Malá premiéra

Několik let úspěšně ignoruji Brněnský Běžecký Pohár. Pětka je pro mě zkrátka sprint a na ty já nejsem :) Když se ale rychlá pětka doplní pomalou desítkou zpátky domů, může z toho být téměř intervalový trénink :)  A takto jsem si zdůvodnila svůj první start v rámci BBP. Důvod navíc byl pak sběr závodních kilometrů do Běžseriálu. Dokonce jsem se tak rozšoupla, že jsem si rovnou nechala vystavit registrační kartu, abych si ušetřila frontu při registraci na dalších závodech.

... škoda, že jsem začala až předposledním závodem :)

Profil tratě sliboval hned zkraje slušný kopeček. V jakési postartovní euforii mi to ani nepřišlo a tak jsem jeho strmost docenila, až když jsem ho běžela dolů do cíle :) Nicméně pěkné stoupáníčko to bylo, páč jsem asi po dvou kilometrech začala těžce lapat po dechu. Nějak mě píchalo pod žebrem a tak jsem doufala, že toto už určitě bude ten nejvyšší vrchol tratě. Každý seběh mě ale následně vyvedl z omylu. Bylo to jak na houpačce, která ještě navíc zatáčí. Asi na čtvrtém kilometru jsem začala litovat, že jsem si nechala vystavit tu registrační kartu. Naštěstí pak už to šlo docela z kopce.

... děkuji neznámému fotografovi

Uřícená jsem prolétla cílem a stihla prohodit pár prních slov s kámoškou, než jsem si uvědomila, že bych si mohla vypnout hodinky :) Záznam z Garmina zde.

na to, že to nebyla rovinka ... docela spokojenost :)

V cíli jsem pak do sebe nasoukala Tatranku, zalila to jakýmsi žlutým sladidlem a za počínajícího deště jsme se s Martinou rozběhly zpět domů. Jak my si libovaly, když nebylo kam chvátat :) A nevadil nám ani déšť, který místy přecházel ve slušný liják.

"odměna" v cíli :)

Nejsem žádný velký šetřílek, nicméně z principu mě těší, že to byl opět krásně nízkorozpočtový závod :) Cestou tam jsem se svezla zdarma, jako "víkendový bonus" k Martinině roční šalinkartě, zpět jsem běžela a startovné 60Kč včetně karty, obsahovalo i tu Tatranku a žlutou limču :)

Malá cena Zlobice

Závod je to krátký a tak jsem se možná víc těšila na běh z Kuřimi zpátky domů, než na 7,2 km s číslem na hrudi. Ale popořádku ...

Tři Orlice

Když jsem se přihlásila s holkama do Běžseriálu, začala jsem hledat, kde bych mohla v okolí Brna první březnový víkend nasbírat bodíky za závodní kilometry a "vzala na milost" tento závod Kuřimské běžecké ligy. Z Brna je to "přes kopec". Vzala jsem si jen klíče, telefon, cukrovou tabletu, kapesník, 40 kaček na startovné, dvacku na jízdenku a vyběhla na vlak. U Orlovny v Kuřimi jsme už měly sraz s holkama z týmu, ale taky jsem tam potkala pár dalších kamarádů, což vždycky potěší.
Start závodu začal tak, jak jsem předpokládala. Rychle. Navíc začátek byl dlouho po rovině a had z běžců se brzy roztáhl a mizel v dáli. Omotával se kolem kopečku a za chvíli už bylo vidět barevná trička na jeho vrcholu. Stoupání bylo prudké, ale ne nijak dlouhé. Zato rovina zpátky do cíle, se mi zdála nekonečná.

cíl jsou ty domečky vpravo

Rovina, co nenechá člověka vydechnout a tlačí tempo nahoru. Celou dobu jsem se těšila, až si poběžím domů a nebudu muset tolik spěchat :) V cíli jsem byla za 38:29, čímž jsem si utvořila traťový rekord :) Zápisek z Garminu zde. A první bodíky pro tým máme s holkama v kapse :)
Snědla jsem dvě Horalky od pořadatelů (mimo jiné - v Orlovně bylo skvělé zázemí a milí pořadatelé) a ještě jsme počkaly na vyhlášení, abychom udělaly zvukovou kulisu kamarádce Hance, která v ženách vyhrála :)

gratulace Hance!

