S dobrým oddílem v Opavě

V sobotu jsem se vydala na společensko-bežeckou návštěvu do Opavy. Jana organizovala, Tina pozvala, trasa měřila ... 76km! Samozřejmě to je momentálně nad moje síly, takže jsem uvítala, že Tina se může připojit až ve dvě odpoledne. Do té doby ale nezahálela! Když jsem přijela, po domě to vonělo. Domácí hovězí vývar, muffinky sladké, rohlíčky slané, čaj, jeřabinová šťáva ... to vše vezli Ludvík s Orinkem spolu s námi na smluvené místo, kam ve dvě hodiny dorazila skupinka pěti běžců. Ti už měli v té době v nohách 47 km. Navíc tou kopcovitější částí.

Orinek (pes) všechno kontroloval :)

Když jsme se rozběhli, Orinek se rozhodl to zkusit s námi. Držel se nás zuby nehty, chvíli dokonce skupinku vedl, ale pak byl nemilosrdně páníčkem donucen skrečovat. A tak nás alespoň chvíli sledoval z doprovodného vozidla, než jsme se mu ztratili v lese.

pronásledovaní Orinkem

Snažila jsem se krotit v sobě tu natěšenost a nezrychlovat tempo. Ale o to víc mi to mluvilo. Doufám, že jsem tím ostatním nelezla na nervy :D Ale tak chápete ... některé z nich jsem měla pouze "přečtené" a tak bylo potřeba spoustu věcí osobně probrat. Nevím kolik kilometrů uteklo, ale už jsme se loučili s první dvojicí a pokračovali dál v pěti. Probíhali jsme vesničkami, dostávalo se mi výkladu zeměpisného i dějepisného. Je to bezva, proběhnout se daleko od domova, v úplně jiném kraji a nemuset přitom zrovna závodit. I když bylo pošmourno mapovala jsem krajinu a vstřebávala každý kilometr.
V Kravařích se od nás odpojil další člen, co už dlouho mlčel a postupně mu docházely síly. S Tinou jsme se rozhodly doprovodit Janu a Jiříka do Opavy. V tu dobu už měli oba odběhnuto bezmála 70 km. Dělaly jsme nemístné vtípky, jako že teď zase oni doprovodí nás, ale teď už na nich byla vidět únava. Konečně, už jsem si začínala myslet, že to ani nejsou lidi :)

Tina, já, Jana, Jiřík (Tino, měla by sis dát přezdívku na "j")

Když jsme se loučili, začalo kapat a taky už se stmívalo, tak jsme se s Tinou pořádně obuly do posledních 10km. Respektive jsem si to myslela, ale Garmin ukazuje celou trasu konstantní tempo. Asi jsme moc kecaly a tak mě mátl ten věčně docházející dech ;-) Každopádně doběhly jsme za tmy a dělalo to rovných 32,23 km :) Běh to byl výborný, ale co následovalo pak, to bylo snad ještě výbornější ... saunička, po sauničce dobroty a vínečko.

raději black and white, protože jsme byly červený jak prasátka :)))

 Chtěla bych moc poděkovat Tině za luxusní péči, Janě, že takovou akci zorganizovala, Jiříkovi, že se mnou hovořil a všem ostatním z dobrýho oddílu za skvělou společnost. Jste dobří a ráda se s váma zase někdy uvidím! Třeba v Brně na masakru ;-)

Běhání s prkýnky

Než jsme jeli do Jizerek, mnozí varovali, že si běžky ani nemáme brát. Brala jsem to trochu s rezervou. My z jižní Moravy, nejsme co se týká sněhu, zpovykaní ;-) Když jsme se ale blížili do Rudolfova, po sněhu opravdu ani památky. Naději ve mně vykřesal až děda, který sbíhal z lesa s běžkami v ruce. Utíkal na autobus, ale ještě mi stačil odpovědět, že nahoře snad pro nás ještě něco bílého zbylo.
A tak se stalo, že jsme si užili 3 krásné výlety na prkýnkách.

Místy se muselo trochu přenášet, ale kam spěchat že? Aspoň byl čas se kochat. A nacházet nové cesty. Třeba jednou jsme si to namířili na turistickou místo běžeckou trasu, která vedla naneštěstí z kopce. Na zmrzlém rozdupaném sněhu nešlo brzdit a tak turisté museli odskakovat do lesa, když se dolů řítila neřízená střela v podobě Davida, který si prostě ty lyže nesundá, ani kdyby se měl zabít.
Nebo jsme kolem bedřichovské přehrady natrefili opět turistickou, tentokrát po dřevěném chodníčku. I na tom jsou Brňáci schopni jezdit! Vzhledem k tomu, že chodníček byl namrzlý a mírně z kopce a nedalo se na něm plužit kvůli krajnicím, někteří často líbali zem. A zrovna tady jsme potkali běžce. Pěkně si to cupital a nechci ani vědět, co se mu honilo hlavou, když viděl na chodníčku čtyři běžkaře. Na pozdrav v údivu nebo úleku ani nezareagoval.

