Týden v obrazech

Nástrahy grilovaček

Už je tomu tak, že jako transportní prostředek, zejména o víkendu, volím svoje nohy. Hřeje mě pocit jakéhosi využití mého běhání pro dobro rodiny ... vždyť kolik já nám ušetřím peněz za benzín! :)
Dnes jsme si zaběhli k rodičům na zahrádku. A na grilovačku. Venku byla sice prádelna, ale jinak léto jak vyšitý. Konečně! Když jsme dorazili na místo činu, už se na nás čekalo. A tak to šlo rychle jedno po druhým ... masíčko, klobásky, grilovaný sýr, strouhaná buchta, pivo alko i nealko ...

Za nějaké 4 hodiny jsme se začali sbírat k odchodu, respektive k odběhu. Nohy najednou oteklý jak konve, hrudní pás jsem si musela povolit, abych se mohla nadechnout, ale moc to stejně nepomohlo. Jedinej, kdo byl rychle nastartovanej, byl Garmin. Naštěstí cesta ze zahrady vede z kopce, ale o to víc se to v nás začalo natřásat. Draly se z nás zvuky, nehody interpretace a zápisu. Připadala jsem si jak stokilová koule. Lilo ze mě jak z vola. Garmin ukazoval tempo, za které bych se nemusela stydět ... ale do kopce :)
Zatímco dosud jsme se skrývali v lese, teď nás čekalo to nejhorší. Průběh civilizací. Z posledních sil jsem zatahovala nafouklé břicho, když jsme probíhali kolem přelidněné zastávky. Taky obsazené zahrádky restaurací mi daly zabrat. Korunu této epizodě nasadil soused z vedlejšího vchodu, který nás před polednem viděl vybíhat. Zrovna byl před domem i teď, když jsme dobíhali. Přestal nakládat věci do auta, spadlou bradu a nevěřícně na nás zíral. Nejspíš jsme vypadali, že jsme celou tu dobu někde běhali ... kdyby jen věděl ... :)
A z toho platí poučení - nedělat na svých výbězích čtyřhodinové zastávky na grilovačce, když chceme zpátky po svých :)

Horská výzva - Šumava

Roční absťák od závodů udělal své a tak jsem na Šumavu odjížděla děsně natěšená. Dá se říct, že mě tato nálada neopustila až do cíle. Když pominu maličkosti, ten den se zkrátka povedl. Ale popořádku ...
Na Zadov jsme přijeli tak, abychom se ještě stihli navečeřet. Slupli jsme grilované kuřátko, protože jinak zde prodávali ve stáncích buď jen párky a klobásy nebo klobásy a párky a to jsem věděla, že bych v sobě cítila ještě hodně dlouho. Pak na sebe naházet oblečení, čelovku, pásek s pitím, nějakou tu tyčinku, náhradní baterky, alu folii, mobil, tepák, Garminy, mapu ... docela dost věcí, i když to na první pohled vypadá, že nic nemám :)

23:30 - Start. Kousek s Davidem běžíme, ale hned jak se začíná stoupat, přecházíme do chůze. Jak jsem panu doktorovi slíbila, musím si hlídat tepovku. Žene se přes nás hromada lidí, ale spoustu jich nahoře zase předcházíme.
5 km - Tak krátce po startu a pole už je díky náročnému terénu roztrhané. Kameny, bláto, kořeny, tma a já jsem ve svém živlu. Takovéto cesty necesty miluju. Běžíme sami.
10 km - Neběželi jsme sami. Asi ten potok, který vedle nás hučel způsobil, že jsme neslyšeli žádné kroky ani hlasy. Teprve až jsme vyběhli z lesa na louku, tak jsem viděla, kolik čelovek je kousek za námi.
15 km - Cesta z vesnice vede přes louku. Nevidíme fáborky, ale utěšujeme se, že je nebylo kam umístit. Stoupáme k lesu a konečně je na cestě fáborek. Běžíme dolů podél lesa a najednou proti nám svítí čelovky. Něco tu nehraje. Buď jdeme špatně my nebo ty čelovky naproti. No byli jsme to my ... tak stoupáme zpátky ... ach jo.
20 km - Běžíme zase podél nějakého potoka mírně z kopce. Cesta krásně ubíhá, něco mluvím na Davida, ale neodpovídá. Otočím se a je mi jasné, že mu není dobře. Strašně z něj teče, podle mě se hrozně navlíkl, ale nechce to přiznat a svádí to na tempo, které jsem nasadila. Prý si určitě nehlídám tu tepovku ... což mu mile ráda vyvracím pohledem na Garminy. Začíná mu taky být špatně od žaludku. Pro jistotu si dává gel, aby mu pak bylo po zbytek závodu ještě hůř :)
25 km - Máme za sebou první občerstvovačku a před sebou pořádný kopec. Tempo rapidně kleslo. Mám sice spoustu energie, ale zrychlit nemůžu, to bychom to taky mohli brzy zabalit. Davča se trápí se žaludkem.
30 km - Kopec nemá konec a začíná svítat. Je to nádhera, nemůžu se vynadívat. Toto je na těch nočních závodech to nejúžasnější.

