela 11km závod v Líšni, tak se zdálo, že už jsem po padesátce ok, ale moje rezervy, kam sahám při dlouhých bězích, se evidentně ještě obnovit nestihly.

Ze závěrečných deseti kilometrů si pamatuji pouze nekonečné táhlé úseky, kdy už jsem se modlila, ať se za zatáčkou objeví kopeček a budu moct přejít do chůze. A ono nic. Asi pět kilometrů nic. A běžte pomalu, když to jde mírně z kopce ... jenže pak se konečně objevil kopeček a zase jsem nebyla spokojená. Byl až moc dlouhej :) Závěrečný seběh byl pak samá hádanka. Rozdíl mezi kilometry na hodinkách a od pořadatelů, byl už celé 2 km. Bude to teda 28 podle Garmina a 30 podle cedulí nebo nám ty 2 km dají navíc? Poběží se přímo dolů po sjezdovce? Naštěstí na obě otázky vyšla ta lepší odpověď. Cílem probíhám za 3:16, bylo to 28 km a kolena nám pořadatel zachránil traverzovou cestou. Garmin zde.

do cíle se svým souputníkem na posledních deseti kilometrech ... děkuji!! :)

Ještě rozhovor v cíli s Alešem Valentou, který nikdo neslyšel, protože jsem prý huhňala a hurá domů.

je vidět, že mám dost :) a nemůže za to Valenta :)

Super závod, krásná trať, Boží výhledy, úchvatná příroda a pro někoho i parádní puchýře. Takto to vypadá, když si ve třiceti stupních zaběhnete (skoro) třicítku v goretexových botech ... a ani nemusíte být blondýna ;-)

nejen Jaroš může dávat na blog nechutnosti :)

Hrbatice na Hrbu

Původně zamýšlený vrchol jarní sezóny se postupem času měnil na další z "tréninkových" závodů. Nevím jak to mají ostatní, ale já každým závodem trénuji na závod další :) Aneb "cesta je cíl" :) Člověk se tak méně stresuje z toho, že mu vrchol sezony třeba nevyjde. Na Hrb jsem se ale přece jen připravovala trošku zodpovědněji a přizpůsobila si posledních 6 týdnů před závodem tak, aby víceméně odpovídaly tomuto plánu na padesátku.
První ultra sezony po sérii krátkých běhů. Jela jsem do předhůří Beskyd natěšená, jak malé děcko :) Navíc s prognózou, že tam bude bahýnko a snad i během dne mělo sprchnout, prostě paráda. Nakonec od rána svítilo sluníčko, což nic nezměnilo na tom, jak moc jsem se na závod těšila. Mým cílem bylo zaběhnout si trať ke své spokojenosti a zvládnout to ve zdraví, v co nejkratším čase.

takhle se těším :)

Bájenky se tentokrát sešly v hojném počtu :)

Padesátka vystartovala v 10 hodin a hned v úvodu se běželo rychle. Snažila jsem se krotit a nechala se předbíhat davem. Někde na 3-4 kilometru se pole roztrhalo a tempo zklidnilo. Neslyšela jsem už za sebou žádné kroky. Asi jsem poslední. Však co ... jsem pomalá, ale vytrvalá ... časem někoho doženu. Občas se za mnou ale přece jen někdo objevil a předběhl mě. Někde na desátém kilometru jsme přebíhali silnici a organizátor mě povzbuzuje a volá "sedmá žena"! Cože??? proč mi toto říká? vůbec jsem to nechtěla slyšet. Co s takovou informací asi udělá můj mozek: ... zrychli, to vypadá nadějně. Naštěstí moje předsevzetí, s nikým se nehonit, zvítězilo. Dál si držím svoje tempo.

zn: krajina kochací

Na občerstvovačce probíháme kolem svatby. Kaplička na louce, romantika jak blázen. Možná ale jen pro nás běžce ... nevím, jak ten náš závod v pozadí, vnímali svatebčané :) Ale bylo to milé zpestření.
Poslední kopec před otočkou. Asi jediné místo na trati, kde bych uvítala hůlky. Docela mi pomáhá, že se tudy vlečou turisti. Motivuje mě to k rychlosti. Já přece nejsem žádný turista! :) Cestou dolů se zase naproti mě škrábe nějaký školní výlet. Děti nastavují ruce na plácnutí, jedna holčička na mě volá "vyhraj teto!" což mě tak rozesměje, že mě rázem chytne křeč do břicha. No a od té doby křečuji až do cíle. Tuhle břicho, tuhle cosi v zádech, a bedra a trapézy a játra ... běžím hrbatá, jen aby to co nejmíň bolelo. Hrbatice na Hrbu :)

hrbatice

Zpáteční cesta do cíle ubíhala rychle tak do čtyřicátého kilometru. Posledních deset jsem se zaříkávala, že už nebudu běhat. Nikdy, nic, s nikým, nikde, nikam. A jak už to tak bývá, tato nasupenost mě stále držela v tempu :) Padesátka byla nakonec skoro padesáttrojka a mně se podařilo ji zvládnout za 6:08 hodin. Zápis z Garmina zde. V cíli jsem prý ani nevypadala unaveně :)

v cíli ... jak já se umím přetvařovat :)

A ještě malá epizodka pro pobavení ... na předposlední občerstvovačce jsem si dala pivo. Po vyběhnutí to pak chvíli trvá, než se to v bříšku srovná a tak jsem čekala, kdy půjde přebytečný vzduch z bříška ven ... ohlédnu se, přede mnou, za mnou, nikde nikdo. Vpravo pastviny, vlevo keříky ... a tak to šlo hlasitě ven ... Jenže v tom keříky skončily a za nimi palouček a na paloučku asi dvacet židliček s účastníky jakéhosi kurzu, jak koukají, cože za hovádko to vyběhne zpoza keříků ... ehm .. ještě že mi viděli už jen záda :)))