A hurá domů! No ... moje nohy byly rozhodně méně nadšené, než moje hlava. Ztuhlé svaly se ne a ne rozběhnout. Nějak jsem přecupitala město a ta paráda, na kterou jsem se těšila, začala až na polích.

z Kuřimi do Lelekovic

Závod se mi líbil, ale není nad to, jen tak si běžet a nemuset se nikam hnát. Pole už bylo oschlé, vykukovalo sluníčko a docela mě mrzelo, že je to do Brna opravdu jen kousek.

mokrohorské rybníčky

Když přičtu ranní běh na vlak, tak to byl dnes takový trojfázový půlmaraton. A všechna tato legrace stála jen 40 Kč za startovné (ve vlaku nepřišla průvodčí, tak jsem ušetřila i tu dvacku za jízdenku). Ať mi nikdo neříká, že na zábavu nemá peníze :)

S dobrým oddílem v Opavě

V sobotu jsem se vydala na společensko-bežeckou návštěvu do Opavy. Jana organizovala, Tina pozvala, trasa měřila ... 76km! Samozřejmě to je momentálně nad moje síly, takže jsem uvítala, že Tina se může připojit až ve dvě odpoledne. Do té doby ale nezahálela! Když jsem přijela, po domě to vonělo. Domácí hovězí vývar, muffinky sladké, rohlíčky slané, čaj, jeřabinová šťáva ... to vše vezli Ludvík s Orinkem spolu s námi na smluvené místo, kam ve dvě hodiny dorazila skupinka pěti běžců. Ti už měli v té době v nohách 47 km. Navíc tou kopcovitější částí.

Orinek (pes) všechno kontroloval :)

Když jsme se rozběhli, Orinek se rozhodl to zkusit s námi. Držel se nás zuby nehty, chvíli dokonce skupinku vedl, ale pak byl nemilosrdně páníčkem donucen skrečovat. A tak nás alespoň chvíli sledoval z doprovodného vozidla, než jsme se mu ztratili v lese.

pronásledovaní Orinkem

Snažila jsem se krotit v sobě tu natěšenost a nezrychlovat tempo. Ale o to víc mi to mluvilo. Doufám, že jsem tím ostatním nelezla na nervy :D Ale tak chápete ... některé z nich jsem měla pouze "přečtené" a tak bylo potřeba spoustu věcí osobně probrat. Nevím kolik kilometrů uteklo, ale už jsme se loučili s první dvojicí a pokračovali dál v pěti. Probíhali jsme vesničkami, dostávalo se mi výkladu zeměpisného i dějepisného. Je to bezva, proběhnout se daleko od domova, v úplně jiném kraji a nemuset přitom zrovna závodit. I když bylo pošmourno mapovala jsem krajinu a vstřebávala každý kilometr.
V Kravařích se od nás odpojil další člen, co už dlouho mlčel a postupně mu docházely síly. S Tinou jsme se rozhodly doprovodit Janu a Jiříka do Opavy. V tu dobu už měli oba odběhnuto bezmála 70 km. Dělaly jsme nemístné vtípky, jako že teď zase oni doprovodí nás, ale teď už na nich byla vidět únava. Konečně, už jsem si začínala myslet, že to ani nejsou lidi :)

Tina, já, Jana, Jiřík (Tino, měla by sis dát přezdívku na "j")

Když jsme se loučili, začalo kapat a taky už se stmívalo, tak jsme se s Tinou pořádně obuly do posledních 10km. Respektive jsem si to myslela, ale Garmin ukazuje celou trasu konstantní tempo. Asi jsme moc kecaly a tak mě mátl ten věčně docházející dech ;-) Každopádně doběhly jsme za tmy a dělalo to rovných 32,23 km :) Běh to byl výborný, ale co následovalo pak, to bylo snad ještě výbornější ... saunička, po sauničce dobroty a vínečko.

raději black and white, protože jsme byly červený jak prasátka :)))

 Chtěla bych moc poděkovat Tině za luxusní péči, Janě, že takovou akci zorganizovala, Jiříkovi, že se mnou hovořil a všem ostatním z dobrýho oddílu za skvělou společnost. Jste dobří a ráda se s váma zase někdy uvidím! Třeba v Brně na masakru ;-)

Běhání s prkýnky

Než jsme jeli do Jizerek, mnozí varovali, že si běžky ani nemáme brát. Brala jsem to trochu s rezervou. My z jižní Moravy, nejsme co se týká sněhu, zpovykaní ;-) Když jsme se ale blížili do Rudolfova, po sněhu opravdu ani památky. Naději ve mně vykřesal až děda, který sbíhal z lesa s běžkami v ruce. Utíkal na autobus, ale ještě mi stačil odpovědět, že nahoře snad pro nás ještě něco bílého zbylo.
A tak se stalo, že jsme si užili 3 krásné výlety na prkýnkách.

