Beskydská sedmička, 2011

Zároveň natěšení, ale zároveň se smíšenými pocity, vyrážíme v pátek směr Frenštát pod Radhoštěm. Přece jen je tento závod v řadě již čtvrtým horským závodem v průběhu tří kalendářních měsíců, na regeneraci moc prostor nebyl, tak jsme zvědaví, co ta nálož s námi udělá. Ale dáme do toho všechno. Je to přece jen náš pomyslný vrchol sezóny.

Přijíždíme docela brzy, nikde žádná fronta, zaregistrujeme se, dostáváme tričko, čip, náramek a jdeme na večeři. Cestou z restaurace se nestačíme divit, jaké fronty se na registraci a trika zatím vytvořily a jsme rádi, že můžeme ještě chvíli odpočívat a šetřit nohy. Převlíknout, připravit věci na noc do úschovy a jde se na náměstí. Právě probíhá rozhovor s Katkou Neumannovou. Snažíme se dostat víc dopředu, mám v živé paměti loňský ročník, kdy jsme startovali ze zadních pozic a pak v zácpě na Velký Javorník prostáli celou hodinu.

Konečně odpočítávání a už se dav šine za Tatrovkou řízenou Karlem Lopraisem. Tempo je svižné, přecházíme do běhu a za chvíli už probíháme skutečným startem. Doprovází nás ohňostroj a skvělí diváci podél trati. Na Javorník je to jeden dlouhý had z čelovek, ale nestojí se. Přeběhneme vrchol a čeká nás místy hodně strmý sestup na Pindulu. Tam se za asistence policie přebíhá hlavní silnice a ze zástupu fandů je zřejmé, že účast Katky Neumannové přece jen přitáhla pozornost. Taky jsem zaslechla vtipnou poznámku, nebo spíš podivení se, že tento závod běží i ženy J Ano, běží. Nebo se o to alespoň snaží.
Výstup na Radhošť nemám ráda. A po letošku už vůbec ne. Nějak jsme s Davčem a pár závodníky přehlédli značení a pěkně zakufrovali. Když se dostáváme zpět na správnou cestu, poznávám pár lidí, které už jsme jednou předbíhali. To naštve. Navíc v posledním stoupání před vrcholem zjišťuji, že letos to nebude zadarmo. Nějak chybí energie pořádně se do stoupání opřít.
Místo krásné hřebenovky na Pustevny, kterou jsme si loni užili, se letos schází dolů do Ráztoky. Je to pěkně strmý sešup a já jsem ráda, že na jeho konci je občerstvovačka. Nakrájené melouny jsou skutečně to nejlepší, co organizátor mohl vymyslet. Skvěle zaženou žízeň a trochu zaměstnají žaludek. Horší je, že nám zakazují dolévat vodu. A já mám prázdné lahvičky. Nakonec se mi podaří dvě naplnit a svištíme dál. Na můj oblíbený Čertův mlýn. Hrozný je z Pusteven, ještě horší z Ráztoky.  Stupínky jsou spíš pro obry než pro malé ženské. Každým záběrem je to se mnou horší a horší. Koukám za sebe na Davču a protože mi nedýchá na záda, je mi jasné, že je na tom podobně. Dokonce nás i pár lidí předešlo. Jsme nahoře. Funím jak lokomotiva a v nohách už mám svalovou třesavku. Máme za sebou 27 kilometrů a už teď máme dost. Ještě o tom ale nahlas nemluvíme. To až cestou dolů do Čeladné. Opatrně naťukávám toto citlivé téma, ale zdá se, že David tentokrát nemá problém si únavu přiznat.
Během několikakilometrového klesání analyzujeme, přemýšlíme, kde se stala chyba, že nám to tentokrát tak nejde. Je to prostě únavou ze třech horských závodů Mountain Challenge. Už třikrát jsme se museli vydat z posledních sil, překonat krizi nebo bolest a teď už nám prostě došly zásoby. Shodujeme se na tom, že závod dokončíme, ale nebude se hnát za každou cenu. Uklidněni tímto společným rozhodnutím sbíháme nekonečnou asfaltku a začíná na nás útočit spánek. A to dost krutě. Jsou 3 hodiny ráno a mám co dělat, abych udržela otevřené oči. Nikdy bych nevěřila, že jde usnout za běhu. Ale jde. Každou chvíli se vytrhnu z mikrospánku. Tak toto je sakra nebezpečné. Ještě že je cesta široká. Neumím si představit nějakou strmou kamenitou cestu ve svahu. Ale tam bych možná musela mít všechny smysly napjaté a tělo by odolalo spánku. Kdežto tady ten sedmikilometrový úsek po asfaltu z kopce, jedna zatáčka jak druhá, pozvolna otupí smysly. Nevím. Je to pro mě první takováto zkušenost. Na Mountain Challenge se startovalo o půlnoci a člověk ve tři, ve čtyři ráno, byl přece jen méně unaven než teď po šesti, sedmi hodinách výkonu.
Konečně Čeladná a občerstvovačka. Bohužel jsme v autě zapomněli lístek na teplou polévku, takže se musíme spokojit s ledový ionťákem. Beru si pár melounů, banán a nějaké čokoládové bonbony. Taky bezvadná věc. Moc se nezdržujeme a vyrážíme na Smrk. Mám z něj docela respekt, o to víc mě překvapuje mírný táhlý kopec, který se dá místy běžet a kde jsme dokonce poprvé během závodu na trati sami. A když už jsme sami nějakých pár kilometrů, začínáme mít strach, že jdeme špatnou cestou. Naštěstí brzy nacházíme značení a odbočku na vrchol. Ten je výživný, jako vždy. Zpomalujeme a až tady nás dochází pár závodníků, které ale zase při sestupu předbíháme. Nějak chytáme druhý dech a celý kamenitý úsek běžíme.  Protože ale nohy mají něco za sebou, není lehké se na kluzkém povrchu udržet. A dole v Ostravici už David regulérně kulhá.
Davidovo koleno vyřešilo dilema, jestli dojít do cíle nebo ne. Na občerstvovačce si dáváme klobásku, už není kam spěchat, jsme rozhodnutí vyjít ještě na Lysou horu, ať máme alespoň tu padesátku a pak to zabalit. Není to náš poslední závod a pro Davida nemá cenu si zničit koleno tak, že nebude moc ani chodit. Z občerstvovačky už neběžíme. Jdeme vstříc Lysé hoře. Krok sun krok, zavěšeni do hůlek se pomalu šineme nahoru. Předbíhá nás pár lidí, ale ještě to není tak hrozné. Těsně pod vrcholem vidíme jít proti nám dva kluky z družstva Valachů. Známe se z Mountain Challenge a tak si navzájem potvrzujeme diagnózu. Nedostatečná regenerace. Kluci to taky balí. Loučíme se a trochu s úlevou, že nejsme sami, pokračujeme na vrchol.
Sestup z Lysé je pro Davču utrpení. Visí na hůlkách, nemůže na koleno došlápnout. Teď už nás předbíhá hromada lidí, ale nám to nevadí. Krmíme se cestou borůvkami a užíváme si výhledy a sluníčko. Do Krásné přicházíme v poledne. Na náš dotaz organizátorům, jak se odtud dostat zpět do Frenštátu, nedostáváme odpověď. Prý snad tudy jezdí autobus. Belháme se na nejbližší zastávku. Z jízdního řádu je patrné, že do Frenštátu odtud nic nejede. Naštěstí chytrý mobil mi vyhledává nejbližší spojení. Autobusem do Frýdku-Místku a pak teprve vlakem do Frenštátu. Ale to vše až za dvě hodiny. Vracíme se na občerstvovačku, předáváme zjištěné informace organizátorům a jdeme si lehnout na trávu. Až teď vytahujeme GPS a nestačíme se divit. Ukazuje 64km. To asi organizátor s tou padesátkou na Lysé trochu popletl. Nebo to byla motivace k větším výkonům? J
Kolem 16h přijíždíme konečně do Frenšťátu. Pár lidí už je v cíli, smekáme a jdeme se převléct a nachystat spaní do tělocvičny. Zatím je skoro prázdná. Nějak se nám ale spát nechce. Jdeme se projít a do restaurace na jídlo a až pak do hajan. Postupně přicházejí další a další závodníci. Někteří se chovají ohleduplně, ale většina buď nevidí spící lidi kolem sebe, nebo už nemají sílu ovládat hlas a pohyby. Dnes se tu prostě nedá spát. Ráno jsem jak rozlámaná. Nejsem ale sama. Kolem je to samý invalida. Každý si prohlíží bolístky, odřeniny, puchýře. Připomíná to tu lazaret. K milému překvapení všech, nechal organizátor dovézt jogurty, mléka, musli, banány …  to se cení.
Odpoledne ještě absolvujeme slavnostní vyhlášení a losování tomboly, kde jsme tradičně nic nevyhráli a frčíme domů. Překvapivě nás předčasné ukončení nijak nemrzí. Závod jsme si i tak moc užili a vzhledem k předchozím výsledkům v Mountain Challenge nemáme ani žádné výčitky. Vždyť je to naše první ultra-trailová sezóna. Spíš jsme teď šťastní, že jsme se letos nestihli zaregistrovat do závodu 5BV, který se koná za měsíc, protože to by bylo nejspíš stejné fiasko jako letošní B7. Příští rok to chce buď lépe plánovat nebo více trénovat :-)

