Zároveň natěšení, ale zároveň se smíšenými pocity, vyrážíme v pátek
směr Frenštát pod Radhoštěm. Přece jen je tento závod v řadě již čtvrtým
horským závodem v průběhu tří kalendářních měsíců, na regeneraci moc
prostor nebyl, tak jsme zvědaví, co ta nálož s námi udělá. Ale dáme do
toho všechno. Je to přece jen náš pomyslný vrchol sezóny.
Přijíždíme docela brzy, nikde žádná fronta, zaregistrujeme se,
dostáváme tričko, čip, náramek a jdeme na večeři. Cestou z restaurace se
nestačíme divit, jaké fronty se na registraci a trika zatím vytvořily a
jsme rádi, že můžeme ještě chvíli odpočívat a šetřit nohy. Převlíknout,
připravit věci na noc do úschovy a jde se na náměstí. Právě probíhá
rozhovor s Katkou Neumannovou. Snažíme se dostat víc dopředu, mám v živé
paměti loňský ročník, kdy jsme startovali ze zadních pozic a pak v
zácpě na Velký Javorník prostáli celou hodinu.
Konečně odpočítávání a už se dav šine za Tatrovkou řízenou Karlem
Lopraisem. Tempo je svižné, přecházíme do běhu a za chvíli už probíháme
skutečným startem. Doprovází nás ohňostroj a skvělí diváci podél trati.
Na Javorník je to jeden dlouhý had z čelovek, ale nestojí se. Přeběhneme
vrchol a čeká nás místy hodně strmý sestup na Pindulu. Tam se za
asistence policie přebíhá hlavní silnice a ze zástupu fandů je zřejmé,
že účast Katky Neumannové přece jen přitáhla pozornost. Taky jsem
zaslechla vtipnou poznámku, nebo spíš podivení se, že tento závod běží i
ženy J Ano, běží. Nebo se o to alespoň snaží.
Výstup na Radhošť nemám ráda. A po letošku už vůbec ne. Nějak jsme
s Davčem a pár závodníky přehlédli značení a pěkně zakufrovali. Když se
dostáváme zpět na správnou cestu, poznávám pár lidí, které už jsme
jednou předbíhali. To naštve. Navíc v posledním stoupání před vrcholem
zjišťuji, že letos to nebude zadarmo. Nějak chybí energie pořádně se do
stoupání opřít.
Místo krásné hřebenovky na Pustevny, kterou jsme si loni užili, se
letos schází dolů do Ráztoky. Je to pěkně strmý sešup a já jsem ráda, že
na jeho konci je občerstvovačka. Nakrájené melouny jsou skutečně to
nejlepší, co organizátor mohl vymyslet. Skvěle zaženou žízeň a trochu
zaměstnají žaludek. Horší je, že nám zakazují dolévat vodu. A já mám
prázdné lahvičky. Nakonec se mi podaří dvě naplnit a svištíme dál. Na
můj oblíbený Čertův mlýn. Hrozný je z Pusteven, ještě horší z Ráztoky.
Stupínky jsou spíš pro obry než pro malé ženské. Každým záběrem je to se
mnou horší a horší. Koukám za sebe na Davču a protože mi nedýchá na
záda, je mi jasné, že je na tom podobně. Dokonce nás i pár lidí
předešlo. Jsme nahoře. Funím jak lokomotiva a v nohách už mám svalovou
třesavku. Máme za sebou 27 kilometrů a už teď máme dost. Ještě o tom ale
nahlas nemluvíme. To až cestou dolů do Čeladné. Opatrně naťukávám toto
citlivé téma, ale zdá se, že David tentokrát nemá problém si únavu
přiznat.
Během několikakilometrového klesání analyzujeme, přemýšlíme, kde se
stala chyba, že nám to tentokrát tak nejde. Je to prostě únavou ze třech
horských závodů Mountain Challenge. Už třikrát jsme se museli vydat
z posledních sil, překonat krizi nebo bolest a teď už nám prostě došly
zásoby. Shodujeme se na tom, že závod dokončíme, ale nebude se hnát za
každou cenu. Uklidněni tímto společným rozhodnutím sbíháme nekonečnou
asfaltku a začíná na nás útočit spánek. A to dost krutě. Jsou 3 hodiny
ráno a mám co dělat, abych udržela otevřené oči. Nikdy bych nevěřila, že
jde usnout za běhu. Ale jde. Každou chvíli se vytrhnu z mikrospánku.
Tak toto je sakra nebezpečné. Ještě že je cesta široká. Neumím si
představit nějakou strmou kamenitou cestu ve svahu. Ale tam bych možná
musela mít všechny smysly napjaté a tělo by odolalo spánku. Kdežto tady
ten sedmikilometrový úsek po asfaltu z kopce, jedna zatáčka jak druhá,
pozvolna otupí smysly. Nevím. Je to pro mě první takováto zkušenost. Na
Mountain Challenge se startovalo o půlnoci a člověk ve tři, ve čtyři
ráno, byl přece jen méně unaven než teď po šesti, sedmi hodinách výkonu.