Místy se muselo trochu přenášet, ale kam spěchat že? Aspoň byl čas se kochat. A nacházet nové cesty. Třeba jednou jsme si to namířili na turistickou místo běžeckou trasu, která vedla naneštěstí z kopce. Na zmrzlém rozdupaném sněhu nešlo brzdit a tak turisté museli odskakovat do lesa, když se dolů řítila neřízená střela v podobě Davida, který si prostě ty lyže nesundá, ani kdyby se měl zabít.
Nebo jsme kolem bedřichovské přehrady natrefili opět turistickou, tentokrát po dřevěném chodníčku. I na tom jsou Brňáci schopni jezdit! Vzhledem k tomu, že chodníček byl namrzlý a mírně z kopce a nedalo se na něm plužit kvůli krajnicím, někteří často líbali zem. A zrovna tady jsme potkali běžce. Pěkně si to cupital a nechci ani vědět, co se mu honilo hlavou, když viděl na chodníčku čtyři běžkaře. Na pozdrav v údivu nebo úleku ani nezareagoval.

Když to shrnu, naběháno nula nula nic, naběžkováno krásných 70 km prokládaných vycházkami a kupodivu jen pár modřin :)

Ti kamarádi ....

Člověk si myslí, jak si ten život řídí sám a chyba lávky. Náhle zjistí, že ho řídí kamarádi :) To si plánuji pomalý běh z práce domů (mám to bohužel jen 2 kilometry, ale většinou to natáhnu na 8) a v šatně potkám kolegu, jak si nese tenisky. Vybíháme spolu a cestou potkáváme dalšího kámoše. Je z toho - pro mě - sedm kilometrů sprintu. A k tomu poslouchám (oni to kluci určitě nemyslí špatně), jak je to fajn, když si občas takto pomalu vyklušou. No já si to pomalu vyklusávala dalších 8 km, až se odpojili ...

Nebo se chystám oběhnout po práci placaté letiště, ale kamarád, co se připojil, mě vytáhne na Baba Hill (to je náš místní kopec Baba). Trochu se to protáhlo a dolů sbíháme už totálně za tmy, s tunou bahna na botách.

Nebo tento týden vyhlášená celoroční soutěž na Báječných ženách v běhu ... utvořte čtyřčlenné týmy a sbírejte body za kilometry na závodech. Myšlenka pěkná, zvláště když  se v týmu mají potkat holky, co se neznají a bydlí každá v jiném městě. Ale co tam budu platná, se svým plánovaným jedním závodem za čtvrt roku :) Takže už se dívám po krátkých závodech, měním plány, abych holky nenechala ve štychu.

s Tinou

Korunu tomuto trendu nasadila Tina, která se dostala po dlouhé době do Brna. Tato příležitost se nedala promarnit a tak jsem sobotní ráno oželela válení se v posteli a spěchala na ranní výběh do obory. Je legrační, že existují lidé, se kterými se nevidíte půl roku a přesto dokážete navázat nit rozhovoru tak, jako kdybyste se viděli naposledy včera. A Martina je jednou z nich. Jenže Martina je i pěkný "hecař". Vím, že jejich skvělý oddíl plánuje na 22.2. dlouhý výběh, ale přece jen to mám do Opavy daleko. Jenže mě ukecala :) Takže za dva týdny se vypravím vláčkem do ladovské Ostravy. A pak běhejte podle nějakého plánu!

