Než přišel maraton

Ještě než se vypíšu ze svých pocitů a zážitků z maratonu, který jsem nakonec dokončila v novém osobáčku (3:43:58), musím ještě zmínit pár okamžiků ze soboty, které mi zůstanou dlouho v paměti.

 Prvně jsme se sešly zase s holkama z Women´s Challenge, což je samo o sobě vždycky nesmírně příjemné, protože se mezi náma vytvořily moc hezké vazby, spojené jedním fenoménem, jménem běh. V sobotu jsme se ale sešly i s Ivanou Sekyrovou, nesmírně skromnou osobou a já jsem byla strašně ráda, že jsem jí mohla i já, mezi tou spoustou dalších, popřát k postupu na olympiádu.

V 15 h nás Miloš jednu po druhé volal na pódium, aby nám všem položil jednu otázku: Jaké to je, dostat se do Women´s Challenge. Na pódium jsem šla první, ale mluvila jsem poslední. To, co jsem chtěla říct, řekly už holky přede mnou a tak jsem se snažila na poslední chvíli sumarizovat myšlenky a říct něco, co ještě nikdo nezmínil. A to byla účast na projektu pomoci Lize vozíčkářů. Tohoto počinu, který iniciovala Martina si nesmírně cením, protože mě hodně naplňuje být takto prospěšná a tak jsem měla velkou radost, když se kasička začala plnit penězi, které jsme se rozhodly přispět. Měla to být 1Kč za 1km odběhaný v přípravě na maraton. Ale myslím, že jsme si každá těch kilometrů trochu přidaly :-)  Kasičku převzal zástupce Ligy vozíčkářů a vše bylo tak dojemné, že jsem měla strašnou husinu a slzy v očích.

Dostaly jsme pak každá kytičku a když jsme slézaly z pódia, přepadl mě smutek, že náš projekt je už skoro u konce. Ale jak jsem psala dneska holkám v mailu, bála jsem se zbytečně. Spojuje nás běh a běh přece koncem projektu nekončí. Věřím, že se budeme dál potkávat a podporovat na různých dalších akcích a závodech.

Večer jsme se ještě některé z nás potkaly u Katky a abychom nervozitě nedaly šanci, uvařily jsme si k večeři maratonské nudle, aby se nám druhý den dobře běželo.