Mountain Challenge - Krkonoše

III.etapa – Krkonoše (63 km), Špindlerův Mlýn 5. - 6.8.2011

Na tuto etapu jsme se obzvláště těšili. Nejen proto, že byla poslední v seriálu, ale také proto, že jsme do Krkonoš jeli zároveň trávit rodinnou dovolenou. Po ubytování  v penzionu se vydáváme do Špindlerova mlýna na registraci. Alespoň holky (dcery) uvidí, jak to na závodech chodí. Překvapeni zjišťujeme, že jsme zde první, ale s číslem 1 odmítám běžet, tak čekáme na další účastníky. Po registraci máme ještě spoustu času, který jsme v minulých etapách trávili většinou v teple hospody, teď jdeme do postele. Tři hodiny šlofíček a již převlečení vyrážíme autem na start pod sjezdovku Svatý Petr. To je komfort!
Start moderuje profík Petr Vichnar. Vlastně falešný start. Ten skutečný začíná až na mostě ve Špindlu, kam přibíháme už ve slušném tempu. To však brzy zvolní, protože před námi je výběh na Mísečky. Chvílemi přecházíme i do chůze, nechceme se odrovnat hned na začátku. Z Míseček nám to jde pěkně svižně a když už si myslím, jaké máme pěkné tempo, slyším za zády dusot. To nás předbíhají Valaši, které jsme viděli jen krátce po startu, než zmizeli ve tmě před námi. Kluci kde se tady berete? Pár sprostých slov doprovází vysvětlení. Zkrátka zabloudili. Ale teď už zase mizí ve tmě.
Jsme u monstra zvaného Labská bouda. Ještě že je tma a člověk nevidí, jak tento betonový kolos hyzdí zdejší krajinu. Před námi je 10 kilometrů sestupu zpět do Špindlu, z toho 7 jich je strmou kamenitou cestou. Docela nám to jde a dokonce pár dvojic předbíháme. Na občerstvovačce si dávám oblíbené koláčky a rychle údolím Bílého Labe nahoru na Luční boudu. Tempo stále držíme na nás nezvykle vysoké, i když po odbočce z asfaltu na kamenitou stezku se nedá, než zvolnit. Jdeme svižně spolu s dvojicí Rychlá a Zběsilý, kteří už dvě předchozí etapy kategorii mix vyhráli. V závěru stoupání začíná svítat. Čím dál častěji se mi vzdaluje ťukot Davidových hůlek za mnou. Že by krizička? Čekám, dáváme si tyčinku, trochu ionťáku a zvolňujeme, beztak už se nám dvojice před námi vzdaluje a za námi je hodně velká mezera. Davida trápí žaludek a ačkoliv už je tu příjemná rovinka a Luční je na dohled, rozběhnout se nemůže.
Nevím, jestli za to může to světýlko ze Sněžky viditelné ač vysoko, tak nedaleko před námi , ale krátce nato co ho Davča uviděl, mizí v kleči a dávivé zvuky napovídají, že se závoděním je dneska konec. Úplně zvolňujeme, já chci závod ukončit, ale David se jen tak nevzdá. Zuby nehty se drápe na Sněžku. Z vršku pozorujeme několik světýlek, které se na nás dotahují a to přidává na síle. Cesta ze Sněžky po žluté je masakr na kolena a to Davidovo to odneslo. Tak ještě ke všemu nemůže došlápnout na koleno. Budeme rádi, když to dneska vůbec dojdeme. A to jsme si do cíle pozvali holky, že nás uvidí třeba i na bedně.