Když to shrnu, naběháno nula nula nic, naběžkováno krásných 70 km prokládaných vycházkami a kupodivu jen pár modřin :)

Ti kamarádi ....

Člověk si myslí, jak si ten život řídí sám a chyba lávky. Náhle zjistí, že ho řídí kamarádi :) To si plánuji pomalý běh z práce domů (mám to bohužel jen 2 kilometry, ale většinou to natáhnu na 8) a v šatně potkám kolegu, jak si nese tenisky. Vybíháme spolu a cestou potkáváme dalšího kámoše. Je z toho - pro mě - sedm kilometrů sprintu. A k tomu poslouchám (oni to kluci určitě nemyslí špatně), jak je to fajn, když si občas takto pomalu vyklušou. No já si to pomalu vyklusávala dalších 8 km, až se odpojili ...

Nebo se chystám oběhnout po práci placaté letiště, ale kamarád, co se připojil, mě vytáhne na Baba Hill (to je náš místní kopec Baba). Trochu se to protáhlo a dolů sbíháme už totálně za tmy, s tunou bahna na botách.

Nebo tento týden vyhlášená celoroční soutěž na Báječných ženách v běhu ... utvořte čtyřčlenné týmy a sbírejte body za kilometry na závodech. Myšlenka pěkná, zvláště když  se v týmu mají potkat holky, co se neznají a bydlí každá v jiném městě. Ale co tam budu platná, se svým plánovaným jedním závodem za čtvrt roku :) Takže už se dívám po krátkých závodech, měním plány, abych holky nenechala ve štychu.

s Tinou

Korunu tomuto trendu nasadila Tina, která se dostala po dlouhé době do Brna. Tato příležitost se nedala promarnit a tak jsem sobotní ráno oželela válení se v posteli a spěchala na ranní výběh do obory. Je legrační, že existují lidé, se kterými se nevidíte půl roku a přesto dokážete navázat nit rozhovoru tak, jako kdybyste se viděli naposledy včera. A Martina je jednou z nich. Jenže Martina je i pěkný "hecař". Vím, že jejich skvělý oddíl plánuje na 22.2. dlouhý výběh, ale přece jen to mám do Opavy daleko. Jenže mě ukecala :) Takže za dva týdny se vypravím vláčkem do ladovské Ostravy. A pak běhejte podle nějakého plánu!

Na druhou stranu ... díky všem kamarádům!!! Bez nich to běhání nebylo ono. Řídíte mi to moc pěkně! :)

Geovýběh

Geocachingem se bavíme už docela dlouho. Žádná mánie, spíš příjemné zpestření procházek. Nevím, jak to začalo, ale najednou se v posledních týdnech předháníme s partou přátel, kdo najde víc kešek (kdo neví o co jde --> geocaching.com)

A tak kamarád, jen co uspí dcerku, místo sezení u počítače, vyráží na noční lov. A my, jsme pro kešky a indície začali běhat. Nikdy předtím nás to nenapadlo. Přece jen to hledání člověka trochu zbrzdí a vyhodí z rytmu. Nicméně, jak se ukázalo, není to vůbec špatné zpestření tréninku. Najednou se dozvídám spoustu zajímavostí o místech, kudy běžně pobíhám. Například hromádka šutrů, přes kterou pravidelně klopýtám na jedné lesní cestě, jsou vlastně základy lestní chaty, která tu ještě před několika lety stála. Nebo jsem kousek zase od jiné cesty, objevila čistou studánku, kterou určitě v létě využiju. A tak bych mohla pokračovat.
Dnes se ale k běžeckému tréninku přidal další rozměr. Kdo keškuje, ví, že někdy je potřeba zjistit indície, než se dojde k finální krabce. To se pak hledají různé pomníčky, vývěsní štítky, sčítají se lampy nebo okna kostelů, aby se vyluštila finální souřadnice. Dnes jsme měli v plánu oběhnout šest takových míst, které jsem si chtěla vyfotit a pak v teple domova v klidu luštit. Jenže se mi vybil foťák. No přece nepoběžíme domů s prázdnou. A tak se k běžeckému tréninku přidal trénink na Alzheimra.

