Hrbatice na Hrbu

Původně zamýšlený vrchol jarní sezóny se postupem času měnil na další z "tréninkových" závodů. Nevím jak to mají ostatní, ale já každým závodem trénuji na závod další :) Aneb "cesta je cíl" :) Člověk se tak méně stresuje z toho, že mu vrchol sezony třeba nevyjde. Na Hrb jsem se ale přece jen připravovala trošku zodpovědněji a přizpůsobila si posledních 6 týdnů před závodem tak, aby víceméně odpovídaly tomuto plánu na padesátku.
První ultra sezony po sérii krátkých běhů. Jela jsem do předhůří Beskyd natěšená, jak malé děcko :) Navíc s prognózou, že tam bude bahýnko a snad i během dne mělo sprchnout, prostě paráda. Nakonec od rána svítilo sluníčko, což nic nezměnilo na tom, jak moc jsem se na závod těšila. Mým cílem bylo zaběhnout si trať ke své spokojenosti a zvládnout to ve zdraví, v co nejkratším čase.

takhle se těším :)

Bájenky se tentokrát sešly v hojném počtu :)

Padesátka vystartovala v 10 hodin a hned v úvodu se běželo rychle. Snažila jsem se krotit a nechala se předbíhat davem. Někde na 3-4 kilometru se pole roztrhalo a tempo zklidnilo. Neslyšela jsem už za sebou žádné kroky. Asi jsem poslední. Však co ... jsem pomalá, ale vytrvalá ... časem někoho doženu. Občas se za mnou ale přece jen někdo objevil a předběhl mě. Někde na desátém kilometru jsme přebíhali silnici a organizátor mě povzbuzuje a volá "sedmá žena"! Cože??? proč mi toto říká? vůbec jsem to nechtěla slyšet. Co s takovou informací asi udělá můj mozek: ... zrychli, to vypadá nadějně. Naštěstí moje předsevzetí, s nikým se nehonit, zvítězilo. Dál si držím svoje tempo.

zn: krajina kochací

Na občerstvovačce probíháme kolem svatby. Kaplička na louce, romantika jak blázen. Možná ale jen pro nás běžce ... nevím, jak ten náš závod v pozadí, vnímali svatebčané :) Ale bylo to milé zpestření.
Poslední kopec před otočkou. Asi jediné místo na trati, kde bych uvítala hůlky. Docela mi pomáhá, že se tudy vlečou turisti. Motivuje mě to k rychlosti. Já přece nejsem žádný turista! :) Cestou dolů se zase naproti mě škrábe nějaký školní výlet. Děti nastavují ruce na plácnutí, jedna holčička na mě volá "vyhraj teto!" což mě tak rozesměje, že mě rázem chytne křeč do břicha. No a od té doby křečuji až do cíle. Tuhle břicho, tuhle cosi v zádech, a bedra a trapézy a játra ... běžím hrbatá, jen aby to co nejmíň bolelo. Hrbatice na Hrbu :)

hrbatice

Zpáteční cesta do cíle ubíhala rychle tak do čtyřicátého kilometru. Posledních deset jsem se zaříkávala, že už nebudu běhat. Nikdy, nic, s nikým, nikde, nikam. A jak už to tak bývá, tato nasupenost mě stále držela v tempu :) Padesátka byla nakonec skoro padesáttrojka a mně se podařilo ji zvládnout za 6:08 hodin. Zápis z Garmina zde. V cíli jsem prý ani nevypadala unaveně :)

v cíli ... jak já se umím přetvařovat :)

A ještě malá epizodka pro pobavení ... na předposlední občerstvovačce jsem si dala pivo. Po vyběhnutí to pak chvíli trvá, než se to v bříšku srovná a tak jsem čekala, kdy půjde přebytečný vzduch z bříška ven ... ohlédnu se, přede mnou, za mnou, nikde nikdo. Vpravo pastviny, vlevo keříky ... a tak to šlo hlasitě ven ... Jenže v tom keříky skončily a za nimi palouček a na paloučku asi dvacet židliček s účastníky jakéhosi kurzu, jak koukají, cože za hovádko to vyběhne zpoza keříků ... ehm .. ještě že mi viděli už jen záda :)))

