Pořád je co objevovat

Posledních 14 dní jsem se pozorovala při různých sportech. Respektive pozorovala jsem svůj tep. Sebe pozorovat nemusím :) Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jaký mám asi tep při posilování, při plavání, při bruslení. Ale teď, když  se musím hlídat, tak si beru hrudní pás na všechny aktivity, abych si ujasnila, v čem mohu v klidu pokračovat a co je pro mě už velká zátěž. Možná ze sebe dělám zbytečně pacienta, ale chci mít jasno :)

horské štíty tepovky při bruslení

Nejideálněji se jeví plavání. Plavu tak pomalu, že se mi tep sotva zvedne. Na rychlejší plavání totiž nemám techniku, takže když se snažím, aby to trochu vypadalo, tak je z toho pro mě ideální aerobní aktivita.

Běhání je maličko horší. Ale dá se kombinovat s chůzí. Tuhle se mnou vyběhnul David a po chvíli jsem si připadala jak kdysi s naším psem (promiň Davi). Ten taky vždycky někam odběhl, na chvíli mi zmizel z očí, aby se pak z vyplazeným jazykem vrátil. David se sice nevrací s vyplazeným jazykem, ale zatím co já mám jen příjemně prokrvenou tvář, on je rudej jak rak. Aby taky ne. Já měla nakonec na hodinkách 8 a on za stejnou dobu 11 kilometrů :)

Taky jsem zkusila běhání na páse. Tempo je tam stabilní, člověk lehce udrží tep pod kontrolou. Zatím mých povolených 150 tepů stačí na rychlost 8,5 km/hod. Ale je to taková loudačka ... jestli se to o pásu dá říct.
Posilování je z hlediska tepu v pohodě. Tam se dostanu stěží přes 100. Zato tělíčko už odvyklo makat na strojích. Loni touto dobou jsem v přípravě na LH24 dávala třeba na nohy 3x50 a teď sotva utáhnu ve stejné zátěži 3x15. S tím musím něco udělat.

Rychlá chůze. Zdá se pro mě ideální, ale protože když už jdu ven, tak mizím někde v kopcích, tak abych udržela tep, musím tempo pořád přizpůsobovat a to mě nebaví.

Co mě ale šokovalo, bylo dnešní bruslení. I když vím, co je to za dřinu (jako malá jsem necelé 2 roky krasobruslila), nikdy bych neřekla, že mi tak rozhodí tepovku. Kroužení po stadionu v pohodě, ale jakmile zaberu a rozjedu se rychle, okamžitě mi letí tep až ke 190. Za strašně krátkou dobu. Poprvé jsem myslela, že mám nějak špatně nasazený pás, ale toto číslo se mi ukázalo ještě několikrát. Musím říct, že jsem z toho hodně smutná. Bruslit pomalu mě nebaví. Mimochodem .. už jste viděli, jak vypadá 12,86 km odbruslených na stadionu na výpise z GPS?

Když tak o tom přemýšlím, mám ráda dynamiku a potřebuji rychlost, aby mě sport uspokojoval. Běh, i když je pomalý, dá se vystřídat s rychlou chůzí. Ale bruslení s ničím nevystřídám. Uvidím, jak na tom budu v létě s kolečkovým bruslením. Tam mám přece jen z rychlosti respekt. Komplikovaná zlomenina zápěstí, mě z blbinek na bruslích docela vyléčila. A co lyže? Jak na tom budu s tepem na sjezdovce. Doufám, že aspoň tam si rychlost ještě užiju. Běžky, to bude asi stejná kategorie jako běh. A kolo ... to nedovedu odhadnout. Už si ani nepamatuji, kdy jsem na něm seděla naposled.

Jak vidno, pořád se mám na co těšit, pořád mě má co překvapit, pořád se mám co učit, čemu se přizpůsobovat, co objevovat. A to mě na tom životě baví.