Na další občerstvovačce nás dochází další dvojice mix. Vyměníme pár slov a kmitáme dál. Davča si dal jen banán a vypadá to, že mu sedl. Nicméně tím jak jdeme, se nám cesta zdá být nekonečná. Vůbec to neubíhá. Krom toho vidím, že David toho má plné zuby, je bledý, potí se, kulhá. Ale nevzdá J Cestou na Liščí horu už je velké horko. Blíží se poledne a to jsme chtěli být už dávno v cíli. Už jsme i dostali od holek zprávu, že nás tam čekají. Do kopce nás navíc předchází další mix, takže naděje na medaili se rozplývají. Ale pořád bychom si měli udržet alespoň celkové 2.místo v celém seriálu.
Už je před námi „jen“ cesta dolů. Na Davida tento fakt působí jako živá voda a rozbíhá se. Zato mě se to moc nedaří. Píchá mě v boku, jak začátečníkovi. Zkouším osvědčené dřepy, ale po 60ti kilometrech to není zrovna dobrý nápad. No nic zkusím to přeběhat a jde to. Další osvědčený recept. Závěr je opět po sjezdovce. Už si nás dole všimli, ohlašují nás a dokonce vidím holky, jak se blíží k cílové bráně. My se blížíme taky. Zvládli jsme to. Chytáme se za ruce a probíháme bránou. Pár slov o trati na mikrofon a můžeme jít odpočívat. Ztráta na medaili je 6 minut, ale celkové 14té místo není zas tak špatné a všichni máme radost.


Večer se přijíždíme už odpočatí a vymydlení podívat na vyhlášení. Trochu s nadějí čekáme, že vyhlásí výsledky celého seriálu, kde jsme v mixech nakonec udrželi to 2.místo. Výsledky vyhlásili. Ale jen mužskou kategorii. Že se zúčastnily i ženy, na to pořadatel jaksi zapomněl. Ale už jsme si bohužel v tomto seriálu trochu zvykli (viz. První etapa). Škoda. Ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek a náš vstup do závodění v ultratrailu.

Mountain Challenge - Beskydy

II. etapa - Beskydy (59 km),Pustevny, 1.-2.7.2011

S docela velkým předstihem a docela velkým hladem přijíždíme v pátek na Pustevny. Počasí odpovídá předpovědi, je děsná zima, všude mokro a představa teplé suché postele mě láká mnohem víc, než představa nočního závodu v tomto marastu. Z místních chalup naštěstí alespoň jedna zareagovala na situaci a má otevřeno i po osmé hodině. A vaří dobře. S plným bříškem se půl hodiny před startem odcházíme převléci, lépe řečeno svléci do lehčího oblečení, abychom pěkně na startu vymrzli. Při pohledu na Valachy jen v trenýrkách je mi ještě větší zima. Dnes je tu i televize a z Davida se opět stává mediální hvězda, poskytuje rozhovor, který jsme pak už nikde neviděli, neslyšeli :-)


 Konečně je tu start a první příležitost zahřát se. Tempo do kopce na Tanečnici je zase rychlé, už teď lituji velké večeře a to máme před sebou moji noční můru – Čertův mlýn. Nevím proč, ale tento kopec mi přijde z těch beskydských nejhorší. Z jedné strany kolmé stoupání, kde každý můj krok znamená koleno až pod bradu, z druhé strany 7km úmorná nekonečná a monotónní asfaltka. Ale tu si dáme až cestou zpět. Teď mi poprvé tepovka stoupá na maximum, jak se snažím do kopce udržet tempo  s ostatními. Dnes mi to naštěstí nepřišlo až tak hrozné, asi tím, že jsem ještě plná sil (a večeře). Táhlou asfaltku dolů celou běžíme a na občerstvovačku v Čeladné přibíháme na 13. místě. Slupnu jeden borůvkový koláček, to fakt neodolám, zapíjím ionťákem a mažeme na Smrk. Tedy kolem Smrku. Na dobytí vrcholu závod nedostal povolení. Počasí se drží. Neprší, ale je děsná mlha. Čelovkou si prosvítíme sotva na pár kroků. Cesta je zvlněná, dá se celou dobu běžet a mě děsí představa, že narazím v té mlze do medvěda, jelena nebo něčeho takového. Když nevidím já, nevidí ani zvířátka. Strach mě žene. Už abychom měli noc za sebou.


Sbíháme k přehradě pod Lysou horou a marně pod sebou hledáme světýlka dalších účastníků. Za námi taky nikdo, vypadá to, že pole je hodně roztažené. Už je nad ránem, vyhládlo mi, tak si na kontrole dopřávám zase koláčky, opět ionťák a valíme dál. Respektive lezeme na Lysou. Původní nápad, že půjdeme výsekem přímo nahoru se stejně jako okolní mlha rozplynul a jsme rádi za traverzovou cestičku. 7km na vrchol je nekonečných. Ke všemu začalo pršet, ještě že už aspoň svítá. Máme dost. Na vrcholové kontrole dostáváme razítko a honem dolů, než nás rozklepe zima. Ono se řekne honem, ale honem to nejde. Cesta je plná velkých vratkých a kluzkých kamenů. Sakra jak jsem se na tohle mohla těšit! Je mi zima, k tomu místo deště padají jakési malé kroupy a asi si zlámu kotník. Do toho mi chodí SMSky právě vstanuvší rodiny, jak jsme na tom. No špatně jsme na tom. Pomalu se velké šutry mění v menší a už se dá i běžet. Jak se rozbíháme, cesta začíná zase rychle ubíhat a začíná nám být i teplo. Zanedlouho probíháme Ostravicí, odbočka do kopce mezi chaty, honička s místními psy – to nikdy nesmí chybět a pak dlouhá asfaltka až do Čeladné. Přibíháme stále na 13. místě a prý máme tak 2-3 minuty před sebou nějaký tým.