S kardiologem za zády

Cesta do Pavlova, kde se konal závod Okolo Pálavy, byla docela napínavá. Uzavřený sjezd z dálnice se objížděl přes silnice, které se taky opravovaly. Dojeli jsme na prezentaci tak tak. Ale fronta byla ještě tak veliká, že jsem se hned uklidnila. Netrvalo mi to dlouho, protože jsem zahlédla známou tvář ... a ta tvář mi zvedla adrenalin. Můj kardiolog. Můj doktor, kterému jsem odkývala, že to se závody nepřeháním. Jenže teď mě čeká první 3 kilometry pořádný kopec a tam to s pulsem nepřehánět nejde. Mám dvě možnosti. Buď se budu držet za ním nebo mu uteču.
Ve startovním koridoru si stoupá daleko za mě. Nemám na výběr. Vybíháme a kopec, který organizátor nazývá mírným, nám dává pěkně zabrat. A to nemluvím o jeho závěrečné fázi, kterou už i organizátor nazval strmou. Přecházím chvíli do chůze, běh je momentálně míň efektivní. Konečně máme krpál za sebou, všude kolem se ozývá těžké funění, včetně mého. Po rovince pak pěkně natáhnu krok, ale začne mě píchat nad srdcem. Normálně bych zpomalila, ale dnes se mi mihlo hlavou ... vždyť je za mnou doktor, tak je to v poho. Naštěstí se dech, tep i krok brzy srovnává a užívám si krásnou lesní cestu v chládku. Vbíháme na louku pod bílými pálavskými skalami. Jak do nich praží sluníčko, je to úchvatná podívaná. A pak už jde cesta z kopce. Běžím co to dá, snažím se kochat vinicemi, ze kterých vykukují Boží muka, nedalekou vodní plochou Nových Mlýnů, je to tu nádherná krajina. Po devíti kilometrech probíhám cílem a sotva popadám dech. Čekáme s Davčem až proběhnou naši kamarádi. Dobíhá i můj doktor. Nějak se osmělím a jdu ho pozdravit. Vítá mě úsměvem a slovy "takhle nevypadá pacient". To mě neviděl rudou před pár minutami! :) Ujišťuji ho, že do kopce jsem šla, a není to lež :) Prohodili jsme ještě pár slov a mně se docela ulevilo. Dávám si těstoviny s mákem a pivo. Za 150,- startovnýho, které obsahuje i triko, docela luxus. A když k tomu připočtu výhru za 2. místo v kategorii ženy B, jsem v plusu. Holt bejt stará, se někdy vyplatí ;-)))
Záznam z Garmina zde.

vínečko, které údajně ochutnala i anglická královna :)

Měla jsem se převlíct. Takhle vypadám, jak fotbalová rozhodčí :))

Cesta z města

Co dělat, když si chcete o víkendu dopřát dlouhý pohodový výběh a přitom vás čeká rodinná oslava? Na oslavu si doběhnout! A vůbec nevadí, že je kus za městem :)
Den předem jsme na cílové místo poslali tašky, děti a dary a sami si s Davčem sedli k mapě. Vesnička, kam máme doběhnout je na jižní Moravě a tam je to naštěstí samá polňačka nebo vinařská cyklostezka. Počasí se mělo rapidně zhoršit, ale byli jsme odhodlaní vyběhnout i za vichru a deště. Však na závod si taky počasí nevybíráme :)
Ráno bylo po dešti, teplota ideální a město přes svátky vylidněné. Z centra jsme se vzdalovali podél Svratky po jindy frekventované cyklostezce, která brzy přešla v příjemnou travnatou cestu.

cesta z Brna podél Svratky až do Rajhradu

Travnatá cesta se pak změnila trošku v džungli, kde jsme co chvíli vyplašili kachny, zajíce nebo srnky. Taky jsme byli po kolena mokří, bylo přece jen po dešti a v botkách nám to pěkně čvachtalo :)

co chvíli nám něco vyskočilo zpod noh :)

