Včera, dnes a zítra :)

Den před koncem roku a já vyčítám svoje Garminy. No a kdy, když ne dnes, se podívat na celkový počet naběhaných kilometrů za tento rok ... údaj, kterému se moje oko poslední půlrok vyhýbá. A je to tu. 988km. Poslední letošní minicíl je na světě. Dnes si zaběhnu pro tisícovku.

Venku krásně svítí sluníčko, nikde živáčka a mně se hlavou honí myšlenky na uplynulý běžecký rok. Začal krásně - vybrali mě do PIM Women´s Challenge. Hned na to jsem absolvovala zimní závod 24hodin na Lysé hoře (LH24), ze kterého mi na stěně visí dokonce medaile. Pak jsem si zlepšila osobáky na všech tratích - Kbelská desítka 47:37, Pražský půlmaraton 1:44:34, Pražský maraton 3:43:58. Pak ale náhlá ztráta tatínka, která mě vyřadila na 3 měsíce ze života. Podzimní závody mi už nevyšly. V listopadu diagnóza srdečního problému. Konec závodění a zároveň začátek nové životní i běžecké etapy.

A co si přát a plánovat v novém roce? ... nějaké ty cíle už v hlavě mám. Ale jak nás školili, cíl musí být SMART. Snad to v mém případě platí:
S - specific - specifický - chci běhat a přežít :) Tudíž si budu hlídat tep pod 150, jak mám z kardiologie nařízeno. Vůbec mi nebude trapné přejít občas do chůze! Při společných výbězích se nebudu stydět říct si o zpomalení. Nebudu se předvádět a předbíhat do kopce víkendové cyklisty.
M - measurable - měřitelný - chci mít za rok touto dobou takovou fyzičku, že se budu moci přihlásit na nějaký ten běžecký podnik v roce příštím. Třeba absolvovat maraton v povolené tepové zóně v časové limitu.
A - achievable - dosažitelný - když budu pracovat na obecné vytrvalosti v kombinaci s všeobecnou fyzičkou, mělo by to být i přes nějaký ten handicap dosažitelné. To znamená běhat dlouhé pomalé výběhy a rozmělnit běh i do jiných sportů. Naučit se úsporný běžecký styl.
R - relevant - relevantní - ano, už mi jde jen o tu účast :)
T - time-bound - časově ohraničený - rok

Tak,  a je to venku. Ano, nedám si pokoj. Ano, a mám to zapotřebí :)

Propršený závod

Loni jsme byli na tomto závodě  moc spokojeni. Domácí atmosféra, v cíli gulášek s pěti, a na památku triko přímo potištěné startovním číslem. Letos se běží ve směru Hodonín - Skalica a má být špatné počasí. Hned po příjezdu do Skalice nás taky profukuje ledový vítr. David, Vlado a Peter nasedají do autobusu, který sváží závodníky na start. Já mezi nimi letos bohužel nejsem, ale budu fotograf a podpůrný tým v jedné osobě. Po tom co kluci odjeli, mám 2.5 hodiny volno, než se tu objeví první závodníci.

Várnice plná svařáčku čeká na první závodníky

Procházím se po Skalici, ale za chvíli se do mě dává zima a zbaběle mizím v hlubinách nákupního centra. Venku mezitím začalo pršet. Kdybych byla na startu, tak mi to snad vadí míň, než teď, když chci fotit. A taky to s fotkama dopadlo špatně. Nevím, proč mě nenapadlo vzít si clonu. Jak jsem pořád šmudlala sklo objektivu, tak je ostrá snad každá desátá. Navíc mě neuvěřitelně zábly prsty.

Peter s radostí vbíhá do cíle :)

Naštěstí radost kluků v cíli mě zahřála :) A svařáček ještě víc :)

Teď už je to legrace :)

Kluci si pak dali ještě lokše s pečienkou. Kdybych věděla, že pečien jsou to játra, tak si dám taky, ale myslela jsem, že je to pečeně :) Nikdy jsem totiž neviděla bramborové placky s játry, tak mě to ani nenapadlo :)

Cestou zpět do Brna nás ještě jeden běžec požádal o svezení do Hodonína. Příjemně jsme povykládali. Pán byl nakonec organizátor běžecký závodů ve Zlíně, tak jsem slíbili, že na nějaký určitě přijedeme.

Dnes jsme sice děsně promrzli, v cíli byla místo guláše studená bageta a čísla na triku tentokrát nebyla vytištěná, ale atmosféra zůstala lidová a to je ta hlavní vzpomínka, která v člověku po závodě zůstane.

První běžkování

Včera, při pohledu z okna, mě ovládla jediná myšlenka. Musím se dostat na běžky. A to rychle, než to zase roztaje. V posledních dvou letech je v Brně se sněhem potíž a to jsem si předloni koupila novou výbavičku :) Rychle jsem popřesouvala dnešní meetingy na odpoledne, nechala si schválit půl dne dovolené a těšila se na běžkování jak malé děcko na Ježíška. Večer mi dalo trochu práce zkompletovat vybavení, protože novou výbavičku nemám jen já, ale i David a starší dcera a ještě jsem si na ni nezvykla. SNS k SNS a NNN k NNN. S překvapením jsem zjistila, že (asi) na mých botách jsou ještě cedulky.

Ráno jsem vyprovodila mladší dítko do školy a mazala s nenamazanýma běžkama na nejbližší pole. Mám totiž model Nordic Cruising, který má pod patou vlnovky, takže netřeba mazat. Jede stejně pomalu do kopce jako z kopce. Ale alespoň nepodkluzuje :)
Pohled na zasněžené pole mi samovolně vyvolal na tváři úsměv. A první odpichy to jen umocnily. Jako blbec jsem se usmívala asi kilometr, než přišel první kopec a trochu ustoupila ta počáteční euforie.

Stopu přede mnou vysoustružily dvě osůbky (moje mamka s tchýňkou), ale protože se bojí sebemenší rychlosti, brzy jsem se oddělila a začala si vyjíždět okruh "na míru". Fascinovaně jsem hleděla na svoje lyže, které vlastně nebyly cestou z kopce vůbec vidět, jak projížděly hlubokým prašanem. Bylo to legrační, jak jsem tak jela ze svahu na neviditelných lyžích. Tak mě to bavilo, že jsem nakonec žádnou pořádnou stopu nevyjela, protože jsem z kopce jezdila pořád "po novým" a kochala se jízdou v prašanu.

Až jsem se nabažila počáteční radosti, začala jsem zkoušet správnou techniku, kterou jsem večer před usnutím studovala na you tube. Nebylo to jednoduchý. Respektive šlo to, ale jen když jsem jela mírně z kopce.
Dvě hoďky mi stačily na vyblbnutí a zítra budu pokračovat. Doma jsem si dala teplou sprchu a gulášek a víc než do práce, mě to táhlo do postele na šlofíka.

Pořád je co objevovat

Posledních 14 dní jsem se pozorovala při různých sportech. Respektive pozorovala jsem svůj tep. Sebe pozorovat nemusím :) Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jaký mám asi tep při posilování, při plavání, při bruslení. Ale teď, když  se musím hlídat, tak si beru hrudní pás na všechny aktivity, abych si ujasnila, v čem mohu v klidu pokračovat a co je pro mě už velká zátěž. Možná ze sebe dělám zbytečně pacienta, ale chci mít jasno :)

horské štíty tepovky při bruslení

Nejideálněji se jeví plavání. Plavu tak pomalu, že se mi tep sotva zvedne. Na rychlejší plavání totiž nemám techniku, takže když se snažím, aby to trochu vypadalo, tak je z toho pro mě ideální aerobní aktivita.

Běhání je maličko horší. Ale dá se kombinovat s chůzí. Tuhle se mnou vyběhnul David a po chvíli jsem si připadala jak kdysi s naším psem (promiň Davi). Ten taky vždycky někam odběhl, na chvíli mi zmizel z očí, aby se pak z vyplazeným jazykem vrátil. David se sice nevrací s vyplazeným jazykem, ale zatím co já mám jen příjemně prokrvenou tvář, on je rudej jak rak. Aby taky ne. Já měla nakonec na hodinkách 8 a on za stejnou dobu 11 kilometrů :)

Taky jsem zkusila běhání na páse. Tempo je tam stabilní, člověk lehce udrží tep pod kontrolou. Zatím mých povolených 150 tepů stačí na rychlost 8,5 km/hod. Ale je to taková loudačka ... jestli se to o pásu dá říct.
Posilování je z hlediska tepu v pohodě. Tam se dostanu stěží přes 100. Zato tělíčko už odvyklo makat na strojích. Loni touto dobou jsem v přípravě na LH24 dávala třeba na nohy 3x50 a teď sotva utáhnu ve stejné zátěži 3x15. S tím musím něco udělat.

Rychlá chůze. Zdá se pro mě ideální, ale protože když už jdu ven, tak mizím někde v kopcích, tak abych udržela tep, musím tempo pořád přizpůsobovat a to mě nebaví.

Co mě ale šokovalo, bylo dnešní bruslení. I když vím, co je to za dřinu (jako malá jsem necelé 2 roky krasobruslila), nikdy bych neřekla, že mi tak rozhodí tepovku. Kroužení po stadionu v pohodě, ale jakmile zaberu a rozjedu se rychle, okamžitě mi letí tep až ke 190. Za strašně krátkou dobu. Poprvé jsem myslela, že mám nějak špatně nasazený pás, ale toto číslo se mi ukázalo ještě několikrát. Musím říct, že jsem z toho hodně smutná. Bruslit pomalu mě nebaví. Mimochodem .. už jste viděli, jak vypadá 12,86 km odbruslených na stadionu na výpise z GPS?

Když tak o tom přemýšlím, mám ráda dynamiku a potřebuji rychlost, aby mě sport uspokojoval. Běh, i když je pomalý, dá se vystřídat s rychlou chůzí. Ale bruslení s ničím nevystřídám. Uvidím, jak na tom budu v létě s kolečkovým bruslením. Tam mám přece jen z rychlosti respekt. Komplikovaná zlomenina zápěstí, mě z blbinek na bruslích docela vyléčila. A co lyže? Jak na tom budu s tepem na sjezdovce. Doufám, že aspoň tam si rychlost ještě užiju. Běžky, to bude asi stejná kategorie jako běh. A kolo ... to nedovedu odhadnout. Už si ani nepamatuji, kdy jsem na něm seděla naposled.

Jak vidno, pořád se mám na co těšit, pořád mě má co překvapit, pořád se mám co učit, čemu se přizpůsobovat, co objevovat. A to mě na tom životě baví.

Však ono se to poddá

Minulou neděli jsem ze skříně vyštrachala svoje totálně vybitý Garminy. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem je měla naposledy. A hrudní pás? Tak ten ve skříni zahálel ještě dýl. Tak pojď kamaráde, teď budeme prý nerozlučná dvojka. Ze skříně na mě kouká spousta sportovního materiálu. Nemůžu se dočkat, až ho budu zase používat. Dnes mám v plánu vyzkoušet, co to pro mě znamená, držet se tempa do 150 tepů. Respektive co to bude za pohyb.
Kousek jsem šla, pak první přechod do klusu a už jsem přes 150. Zmírnila jsem na rychlost podobnou rychlé chůzi a tepovka se pomalu snížila na 140. Nedá mi to a na hodinky koukám každou půl minutu. Najednou jsem zjistila, že už nemusím klusat tak pomalu. Teď už je to docela jogging. Tak to by šlo :) Než přišel malý kopeček. Tam mi tepovka okamžitě vylítla zase nahoru. Ale o co jde ... přešla jsem chvíli do chůze a tak se mi to podařilo udržet tep na uzdě. Na lesní cestě to bylo fajn, ale nejhorší byla dlouhá asfaltová rovinka. Nejraději bych se pořádně rozběhla, ale místo toho se ploužím jak šnek. Levou ruku s hodinkama stále před očima. Potřebovala bych na ně nějaký udělátko, abych si za chvíli nevykroutila krk. Domů jsem se vrátila za necelou hodinu. Mých šest kilometrů mi trvalo rekordních 53:27. Průměr 8:26/km, ale co je nejdůležitější, průměr tepovky 148. Vydržela jsem to! Zítra jdu zas. Však ono se to poddá.

V pondělí jsme vymyslela jiný okruh. Trochu členitější. Z kopce budu mít přece jen tepovku nižší a možná se budu moct normálně rozběhnout. Taky jsem si dala první kilometr jen rychlou chůzí. A byla to výborná kombinace. Po rovince klus, do kopce rychlejší chůze a z kopce ... z kopce můžu normálně běžet. Páni jak já si to užívala se normálně rozběhnout! Neběhají se nějaký závody z kopce? A už to mám zase v hlavě ... závody ... kdy se mi to podaří z toho mozku vytěsnit ... Pondělní okruh 6,6 km mám za 53:11. Průměrná rychlost 7:49/km a tepovka ... tramtaradá ... průměr 140. Asi bych to neměla všechno takto počítat a fakt běhat jen tak, ale když já ty čísilka a tabulky miluju :)

Ve středu jsem si byla zaplavat, tam nic nepočítám. Respektive ano. Čas strávený v bazénu je ovlivněn tím, kdy dostanu první křeč. Trpím od dětství křečemi v chodidlech. Snad za to může krasobruslení, kde nám trenéři seděli na špičkách tak dlouho, než nás chytla křeč. Někdy se mi zkroutí ploska, někdy prsty, každopádně jakmile to přijde, tak musím z bazénu. Několikrát jsem zkusila chvíli přestat, protahovat, ale pak propnu špičku a začne to zas. A plavat s flexama ... už tak se snažím ze stylu žába přeučit na styl prsa.
Ve čtvrtek mi začala rýma. Ozvala se asi po třech letech. Že by se mnou ten náhlý sport tak zacvičil? To mě jenom utvrzuje v tom, že opravdu nemůžu naříkat nad rozlitým mlíkem, ale musím začít něco pořádně dělat.

