Geovýběh

Geocachingem se bavíme už docela dlouho. Žádná mánie, spíš příjemné zpestření procházek. Nevím, jak to začalo, ale najednou se v posledních týdnech předháníme s partou přátel, kdo najde víc kešek (kdo neví o co jde --> geocaching.com)

A tak kamarád, jen co uspí dcerku, místo sezení u počítače, vyráží na noční lov. A my, jsme pro kešky a indície začali běhat. Nikdy předtím nás to nenapadlo. Přece jen to hledání člověka trochu zbrzdí a vyhodí z rytmu. Nicméně, jak se ukázalo, není to vůbec špatné zpestření tréninku. Najednou se dozvídám spoustu zajímavostí o místech, kudy běžně pobíhám. Například hromádka šutrů, přes kterou pravidelně klopýtám na jedné lesní cestě, jsou vlastně základy lestní chaty, která tu ještě před několika lety stála. Nebo jsem kousek zase od jiné cesty, objevila čistou studánku, kterou určitě v létě využiju. A tak bych mohla pokračovat.
Dnes se ale k běžeckému tréninku přidal další rozměr. Kdo keškuje, ví, že někdy je potřeba zjistit indície, než se dojde k finální krabce. To se pak hledají různé pomníčky, vývěsní štítky, sčítají se lampy nebo okna kostelů, aby se vyluštila finální souřadnice. Dnes jsme měli v plánu oběhnout šest takových míst, které jsem si chtěla vyfotit a pak v teple domova v klidu luštit. Jenže se mi vybil foťák. No přece nepoběžíme domů s prázdnou. A tak se k běžeckému tréninku přidal trénink na Alzheimra.

Rozdělili jsme si s D. kdo si bude co pamatovat. Já texty, on čísla. Pořád jsem si je opakovala a přidávala další a další. Byl z toho nesouvislý, téměř nezapamatovatelný text. Ale bylo potřeba, tuto informaci přenést domů. Úplně jsme spolu přestali mluvit a jak jsme se blížili, tak jsme tak zvyšovali tempo, že u domu už jsme skoro sprintovali. A ta úleva .... ta úleva, když jsem to pak doma, hned v předsíni, napsala na papír ...
Takže vyluštěno, zítra poběžíme krabky posbírat. Nejspíš se zase dostaneme na místa, která jsou na dosah a přesto pro nás neznámá. Jako třeba tato zapomenutá pamětní deska...

S Jobsem v hlavě

Fascinoval mě pán, co uběhl maraton a přitom upletl několik metrů dlouhou šálu. Netuším, jestli u toho ještě poslouchal muziku, ale tomu říkám panečku time management :) Já zatím stíhám u běhání jen číst. Má to ale jeden háček. Když se začtu, přestávám vnímat okolí. Není to jako u poslouchání muziky. Při té často vypnu mozek a nechávám se unášet rytmem. U knih nelze nevnímat. Nebo ano, ale to potom příliš nesvědčí o kvalitě čtiva. A tak se mi stalo, že jsem se zaposlouchala do Jobse a v klidu si běžela na křižovatce na červenou. A dost. Od té doby chodím s Jobsem na dráhu. Běháme spolu do zblbnutí dokola a nic mi nehrozí. Leda tak pozdní příchod domů :)

nikým nerušené stopy

Tuhle se mi vybila v mp3 baterka a tak jsem měla čas popřemýšlet nad paralelami, které na mě z knih vyskakují. To je mimochodem jedna z mála nevýhod audioknih, že nelze odložit text a přenést se do vlastních myšlenek ... aniž by člověk sundával rukavice a šmátral v kapsičce po tlačítku "pause". Myslela jsem na to, jak člověka ovlivní místo, kde žije. Bůhví, kde by byl Jobs, kdyby se jeho rodiče nestěhovali z místa na místo a on tak nepotkával ty správné lidi. Myslela jsem na to, jak nás každé nové prostředí utváří a jaký má na nás vliv a jak jsme my, nestěhovaví, o tato poznání ochuzeni. Mám za to, že to nemusí být ani stěhování desítky kilometrů daleko. Někdy se stačí přiblížit k lesu. Běhala bych, kdybych zůstala bydlet v centru města? Překonala bych pohledy těch navoněných v dress codu, na upachtěnou v elasťáčcích nebo se raději skryla do klimatizovaných fitcenter? A tak když mi psala kamarádka, co se zanedlouho stěhuje o pár kilometrů dál z města, že se jí vůbec nechce, napsala jsem jí: nezoufej, třeba tě čeká nový život :)

* dnes se mi rozbila mp3, tak bude Jobs chvíli u ledu
** dnes večer mi spadl iPhone do polévky ... husté, z cizrny ... pěkně se za ním za mého šoku zavřela hladinka ...  paralely zde nehledejte ... to je jen moje nešikovnost :)

Co příští rok?