35 km - Davida donutil žaludek k biologické pauze. Stojím a čekám na něj. Pár dvojic nás předchází. Teď mě míjí dva chlapíci ve žlutém. Pozdravíme se a já si říkám, že toho jednoho odněkud znám. A za chvíli mi to došlo. Byl to určitě Honza12. Pak si uvědomuju, že znám z fotek i jeho parťáka ... Domlouvám se s Davidem, že na něj dole počkám a dobíhám kluky. Je to milé shledání, konečně člověk za slovy pozná i tvář :)
40 km - Na občerstvovačce jen dolévám lahvičky, beru do ruky kus koláče a běžíme dál. David stejně nemůže jíst. Běží se pěkně z ostra z kopce, vyslékáme bundy a pokračujeme dolů k Vydře. Je to nádherný úsek.

45 km - Mezi stromy začíná prostupovat sluníčko. Střídavě se kochám, fotím a dobíhám Davida.

50 km - Dobíhá nás Honza12 s Pavlem, kteří mezitím někde kufrovali. Za chvíli jim vidíme záda.

55 km - Nekonečná cesta podél splavného kanálu. Běžíme proti proudu, čili by to mělo být do kopce. Nevím proč, ale pořád mám pocit, že cesta vede z kopce. Nohy bohužel tento pocit nesdílí. A tak to řešíme indiánem.

60 km - Zase podél Vydry, tentokrát jen malý kousek a ještě proti proudu. Ale zlatá Vydra, která zůstala někde pod námi. Je horko a šplháme se na Kvildu.
65 km - Poslední občerstvovačka 10 km před cílem. David zjistil, že mu pomáhá čokoláda. Jen co do sebe dostal trochu energie, začíná zrychlovat.

70 km - Zjišťuji, že nemám mapu, kam se zapisují kontroly. Zapomněla jsem ji na poslední občerstvovačce. Zpátky se teda nevracím, ani kdyby mi u jména mělo svítit DNF. Snad se to nějak vyřeší. Teď už celou cestu běžíme.
75 km - Vbíháme na sjezdovku. Závěrečný sešup do cíle. Trochu jsme pomohli zlepšit čas dvojici kluků, co se před námi dali na úprk :) Chytáme se za ruce a probíháme cílem. Máme to za sebou a navíc před polednem, což byl takový náš minicíl :) A třešničkou na dortu je 4. místo v kategorii mix, což jsme vůbec nečekali. Je to hlavně díky Davidovi, který se dokázal překonat a většinu trasy běžel.

Po závodě jsme si dali ještě výšlap ke sprchám, které měly být za druhou zatáčkou, jen nám zapomněli sdělit, že od shora, takže jsme si vyšlápli tu závěrečnou sjezdovku ještě jednou :) Když jsme se vrátili, bylo už v cíli hodně lidí a celkově to tu vypadalo jak v nějakém táboře válečných veteránů :) Bylo celkem legrační pozorovat pohyb po schodech, které oddělovaly cíl od parkoviště :) Ale to už jsme nasedali do auta směr Brno.
Ještě bych chtěla organizátorům poděkovat za zařízení perfektního počasí. Taková jasná chvilka v těch propršených dnech.

Najdi 10 rozdílů :)

Venku prší, nějak se mi dnes nechtělo moknout, tak přišla na řadu domácí příprava. Trochu posilování a pak strečink. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposledy takto cvičila. A nepamatuje si to evidentně ani mé tělo. Svaly se mi při námaze třesou a protahování, to je hotová tortura. Co se stalo? Stačí mrknout do kalendáře v Garminu a je to jasné. Zatímco v lednu a únoru hraje všemi barvami, duben a květen svítí pouze modře. Modrá = dobrá = běh :)

Někdy v lednu jsem psala, jak dělám od všeho trošku a podle toho taky vypadal naběhaný objem kilometrů. V březnu jsem tedy začala víc běhat a v dubnu a květnu byl běh mou JEDINOU sportovní aktivitou. Protože rozcvičování nestíhám (výmluva) a závěrečné protahování mě nebaví, není divu, že na obrázcích níže, vypadám jak po obrně. Rozhodla jsem se tady své obrázky zde vystavit ve víře, že mě toto veřejné přiznání donutí s mým stavem něco dělat :) Pro srovnání jsem při stejných cvicích nafotila i dceru, abych se (jejími slovy) ještě více ztrapnila :)))  Některé snímky vypadají, že je to začátek cviku, ale nenechte se mýlit, je to jeho koncová fáze. Dál už to prostě nejde :)

 

Ne, toto není žádost o příspěvek na rehabilitační péči pro postiženého člověka ... toto je veřejný slib sama sobě. Netuším, za jak dlouho je možné povolit zkrácené šlachy, ale já se vrátím  a se mnou přijde ... změna :)

ps: Prosím pište mi škaredé komentáře, ať to má ten správný motivační efekt!
Děkuji.

