I.etapa - Jeseníky (63 km), Kouty nad Desnou, 3.-4.6.2011
Na první etapu 3-dílného seriálu závodů v horském maratonu dvojic
Mountain Challenge vyjíždíme v pátek po práci, aniž bychom tušili, do
čeho dnešním startem jdeme. S minimem zkušeností z horských závodů a
plni nadšení přijíždíme do Koutů nad Desnou k registraci. Moc lidí zde
zatím není. Využíváme času do začátku závodu a večeříme v místní
restauraci za poslechu příjemné hudby živé kapely. Okukujeme pomalu se
sjíždějící závodníky. Ne že bych dala na první pohled, ale tuším, že
dnes to nebude žádný turistický pochod. Před půlnocí se převlékáme do
běžeckého a jdeme si vyslechnout instrukce.
Sešlo se zde něco přes 70 dvojic, které netrpělivě čekají na start.
Přesně 5 minut před půlnocí vše vypukne. Ačkoliv ostrý start je až o
kousek dál, dav se dává do běhu a my s ním. Jestli to půjde celé takhle
rychle, tak budu mít za chvíli dost. Po ostrém startu se tempo znatelně
zvyšuje a čelo závodu se rychle vzdaluje. Cesta pomalu stoupá, my pořád
běžíme a já musím krotit Davida, neboť bych se vyřídila hned na začátku.
Několik kilometrů běžíme, než se cesta začne prudce zvedat směrem na
magistrálu mezi Červenohorským sedlem a Špičákem. Přecházíme do rychlé
chůze, poprvé a rádi využíváme trekové hole. Pole se roztrhalo, za námi
je jen jedna dvojice a dlouho před námi nikdo. Nebo aspoň nikoho v té
tmě nevidíme. Od stoupání si odpočneme až na Keprníku, kde už zase
plynule přecházíme do běhu. Tedy opatrného seběhu. Cesta dolů do Ramzové
je kamenitá, navíc Davidovi dochází baterie v čelovce. Výměna baterek
nás stojí nějakou tu minutu a pár dvojic nás předbíhá, netuším, kde se
tu tak rychle vzali. V dlouhém seběhu je ale dobíháme, cvakáme první
kontrolu, vybíháme směrem na Šerák. Cítíme se fajn, ale těsně před
vrcholem se rádi kocháme pohledy na noční Jeseník pod námi. Cesta po
červené magistrále směrem zpět na Keprník a pak dále na Červenohorské
sedlo ubíhá rychle, snažíme se běžet co to jde. Vycházející sluníčko nás
nabíjí energií a na kontrolu na sedle přibíháme spolu s dalšími
dvojicemi na 13-16tém místě. Jsme zatím z průběhu docela překvapeni.
Tlačím párek, prý jsem dnes první, ale máme před sebou dlouhou cestu a
s sebou jen vodu.
Cestou ze Sedla dál směrem na Praděd mě začínají chytat záda. Měla jsem
víc trénovat s hůlkami. David mě nešetří, kde to jde, tam se rozbíhá.
Krásné dřevěné chodníčky, které mám normálně tak ráda, jsou pro běh dost
nepraktické a na jednom mi zůstává noha mezi trámy tak, že to se mnou
docela škubne. Nechci být za měkotu, takže to, že mě začíná taky děsně
bolet kyčel, Davčovi raději ani neříkám. Měla jsem ten problém s kyčlí
doléčit. Měla měla … to mi teď nepomůže. Jsme těsně před Pradědem a
bohužel musíme až nahoru k betonovému monstru. Je tam tajná kontrola.
Zmrzlá kontrola. Zatímco my jsme v triku a lehké bundě splaveni potem
z výstupu, chudák dobrovolník zabalený do všeho, co u sebe měl,
zkřehlými prsty razítkuje naši kartu. Je tu prý 6 stupňů. Rychle balíme
kartu a běžíme dolů, před námi jsme viděli pár neběžících dvojic, které
bychom mohli dohnat. Zapomínám na záda i na kyčel a sbíhám dlouhý sešup
k Barborce. Míjíme pár dvojic, které nás předtím předešli do kopce, ale
rovinu na Ovčárnu už během nedávám. Začínám být docela unavená. Na
kontrole si dopřávám výborné koláčky a jde se dál. Opravdu už jen jde,
protože záda mám v jednom ohni, nevím jak hýbat rukama, jestli s nimi
hýbat a vůbec … mám chuť ty hůlky někam hodně daleko zahodit. Cestou nás
opět předchází několik dvojic, které jsme předtím pracně předběhli.
