MUM - 1. etapa, Lomnická

Zdolat celý MUM je velké lákadlo. 7 dní, 7 maratonů. Navíc v mém blízkém okolí. Tento rok jsem si vybrala jednu etapu, abych trošku toho MUMu okusila a nechala se zlákat. Hned cestou do Lomnice jsem se seznámila s Martinem. No neseznamte se ... v prázdném autobusu sedí pouze 2 lidé, v krosových teniskách, se sportovní taškou a když je autobus vyplivne v Lomnici na náměstí, tak se začnou zmateně rozhlížet :)
Registrace, převlíct a na radnici. Dlouho se rozhoduji, jestli si vzít s sebou vodu, když občerstvovačka je na každém 6. kilometru, ale nakonec připínám pásek s lahvičkami. Na startu se potkávám s Kamilem, který bude stíhat Dana (Orálka - kdyby někdo nevěděl) a s Pepou, který bude taky stíhat Dana :)

MUM jako maminka - prohlásila dcera začínající s angličtinou :)))

Výstřel a jde se na to. Tedy běží. Za Lomnicí do kopce všichni běží, já jdu. Přece se nezničím na prvním kopci. Když už jdu hodně dlouho, ohlédnu se a s hrůzou zjišťuji, že jsem poslední. Tedy, je za mnou ještě početná skupina zahraničních účastníků s batůžky, to mě ale nijak neuklidňuje. Však já to brzy doženu, říkám si, ale chyba lávky ....

Na prvním kopci se otevírá krásné panorama a já fotím a kochám se a najednou nevím, kam vlastně běžím. Prostě běžím dolů. V dálce nějaký běžec zastavuje a jde zpět. Asi běžíme špatně. Naštěstí nás dobíhá Švýcar a říká, že "ok ok", že tu trať zná. Ještě že tak. Být poslední a ještě se vracet, to by mi moc nepřidalo.

kochací pasáž

Začínám si zvykat, že běžím sama a že musím taky sledovat trasu. To je pro mě novinka, protože většinou závody v terénu běhám s Davidem. On sleduje trasu, já fotím a mluvím :) Najednou za sebou slyším "kolik máš na hodinkách?" a on to Kamil. To se mi nestává, aby mě favorité předbíhali až na devátém kilometru :) ... A za chvíli ho vidím zase. Běží proti mě a prý běžíme špatně. Ach jo. Koukám do mapy, teď cítím zodpovědnost, protože jestli běžel podle mě a špatně, tak toho Dana nedožene :) Naštěstí za chvíli vidíme Dana a další dva, co se mu lepí na paty, křižovat naši cestu. A tak jsem na desátém potkala Dana Orálka... To je dobrý :) Smutný je, že je to na dalších 20 kilometrů poslední závodník, kterého jsem viděla. Dalších 20 kilometrů! běžím sama.

další kochací pasáž

Na jednu stranu to byla nádhera. Kontrolovala jsem značení a věděla, že běžím dobře, kochala se přírodou kolem, hladila obilí při seběhu lánem, nestydatě funěla do kopce, nejednou jsem si nahlas řekla "to je nádhera" ... na druhou stranu tu něco nehrálo. Kde jsou všichni? Nikoho nedobíhám a nikdo nedobíhá mě. Ne, že by mi to nějak zvlášť vadilo, ale s přibývajícími kilometry mi to bylo čím dál divnější.

A pak jsem konečně na 30km potkala člověka. Člověka závodníka. A dalšího ... a ještě dalšího ... sil bylo dost, tak jsem na posledních kilometrech ještě pár lidí dotáhla. A když mi Pepa z cíle psal, že už je občerstven a jak to jde, že by mě odvezl na vlak, měla jsem to poslední 3 km do cíle. Naštěstí to Pepa vyhrál a musel stejně čekat na vyhlášení :D Tímto mu strašně moc gratuluji!!!

Vlevo Pepa, co to vyhrál :)

Pro mě to byl překvapivě čas 4:52 hodin a 4. místo v ženách. Garmin mi naměřil 1010 m převýšení a délku 42.3 km. O tepovce se zmiňovat nebudu, pan doktor by rozhodně radost neměl. Ale co už ... já si budu hlídat tepovku a nakonec skončím ubodána včelami, které se vyrojily na větev zrovna doprostřed cesty, kudy se běžel závod. To byl aspoň adrenalin! :))

Celkově to byl moc pěkný závod. Klobouk dolů všem, kteří zvládnou dokončit všech 7 etap. Možná se k tomu taky někdy protrénuju :) Moc bych chtěla.

domácí odměna :)