Rozdělili jsme si s D. kdo si bude co pamatovat. Já texty, on čísla. Pořád jsem si je opakovala a přidávala další a další. Byl z toho nesouvislý, téměř nezapamatovatelný text. Ale bylo potřeba, tuto informaci přenést domů. Úplně jsme spolu přestali mluvit a jak jsme se blížili, tak jsme tak zvyšovali tempo, že u domu už jsme skoro sprintovali. A ta úleva .... ta úleva, když jsem to pak doma, hned v předsíni, napsala na papír ...
Takže vyluštěno, zítra poběžíme krabky posbírat. Nejspíš se zase dostaneme na místa, která jsou na dosah a přesto pro nás neznámá. Jako třeba tato zapomenutá pamětní deska...

S Jobsem v hlavě

Fascinoval mě pán, co uběhl maraton a přitom upletl několik metrů dlouhou šálu. Netuším, jestli u toho ještě poslouchal muziku, ale tomu říkám panečku time management :) Já zatím stíhám u běhání jen číst. Má to ale jeden háček. Když se začtu, přestávám vnímat okolí. Není to jako u poslouchání muziky. Při té často vypnu mozek a nechávám se unášet rytmem. U knih nelze nevnímat. Nebo ano, ale to potom příliš nesvědčí o kvalitě čtiva. A tak se mi stalo, že jsem se zaposlouchala do Jobse a v klidu si běžela na křižovatce na červenou. A dost. Od té doby chodím s Jobsem na dráhu. Běháme spolu do zblbnutí dokola a nic mi nehrozí. Leda tak pozdní příchod domů :)

nikým nerušené stopy

Tuhle se mi vybila v mp3 baterka a tak jsem měla čas popřemýšlet nad paralelami, které na mě z knih vyskakují. To je mimochodem jedna z mála nevýhod audioknih, že nelze odložit text a přenést se do vlastních myšlenek ... aniž by člověk sundával rukavice a šmátral v kapsičce po tlačítku "pause". Myslela jsem na to, jak člověka ovlivní místo, kde žije. Bůhví, kde by byl Jobs, kdyby se jeho rodiče nestěhovali z místa na místo a on tak nepotkával ty správné lidi. Myslela jsem na to, jak nás každé nové prostředí utváří a jaký má na nás vliv a jak jsme my, nestěhovaví, o tato poznání ochuzeni. Mám za to, že to nemusí být ani stěhování desítky kilometrů daleko. Někdy se stačí přiblížit k lesu. Běhala bych, kdybych zůstala bydlet v centru města? Překonala bych pohledy těch navoněných v dress codu, na upachtěnou v elasťáčcích nebo se raději skryla do klimatizovaných fitcenter? A tak když mi psala kamarádka, co se zanedlouho stěhuje o pár kilometrů dál z města, že se jí vůbec nechce, napsala jsem jí: nezoufej, třeba tě čeká nový život :)

* dnes se mi rozbila mp3, tak bude Jobs chvíli u ledu
** dnes večer mi spadl iPhone do polévky ... husté, z cizrny ... pěkně se za ním za mého šoku zavřela hladinka ...  paralely zde nehledejte ... to je jen moje nešikovnost :)

Co příští rok?

Ježíšek se nejspíš domnívá, že oblečků a botek mám už dost, teorii zvládám dobře a tak se mi výběrem dárku pokusil naznačit, že teď jsou na řadě nějaké ty výkony. Kniha maratonů .... tak že bych se příští rok bavila maratonskou turistikou?

Dlouhé horské závody miluju, ale bohužel mé srdce je jiného názoru a tak je to vždy souboj s tepovkou a tím, co smím a co už ne. A protože se moc krotit neumím, je to pak nejvíce souboj s vlastním svědomím. Otevírám knihu ... co se týká Evropy, kromě Jungfrau, jsou tu hlavně města ... Berlín, Kodaň, Benátky, Řím ... nezní mi to špatně :) A jde se vybírat. Plánování sezony mě sice baví, ale bohužel to nedělám moc dobře. Vždy si s nadšením zapisuji závody tak, abych je měla rovnoměrně rozložené během celé sezony, přitom podle Garmina je už několikátý rok evidentní, že plánovat náročný závod třeba na letní prázdniny, je v mém případě blbost (viz letošní YES!enický maraton). Stačí se podívat na naběhané kilometry po měsících.