Na druhou stranu ... díky všem kamarádům!!! Bez nich to běhání nebylo ono. Řídíte mi to moc pěkně! :)

Geovýběh

Geocachingem se bavíme už docela dlouho. Žádná mánie, spíš příjemné zpestření procházek. Nevím, jak to začalo, ale najednou se v posledních týdnech předháníme s partou přátel, kdo najde víc kešek (kdo neví o co jde --> geocaching.com)

A tak kamarád, jen co uspí dcerku, místo sezení u počítače, vyráží na noční lov. A my, jsme pro kešky a indície začali běhat. Nikdy předtím nás to nenapadlo. Přece jen to hledání člověka trochu zbrzdí a vyhodí z rytmu. Nicméně, jak se ukázalo, není to vůbec špatné zpestření tréninku. Najednou se dozvídám spoustu zajímavostí o místech, kudy běžně pobíhám. Například hromádka šutrů, přes kterou pravidelně klopýtám na jedné lesní cestě, jsou vlastně základy lestní chaty, která tu ještě před několika lety stála. Nebo jsem kousek zase od jiné cesty, objevila čistou studánku, kterou určitě v létě využiju. A tak bych mohla pokračovat.
Dnes se ale k běžeckému tréninku přidal další rozměr. Kdo keškuje, ví, že někdy je potřeba zjistit indície, než se dojde k finální krabce. To se pak hledají různé pomníčky, vývěsní štítky, sčítají se lampy nebo okna kostelů, aby se vyluštila finální souřadnice. Dnes jsme měli v plánu oběhnout šest takových míst, které jsem si chtěla vyfotit a pak v teple domova v klidu luštit. Jenže se mi vybil foťák. No přece nepoběžíme domů s prázdnou. A tak se k běžeckému tréninku přidal trénink na Alzheimra.

Rozdělili jsme si s D. kdo si bude co pamatovat. Já texty, on čísla. Pořád jsem si je opakovala a přidávala další a další. Byl z toho nesouvislý, téměř nezapamatovatelný text. Ale bylo potřeba, tuto informaci přenést domů. Úplně jsme spolu přestali mluvit a jak jsme se blížili, tak jsme tak zvyšovali tempo, že u domu už jsme skoro sprintovali. A ta úleva .... ta úleva, když jsem to pak doma, hned v předsíni, napsala na papír ...
Takže vyluštěno, zítra poběžíme krabky posbírat. Nejspíš se zase dostaneme na místa, která jsou na dosah a přesto pro nás neznámá. Jako třeba tato zapomenutá pamětní deska...

S Jobsem v hlavě

Fascinoval mě pán, co uběhl maraton a přitom upletl několik metrů dlouhou šálu. Netuším, jestli u toho ještě poslouchal muziku, ale tomu říkám panečku time management :) Já zatím stíhám u běhání jen číst. Má to ale jeden háček. Když se začtu, přestávám vnímat okolí. Není to jako u poslouchání muziky. Při té často vypnu mozek a nechávám se unášet rytmem. U knih nelze nevnímat. Nebo ano, ale to potom příliš nesvědčí o kvalitě čtiva. A tak se mi stalo, že jsem se zaposlouchala do Jobse a v klidu si běžela na křižovatce na červenou. A dost. Od té doby chodím s Jobsem na dráhu. Běháme spolu do zblbnutí dokola a nic mi nehrozí. Leda tak pozdní příchod domů :)

nikým nerušené stopy

Tuhle se mi vybila v mp3 baterka a tak jsem měla čas popřemýšlet nad paralelami, které na mě z knih vyskakují. To je mimochodem jedna z mála nevýhod audioknih, že nelze odložit text a přenést se do vlastních myšlenek ... aniž by člověk sundával rukavice a šmátral v kapsičce po tlačítku "pause". Myslela jsem na to, jak člověka ovlivní místo, kde žije. Bůhví, kde by byl Jobs, kdyby se jeho rodiče nestěhovali z místa na místo a on tak nepotkával ty správné lidi. Myslela jsem na to, jak nás každé nové prostředí utváří a jaký má na nás vliv a jak jsme my, nestěhovaví, o tato poznání ochuzeni. Mám za to, že to nemusí být ani stěhování desítky kilometrů daleko. Někdy se stačí přiblížit k lesu. Běhala bych, kdybych zůstala bydlet v centru města? Překonala bych pohledy těch navoněných v dress codu, na upachtěnou v elasťáčcích nebo se raději skryla do klimatizovaných fitcenter? A tak když mi psala kamarádka, co se zanedlouho stěhuje o pár kilometrů dál z města, že se jí vůbec nechce, napsala jsem jí: nezoufej, třeba tě čeká nový život :)

* dnes se mi rozbila mp3, tak bude Jobs chvíli u ledu
** dnes večer mi spadl iPhone do polévky ... husté, z cizrny ... pěkně se za ním za mého šoku zavřela hladinka ...  paralely zde nehledejte ... to je jen moje nešikovnost :)