Na Petrovy kameny už zase prudce stoupáme, je nádherně a já závidím
všem těm turistům, kteří neběží žádný závod, mohou si dopřát ten luxus a
sednout si do hospůdky na pivko. Se zaťatými zuby se šinu dál a výš a
jsem šťastná, že přece jen mám ty hole. Čeká nás hřebenovka, ale nějak
se nejde rozběhnout. Únava je znát. Před námi nikdo, za námi nikdo.
Jdeme sami po hřebeni a za chvíli přece jen přecházíme do běhu, jestli
se to tak dá nazvat, cesta pak ubíhá rychleji. V jedné chvíli vidíme v
dálce dvojice, na které už dnes nemáme. Po odbočce směrem na Dlouhé
stráně si najednou všímám, že nemám číslo. Musela jsem ho ztratit, když
jsem si sundávala bundu. Bože, ale to už je docela dlouho. Při
představě, že nás kvůli tomu diskvalifikují, se David obětuje a běží
zpět, číslo hledat. Je mi to líto. Čekám několik minut, přitom úspěšně
tuhnu a taky nás úspěšně předbíhají další dvě dvojice. David se vrací,
běží a já se k němu ztěžka přidávám. Začínám přemýšlet nad Ibalginem. Už
nevím, jak mám bolest zad překonat. Nekonečná cesta pod Dlouhými
stráněmi nám bere zbytky sil. Už ani nemluvíme, na běh už nemáme sílu.
Jdeme monotónním tempem dál, zavěšeni do hůlek. Na mapě ten závěr přece
nevypadal tak dlouze. Děsí mě, že budeme ještě stoupat k přehradě. Ano,
chtěla jsem ji vidět, ale dnes si tu podívanou klidně odpustím. Naštěstí
se prohlídka nekoná. Navíc se zvyšuje počet turistů, takže tady už musí
někde končit lanovka z Koutů. Míjíme pár lidí, kteří se nás ptají,
jestli náhodou nejdeme ten hrozný závod. To už musíme vypadat opravdu
uboze. Konečně je zde závěrečná sjezdovka. Při pohledu na terén a
prudký sešup dolů nevěřím svým očím a začínám pronášet nepublikovatelná
slova. Teď by se k těm holím hodily i lyže. Nezpevněná hromada hlíny,
kamení se sune pod nohama v náklonu červené sjezdovky a nohy odmítají
toto utrpení déle snášet. Davidovi vypovědělo koleno, jde bokem. Já se
odhodlávám před každým krokem a neskutečně se těším, až toto budu mít za
sebou. Je mi úplně jedno, kolikátí budeme, rychleji to prostě nejde.
Konečně scházíme k cílové bráně, od které nás dělí už jen říčka. Ještě
netrpím halucinacemi, abych neviděla, že na druhou stranu nevede most.
Když na nás kdosi z protějšího břehu volá, že cesta vede řekou, mám 100
chutí mu odpovědět, ať si nedělá nemístnou srandu. Už fakt nemůžu. Když
pochopím, že to myslel vážně a brodím se ledovým potokem, beru své
myšlenky zpět, a pokládám takovýto závěr za výborný nápad. Osvěžené
nožky se dokonce rozbíhají poslední metry do cíle. Komentátor hlásí, že
dobíháme na celkovém 19tém místě, v kategorii mix je to pak 3. místo.
Tak s takovýmto výsledkem jsme ani náhodou nepočítali. Sice jsme se
vyhlášení nakonec nedočkali (vyhlásili jen 1.místo a to ještě po
vyžádání), ale nebylo pochyb, že do další etapy, tentokrát v Beskydech,
půjdeme znovu.
Žádné komentáře:
Okomentovat