Honba za atomem

Každý rok jezdíme na takové rodinné setkání přátel do Biskupic u Hrotovic. A taky u Dukovan. Každý rok to večer tak přeženu s vínem, že druhý den léčím kocovinku. Místo sportu, sportovce fotím :) Letos jsem kupodivu tento problém neřešila (asi díky pravidelnému tréninku pitného režimu) a byla jsem schopna vyběhnout. No a kam jinam, než k elektrárně do Dukovan. Povídačkám o 15ti kilometrech vzdušnou čarou jsem nevěřila, na mapě to tak nevypadalo. Vydali jsme se nakonec tři. Ale jen jeden - já - měl s sebou vodu a  kousek žvance.

magnet v krajině

Prvních pár kilometrů jsme magické komíny v krajině neviděli. Zato jsme v lese narazili na kontrolu. Klasická kontrola - dvojice mladých lidí v zářivých vestách seděla na rybářských židličkách na rozcestí. Nedalo mi to a zeptala jsem se, co že tady kontrolují. A on se zrovna konal Koloběh. 100 kiláků dvojic běžmo/kolmo. Těšila jsem se, že budeme cestou potkávat závodníky, zdravit je a fandit jim, ale dlouho se tak nestalo.

nikde ani živáčka, natož závodníka

 Cesta ubíhala a zanedlouho na nás vykoukly komíny. Musím říct,  že na mě působí jako magnet. Úplně se oprostím od toho, jaký názor mám na jadernou energii, tato stavba mě prostě fascinuje a přitahuje. Bohužel síla přitažlivosti nebyla tak silná jak bychom potřebovali, několikrát jsme zakufrovali a číslo naběhaných kilometrů se nepatřičně zvyšovalo, aniž by se cíl přibližoval. Navíc došla voda.

místo kapličky by se hodila víc studánka ... ale byla pěkná :)

Začal závod s časem (měli jsme se vrátit na vydávání oběda), únavou a žízní. Doběhnout až ke komínům jsme vzdali. Bylo to asi vážně těch 15 vzdušnou čarou.
Potkali jsme několik kontrol a na jedné bylo pár cyklistů, kteří čekali na své polovičky - běžce. Koukali na nás už z dálky a když jsme probíhali okolo, tak se ptali, jestli jsme utekli svým cyklistům. To mě pobavilo :)

tady jsme se modlili, abychom nepropásli oběd

Dál už to nebudu moc popisovat. Sluníčko pralo, voda nebyla, kouskem nedojedeného sojového suku, který jsem našla v kapsičce, jsem zachraňovala spoluběžce, kteří výběh podcenili :) Pak nějaké to bloudění, brodění močálem a běh vysokou trávou, kde jsem nachytala 5 klíšťat. Na oběd jsme doběhli tak tak, paní už pomalu zavírala okýnko. V jedné ruce pívo a v druhé řízek s brsalátem jsme pak silácky hodnotili náš 28 km dlouhý výlet. Jo ... po bitvě je každej generál :)

tři generálové

Jak se běhá na Helgolandu

Když jsem kývla na plán kolegů, jet na Helgoland fotit tuleně, vůbec mě nenapadlo přemýšlet nad běháním. Až když jsem mrkla do mapy a zjistila, že je to ostrov o rozloze přibližně 1 km2,  zmocnily se mě obavy :) Kde já tam budu běhat?! A to jsem ještě netušila, že budeme bydlet na jeho menší sestřičce Duně o necelých 0,7 km2 :)

Obavy ze mě spadly hned po příjezdu. Moje představa, maličkého ostrova vzala za své hned po vylodění se, když jsem táhla těžkou krosnu z přístavu do kempu. Najednou se mi vzdálenosti zdály nekonečné :)
Jen co jsem shodila bágl, šla jsem obhlédnout tuleně. Fakt tam byli. Líně se povalovali po pláži. Žádné bariéry, žádné ploty. Jen čistá příroda. Nevěděla jsem, jestli dřív fotit, nebo zout boty a proběhnout se po pláži.

tuleni ... samí tuleni

a zase tuleni ... a jedna bosopoběhlice :)

Nemohla jsem se toho nabažit a nemohla jsem se dočkat dalšího dne, kdy si proběhneme celý ostrov. Vydali jsme se hned z rána. Brzy jsme zjistili, že je zde i kamínková pláž a že běhání v ní, je ještě těžší než v písku :)

ranní idilka

písek ... samej písek

cesta do nitra ostrova ... a zase ten písek ...