A je tu opět Čertův mlýn. Nasazujeme hole a nabíráme stereotypní tempo. Toto se prostě dá jen vydržet. Jedna zatáčka jak druhá, za každou vyhlížím konec. Žádný výhled, stejné stromy, stejný sklon, pravidelné ťukání hůlek, únava, pravidelné oddychování, myšlenky upínající se na cíl, konec, odpočinek, postel, teplo, sucho, spánek. V domnění, že někoho doháníme, jsme dohnáni. Sice jen jedním členem dvojice, ale to teď netušíme. Vláďa nás předbíhá lehce a tempem, jakoby teď vystartoval. Tak to ne, takhle my se lehce nedáme.  Přece se v samotném závěru nenecháme předběhnout. Sama se divím, jakého jsem ještě schopna tempa a probouzí se ve mě závodní duch. Musím mít Vláďu na dohled. Pořád se ohlížím, kde že je jeho partnerka. Nikoho nevidím a to mě žene vpřed. Konečně jsme nahoře, ale moc dobře vím, že dolů to bude masakr. Maximálně využívám hole, sestup bolí a dost se divím, jak jsem toto mohla na začátku závodu vůbec vylézt. Stylem chromé či postřelené stařeny se klátím dolů z kopce. Bahno klouže, každý dlouhý krok dolů je vypětí. Už ani nepotlačuji zvukové projevy. Prostě docela nahlas hekám. Je mi to jedno. Stejně tady nikdo není a David dělá to samý. Vláďa se nám ztratil z dohledu, ale za námi pořád nikdo. Z posledních sil běžíme mírný kopeček na Tanečnici. Běžíme je silné slovo. Spíš silnou vůlí tlačíme tělo vpřed.


Závěrečné stoupání už ale zase jdeme, na běh už nemám. Nahoře vidím fotografy, cíl už musí být blízko. Mobilizuji všechny síly, dokonce se usmívám do objektivu a před fotografem se rovnám a dávám se  do jakéhosi běhu. Závěr je seběh na Pustevny. Pouštím tělo setrvačností, slyším hlas moderátora, vítají nás v cíli, máme to za sebou. Tak toto byl jeden ze zatím nejtěžších závodů. Rychle se přiobléct, je vážně zima a dnes to bude na stupně vítězů. V mixu jsme obsadili 3. místo, celkově jsme si udrželi 13.


Po dlouhé době na bedně. Co na tom, že tu nejsou diváci. Stačí pocit zadostiučinění a radosti. Krásná medaile, diplom, nějaké ceny a honem domů, do tepla a do postele. Doufám, že na posledním závodě v Krkonoších se zase pěkně vyšťavíme :-)

Mountain Challenge - Jeseníky

I.etapa - Jeseníky (63 km), Kouty nad Desnou, 3.-4.6.2011

Na první etapu 3-dílného seriálu závodů v horském maratonu dvojic Mountain Challenge vyjíždíme v pátek po práci, aniž bychom tušili, do čeho dnešním startem jdeme. S minimem zkušeností z horských závodů a plni nadšení přijíždíme do Koutů nad Desnou k registraci. Moc lidí zde zatím není. Využíváme času do začátku závodu a večeříme v místní restauraci za poslechu příjemné hudby živé kapely. Okukujeme pomalu se sjíždějící závodníky. Ne že bych dala na první pohled, ale tuším, že dnes to nebude žádný turistický pochod. Před půlnocí se převlékáme do běžeckého a jdeme si vyslechnout instrukce.


Sešlo se zde něco přes 70 dvojic, které netrpělivě čekají na start. Přesně 5 minut před půlnocí vše vypukne. Ačkoliv ostrý start je až o kousek dál, dav se dává do běhu a my s ním. Jestli to půjde celé takhle rychle, tak budu mít za chvíli dost. Po ostrém startu se tempo znatelně zvyšuje a čelo závodu se rychle vzdaluje. Cesta pomalu stoupá, my pořád běžíme a já musím krotit Davida, neboť bych se vyřídila hned na začátku. Několik kilometrů běžíme, než se cesta začne prudce zvedat směrem na magistrálu mezi Červenohorským sedlem a Špičákem. Přecházíme do rychlé chůze, poprvé a rádi využíváme trekové hole. Pole se roztrhalo, za námi je jen jedna dvojice a dlouho před námi nikdo. Nebo aspoň nikoho v té tmě nevidíme. Od stoupání si odpočneme až na Keprníku, kde už zase plynule přecházíme do běhu. Tedy opatrného seběhu. Cesta dolů do Ramzové je kamenitá, navíc Davidovi dochází baterie v čelovce. Výměna baterek nás stojí nějakou tu minutu a pár dvojic nás předbíhá, netuším, kde se tu tak rychle vzali. V dlouhém seběhu je ale dobíháme, cvakáme první kontrolu, vybíháme směrem na Šerák. Cítíme se fajn, ale těsně před vrcholem se rádi kocháme pohledy na noční Jeseník pod námi. Cesta po červené magistrále směrem zpět na Keprník a pak dále na Červenohorské sedlo ubíhá rychle, snažíme se běžet co to jde. Vycházející sluníčko nás nabíjí energií a na kontrolu na sedle přibíháme spolu s dalšími dvojicemi na 13-16tém místě. Jsme zatím z průběhu docela překvapeni. Tlačím párek, prý jsem dnes první, ale máme před sebou dlouhou cestu a s sebou jen vodu.


Cestou ze Sedla dál směrem na Praděd mě začínají chytat záda. Měla jsem víc trénovat s hůlkami. David mě nešetří, kde to jde, tam se rozbíhá. Krásné dřevěné chodníčky, které mám normálně tak ráda, jsou pro běh dost nepraktické a na jednom mi zůstává noha mezi trámy tak, že to se mnou docela škubne. Nechci být za měkotu, takže to, že mě začíná taky děsně bolet kyčel, Davčovi raději ani neříkám. Měla jsem ten problém s kyčlí doléčit. Měla měla … to mi teď nepomůže. Jsme těsně před Pradědem a bohužel musíme až nahoru k betonovému monstru. Je tam tajná kontrola. Zmrzlá kontrola. Zatímco my jsme v triku a lehké bundě splaveni potem z výstupu, chudák dobrovolník zabalený do všeho, co u sebe měl, zkřehlými prsty razítkuje naši kartu. Je tu prý 6 stupňů. Rychle balíme kartu a běžíme dolů, před námi jsme viděli pár neběžících dvojic, které bychom mohli dohnat. Zapomínám na záda i na kyčel a sbíhám dlouhý sešup k Barborce. Míjíme pár dvojic, které nás předtím předešli do kopce, ale rovinu na Ovčárnu už během nedávám. Začínám být docela unavená. Na kontrole si dopřávám výborné koláčky a jde se dál. Opravdu už jen jde, protože záda mám v jednom ohni, nevím jak hýbat rukama, jestli s nimi hýbat a vůbec … mám chuť ty hůlky někam hodně daleko zahodit. Cestou nás opět předchází několik dvojic, které jsme předtím pracně předběhli.