Ježíšek se nejspíš domnívá, že oblečků a botek mám už dost, teorii zvládám dobře a tak se mi výběrem dárku pokusil naznačit, že teď jsou na řadě nějaké ty výkony. Kniha maratonů .... tak že bych se příští rok bavila maratonskou turistikou?

Dlouhé horské závody miluju, ale bohužel mé srdce je jiného názoru a tak je to vždy souboj s tepovkou a tím, co smím a co už ne. A protože se moc krotit neumím, je to pak nejvíce souboj s vlastním svědomím. Otevírám knihu ... co se týká Evropy, kromě Jungfrau, jsou tu hlavně města ... Berlín, Kodaň, Benátky, Řím ... nezní mi to špatně :) A jde se vybírat. Plánování sezony mě sice baví, ale bohužel to nedělám moc dobře. Vždy si s nadšením zapisuji závody tak, abych je měla rovnoměrně rozložené během celé sezony, přitom podle Garmina je už několikátý rok evidentní, že plánovat náročný závod třeba na letní prázdniny, je v mém případě blbost (viz letošní YES!enický maraton). Stačí se podívat na naběhané kilometry po měsících.

Když už jsem u těch naběhaných kilometrů ... součet bezmála 1400 km za letošek není nic moc, 3 závody za rok, to je katastrofa, ale z počtu aktivit mám radost. Pracující máma 205x vytáhla paty z baráku, aby udělala něco pro své tělo a tím i duši. Toho se budu v příštím roce chtít držet. Na počtu odběhnutých maratonů vlastně nezáleží. Hlavní je, že vůbec MOHU vyběhnout ... a že CHCI vyběhnout co nejčastěji.

Báječné běžkařské soustředěníčko

Jsem ostuda. Dlouho jsem sem nic nenapsala. Což ale neznamená, že jsem neběhala :) Jsou v životě období, kdy se svět smrskne do pár základních činností ... v případě mého podzimu práce, rodina, práce, rodina, běh. Nezbyl čas psát blog a taky jsem momentálně úplně mimo ostatního dění. A tak to byla moje běžecká kamarádka Monika, která mě upozornila na běžkařské soustředění, které organizuje skupina Báječných žen v běhu.

Brňandy - jak nám říkaly Pražačky :)

 Jizerky jsou z Brna daleko, ale ještě jsem tam nebyla. Loni jsem taky běžky trochu flákala a navíc jsem zatoužila vidět se se spřízněnými dušičkami a tak bylo rozhodnuto. Do Bedřichova jsme z Brna nakonec jely 4 a od začátku jsme byly bezva partička :) Setkání s ostatníma holkama na Lesní chatě bylo moc prima a hned v pátek večer nás čekala přednáška o mazání. Já jsem loni koupila šupinatý lyže, takže se mě mazání moc netýkalo a byla jsem ráda, že jsem ušetřena této alchymie :) Ovšem tak jak holky, když viděly klistr prohlásily, že do toho teda nejdou, tak ráno na něj ve ski centru stála fronta. Při proslovu našeho instruktora, kterého jsme si objednaly, pak většina šoupala nožičkama, aby se jim pod patou nelepily boule sněhu. Já jsem mohla v klidu stát. To je ale asi tak poslední chvála na mé lyže. Stála jsem totiž pak už po zbytek soustředění. Sice jsem nebyla upatlaná od vosků, ale každý pohyb vpřed stál spoustu úsilí v podobě překonání odporu šupin. Lyže sice do kopce nepodkluzovaly, na druhou stanu mi nedovolily užít si jízdu z kopce a po rovině to byla pěkná dřina. Zato jsem vynikala v hlučnosti. Nevím, zda jste někdy slyšely, jak šupiny při jízdě "šustí", ale moje jízda byla nepřeslechnutelná. Podle instruktora byly moje lyže dobré tak leda na plašení medvědů.  Taky mě z toho randálu po pár hodinách bolela hlava. Tatam byla tichost lesa ... Ale abych nepovídala jen o svých lyžích ... Dopolední výcvik mi trochu připomínal blbnutí na lyžáku v 7. třídě. Jízda po jedné lyži z kopce, jízda bez hůlek a na závěr za trest soupaž do kopce. Sladkou odměnou byl pak oběd v Prezidentské chatě.
Odpoledne jsme pak ještě objeli okruh okolo přehrady a zpátky v Bedřichově mi Garmin ukazoval bez pár metrů 30km. Na to, abych ještě vykroužila těch posledních pár metrů, jako to dělávám při běhu, už jsem neměla morál. Ale byla to nádherná projížďka a ačkoliv jsem si myslela, že jsem unavená tak akorát, po večeři jsem totálně vytuhla a ani se nezúčastnila chystaného retro večírku :(