V Rajhradě jsme nakoukli ke klášteru, poněvadž to by byla ostuda, jen tak proběhnout kolem :)

klášter v Rajhradě

Pak už se cesty různě střídaly. Od polních přes šotolinové až po asfaltové. Probíhali jsme jednu vesničku za druhou, pobuřovali místní psy a někdy i vylekali domorodce. Tuhle se děda nemohl vynadívat a zastavil se v půli cesty s naloženým kolečkem, tam zase jeden stréc na žebříku z něj málem upad. Asi jsme moc nezapadali do místního koloritu :) Jako by sem nedorazil ten současný běžecký boom! a běžec zde byl stále za exota ;-)

mraky se honily, ale nakonec nespadla ani kapka

rovina kam oko dohlédne

čím dál od města, tím větší klid

Právě se krájel dort, když jsme doběhli do cíle. Myslím, že ten svůj dílek jsme si dneska zasloužili :)

Jak jsem se v Boskovicích "naučila" dýchat

Když jsem si před pár lety stěžovala fyzioterapeutce, že mě po 15 až 20 km začne chytat křeč mezi lopatkami, zjistily jsme, že to pravděpodobně způsobuje moje špatné dýchání. Dýchala jsem do horní části plic a při zvýšené námaze si k pořádnému nádechu pomohla zdvižením ramen. Po nějaké hodince jsem si tak zadělala na bolest, která mě pak sužovala po zbytek trasy.
Učila jsem se tedy správně dýchat. Nejdříve úplně nejsprávněji a sice nosem, ale bohužel jsem ten typ, co se trochu zahřeje a hned musí smrkat. Plný nos mi většinou brání využívat tuto techniku, tak jsem se hluboké dýchání učila alespoň pusou. Nějakých pár týdnů to trvalo, než jsem si nádechy do břicha zautomatizovala.
Poté přišlo snižování tepu pomocí vědomě pomalého dýchání. Respektive mít dech pod kontrolou. Zatímco vedle mě běžci rychle oddychovali, já jsem dýchala pomalu a hluboce. Jenže takto to šlo při tréninku nebo dlouhých závodech, kde běžím volněji. Jakmile jsem běžela něco kratšího, celou dobu na hranici své maximálky, nedostávalo se mi kyslíku. Začalo mě píchat pod žebry, pod klíční kostí, v závěru jednoho půlmaratonu mi dokonce na chvíli vypnul zrak .... že to souvisí s mým pečlivě nacvičeným a zautomatizovaným pomalým dechem, jsem si nespojila. Až teď na závodech v Boskovicích. Byla jsem plná energie, nohám se chtělo běžet a plíce začaly stávkovat už na prvním kopci, na druhém kilometru. To tedy brzy, povzdechla jsem si a nechtělo se mi vůbec snižovat tempo. Přemýšlela jsem, jak přivést do těla více kyslíku a za pomocí ramen jsem se zhluboka nadechla. Jenže když nožky kmitají, tak dlouhý nádech moc praktikovat nejde. A pak mě osvítilo. Co kdybych zkusila dýchat rychleji. Nejspíš si říkáte, že to jsem teda objevila Ameriku! proč se tady tak rozepisuju nad něčím, co je naprostou samozřejmostí a přirozenou reakcí těla. Přiznávám, tak to dopadá, když má mozek stále potřebu mít věci pod kontrolou. Obyčejným zrychlením dechu jsem za chvíli mohla zrychlit i tempo. Celou cestu jsem se sama sobě smála, jak jsem pitomá, že mi to nedošlo dřív.

Jinak Běh za sedmizubým hřebenem je jednou z nejhezčích tratí, které jsem v poslední době běžela. Westernové městečko, les, údolí říčky, výživný kopeček, zámecká zahrada a navíc plno fandících diváků. Jedna starší paní na nás ze zahrádky křičela "hol-ky pohněte, hol-ky pohněte" a tak jsem se snažila neflákat :) Tepovka tomu myslím odpovídá :) Garmin zde.

prvomájové červenání :)

holky se rozhodně neflákaly :)

Hrnem Brnem

Když jsem ještě v 9:30 ležela v posteli s černým čajem, moc to na předstartovní náladu nevypadalo. Předchozí den mi nějak nesedla rybička k obědu a tak jsem od té doby bojovala za pomoci Endiaronu a Smecty. Být to jiný závod, nikam bych nešla. Ale když přihlásíte na start půlmaratonu třicet lidí ....

letos nás bylo vidět :)

Dokonce jsem za to dostala nálepku VIP :)

Před startem se nervozita nějak rozptýlila díky všem těm kamarádům okolo, a nejen z Red Hatu. Do startovního koridoru jsme se odebrali ve veselé náladě, nicméně pražící slunko dávalo tušit, že to lehké dnes rozhodně nebude. Navíc start z kopce nahrával k přepálení tempa. A tak se taky stalo.
Vybíhaly jsme spolu s Martinou a když už my dvě přestaneme klábosit, je zle. První kilometr za 4:28, byl daleko rychlejší, než jsem potřebovala.
 