Na Petrovy kameny už zase prudce stoupáme, je nádherně a já závidím všem těm turistům, kteří neběží žádný závod, mohou si dopřát ten luxus a sednout si do hospůdky na pivko. Se zaťatými zuby se šinu dál a výš a jsem šťastná, že přece jen mám ty hole. Čeká nás hřebenovka, ale nějak se nejde rozběhnout. Únava je znát. Před námi nikdo, za námi nikdo. Jdeme sami po hřebeni a za chvíli přece jen přecházíme do běhu, jestli se to tak dá nazvat, cesta pak ubíhá rychleji. V jedné chvíli vidíme v dálce dvojice, na které už dnes nemáme. Po odbočce směrem na Dlouhé stráně si najednou všímám, že nemám číslo. Musela jsem ho ztratit, když jsem si sundávala bundu. Bože, ale to už je docela dlouho. Při představě, že nás kvůli tomu diskvalifikují, se David obětuje a běží zpět, číslo hledat. Je mi to líto. Čekám několik minut, přitom úspěšně tuhnu a taky nás úspěšně předbíhají další dvě dvojice. David se vrací, běží a já se k němu ztěžka přidávám. Začínám přemýšlet nad Ibalginem. Už nevím, jak mám bolest zad překonat. Nekonečná cesta pod Dlouhými stráněmi nám bere zbytky sil. Už ani nemluvíme, na běh už nemáme sílu. Jdeme monotónním tempem dál, zavěšeni do hůlek. Na mapě ten závěr přece nevypadal tak dlouze. Děsí mě, že budeme ještě stoupat k přehradě. Ano, chtěla jsem ji vidět, ale dnes si tu podívanou klidně odpustím. Naštěstí se prohlídka nekoná. Navíc se zvyšuje počet turistů, takže tady už musí někde končit lanovka z Koutů. Míjíme pár lidí, kteří se nás ptají, jestli náhodou nejdeme ten hrozný závod. To už musíme vypadat opravdu uboze.  Konečně je zde závěrečná sjezdovka. Při pohledu na terén a prudký sešup dolů nevěřím svým očím a začínám pronášet nepublikovatelná slova. Teď by se k těm holím hodily i lyže. Nezpevněná hromada hlíny, kamení se sune pod nohama v náklonu červené sjezdovky a nohy odmítají toto utrpení déle snášet. Davidovi vypovědělo koleno, jde bokem. Já se odhodlávám před každým krokem a neskutečně se těším, až toto budu mít za sebou. Je mi úplně jedno, kolikátí budeme, rychleji to prostě nejde. Konečně scházíme k cílové bráně, od které nás dělí už jen říčka. Ještě netrpím halucinacemi, abych neviděla, že na druhou stranu nevede most. Když na nás kdosi z protějšího břehu volá, že cesta vede řekou, mám 100 chutí mu odpovědět, ať si nedělá nemístnou srandu. Už fakt nemůžu. Když pochopím, že to myslel vážně a brodím se ledovým potokem, beru své myšlenky zpět, a pokládám takovýto závěr za výborný nápad. Osvěžené nožky se dokonce rozbíhají poslední metry do cíle. Komentátor hlásí, že dobíháme na celkovém 19tém místě, v kategorii mix je to pak 3. místo. Tak s takovýmto výsledkem jsme ani náhodou nepočítali. Sice jsme se vyhlášení nakonec nedočkali (vyhlásili jen 1.místo a to ještě po vyžádání), ale nebylo pochyb, že do další etapy, tentokrát v Beskydech, půjdeme znovu.

Beskydská sedmička 2010

O této akci jsem se dozvěděla z magazínu Sedmička a od první chvíle mi bylo jasné, že to je přesně závod pro nás. Manžela jsem nemusela vůbec přemlouvat, netrvalo dlouho a náš tým DARE figuroval na startovní listině MIX HOBBY do 40let. Přípravu jsme vzali od podlahy, respektive od bot. 77km přes 7 beskydských vrcholů nemůžeme přece absolvovat v pohorkách nebo silničkách. A hned byl důvod pro nákup mých vysněných krosek Salomon. Hned jak přišly, chovala jsem si je jako miminko. Nádherné, pohodlné botičky. Nakonec jsem je obula až pár dní před závodem, protože přes prázdniny vzdor všem předsevzetím nebyl čas na trénink v terénu. Vlastně jsem mínila v závodě těžit pouze ze své všeobecné vytrvalosti a fyzické kondice, kterou jsem si vylepšovala krátkými běhy, dřepy a výpony na schodech. S tímto nevalným tréninkem jsem plná obav vyjížděla vstříc závodu s více než 5000 m převýšením.

Frenštát pod Radhoštěm, pátek

Už ve vlaku se potkáváme s pár budoucími účastníky závodu, ve městě pak potkáváme celé skupinky turistů s ohromnými bágly. Něco je špatně. My máme každý jen malý batůžek s pečlivě vybranou, co nejlehčí výbavou a jednu malou tašku s prádlem na převlečení po závodě. V sokolovně se registrujeme, dostáváme na ruku oranžový pásek, na který se budou značit kontroly a jdeme se “ubytovat” do místní školy. Tam už se převlékají “sporťáci”, které poznáváme nejen podle běžecké výbavy, ale taky podle zeleného pásku na ruce. Vedou silný řeči a tak si vedle nich připadáme jako úplní amatéři. No však závod ukáže ... takových už jsem na maratonu předběhla...

Na náměstí se zatím reportérka televize snaží vytvořit atmosféru a povzbudit ten dav asi 2000 účastníků, nejistě postávajících, nevěda co od prvního ročníku očekávat. Nálada se zvedá až s vystoupením organizátora a horolezce Libora Uhra, který na obřích obrazovkách popisuje detailně trasu. Nějaká nová odbočení kvůli ochráncům přírody a rázem se trať navyšuje na 87km. Tak to je nálož. Vystoupení šéfa horské služby nebo to, že Vitana nedodá slíbená jídla na občerstvovačky a jde se na vlastní zásoby (které nemáme), už nás nemůže rozhodit. Holt je to extrémní závod, tak co se divíme. Už jen pár nadupaných klipů z Liborových cest, ve 21h odbíjení ze zvonice a vyráží se. Nikam se netlačíme, startujeme ze zadních pozic. Jsme HOBBY a naším cílem je dojít ve zdraví a limitu.