Když už jsem u těch naběhaných kilometrů ... součet bezmála 1400 km za letošek není nic moc, 3 závody za rok, to je katastrofa, ale z počtu aktivit mám radost. Pracující máma 205x vytáhla paty z baráku, aby udělala něco pro své tělo a tím i duši. Toho se budu v příštím roce chtít držet. Na počtu odběhnutých maratonů vlastně nezáleží. Hlavní je, že vůbec MOHU vyběhnout ... a že CHCI vyběhnout co nejčastěji.

Báječné běžkařské soustředěníčko

Jsem ostuda. Dlouho jsem sem nic nenapsala. Což ale neznamená, že jsem neběhala :) Jsou v životě období, kdy se svět smrskne do pár základních činností ... v případě mého podzimu práce, rodina, práce, rodina, běh. Nezbyl čas psát blog a taky jsem momentálně úplně mimo ostatního dění. A tak to byla moje běžecká kamarádka Monika, která mě upozornila na běžkařské soustředění, které organizuje skupina Báječných žen v běhu.

Brňandy - jak nám říkaly Pražačky :)

 Jizerky jsou z Brna daleko, ale ještě jsem tam nebyla. Loni jsem taky běžky trochu flákala a navíc jsem zatoužila vidět se se spřízněnými dušičkami a tak bylo rozhodnuto. Do Bedřichova jsme z Brna nakonec jely 4 a od začátku jsme byly bezva partička :) Setkání s ostatníma holkama na Lesní chatě bylo moc prima a hned v pátek večer nás čekala přednáška o mazání. Já jsem loni koupila šupinatý lyže, takže se mě mazání moc netýkalo a byla jsem ráda, že jsem ušetřena této alchymie :) Ovšem tak jak holky, když viděly klistr prohlásily, že do toho teda nejdou, tak ráno na něj ve ski centru stála fronta. Při proslovu našeho instruktora, kterého jsme si objednaly, pak většina šoupala nožičkama, aby se jim pod patou nelepily boule sněhu. Já jsem mohla v klidu stát. To je ale asi tak poslední chvála na mé lyže. Stála jsem totiž pak už po zbytek soustředění. Sice jsem nebyla upatlaná od vosků, ale každý pohyb vpřed stál spoustu úsilí v podobě překonání odporu šupin. Lyže sice do kopce nepodkluzovaly, na druhou stanu mi nedovolily užít si jízdu z kopce a po rovině to byla pěkná dřina. Zato jsem vynikala v hlučnosti. Nevím, zda jste někdy slyšely, jak šupiny při jízdě "šustí", ale moje jízda byla nepřeslechnutelná. Podle instruktora byly moje lyže dobré tak leda na plašení medvědů.  Taky mě z toho randálu po pár hodinách bolela hlava. Tatam byla tichost lesa ... Ale abych nepovídala jen o svých lyžích ... Dopolední výcvik mi trochu připomínal blbnutí na lyžáku v 7. třídě. Jízda po jedné lyži z kopce, jízda bez hůlek a na závěr za trest soupaž do kopce. Sladkou odměnou byl pak oběd v Prezidentské chatě.
Odpoledne jsme pak ještě objeli okruh okolo přehrady a zpátky v Bedřichově mi Garmin ukazoval bez pár metrů 30km. Na to, abych ještě vykroužila těch posledních pár metrů, jako to dělávám při běhu, už jsem neměla morál. Ale byla to nádherná projížďka a ačkoliv jsem si myslela, že jsem unavená tak akorát, po večeři jsem totálně vytuhla a ani se nezúčastnila chystaného retro večírku :(

V neděli než jsme se dostali z chalupy (musím psát měkké "i" protože s námi byl celé soustředění král Miroslav, který na nás dohlížel) bylo 10 hodin a tak když jsme se rozdělovali do skupin, daly jsme my z Brna přednost kratšímu okruhu, abychom stihly za světla odjet. Nakonec nás na okruh vyjelo sedm a byl to krásný a pohodový výlet. Moc jsme si to užívaly a 17 km uteklo jako nic. Sluníčko sice nevysvitlo, ale počasí nám vyšlo pěkně a my se ve tři odpoledne, už převlečené a po obědě, vydaly na dlouhou cestu domů.

Byla to výborná akce a jsem strašně ráda, že jsem na ni jela, protože bych se jednak nesetkala s tolika báječnými ženami a druhak bych se do těchto končin nedostala. Na víkendové běžkování je to z Brna daleko, na sjezdovky to tu není a v létě bych zase nepoznala  místní běžkařskou atmosféru. Chtěla bych moc poděkovat všem, kdo se zapojili do organizace a doufám, že se s mnohými Bájenkami (a Mirkem) někde po republice zase potkáme.