V neděli než jsme se dostali z chalupy (musím psát měkké "i" protože s námi byl celé soustředění král Miroslav, který na nás dohlížel) bylo 10 hodin a tak když jsme se rozdělovali do skupin, daly jsme my z Brna přednost kratšímu okruhu, abychom stihly za světla odjet. Nakonec nás na okruh vyjelo sedm a byl to krásný a pohodový výlet. Moc jsme si to užívaly a 17 km uteklo jako nic. Sluníčko sice nevysvitlo, ale počasí nám vyšlo pěkně a my se ve tři odpoledne, už převlečené a po obědě, vydaly na dlouhou cestu domů.

Byla to výborná akce a jsem strašně ráda, že jsem na ni jela, protože bych se jednak nesetkala s tolika báječnými ženami a druhak bych se do těchto končin nedostala. Na víkendové běžkování je to z Brna daleko, na sjezdovky to tu není a v létě bych zase nepoznala  místní běžkařskou atmosféru. Chtěla bych moc poděkovat všem, kdo se zapojili do organizace a doufám, že se s mnohými Bájenkami (a Mirkem) někde po republice zase potkáme.

Jak jsem běžela v protisměru

Aneb když vám okolo domu běží závod, který nemůžete běžet. A ještě k tomu závod mého srdce! Dlouhý a kopcovitý. V krásné přírodě. Brněnský masakr. Jenže právě to srdce mi tentokrát nedovolilo závodit. A tak jsem si to pojala po svém. Ráno jsem se vydala na start doprovodit muže a pozdravit se s kamarády. Za chvíli jsem začala být na měkko, tak jsem se raději odebrala kousek za start, vyfotit pár snímečků.

Závod rozbíhal rychlým tempem Kamil a na všechny čekalo výživných 61km. Na mě čekalo kotě, se kterým jsem musela na veterinu, nemocná dcera, nákup, vaření ... z kuchyně jsem viděla přímo na trasu závodu a tak mi neustále ujíždělo oko směrem do Zamilce a vyhlíželo první závodníky. Někdy kolem půl jedné to začalo. Jeden, druhý a další ... nešlo to vydržet. Neměla jsem stání. Musela jsem se převlíct do běžeckého a napadlo mě, že bych mohla běžet naproti kamarádům a trochu je povzbudit na závěrečných kilometrech.

Pepa se zraněným Ondrou

Jestli to byl dobrý nápad, nevím, protože vnímána jsem byla všelijak. Z hlášek, které si pamatuji:
- "Ty vole, tady už se někdo vyklusává" (to mi došlo až později, že jsem nezaslouženě za hrdinku)
- "Běžíš obráceně" (ta se vyskytovala nejčastěji)
- "Běžím špatně?" (těch vyděšených tváří mi bylo vážně líto)
- "Hele baba běží už druhý kolo" (téhle jsem se ještě dlouho smála... byla pronesena mezi dvěma cyklisty ... ti na sebe obvykle křičí v domnění, že mluví "normálně")
- "Běžím tudy dobře?" (před sebou oranžové šipky jak blázen, ale jistota je jistota)
- "Jsi anděl!" (poté, co jsem zachránila jednu dvojici od bloudění)
A nejlepší mi přišly od kamarádů v cíli, smskou nebo na mail: "Díky, bez tebe bych ten čas nedal", "Díky za podporu, bodlo mi to."
Omlouvám se tedy všem, které jsem svým protiběhem mystifikovala, ale těch pozitivních komentářů bylo přece jen víc :) Smekám všem, kteří závod dokončili a těším se, že příště mi to třeba vyjde.

Do jaké patříš skupiny?

Jak se tak všude kolem mě zakládají především na sociálních sítích různé skupiny běžců, přátel běhu, ženských v běhu, maratonců a ultramaratonců, běžeckých bloggerů ... už pomalu přestávám mít přehled, kam vlastně patřím. Kam vlastně jen kvůli tomu rychlejšímu kmitání nožičkama, můžu vůbec patřit. Až mě to začalo docela otravovat. Přemíra informací, cizích zážitků a emocí, nespočet probíhajících závodů a komentářů k nim, článků plných utrpení a překonávání sama sebe ... je "přeběháno" a nějak mě to najednou přestalo bavit všechno číst. Když nám pak v práci přistála výzva k připojení se do celosvětového programu Live Healthy, který probíhá každý rok na podzim, moc se mi do toho nechtělo. Jenže to už jsem začala dostávat dotazy, jestli zase něco zorganizujeme, jestli budeme běhat ... Nakonec jsme dali se dvěma kolegy dohromady tříměsíční program Run Your Part 2013 a toto je výsledek:

A to bychom nebyli IT firma, kdybychom neměli nějakou sofistikovanou soutěž ;-) Letos pracujeme s koeficienty :) Za každý trénink máme body a těch je tím víc, čím větší je skupina běžců - zase skupina! :))) To znamená, že nevyhrává ten, kdo naběhá více hodin nebo kilometrů, ale kdo si k sobě sežene co nejvíce parťáků. Prostě sociální síť v praxi :) Máme různé typy tréninků a s nimi spojených skupin běžců - dlouhé pomalé výběhy, úseky, kopečky, krátké pomalé pro začátečníky, dlouhé rychlé ... Já jsem v dlouhých pomalých :) A co vy? Taky patříte do nějaké skupiny?

YES!enický maraton

Aneb jak mě běhání právem profackovalo. Když jsem stála na startu Jesenického maratonu, v nohách za srpen naběháno 27km po rovině, ani jsem vlastně nic jiného nečekala, než že to zvládnu, ale bude to bolet. Hlavně ať to zvládnu v limitu - byla moje mantra. Limit byl poněkud přísný a vylučoval účast turistů, jak tomu bývá na některých horských ultra. Startovala jsem tedy na chvostu a tam taky do konce závodu zůstala.

Drzá nebo pitomá? :)

Výšlap z Ramzové na Šerák by dal zabrat, i kdybych měla sebevíc natrénováno. Když jsem konečně na Šeráku přešla do běhu, klepaly se mi nožičky a bylo jasný, že seběhy budou o hubu :) Ta první  přišla poměrně brzy, už někde v první čtvrtině tratě. To když se otevřel výhled a já se kochala ... Odneslo to rozseknutý koleno. Dost krvácelo, chvíli jsem to za běhu utírala, ale to byla moc velká zdržovačka, tak jsem nechala krev téct, aspoň se vyplavily nečistoty :)

Výhled, který mi otevřel koleno :)

Další komplikace přišla na dřevěných povalových chodnících. Nejde je oběhnout, ale přeběh přes ně, mi způsoboval křeče v chodidlech. Co chvíli se mi zkroutily prsty, nebo sval pod klenbou, div že jsem nespadla. Vylovila jsem nějaké tablety, ale asi už bylo pozdě, protože každý chodník to bylo stejné - na konci stála fronta turistů, čekajících až dokončím svoje útrpné představení alá Žofré.
Na Švýcárně jsem doběhla Janu, která měla už taky dnes s pádem zkušenost, což bylo vidět na její pravé lícní kosti.
Jestli něco nemám v Jeseníkách ráda, tak je to monstrum Praděd. Tentokrát mě ale kupodivu trochu nakopl, protože to bylo místo, kde jedni vybíhali nahoru a druzí už sbíhali dolů a mávali si a povzbuzovali se a to leckomu hned ulehčí úděl :)
Zdolání Pradědu - nejvyššího bodu - byl zlom, alespoň u mě v hlavě. Teď už to výš nepůjde. Ani nevím jak, ale stojím na Vysoké holi a opět se kochám, tentokrát jsem se na to ale zastavila.

tak .. a teď už to bude "jen" z kopce

Teď už to bude jen z kopce a já možná doženu ztráty. Ale chyba lávky. Jen co jsem se trochu rozběhla, jako by mi někdo bodl nůž pod pravé žebro. Musela jsem přejít do chůze, aby to přešlo. Rozběhnu se a zase. Zkouším rozdýchávat, všelijak se kroutím, ale nic. Indiánským během se tedy sunu přes nekonečné pláně až ke Ztraceným skálám. Tady už ztrácím veškeré ovládání svého těla. Nějak se posouvám dolů po kamenech, nohy totálně vyčerpané. Už ani nevím, co bolelo víc, jestli nohy, kyčle, plosky, břicho .. je mi to jedno, už to chci mít za sebou. Kousek před cílem mě předbíhá Jana, která sice 3x spadla, ale běží kolem mě jako laňka kolem slona, jako kdyby zrovna vyběhla. Kde se to v ní bere :) No ... nakonec jsem se i já, se svými bolístkami, dobelhala do cíle. Ten závěrečný potlesk diváků, jsem si ale vůbec nezasloužila.

zleva: rozbité koleno; olejový zábal na namožená stehna; něco špína, něco černota, která ještě dlouho bude zdobit mé nehtíky

Co dodat? Jen to, že si tento zážitek zasloužím. K maratonu se má vzhlížet, ne jej absolvovat sprostě, tedy bez přípravy.