B7 u počítače

Letošní Beskydskou sedmičku - závod, na který jsem se strašně těšila - jsem minulý týden vzdala. Ne tak kvůli obavě z netrénovanosti, té tam snad ještě někde hluboko ve mě trocha je, ale proto, že mi tuto středu trhali osmičku. Zákrok nikterak banální, došlo na řezání a antibiotika a když jsem ve čtvrtek nebyla schopna vydržet bez analgetik, rozhodla jsem se svoji registraci nabídnout přes inzerát. Docela náhodou se našel vhodný náhradník a mně se ohromě ulevilo, že David nebude muset závod kvůli mně taky oželet.

Další triko do série za letošní rok bohužel nepřibyde :-(

Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou se stupňoval absťák. Začala jsem hltat informace o závodě, jako kdybych na něj měla skutečně jet. Projížděla jsem startovní listinu a za jmény si představovala konkrétní tváře, se kterými se letos nepozdravím. Po zjištění, že průběžné výsledky budu moct sledovat online, už mi nic nezabránilo přilepit se k počítači popřípadě mobilu a všechno to dění monitorovat. Vyslechla jsem si spoustu poznámek o maniakovi, závislákovi a podobně, ale byl to prostě můj způsob, jak se vyrovnat s tím, že TAM nejsem.
Všem svým kamarádům, kteří do tohoto závodu nastoupili a především všem, kteří došli až do cíle, strašně gratuluji a smekám před výkonem. Závod je to hodně tvrdý, ale ten pocit v cíli pak stojí za to. Můj absťák právě po tomto úžasném pocitu, začíná být neovladatelný. A tak mě napadá ... už Libor vyhlásil druhý ročník LH24? ;-)

Jak to nešlo

Je to skoro dva měsíce, co jsem sem nic nenapsala. Je to skoro dva měsíce, co mě na dovolené daleko na jihu Itálie zastihla smutná zpráva, že mi umřel tatínek. Vyřizování pohřbu po telefonu, rychlý návrat domů, nemusím to asi víc rozepisovat…. Nicméně všechno to smutno kolem mi sebralo jakoukoliv energii vyběhnout. V kolika článcích jsem psala, jak je běh nejlepším lékem na všechny smutky světa a nakonec jsem svým slovům nedostála. Nešlo to. Nejvíc mě ale zaráželo, že mi běh nechybí. Jindy bych si neuměla tento stav vůbec představit. Tělo se odpočinku vůbec nebránilo. 

Podařilo se mi za tu dobu  co běhám, pár lidí k běhu taky přivést. A jeden takový človíček za mnou před čtrnácti dny přišel s tím, jestli bych se s ním nešla proběhnout. Skoro se styděl mi říct, že měsíc neběhal. A jak jsem se styděla já … 

A tak jsme druhé ráno vyběhli. Já raději bez hodinek, aby mě ta čísla zbytečně nestresovala. Před námi byl okruh 9 kilometrů a na prvním kopečku jsem nevěřila, že to celé uběhnu. Naštěstí můj parťák nikam nehnal, takže se nám to nakonec oběma podařilo. Odpoledne jsem se cítila jak maratonu. Akorát ta euforie tam nějak chyběla. Ba co, nedostavil se ani příliv endorfinů.

Za 3 dny jsem to zkusila znovu. Na mé staré známé trase, s Davidem, krátce po dešti. Vzduch byl čistý, ale mně se stejně moc dobře nedýchalo. Naštěstí asi po pěti kilometrech jsem chytla druhý dech a začalo mi to konečně trochu jít. Bylo z toho dalších 9 kilometrů a tentokrát i ten dobrý pocit.

Třetí výběh byl tuto středu. V rámci našeho kroužku v práci, který se nám během prázdnin jaksi rozpadl, jsme 3 mohykáni vyběhli na naši známou trasu. Ač s plným nosem (vrcholí mi alergie), běželo se mi o poznání lépe. A stejné to bylo i s pocitem po běhu. Dokonce mě přepadla myšlenka, jak jsem to tak dlouho mohla vydržet.

Nemám před sebou žádný závod. Beskydskou sedmičku jsem musela zabalit. Ne tak kvůli nedostatečné přípravě, ale čeká mě dva dny před závodem chirurgický zákrok v podobě vydlabání osmičky. Mým přáním je teď běhat si jen tak pro sebe a pro zábavu. Tak, jako tomu bylo na začátku.