Stojím kousek od startu a tak ani po výstřelu nestačím pořádně vnímat a hlavně vstřebat Vltavu. Je to úplně jiné než v Praze, ale obrovský aplaus diváků stačí na to, abych se svezla na rychlé vlně a přepálila začátek. První kilometry držím tempo těsně pod 5 minut na kilometr a bláhově si myslím, že ho udržím. Někde kolem šestého kilometru se koukám na hodinky a čas už se přehoupl přes 5 minut, ale nijak mi to nevadí. Užívám si běh, pozoruji běžce okolo, tleskám kapele a hlavně se usmívám na diváky. Jsou všude. Podél celé trasy neúnavně fandí. pokřikují, tleskají, pískají, zpívají, prostě vytváří parádní atmosféru.
Při běhu přes Smetanovy sady, což je asi nejhezčí úsek závodu, se tratě míjí a já vidím, jak malý kousek za mnou běží vodič na 1:50. Tak to zase ne ... mozek zbystří a dává impuls nohám, které neochotně zrychlí.
Vbíhám do druhého kola. Sluníčko se schovalo za domy a konečně začalo být příjemně. To ale nic nemění na tom, že se potím jak dveře od chlíva. Taky jsem vděčná za lahvičku s vodou, kterou si s sebou nesu. Dlouhá široká asfaltka je za mnou a opět vbíhám do Smetanových sadů. Divácká kulisa je opravdu vynikající, nenechá mě zpomalit. Zároveň ale už nemám sílu zrychlit. Držím si stále malý odstup od vodiče na 1:50, ale už je mi jasné, že pokud se nic nestane, tak mě nedožene. Závěrečná kostková dlažba je maso. Kotník se mi láme tu na jednu stranu, tu na druhou, noha zapadá do někdy příliš širokých mezer a já vyhlížím modrý koberec. Dnes sprintovat nebudu, není proč. Probíhám cílem v čase 1:48:38 a liju si zbytek vody z lahvičky na záda. Až později, když mi tuhnou záda a studí mě mokré kalhoty soudím, že to byla pěkná blbost. V tu chvíli mi to ale přišlo jako příjemné osvěžení. Berou mi čip, dostávám medaili a jdu se občerstvit. Rozkrojených pomerančů se nějak nemohu nasytit. Gratulace se všemi známými co cestou do a z šatny potkám a hurá domů.
Cestou k autu slyšíme zoufalé mňoukání. Už odpoledne jsme zde pomáhali vyprostit ze stromu kotě. Zatímco my se ho snažili sundat, ono se bránilo prskáním, tak jsme ho tam nechali. Teď už je ale večer a mňoukání se rozléhá po celé ulici. Jdu požádat partičku kluků co stojí opodál, jestli by nesundali ze stromu kotě. Kluci jdou ochotně do akce a za chvilku je kotě na zemi a peláší pryč. Neuběhne ani pár minut a zase je slyšet zoufalé mňoukání. Na to já nemám nervy. Volám městskou policii a odjíždím s lehčím svědomím, že nebožátko snad skončí v útulku.
A ještě jedna kuriozita. V neděli ráno si konečně pořádně prohlédnu medaili a nestačím se divit. Půlmaraton České Budějovice. Kde udělali pořadatelé z PIMu chybu? Píšu tuto kuriozitu na facebook a hned v úterý mi volá Martina, manažerka WCH, omlouvá se, a že mi tu pravou, zaslouženou medaili, dodatečně pošlou. Mít dvě medaile z jednoho závodu se mi ještě nepoštěstilo :) Co na tom, že jsou každá z jiného města :)
Žádné komentáře:
Okomentovat