Bylo teplo.

Zpomalovalo se v davu těžko, navíc mě hnala dohoda s klukama z práce. Kdo bude pomalejší než já, přinese lahvinku na oslavu. A aby to někteří rychlíci neměli tak snadné, tak kdo z týmu "A" bude mít horší čas než 1:29:59, donese lahvinku taky. Nedej Bože, že by mě předběhla štafeta! :)
Než jsem dokončila první okruh, už proti mě běžela špička závodu. Povzbuzovala jsem naše kluky a tempo se automaticky opět zrychlilo. Zase jsem byla někde pod 5 min/km. Když k tomu přidám, že na občerstvovačkách jsem si jen vypláchla pusu, protože jsem nechtěla riskovat bojkot žaludku, nemůžu se divit, že mi nakonec těsně před cílem "došlo".  Na 19 km jsem už měla takové křeče v břiše, že jsem se nemohla nadechnout. Donutilo mě to poprvé v životě přejít na závodě (když nepočítám horské) do chůze. V tu chvíli mi bylo fuk, že mě předbíhá hromada lidí. Nechtěla jsem, aby se zopakovalo to, co už jsem jednou při závodě zažila, že neposlechnu tělo a skončím s tmou před očima. Nevím, jak dlouho jsem šla, ale naštěstí jsem se dokázala prodýchat a naskočit zpět do závodu. Závěrečný běh přes centrum města byl pak jedna velká euforie. Plno fanoušků, rodina, spousta známých tváří. Stopky se mi zastavily na čase 1:49:30, což nakonec stačilo na (pokolikáté už?) 4.místo :))) v kategorii "ženy B", kterou dokončilo 47 běžkyň. Tentokrát se ale vyhlašovali vždy nejlepší čtyři, takže na mě zbylo místečko i vedle bedny a krásná cena - třídenní pobyt v Karlově pod Pradědem pro dva.

A to nejlepší nakonec :) Naše štafeta se umístila na nádherném 2. místě a náš tým "A" na přenádherném 1. místě !!! Myslím, že nás bylo tentokrát při vyhlašování vidět i slyšet :)

Red Hat štafeta

Red Hat tým A

Výsledky jsou zde,  fotečky od Davida tady a toto je záznam z Garmina.

Jo ... a těch lahvinek ... bude nakonec 14 :)))

Bezva Masaryk Run

Ráno trošku stresíček. Ani ne tak kvůli běhu samotnému, ale kvůli reportáži pro Bezvabeh.cz, kterou jsem o závodě měla udělat. Já jsem totiž přespříliš zodpovědná osoba a tak jsem nechtěla zadavatele zklamat :)

Než jsem ráno vyjela na autodrom, kde se závod konal, koukla jsem na teploměr, který hlásal 15 stupňů a rozhodla se pro trenýrky a triko. Na poslední chvíli jsem si naštěstí vzala ještě bundu. Musím říct, že jen málo lidí se mi dnes nedívalo na nohy. Ne pro jejich krásu ;-) ale oblečeni často v zimním, nevěřícně koukali. No jo, to jsem dnes přepískla. Na okruhu bylo totiž 9 stupňů, studenej vítr a do závodu 2 hodiny :)
Tak jsme si to alespoň s holkama zpestřovaly nácvikem na stupních vítězů :)

já, Martina a Hanka

Než se závod rozběhl, stihly jsme i zapózovat s Bájenkama :)