Poměrně rychlým tempem docházíme po asfaltce pod Javorový vrch. Tady je ovšem první překážka v podobě špuntu. Lidského špuntu. 2000 lidí vypuštěných ve stejný čas se prostě na lesní klikatou cestičku pro jednoho, nemůže vejít. Stojíme, čekáme, občas se fronta o kousek posune, ale aspoň se můžeme kochat pohledem na světélkujícího hada čelovek, který se táhne od Frenštátu až na vrchol. Krásná podívaná, naskakuje mi z toho husí kůže. Z GPS jsme nakonec vyčetli, že jsme ve frontě na vrchol prostáli celou 1 hodinu.

Zatímco někteří nahoře už rozdělávají první piknik, svačinky,  pivečko ... my využíváme volné cesty a  co nejrychlejším tempem jdeme dál. Sestup vypadá bohužel stejně jako výstup. Přešlapující fronta dolů blátem. Ještě že máme hůlky.

Dole na Pindule míjíme další pikniky, míříme na Radhošť  a co chvíli někoho předbíháme. Honění se za světýlky čelovek a jejich následný skalp mě začíná náramně bavit. Jde se mi báječně, ještě necítím žádnou velkou únavu a tak se nahoře poprvé směrem na Pustevny rozbíháme. Občas slyšíme nějakou poznámku, ale je mi to jedno. Najednou se měním na závodníka. Nemíním se ploužit, chci dojít za světla. Když má něco v názvu závod, tak závodím. Běžet jde lehce a těch pochytaných světýlek!

Dobíháme do narvané hospody na Pustevnách, nabíráme vodu a běžíme dál na Čertův Mlýn. Cesta se zase zužuje, takže nezbývá než jít v závěsu, naštěstí docela svižným tempem. Začínám litovat, že jsme se na startu neprotlačili víc dopředu. Netušili jsme, že většina tuto akci pojme jako dvoudenní pochod. Přemýšlím, koukám pod nohy a málem přehlížím výstražnou ceduli s medvědem. Co tím jako chtějí naznačit? Adrenalin stoupá a je mi naprosto jasné, co v batohu táhneme zbytečně. Spacáky.

Dlouhatánský sešup z Čertova mlýna bez zastavení běžíme. Lapáme jedno světýlko za druhým.

Na občerstvovačce v Čeladné kupodivu potkáváme i sporťáky. Trochu nás to nakopne a po krátké pauze pádíme na Smrk a to tou nejhorší možnou cestou. Po značené se nesmí, takže nás ženou výsekem lesa nahoru, přímo za nosem. Pro mě je to s odstupem asi nejtěžší stoupání. Před námi museli být nějací obři, jinak si neumím vysvětlit ty mohutné rozestupy mezi jednotlivými stupy na kroky. Pro mě tak velké, že využívám svůj maximální rozsah pohybu. A to mě vyčerpává. Nicméně jdeme bez zastavení, pravidelným tempem. Konečně jsme nahoře.

Sestup dolů ubíhá celkem v pohodě a na rozcestí, kde se máme rozhodnout pro delší variantu s občerstvením nebo kratší variantu bez občerstvení, si vybíráme samozřejmě tu kratší. Pro kelímek polívky ze sáčku se nám do údolí nechce. Začíná svítat a vypadá to, že před výstupem na Lysou horu se láme chleba. Zase kousek běžíme, protáhneme trochu jiné svaly a je tu nástup na Lysou horu. Poprvé cítím únavu, už to nejde tak zlehka, ale pořád to jde. Cestou se předbíháme se “sporťáky” co vedli silný řeči v tělocvičně a euforie nás žene nahoru. Nekonečný kopec. Svítí sluníčko a my v 10h stojíme na kontrole pod bránou na Lysé hoře. Ptám se, kolik je před námi lidí. Asi 200. Tak to jde, to jsme se docela propracovali. Máme hlad a tak bereme za vděk malou hospodou pod vrcholem. Vevnitř je narváno, až na jednu výjimku nikde nevidím ženskou. Dáváme si kafe a tatranku, chvíli posedíme a jde se dál.

Dává nám docela práci rozchodit ztuhlé nohy. Cestou dolů z Lysé hory potkáváme v protisměru rodiny s dětmi na výletě, kteří nevěřícně koukají, že my už jdeme dolů. Bohužel na této cestě mineme správnou odbočku a náš výlet si o nějaký ten kilometr prodlužujeme. Ale zase tam bylo krásně, nikde živáčka. Na následující občerstvovačce došla polévka. No co už. Nezastavujeme a šplháme na další vrchol – Travný. Připadá mi, že jsou ta stoupání čím dál delší, nicméně v tempu nepovolujeme, nezastavujeme. Další kontrola, další sestup, tentokrát na Sviňorky. Pohled, který se mi z vrchu naskytl, mě moc nepotěšil. Sestup po sjezdovce. Dělej, co umíš. S 60ti kilometry v nohách scházet tak prudký svah, to je zážitek. Opírám se do hůlek, s námahou krčím kolena a zas na ně dopadám ... chvíli lezu dolů bokem, teď zase druhým ... někteří to jdou pozpátku, zkouším to taky, ale s takovou tu budu do večera. David sbíhá, ale mně to nejde. Krůček po krůčku maximálně využívaje hole se belhám dolů. Konečně. To si zaslouží odměnu. Objednávám si klobásku a pivo. Poprvé začínám přemýšlet, jestli to celé dojdu. Tady se musíme rozhodnout. Jsme na poslední stanici, ze které sváží odpadlíky do cíle. Chvíli si s tou myšlenkou pohrávám, ale vážně jen chvíli. Nejsem tu sama. Jsme dva a krom toho na tom nejsem ještě tak špatně. To bych si vyčítala. Vyrážíme. Tedy snažíme se vyrazit. Nohy nechtějí poslouchat, jsem unavená, ale to jsem mohla čekat. Pomalu a jistě nasazujeme tempo a od výstupu na Ropici nás nemůže nic zastavit. Ptáme se slečen na kontrole, kolik je před námi lidí a prý tak 150. Tak to nakonec nebude až takový propadák. Konečně Javorník a poslední kontrola. Od ní už se můžeme dát libovolnou cestou do cíle. David volí tu nejkratší, ale taky nejstrmější. Na výběr stejně moc není. Najednou cítím silné píchnutí v koleně. Ne ... teď ne ... už to máme jen kousek. Co krok, to bodnutí. Zastavujeme, protahuji koleno, ohmatávám, nic nenacházím, nic nebolí. První krok a zase. Předbíhají nás nějací lidi a mně je to jedno, protože prostě rychleji jít nemůžu. Nevím co s tím. Zkouším jít bokem, nepomáhá. Chce se mi brečet. To nemohlo to koleno ještě chvíli vydržet? Sunu se s bolestí krůček po krůčku dolů a je mi líto toho ztraceného času, těžce vydobytého ve stoupáních, je mi líto Davida, kterého zdržuji a je mi líto i sebe, protože to vážně hodně bolí. Navíc se už schovalo slunce. Prudké klesání končí, začíná mírně klesající asfaltka. Se změnou sklonu mizí bolest. To není možné, žádnou bolest najednou necítím, nechce se tomu věřit. Nasazujeme to nejvyšší tempo, kterého jsme schopni – běžet už nemůžeme – a makáme do cíle. Postupně opět dostáváme před většinu těch, kteří nás minuli v sestupu. Nekonečná silnice, už je skoro tma. Vidíme cíl. Zvládli jsme to. Je sedm večer, jsme unavení, ale šťastní. Podle GPS jsme ušli 85.5km, 4083m převýšení, 22h závodního času, 18h čistého času. Spokojeni odjíždíme do Frenštátu konečně použít naše spacáky.