Pouze středem ostrova vedou zpevněné cesty, ostatní je jen písek, nebo oblázky. Po dvou hodinách jsme toho měli celkem dost a věř nebo ne, i na tak malém ostrůvku se dá naběhat 16 km :)  Zápis z Garmina  pro fajnšmekry :) Jak vidno, běhali jsme za odlivu a zajímavá je i křivka elevation nebo údaj min elevation :)

Následující den jsme se probudili do deště. Pak svítilo sluníčko, pak zase pršelo a pak zase svítilo sluníčko ... no jak v pejskovi a kočičce :) Když jsme mysleli, že už je vážně po dešti, tak jsme vyběhli, ale začalo to nanovo. Navíc byl silný vítr, takže pršelo ze všech stran. Běžet proti větru, dešti, v písku ... to nezachrání ani tuleni :) Vydrželi jsme to hodinu a půl a přesto jsem měla pocit, že mám za sebou nejmíň maraton v horách :)

Nevím, proč to tady není vidět, ale fakt bylo hnusně a fakt jsem toho měla dost :)

A aby se neřeklo, tak jsem teda i trochu fotila :)

Duna z Helgolandu

Duna už je přichystána na letní sozonu :)

cesta k Neptunovi ... tu jsme si nechali ujít :)

útesy na Helgolandu

kýč jak bič

terej bílý - námluvy

terej bílý - stavba hnízda

 -  

nuda na pláži

miminko

vyrušen z rozjímání

ne, není to plyšová hračka :)

Nutno dodat, že na obou ostrovech nejezdí auta, jen elektromobily, což ještě umocňuje tu čistotu kolem. A prosím, i když je to tu pohádkové, nezaměňovat za Legoland :)

Kroužení po Sahaře

"dráha"

Roky kolem ní běhám. Bez povšimnutí. Ani nevím proč, ale v nejmenším mě nenapadlo jít si zaběhat na dráhu. Když všude okolo mám krásnou přírodu, tak proč se točit po rovině na ovále. Dráhu jsem opustila už v dětství krátce poté, co jsem zjistila, že existuje něco, čemu se říká orientační běh. U toho jsem sice taky dlouho nezůstala, ale můj návrat k běhu v dospělosti, mířil do lesa.

Nedávno jsem si říkala, že nemám moc kontrolu nad tím, zda se mi snižuje tep. Pocitově ano, od podzimu se mnohé změnilo, běhá se mi teď lehčeji a rychleji. Ale jak to změřit, abych měla nějaký report pro pana doktora na příští kontrolu. Potřebuji delší časový úsek v pomalém tempu. To v terénu nepůjde. Docela dlouho mi trvalo, než mě napadla ta zarostlá dráha kousek od domu. Tak jsem ji dnes vzala na milost :)

občerstvovací stanice

Říkat tomuto zarostlému písečnému okruhu dráha, je trochu nadsázka. Je to spíš písečná cesta s pevným podkladem, občas zpestřená dolíky či trávou. Ale je to rovina.
Měřím první okruh, přesně 300m. Ještě asi 4 okruhy mi trvá, než mě napadne, že si mohu někam odložit láhev. Na takovou občerstvovací stanici holt nejsem zvyklá. Rychle ale zjišťuji, že je to jedna z největších výhod tohoto kroužení.

V uších mám divadelní představení Jaroslava Duška - Čtyři dohody a tak běžím zahloubaná do vtipně podaných, silných myšlenek a přestávám vnímat tempo i čas. Kroužím asi hodinu a hodinky říkají, že si držím něco málo přes 6 minut na kilometr a tepovku mám přitom pod 150. To je na mě, s TF max 220, velký úspěch. Ještě na podzim jsem se pod 150 tepů dostala tak leda v tempu 7:30, což už není běh. A tak mám radost. I tu dráhu už vidím jinak. Už se jí nebudu vyhýbat, naopak ji zařadím do svých výběhů. Dokonce jsem si ji i pojmenovala - Sahara.

moje nová kamarádka - Sahara

Když o tom tak přemýšlím, tak běžím tak nějak pozpátku. Teď teprve začínám objevovat základy :) Jako další krok, si dávám za cíl, naučit se pořádně běžeckou abecedu :)