A až se závod rozběhl, tak už mi bylo teplo :) Kousek za startem to šlo mírně do kopečka, ale to jsem věděla, poněvadž už jsem tuto část několikrát jela na kolečkových bruslích. Ale pak už to šlo z kopce. A hoooodně dlouho z kopce. To nevěštilo nic dobrého. V tu chvíli jsem se ale kochala. Bylo super, vidět barevný had běžců, jak se táhne zatáčkami okruhu. Už tak super nebylo, vidět had běžců, jak zpomaluje a táhne se zatáčkami nahoru. No nic, zakousla jsem se a táhla taky. Průběh prvním kolem byl ve znamení lapání po dechu. I když to tak na fotce nevypadá :)

to druhé zprava, černé, nejvíc smějící se, jsem já :)

 Druhé kolo jsem se kousla ještě víc a zaběhla o něco rychleji než to první. Sil bylo celkem dost, takže jsem si závod nesmírně užívala. Cílem jsem proběhla za 52:20 a na garminu je z toho krásná mapička.

Pak jsem dělala ty rozhovory a čekala na vyhlášení výsledků a když jsem se zase potkala s holkama, tak mi hlásily, že Hanka skončila čtvrtá. V hlavní kategorii. Naprosto parádní výkon, gratuluji Hance a z legrace říkám, že se jdu podívat na výsledky, třeba jsem taky čtvrtá :) A ono to tak vážně bylo!!!! Sice ne v hlavní, ale své - ženy B - kategorii, ale to nic nemění na tom, jakou jsem z toho měla radost :) Kterou samozřejmě u čtvrtého místa záhy vystřídá naštvání, ale to už tak bývá :) Nebo alespoň loni jsem si těch čtyřek užila :)
Co dodat? Dobře zorganizovaný krásný závod, v zajímavém prostředí, který jestli se příští rok zase uskuteční, má určitě šanci hodně zvýšit počet startujících ... i když letošní bezmála tisícovka, je na první ročník slušné číslo.

Tady fotky ze závodu, které nafotil Robin a myslím, že se mu povedly. 

Aprílový maraton

Název závodu vskutku aprílový. Žádných 42,195 nýbrž 6,3 km. V pořadí můj třetí krátký závod v tomto měsíci.  Začíná to být rutina ;) - dvacku na lístek, 40 na startovné, telefon, dva klíče a hurá na závod. Tentokrát jde se mnou i David. Je to jeho premiéra - nejkratší závod v životě. Taky se na něj důkladně připravil. Večer 6 pivek a Tullamorka na zapití výhry brněnské Komety. Ráno zdržuje, v naději, že nestihneme vlak. Ale to se panáček plete :) Na vlak jsme doklusali včas. Cestou poslouchám něco o tom, jaký to bude trapas, až se na tak krátkém závodě pozvrací :)

U registrace se potkáváme s holkama z Báječných žen v běhu a když se David registruje, dřív než stihne nahlásit oddíl, diktujeme pořadateli "Báječná menšina" ... a on to tam skutečně napíše :)

Na startu se vůbec necítím, že bych měla dnes běžet rychle. Tento pocit mě drží celý závod, kromě seběhů z kopce :) Je jich tu celkem dost, na tak krátké trase. Z těch tří závodů se mi ale dnes běží nejlíp. Kupodivu doma z Garmina zjišťuji, že i nejrychleji. 5:07 na kilák v terénu, je na mě slušný výkon. Mám z toho radost.

ďábelsky vysmátá :)

V cíli jdu pokecat s Kamilem, který doběhl celkově jako druhý a když se dozví, že zpátky domů do Brna s Davidem běžíme, chce se přidat. Upozorňuji ho, že ale běžíme pomalu, nicméně mě ujišťuje, že se stejně potřebuje vyklusat. Potíž je v tom, že Kamil klusá tempem 4:30/km. Tajně si přeju, aby místo čajů, které vyhrál, dostal do batůžku nálož cihel :)
Po vyhlášení vítězů vybíháme. Je to do kopce a tak takticky kladu otevřené otázky, abych nemusela moc mluvit. Protijdoucím se musí naskytovat moc pěkný obrázek. Jeden lehkonohý běžec a vedle něj dva rudí soptíci. Naštěstí do Brna je to pak pořád mírně z kopce a tak se nakonec dostáváme pěkně do tempa a podle průměrné rychlosti 5:18/km na necelých 11 km se tak pro mě tento pozávodní výklus stává dnešním druhým závodem. Holt není nad kvalitní trénink :)