Výsledky jsou známy až následující den. Je z toho 9. místo v naší kategorii. Nevěřícně hledíme do listiny a litujeme těch kafíček a klobásků. Mohla z toho možná být i bedna. Příští rok nás tu máte znovu!

Můj první maraton, 2010

Přijíždíme v pátek večer s Davidem do penzionu Pod zámkem v pražských Průhonicích, dostáváme útulný pokojíček v podkroví a vyrážíme do maratonského EXPA pro čísla a okouknout atmosféru. Ta samozřejmě nezklamala. Davy natěšených běžců, skupinky z Itálie, Španělska, spousta lákavých nabídek na doprovodném veletrhu sportovního – hlavně běžeckého – zboží. V zázemí PIMu dostáváme čísla, vyzvedáváme si trika a poukázky na PASTA party. V hlavním stanu usedáme s plastovým talířkem skromně naplněným těstovinami a vychutnáváme atmosféru. Na podiu o kousek dál prezentuje své fotografie z maratonských cest žena, kterou obdivuji a která mě inspiruje, Ivana Pilařová. Kousek od nás se s každým druhým zastavuje a zdraví Dan Orálek. Do toho hraje pohodová hudba, je slyšet směs všech možných jazyků a já jsem plná vzrušení a očekávání zítřejšího závodu.

Večer si odskočíme ještě na večeři do nedaleké restaurace a ačkoliv jsem si to nechtěla vůbec připouštět, začínám mít ze zítřka obavy, jestli a jak celý závod zvládnu.

Praha, sobota

Ráno vstáváme brzy, raději jsme na místě včas. Po převlečení ale přešlapujeme v obří tlačenici na úschovnu a do startu zbývá už jen 40 minut. Dalších 15 minut a my jsme se posunuli sotva o kousek. Začínám mít špatný pocit. Ještě přece potřebuji na záchod a pak na seřadiště, což znamená oběhnout celé Staroměstské náměstí davem až téměř na konec pelotonu. Konečně jsme na řadě. Do startu zbývá 15 min, ale místo na start, utíkáme do fronty na záchod. Najednou vidím sestru s přítelem a naši dceru Anetku, jak spěchají najít si místečko někde kousek za startem. Přijeli nás povzbudit a hlavně pak odvézt naše znavená těla po závodě zpět do Brna. Zdravím se s nimi, mávám a stojím dál ve své frontě na záchod. Co tam těm lidem tak dlouho trvá? 10 minut do startu, David vzdává záchod, loučí se se mnou a utíká zařadit se na start. Minuty utíkají, konečně na mě vyšla řada, dlouho se nezdržuji a vybíhám z kadibudky rovnou směr START. Najednou PRÁSK a už slyším libozvučnou Vltavu, ale mráz, který cítím na kůži, není od dojetí, nýbrž zděšení, které prožívám. Nestihla jsem start .... nestihla jsem start!  Jako v transu se deru mezi diváky k nejbližší zábraně. Mám číslo, vidíte? Pusťte mě na závod! Teď vidím, že nejsem sama. Spolu s dalšími nedobrovolnými opozdilci rozrážíme zábranu a vrháme se za zády překvapeného pořadatele, ignorujíce jeho snahu o naše zadržení, do davu, který plyne jako divoká řeka náměstím. Ani jsem se nestačila vzpamatovat a probíhám startovní bránou, na které svítí 30 sekund. Podle toho taky odpovídají čísla běžců kolem mě a hlavně tempo. Dle triček PIM KINGs soudím, že jsem se dostala do zatraceně rychlé skupiny a navzdory všem svým předsevzetím, že si závod rozběhnu pohodovým tempem, se snažím udržet tempo tak, abych nezavazela. Pro mě to znamená skoro sprint. Najednou vedle mě modré triko, David. Kde se tady bereš? Zněla otázka z obou úst. Zmeškala jsem start a prodrala se bokem přes pořadatele. A ty? Nestíhal jsem, posunuli mě o jednu bránu dopředu. Pár kroků běžíme spolu, máváme rodině a dál běžíme každý svým tempem Pařížskou ulicí. V tu dobu jsme neměli tušení, že se zde za čtyři hodiny těsně před cílem potkáme znovu.

Jakmile se dav trochu rozprostřel, zvolnila jsem, uvědomujíc si, jaké moje startovní tempo může mít pro průběh závodu následky. Ale co už, stalo se, musím se s tím srovnat. S vědomím, že mám vodiče na 4h, kterého jsem se chtěla držet, někde daleko za zády, volím taktiku – útěk před vodičem. Nesmí mě dohonit. První kilometry ubíhají a v zatáčce na jednom z mostů, kde v protisměru běží čelo závodu, vidím Lukáše Bauera. To je skvělý! Fandím a tleskám Lukášovi a divím se, jak mi mohlo uniknout, že i on bude stát na letošním startu. Atmosféra je úžasná. Kolem cesty davy lidí, povzbuzují, mávají, fotí, užívám si to. Užívám si i pohled na druhou stranu řeky, kde už se line čelo závodu zpět do centra. Kdo neviděl tu souvislou řeku běžců, neuvěří, kdo neběžel závod, nepochopí. Pro toto tu jsem, pro ten pocit sounáležitosti s tolika stejně “postiženými” lidmi. V té mase lidí, která se v několikakilometrovém proudu valí jedním směrem vstříc cíli, je ohromná energie. Hrozně mě to nabíjí, nemohu od protějšího břehu odtrhnout oči. Každý z těch tolika tisíc běžců má za sebou nějaký příběh, který ho dovedl až na start maratonu. Každý z těch lidiček musel prožít spoustu tréninku, odříkání, bolesti a odvahy, aby se mohl postavit na start maratonu. A to mě fascinuje.