Konečně Čeladná a občerstvovačka. Bohužel jsme v autě zapomněli lístek
na teplou polévku, takže se musíme spokojit s ledový ionťákem. Beru si
pár melounů, banán a nějaké čokoládové bonbony. Taky bezvadná věc. Moc
se nezdržujeme a vyrážíme na Smrk. Mám z něj docela respekt, o to víc mě
překvapuje mírný táhlý kopec, který se dá místy běžet a kde jsme
dokonce poprvé během závodu na trati sami. A když už jsme sami nějakých
pár kilometrů, začínáme mít strach, že jdeme špatnou cestou. Naštěstí
brzy nacházíme značení a odbočku na vrchol. Ten je výživný, jako vždy.
Zpomalujeme a až tady nás dochází pár závodníků, které ale zase při
sestupu předbíháme. Nějak chytáme druhý dech a celý kamenitý úsek
běžíme. Protože ale nohy mají něco za sebou, není lehké se na kluzkém
povrchu udržet. A dole v Ostravici už David regulérně kulhá.
Davidovo koleno vyřešilo dilema, jestli dojít do cíle nebo ne. Na
občerstvovačce si dáváme klobásku, už není kam spěchat, jsme rozhodnutí
vyjít ještě na Lysou horu, ať máme alespoň tu padesátku a pak to
zabalit. Není to náš poslední závod a pro Davida nemá cenu si zničit
koleno tak, že nebude moc ani chodit. Z občerstvovačky už neběžíme.
Jdeme vstříc Lysé hoře. Krok sun krok, zavěšeni do hůlek se pomalu
šineme nahoru. Předbíhá nás pár lidí, ale ještě to není tak hrozné.
Těsně pod vrcholem vidíme jít proti nám dva kluky z družstva Valachů.
Známe se z Mountain Challenge a tak si navzájem potvrzujeme diagnózu.
Nedostatečná regenerace. Kluci to taky balí. Loučíme se a trochu
s úlevou, že nejsme sami, pokračujeme na vrchol.
Sestup z Lysé je pro Davču utrpení. Visí na hůlkách, nemůže na koleno
došlápnout. Teď už nás předbíhá hromada lidí, ale nám to nevadí. Krmíme
se cestou borůvkami a užíváme si výhledy a sluníčko. Do Krásné
přicházíme v poledne. Na náš dotaz organizátorům, jak se odtud dostat
zpět do Frenštátu, nedostáváme odpověď. Prý snad tudy jezdí autobus.
Belháme se na nejbližší zastávku. Z jízdního řádu je patrné, že do
Frenštátu odtud nic nejede. Naštěstí chytrý mobil mi vyhledává nejbližší
spojení. Autobusem do Frýdku-Místku a pak teprve vlakem do Frenštátu.
Ale to vše až za dvě hodiny. Vracíme se na občerstvovačku, předáváme
zjištěné informace organizátorům a jdeme si lehnout na trávu. Až teď
vytahujeme GPS a nestačíme se divit. Ukazuje 64km. To asi organizátor
s tou padesátkou na Lysé trochu popletl. Nebo to byla motivace k větším
výkonům? J
Kolem 16h přijíždíme konečně do Frenšťátu. Pár lidí už je v cíli,
smekáme a jdeme se převléct a nachystat spaní do tělocvičny. Zatím je
skoro prázdná. Nějak se nám ale spát nechce. Jdeme se projít a do
restaurace na jídlo a až pak do hajan. Postupně přicházejí další a další
závodníci. Někteří se chovají ohleduplně, ale většina buď nevidí spící
lidi kolem sebe, nebo už nemají sílu ovládat hlas a pohyby. Dnes se tu
prostě nedá spát. Ráno jsem jak rozlámaná. Nejsem ale sama. Kolem je to
samý invalida. Každý si prohlíží bolístky, odřeniny, puchýře. Připomíná
to tu lazaret. K milému překvapení všech, nechal organizátor dovézt
jogurty, mléka, musli, banány … to se cení.
Odpoledne ještě absolvujeme slavnostní vyhlášení a losování tomboly,
kde jsme tradičně nic nevyhráli a frčíme domů. Překvapivě nás předčasné
ukončení nijak nemrzí. Závod jsme si i tak moc užili a vzhledem
k předchozím výsledkům v Mountain Challenge nemáme ani žádné výčitky.
Vždyť je to naše první ultra-trailová sezóna. Spíš jsme teď šťastní, že
jsme se letos nestihli zaregistrovat do závodu 5BV, který se koná za
měsíc, protože to by bylo nejspíš stejné fiasko jako letošní B7. Příští
rok to chce buď lépe plánovat nebo více trénovat :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat