Pražský půlmaraton s foťákem na krku

Nechce se mi rozebírat pocity, které jsem včera prožívala jako neběžec, sama v nich nemám jasno. Takže alespoň pár fotek, které snad vystihují náladu tohoto krásného závodu.

Velký Carlo

už se to chystá ...

pan liška

krátce po startu

 a řeky plynou dál ...

ten, co to vyhrál

letci

jeden z mých čtrnácti kolegů na trati - Vlado

Mattoni ještě je!

podaná ruka

chaos u občerstvovačky

závodní binec

pastelové toitoiky

není potřeba komentáře

a je to za mnou

můj nejrychlejší kolega Pepa (1:22:05)

Nutno dodat, že jsem do Prahy jela hlavně jako servis, fotograf a platební karta v jednom, abych podpořila naše 3 firemní týmy :) Ale samozřejmě také potkat se s holkama z loňské Women´s Challenge a fandit všem úžasným lidem, kteří se postavili na start. Gratuluji všem, kteří závod dokončili!

"moji" kluci

Klukům patří jedna zvláštní pochvala. Všichni zaběhli pod 2 hodiny plus všichni čtyři z "A" týmu dokonce pod 1:30. Byli jste výborní!!!

Celá galerie zde. Kdyby se snad někdo poznal, napište, pošlu vám fotku bez vodotisku :)

Tahle zima chce morál

Když jsem minulou sobotu běhala s foťákem po Praze téměř 8 hodin v mrazu, zařekla jsem se, že dokud nebude pořádně nad nulou, tak už ven nevylezu. To jsem si myslela, že mluvím tak o dvou, třech dnech. V neděli jsem nevystrčila nos z bytu, ale v pondělí mě už začalo hryzat svědomí. Takhle tu můžu taky čekat pěkně dlouho. Nazula jsem tenisky a jala se běhat schody. Máme jich v domě 84 a když je člověk vyběhne 10x, dá to docela zabrat. Soudě dle barvičky ve tváři, mohla jsem být s tréninkem spokojena.

Když už jsem ale byla u toho indoor tréninku, chtělo to trochu zaposilovat. Nainstalovala jsem si jakousi aplikaci ABS Trainer, protože když chci cvičit doma, tak mně nějak dochází nápady na cviky. Toto měl být pro dnešek můj průvodce. Vybrala jsem si hned první program s krásným názvem Beach Ready. Sice mám jiné ambice a letos se asi ani na beach nepodívám, ale byl to pro začátek ten nejjednodušší program. Raději jsem se pak nedívala, jak vypadají ty pokročilé ... stačilo, když mi pán v telefonu nesmlouvavě odpočítával sklapovačky a twisty, nenechal mi ani pořádně vydechnout a na závěr mě vyzval na další sérii. Naštěstí jsem se nenechala přemluvit. I tak jsem se dva dny nemohla pořádně ani smát.

Schody jsem si v týdnu dala ještě jednou a asi v nich budu pokračovat. Pěkně jsem totiž cítila lýtka, takže to bude fajn příprava pro běh naboso. Nakonec mi ale po pár dnech přece jen chyběl čerstvý vzduch a tak jsem s přemáháním vyběhla. Sice můj zamilovaný Zamilovaný hájek je ještě pod sněhem, ale s předpovědí, kterou dnes vydala ČHMÚ na duben, bych toho moc nenaběhala.

konec března v Zamilovaném hájku

  Holt tahle zima není pro zhýčkaný :)

Jarní očista

Tentokrát to bude o výživě. Už několik let, vždy na jaře, držím nějakou očistnou kúru. Většinou to byly páteční půsty nebo třídenní hladovka, ale zkusila jsem pár týdnů i výživu podle krevní skupiny, dělenou stravu nebo měsíc bez masa. Zkrátka když to není nějaká jednostranná strava, nebo dieta postavená na hlavu (třeba coca-colová!!!) a má nějaké zdravotní opodstatnění, tak ji ráda vyzkouším. Názory se dnes různí, tak proč nevyzkoušet, jak se bude cítit zrovna to moje tělo.

Tento rok mě moje běhací kamarádka navnadila na odkyselení organismu podle bestselleru Mačingové Zhubněte jednou pro vždy. Sama autorka upozorňuje, že to není redukční dieta (dnes prodává knihu už jen název?). Sehnala jsem si knihu a úvodní povídání mě přesvědčilo, že letos to bude toto. Nakoupila jsem hromadu zeleniny a struhadlo dostalo pořádně zabrat. Má se jíst do sytosti, ale jen určité, zásadité potraviny. Snídaně ve formě jablko-mrkev-ořechy-med-rozinky se jí každý den a tak jsem jí udělala jak pro pionýrský tábor. Na oběd vařená brokolice s olivovým olejem, posypaná sýrem. Vybavená krabičkami jsem se odebrala ráno do práce. První den může začít!

Místo své oblíbené ranní kávy (často na lačno) jsem si jen převařila vodu. Pustila jsem se do snídaně a ještě než jsem krabičku dojedla, cítila jsem křeče v břiše. Tak to to účinkuje rychle :) Během dopoledne jsem vypila první litr převařené vody a víc času než u PC, jsem strávila na WC :) K poledni mě začala bolet hlava. Bohužel bolest se tak stupňovala, že svůj první detoxikační den jsem zpečetila dvěma Ibalginy, které jinak vůbec nepolykám. I když jsem neměla hlad, cítila jsem se pod psa. Pomohl mi až dostatečný spánek. Tak to bychom měli. Moje znečištěné, na kávě závislé tělo, asi nepřekonalo nápor toho všeho zdraví, co jsem do něj nacpala.

Ráno jsem dostala od kamarádky zprávu, že kávu si můžu dát. Ale jen se sojovým mlékem. Tak počkat, to mi nějak nehraje. Nemusím být odborník na výživu abych věděla, že káva vedle bílé mouky, masa a alkoholu zakyseluje organismus nejvíce. Koukla jsem na net a vážně. V diskusích si dámy radí, že káva se může. Tak to mi hlava nebere. Stahuji tabulky potravin a koukám, že ani sýr, ani vejce, ani ořechy - potraviny, které se v receptech Mačingové často objevují, nejsou zásadotvorné. Kniha ve mě rázem ztratila důvěru. Otevírám mnohem méně prodejnější titul - Pryč s kyselostí. Jazyk není sice tak lidový, ale na "zakázaném" seznamu je káva, oříšky, vejce a další potraviny, kterými se vylepšují recepty Mačingové ... nechci spekulovat jestli je to kvůli zvýšení oblíbenosti této diety. Každopádně já jsem kávu vyměnila za zelený čaj a vejcem sypat zeleninu nebudu. A cítím se zatím výborně. Mám ale ještě před sebou skoro 4 týdny bez masa, bílé mouky, mléka, alkoholu či kávy a těším se, až budu místo běhu lítat :)

Domů, tou nejdelší cestou

Už 14 dní nemám šalinkartu (rozuměj předplatní jízdenku brněnské hromadné dopravy). Vlastně je docela ostuda, že jsem ji kdy vůbec měla, protože do práce to mám z domu jen 2 kilometry. Budiž mi malou omluvou, že je to stále do mírného kopce a že do práce nosím většinou podpatky a že nechci začínat den zpocená a že v zimě to klouže a že a že a že .... Výmluv má člověk vždycky dost :-)

ráno, které z tramvaje neuvidíte

Teď jsem se ale zařekla, že zkusím žít bez šalinkarty. Obnáší to značnou logistickou přípravu. Potřebovala bych v práci další šatník. Po prvním týdnu jsem si v pátek na odvoz všeho nastřádaného oblečení, bot a kabelek vzala raději auto. Po druhém týdnu jsem zase neměla z domu v čem vyběhnout, protože všechny čtvery tenisky byly v práci. Ale já to vychytám :-)

i toto lze (skoro) ve městě vidět

Zajímavé jsou především cesty z práce. Snažím se to co nejvíc natáhnout a tak čím víc se vzdaluji od domova, tím větší mám radost. Nejvíc, když běžím úplně na opačnou stranu a přemýšlím, jak se vlastně dostanu domů. To mě hodně baví. Objevuji nové cesty, nové ulice. Zatím nejdelší cesta domů měřila přes 16 kilometrů.
Co mě ale těší nejvíc, je úspora času. Když přijdu domů z práce a chci vyběhnout, tak musím odhodit kabelku, nevidět binec, hladové děti odkázat na lednici, ignorovat venkovní teploměr a rychle vypadnout, než mi to rozum zakáže. To celé zabere tak 40 minut a ne jednou jsem podlehla teplu domova (a tady zase přicházejí na řadu výmluvy). Zato když běžím rovnou z práce, nemám na výběr. Počasí mě nezastaví (přece nepojedu v elasťákách MHD!) a za těch 40 minut, už mám v nohách několik kilometrů. Když to shrnu, zatím kromě zmíněné logistiky, jen samé jistoty a pozitiva :-)

kozenky na jarní procházce - idylka, která člověka přivede na jiné myšlenky

Jo, a i když to tématicky nezapadá, musím se ještě pochlubit, jak jsem zas jednou dobře nakoupila :-/

Sláva sněhu

Včera jsem vyběhla do chumelenice. Původně to mělo být zaběhnutí si do práce pro zapomenutou nabíječku, nakonec to byl nezapomenutelný zimní zážitek.

Venku tak hustě sněžilo, že i pejskaři stáli ve vchodě a venčili své miláčky před barákem. Na chodníku nebyly žádné stopy. Vlastně ani nebylo vidět, kde končí chodník a kde začíná silnice. Nikde nikdo a široká bílá dálnice jen pro mě. Pod nohami mi křupe sníh a po tváři se rozlévá samovolně úsměv. Připadám si trochu jako blázen, ale usmívat se nepřestávám. Proč taky ... je mi dobře. Všechno vypadá čistě a kromě mých kroků nic, než ticho. Velké vločky mě zastudí na tváři, než se rozpustí a v podobě studených kapek mi stékají po tváři. Voda studí a mění se ve zmrzlou krustičku. Mám z toho jakousi úchylnou radost. Myslím, že je ta radost na mém běhu i vidět. Připadám si lehce, jako jedna z vloček. Voda mi zamrzá na řasách, na které se lepí velké vločky. Mám dlouhé bílé řasy, jako mívají ledové královny v pohádkách. Dneska je to venku celé jedna velká pohádka. Škoda, že letos už asi poslední.

Cestou necestou

Při brouzdání po netu jsem narazila na nový závod Brněnský masakr. 63 km v okolí Brna. Hned jsem si stáhla mapu a studovala, kudy vede trasa. Ačkoliv sever Brna je doslova prošpikovaný turistickými značkami, trasa závodu vede z části i po neznačených cestách. A hned mám tip na výběhy. Postupně si proběhnu všechny neznámé části trasy. Dnes jsme s Davidem objevovali neznačenou cestu na rozhlednu Babí lom.

Na pomyslnou trasu závodu jsme se napojili v České, kde jsme měli za sebou už příjemných 6km běhu z domu. Když jsme se doma koukali do mapy, cesta kterou jsme měli běžet, byla značená čárkovaně. V reálu tam ale žádná cesta není. A tam, kde na turistické mapě není vyznačená ani ta čárkovaná, v reálu je docela zřetelná cestička. Tak nevím, kde se stala chyba :-) Každopádně výběh na rozhlednu touto zvolenou stranou prověří fyzičku závodníků dokonale. Je to krpál, jako blázen. Pořadatel asi věděl, proč to dělá, protože od rozhledny vede asi půl kilometru trasa mezi skalkami. Tudíž je potřeba závodní pole trochu roztrhat. Kam ale s turisty, kterými je při pěkném počasí na Babím lomě přeplněno, to netuším. Skalky se nedají nijak obejít. A pěšinka, ta je na mnoha místech tak pro jednoho. Když si vzpomenu, jak jsme sem před pár lety vytáhli naši sousedku, netuše, že trpí fobií z výšek a ona tam pak svým stylem slézání po zadku blokovala celé to procesí turistů ... Nebo jindy jsme sem zase šli se známými a jejich psem, který se tak bál, že ho museli nést ... No, nebudu sýčkovat, třeba je to nějak vymyšlené.

Po doběhu na rozcestí U Jelínka jsme pomyslnou trasu závodu opustili a vydali se po zelené do Ořešína. To by bylo, abychom tam nepotkali koníčky.

Odtud už to bylo domů jen z kopečka. A to byl kámen úrazu. Cesta nebyla cesta, ale ledové koryto, které nešlo nijak oběhnout.  David neustále předváděl Labutí jezero, ale všechno úspěšně vybalancoval. Já jsem zvolila styl minikrůčků a držela jsem se dlouho docela statečně. Pak ale stačila chvilka nepozornosti, když jsem si tahala z kapsy kapesník a rovnou jsem spadla. Pěkně bolavě kolínkama na led. Au au.
Poslední dva kilometry jsem toho už měla dost. Celý poslední kilometr jsem sváděla vnitřní souboj, jestli doběhnu nebo dojdu pěšky. Nakonec jsem to doběhla, čímž tento trénink získal ještě víc na důležitosti. Nakonec to dnes bylo rovných 22km a jeden z nejhezčích výběhů za posledních dny.

Hurááá

Mám strašnou radost. Nejraději bych běhala po bytě a křičela hurá ... což jsem taky chvíli k potěše rodiny dělala :-) Po konzultaci se svým kardiologem a po objasnění mého strategického a taktického plánu jsem totiž pana doktora doslova dotlačila k tomu, aby mi sám doporučil běhat po horách :-) Aspoň na něco mi ty soft skills školení jsou :-) Je to prosté: do kopce půjdu a budu si hlídat tepovku a z kopce můžu běžet ostošest, tam tep nad 150 nevytočím. Tedy mohla bych, ale to bych musela sprintovat a to u dlouhých tras určitě nebudu.
No co jsem udělala jako první ... místo abych rychle vyběhla do lesa, sedla jsem k počítači a sjížděla závody. To už jsem sice panu doktorovi neříkala, ale já se budu určitě hlídat. Slibuju! :-)
Závodů je plno, ale najít v našem kalendáři volný víkend, to je fuška. Manžel a parťák v jedné osobě některé víkendy studuje, do toho dcera mívá závody, které si nechceme nechat ujít.  Nakonec jsme se rozhodli pro červen a 2. závod Horské výzvy, tentokrát na Šumavě. Opět jsem si prožila ten příjemný rituál, když se člověk registruje na závod. Pečlivě vepíšete údaje až po kolonku "název týmu". Hodinu vymýšlíte název týmu a pak se s nepopsatelným pocitem kocháte svým jménem na soupisce. Nebo aspoň tak to mám já. A taky pak ještě projíždím všechna ta přihlášená jména, jestli tam nenajdu nějakého známého. Jak já se těším!

Letos snad přibyde další do sbírky :-)

Jinak minulý týden jsem prostonala s rýmičkou, ale tento už zase makám. V pondělí posilka, včera běh, dneska plavání. Teď do toho konečně šlápnu. Nic naplat. Motivace závodů je u mě pořád silnější než motivace dobrého zdraví.