Budovatelská ...

Opět sobota. A opět přemýšlím, jak napasovat svůj dvouhodinový běh do programu rodiny. Vlastně to tak těžké zase není. Mladší dcera má Mistrovství republiky v akvabelách a já si tedy odběhnu mezi povinnými figurami a týmovou soutěží. Manžel se kodrcá na maraton do Německa, takže dnes jdu běhat sama. Vybírám si letiště v Medlánkách. Ne, že by v sobotním horku nebylo příjemnější pobíhat ve stínu lesa, ale já se sama v lese někdy bojím.

Dnes se mi běží dobře už od začátku. Je sice pořádné vedro, ale já nejsem na počasí vybíravá. Jistím se speciální lahví do ruky, která už mi skoro rok leží nepoužitá v šuplíku. Dnes se mi ale hodí, protože kdo by mě zachraňoval, kdybych zkolabovala, když běžím sama, že? :-) Ale já nejsem na letišti vůbec sama. Vlastně mě dost překvapuje, kolik potkávám lidí. Skupinku starších turistů, kde mi jeden zkušený sokol radí, ať natáhnu krok a pravidelně dýchám ... tatínky s dětmi na kole - to je vůbec fenomén, kolik poslední dobou vidím venku jen tatínků s dětmi. Vždycky si říkám, kde mají asi maminku. Snad je to způsobené tou stoupající rozvodovostí, nebo mamky vyženou tatínky a uklízí nebo vaří, nevím. Vím jen, že toto období, kdy jsme chodili s holkama na celodenní výlety, patří k těm mým nejhezčím. Dokonce na jednom z okolních kopečků staví jeden taťka se třemi dětmi stan u malého ohniště. No, třeba za nima přijde maminka s buřty :-)

 

Běžím taky kolem skupinky cyklistů, lamentujících nad nějakou technickou závadou jednoho z nich a v očích všech ostatních čtu to naštvání. Nevím proč a taky nic proti cyklistům, ale mám z toho nějakou nesmyslnou škodolibou radost, když se jim tak vzdaluji ... protože já, já se na nějakou techniku spoléhat nemusím. Další věc, kterou na běhání miluji je právě to, že je člověk odkázán jen na stav svého stroje-těla a nikoliv na stav kola, lana nebo dekompresního počítače. Tak toto všechno mi plyne hlavou, když mě z myšlenek vytrhne koza. Stojí tam, schovaná za brdkem. Jdu se podívat blíž, jestli už třeba nemám halucinace z vedra. Ne, je opravdu tam. A ne sama. Je tu malé stádečko koziček. Takhle pěkně volně na paloučku. Tak tady už chybí jen malý rybníček a na něm kačenky a okolo smějící se děti. A tátové jak jdou z práce a mámy jim mávají od plotny :-D

Možná je to tím sluníčkem a dost možná je to tím, že po dlouhé době běžím sama a můžu si myslet na co chci a jak dlouho chci, ale dnes prostě vidím všechno strašně optimisticky. Na všechny se usmívám, i když mnozí, co mě míjejí, vůbec v tváři nevypadají, že prožívají nějakou radost. Spíš si možná myslí, co je to za naivního blbce, co tady pobíhá v pravé poledne po slunku... Mě dnes ale nic nerozhází. Naopak radost dne se stupňuje a vrchol přichází večer v podobě Natálčiny zlaté medaile :-)