Chystám se na svůj zatím nejkratší závod. Tedy spíš se snažím
přesvědčit svoji hlavu, že to není ani tak závod, jako prověrka
momentální fyzičky. S tímto úmyslem přijíždím spolu s Davidem a
kamarádem Martinem do Hodonína, kde je letos cíl tohoto tradičního běhu.
Jsme zde poprvé a soudě dle technické připravenosti webu a způsobu
přihlášení (papírová přihláška – nemožnost on-line přihlášení), žádné
zázraky co se týče organizace nebo zázemí nečekáme. O to víc jsme
příjemně překvapeni, když vše od našeho příjezdu funguje jako hodinky.
Organizátoři na náměstí nás vítají a směrují na autobus, který za chvíli
vyrazí do místa startu, do slovenské Skalice. Sedím v teple autobusu a
pozoruji chlapíky v zelených pořadatelských vestách. Vypadá to, že se na
závod těšili stejně jako samotní závodníci. Vyjíždíme a poslouchám
poznámky zjevně ostřílených závodníků. Znají tu každou zatáčku a
analyzují povětrnostní a dopravní situaci. Něco po jedenácté přijíždíme
do Skalice k registraci.
Čekala jsem, že při registraci dostanu startovní číslo a tričko. Ale
dostáváme 2v1. Číslo vytištěné přímo na tričku. To vidím poprvé. Muži
mají trika bílá, veteráni a junioři černá a ženy červená. Tak proto je
podmínkou závodu, že se musí běžet ve vyfasovaném tričku ... Máme asi
hodinu do závodu. Pojíme pár datlí a jdeme se převléci do jiné budovy.
Aniž bychom se museli ptát, pořadatelé nás směrují a dávají nám
instrukce. To je servis ... Převlékám se do noční košile – dostala jsem
totiž triko velikosti „L“ a jde se pomalu na start. Venku je bezva
atmosféra. Každý se s někým zná, lidé se vítají, smějí, žádný stres,
vypadá to na pohodový závod.
Je tu start. Vybíháme a já se ženu s davem. Ani mě nepřekvapuje tempo
4:45min/km, které vidím na hodinkách. To stejně nikdy dlouho nevydrží.
Bohužel se ale pletu. Tempo sice trochu kleslo na 5min na kilometr, ale
nevypadá to, že by se někomu chtělo víc zpomalovat. No nic, sice jsem
chtěla běžet 5:20, ale jsem holt na krátkém závodě, tak vyzkouším, jak
dlouho to vydržím. A jde mi to docela pěkně. Chvílemi nepříjemně fouká a
dokonce začíná kapat, ale daří se mi pořád někoho předbíhat. Oceňuji
barevně odlišná trička, pěkně vidím ty červené body přede mnou a
zapomínám, proč jsem tady, že jsem nechtěla závodit, ale jen si
vychutnat atmosféru a zkusit udržet na mě trochu vyšší tempo. Na sedmém
kilometru, kde trať vede mírně z kopce, dokonce ještě trochu zrychluji.
Hodinky ukazují tempo 4:45. Nějak mi nedochází, že toto je zatím nad mé
schopnosti. Dojde mi to až po půl kilometru, kdy mě začíná pořádně
píchat v boku. Nejen v boku, ale i vpravo pod hrudníkem. Najednou se
nemůžu nadechnout. Chtě nechtě zpomaluji nebo spíš měním styl běhu na
ten energeticky šetrný. Ještě 4 kilometry do cíle. To nemůžu zvládnout.
Podvědomě se choulím, stahuji břicho a abych se vůbec nadechla, musím
vysoko zvednout ramena. Musí to vypadat docela komicky. Dýchání se ale
zlepšuje, až když vážně zpomalím. Očima hledám v dálce nějakého
pořadatele, to kdybych potřebovala lékařskou pomoc. Tak teď mě
předběhnou všichni ti, které jsem tak pracně během první půlky
předbíhala. Stále čekám, až se přede mě přehrne ten dav. Ale nikde
nikdo. Nemůžu se ani otočit, jsem ráda, že mi nožky kmitají nízko nad
zemí, stále v hezkém tempu 5:30 a snažím se co nejvíc prodýchávat.
Přemýšlím, jak velká bolest, nebo co vůbec by mě přimělo vážně zastavit a
vzdát. Už jsem o tom přemýšlela letos při půlmaratonu, kdy jsem viděla
tmu s otevřenýma očima. No nic, bolest ustupuje a já zase nastupuji. Dva
človíčky juniory, kteří mě před chvílí předběhli, zase doháním. Běžíme
společně, nechtějí se dát a já cítím, že jak zrychluji, zase začíná ta
bolest. Jako kdyby mi někdo vrazil kudlu do břicha. Do dvou míst. Zase
dýchám pomocí ramen.
Snad je to tím, že už vbíháme do Hodonína že už bolest nevnímám, ale
přece jen trochu zrychluji a přibíhám na náměstí. Tam mě už v zatáčce
povzbuzuje Davča, který je už pěknou chvíli v cíli. Probíhám náměstí a
v protisměru vidím, jak běžci finišují. Poslední zatáčka, dávám do
finiše vše. Cílovou čáru probíhám v čistém čase 1:03:06, se kterým jsem
víc než spokojená. Spontánně se choulím do klubíčka, v břiše pořád ty
dvě kudly. Ale už to mám za sebou. David mi přináší teplý čaj. To je
učiněný balzám. Jsem hrozně ráda, že jsem to doběhla, ale zároveň jsem
na sebe naštvaná, že jsem nechala situaci zase tak vyhrotit. Na druhou
stranu od toho tu ty závody jsou, aby na nich člověk sbíral zkušenosti a
poznával víc sám sebe.
Nakonec přece jen převažuje celková spokojenost, kterou ještě umocní
výborný gulášek se třemi (David pěti) knedlíčky v ceně startovného.
Závěrečný ceremoniál vynecháváme, dnes jsme se neumístili ;) a odjíždíme
domů. Díky organizátorům za skvělý závod, který si příští rok rádi
zopakujeme.
Délka závodu: 12,6 km
Žádné komentáře:
Okomentovat