Pomalu vbíháme do Libně, kde míjím cedulky s číslicemi 37 a 38km. Jak mi asi bude, až tudy poběžím podruhé ... a poběžím tudy vůbec? Neodpadnu do té doby?

Jak jsem proběhla městem a jeho další okrajovou částí, ani nevím. Na tempo moc nekoukám, spíš se snažím před každou občerstvovačkou vzít nějaký hroznový cukr a pít. Pít musím, už jsem poučená. Mezitím mě minuli vodiči na 3h, 3:15, 3:30 i 3:45, ale 4h naštěstí pořád nikde. Někde na jednadvacátém kilometru koukám na hodinky a čas mám kupodivu lepší, než na půlmaratónu před dvěma měsíci. Kdo by to byl řekl. Zatím se mi běží dobře. Téměř pořád někoho předbíhám a to dělám ráda. Jsem na sebe pyšná, když se proplétám jak malá myška mezi velkými chlapy ve speciálních podkolenkách a ukazuji jim záda. Já, malá ženská, do které by to na startu možná neřekli. Dobrý pocit mám i z diváků, kteří neváhají stále povzbuzovat a tleskat.

Pomalu dobíhám k metě 30km a najednou si začínám uvědomovat, že toho už mám docela dost. Unavené nohy, stažený žaludek, do kterého už kromě vody nejde nic dostat, bolavá pohrudnice snad od takového množství nádechů a výdechů, pravý trapéz .... ještě že v zatáčce slyším své jméno a Pavel vybíhá do cesty a fandí mi co to dá, vidím sestru a Anetka mě fotí, všichni tleskají. Mám radost a posouvá mě to dál, na bolístky na chvíli zapomínám. Představa, že za chvíli opustím město plné fandících diváků a poběžím znovu do opuštěné Libně ze mě ale nabytou energii rychle odčerpává. Slyším za sebou nějaký nepřirozený dusot a hluk. Otočím se a ne ... vodiči na 4h se skupinkou běžců, která se jich zuby nehty drží. To mi ještě scházelo. Nesmí mě předběhnout. Sbírám síly a snažím se o rychlejší tempo. Marně. Tělo odmítá. Vodiči i skupinka mě předbíhají a pro mě to znamená velké zklamání. Tak se lopotím a nakonec to nebude ani pod 4 hodiny. Posouvám kšilt hluboce do čela, oči koukají jen těsně před nohy, nasazuji úsporný styl běhu – je to ještě styl? - a nějak se sunu dál v očekávání obávané velké krize, která má přijít na třicátém pátém kilometru. V hlavě mám ale jasno. Nevzdám to. Do cíle se prostě nějak dovleču. Sice to nebude pod 4, ale je to první maraton, tak co bych chtěla. Ale kde jsou ty rána, co se mi nechtělo vstávat a běhat před prací a přece jsem šla ... Kde jsou ty výběhy po skončené túře v horách, kdy už bych se nejraději jen natáhla na pohovku ... Kde jsou ty běhy v minus 10, kdy by psa nevyhnal... Proč to nevyšlo?

Šinu se setrvačností a nevnímám okolí. 35, 36, 37 ... zvedám hlavu a nevěřím vlastním očím. V dálce je vidět žlutý balonek vodiče. Že bych celou tu dobu měla vodiče na dosah a nevěděla o tom? Že bych i v tomto stavu a tímto stylem udržela tempo? Dívám se na hodinky a jsem příjemně překvapená. Teoreticky by se to dalo ještě stihnout. Musím ho dohnat. Dostala jsem novou vzpruhu a bolístky nebolístky, dávám se do rychlejšího tempa. Ještě dva kilometry mi trvá, než mám balonek na dosah. Přibíhám do místa, kde hraje kapela a vidím tam svoji rodinu. Ukazuji palec dolů, jsem hotová, ale oni na mě volají makej, běž, to dáš ... a mě to neuvěřitelně nakopne. Věří mi a fandí mi, nesmím je zklamat a nesmím zklamat ani sebe. 40km a já dobíhám vodiče a přidávám se ke skupince asi čtyř běžců. Najednou se mi běží pěkně. Vodič je pěkně zpocený, říkám si, že ani pro tyto profíky to asi není žádná brnkačka. Ptá se mě, kolikátý maraton běžím a nevěří, že první. Jsem prý dobrá a dám to pod 4 hodiny, když máknem. Máknem, jasně že máknem. Vždyť to jde najednou nějak samo. Nemohu uvěřit, kde se ve mě bere tolik síly, vždyť ještě před chvílí jsem vůbec nemohla. Vodič kouká na hodinky. Na poslední kilometr máme 6 minut 10 vteřin, to musíme dát. Běžíme už jen my dva, nikdo se nás neudržel. Poslední zatáčka do Pařížské. Vodič zrychluje, já už rychleji ale nemůžu. Na tomto místě jsem po startu sprintovala a teď tu sprintuji do cíle. Najednou vidím modré triko. David! A já myslela, že je dávno v cíli. Z tempa a stylu poznávám, že toho má dost. Dobíhám ho, úplně se mě lekne, když ho vytrhávám z letargie. Dělej, pojď, ještě minuta! Pojď, dáme to pod 4! Z posledních sil zrychluje, beru ho za ruku, už jsme na koberci. Jedem, jedem, lidi skandují a já přešťastná probíhám cílem 2 sekundy pod 4 hodiny. Dokázali jsme to. Oba. Očima hledám vodiče. Třesu mu rukou a děkuji. Byl to on, kdo mě sem přivedl v tomto čase. Jsem šťastná. Mám to za sebou. Dostávám medaili a chce se mi smát i brečet zároveň. Koktejl pocitů, který člověk jen tak nezažije a kde převládá štěstí a pocit zadostiučinění, že to všechno stálo za to.