Včera jsem vyběhla do chumelenice. Původně to mělo být zaběhnutí si do práce pro zapomenutou nabíječku, nakonec to byl nezapomenutelný zimní zážitek.
Venku tak hustě sněžilo, že i pejskaři stáli ve vchodě a venčili své miláčky před barákem. Na chodníku nebyly žádné stopy. Vlastně ani nebylo vidět, kde končí chodník a kde začíná silnice. Nikde nikdo a široká bílá dálnice jen pro mě. Pod nohami mi křupe sníh a po tváři se rozlévá samovolně úsměv. Připadám si trochu jako blázen, ale usmívat se nepřestávám. Proč taky ... je mi dobře. Všechno vypadá čistě a kromě mých kroků nic, než ticho. Velké vločky mě zastudí na tváři, než se rozpustí a v podobě studených kapek mi stékají po tváři. Voda studí a mění se ve zmrzlou krustičku. Mám z toho jakousi úchylnou radost. Myslím, že je ta radost na mém běhu i vidět. Připadám si lehce, jako jedna z vloček. Voda mi zamrzá na řasách, na které se lepí velké vločky. Mám dlouhé bílé řasy, jako mívají ledové královny v pohádkách. Dneska je to venku celé jedna velká pohádka. Škoda, že letos už asi poslední.
Žádné komentáře:
Okomentovat