Maraton s požehnáním

Ráno se stavím na start a v hlavě mám jediný cíl. Doběhnout ve zdraví. Zaskočila jsem si totiž den před maratonem do kardio centra, které mělo v Expu svůj stánek. Na místě vám změří tlak, natočí EKG, zjistí hladinu cholesterolu. Výborný nápad toto kardio centrum, ovšem v případě, že máte výsledky v pořádku.  Když ale odcházíte s opačným výsledkem, není to den před startem optimální pocit. Naopak docela mě to vystrašilo. Teď už jsem ale plná pozitivních pocitů, které vytlačují černé myšlenky. Sluníčko hřeje, balónky letí k nebi, farář nám dává požehnání, přejeme si navzájem hodně štěstí.  Za chvíli už slyším libozvučné tóny Vltavy a se slzami v očích vybíhám. Tyto okamžiky se prostě neohrají. Naopak, mám pocit, že čím víckrát jsem toto zažila, tím víc si dovedu všímat a vnímat všechno kolem. Malé povzbuzení od rodiny krátce po startu a už plavu v řece těl a proud mě unáší do uliček Prahy. Běžím si pomalu a vůbec mi nevadí, že balonek s číslem 3:45, kterého jsem se původně chtěla držet, mi mizí v dálce. Kochám se atmosférou, diváky, přeběh přes Karlův most je sám o sobě velkým zážitkem. 

Někde na desátém kilometru potkávám Ivanu Pilařovou. Tuhle ženskou už dlouho obdivuji a teď mám konečně příležitost se s ní chvíli pobavit. Ivana se chystá letos do Austrálie, aby tak dokončila okruh všech kontinentů, na kterých běžela maraton. Držím jí palce a utíkám dál. Trasa vede centrem Prahy, kde je tradičně spousta diváků a to se běží samo. Vybíháme na nábřeží a já až teď nasazuji tempo, které bych si chtěla do konce závodu držet.  Na šestnáctém kilometru dobíhám vodiče s balónkem 3:45. Neúnavně všechny povzbuzuje, chválí, dělá legrácky a vytváří tak perfektní atmosféru. Skupina kolem něj je ale docela velká a protože co chvíli o někoho škobrtám a musím měnit délku kroku, raději je předbíhám.

O kousek dál běží Pavel Nedvěd, chvíli se přidávám a baví mě pozorovat ten mumraj kolem něj. Všichni ho fotí. Jak diváci na chodníku, tak běžci okolo. Vbíháme na nábřeží a cesta se zužuje, je tu těsno, tak se poroučím dál. Nemám ráda ty dlouhé úseky bez diváků na okraji Prahy. Dneska je to ale něco jiného. Dneska potkávám v protisměru plno známých tváří a co chvíli se s někým zdravíme, což mě hodně nakopává. 30 kilometrů mám za sebou, ani nevím jak. Ještě povzbuzení rodiny na smluveném místě, je mi fajn, mám pocit, že bych takto mohla běžet do nekonečna. 

Běžím stále stejným tempem, před sebou už jen osm kilometrů. V místech, kde nejsou kapely je slyšet jen oddychování a někdy už i sténání běžců okolo. Někteří přechází do chůze. Lhala bych, kdybych řekla, že mě nic nebolelo, ale protože v těchto místech člověk očekává obávanou krizi, tak na krizi to opravdu nebylo. Navíc za sebou čím dál zřetelněji slyším jásot a výkřiky, to jak nás dobíhá skupinka běžící na 3:45. Pro mě je to vzpruha a pohodlně se vezu na jejich vlně vpřed. A nejsem sama. Mám pocit, že všem běžcům okolo se najednou běží o mnoho lépe. Poslední kilometr. Vodič nás žene vpřed, nenechám se přemlouvat a ždímu ze sebe poslední zbytky sil. V Pařížské mě mohutně povzbuzuje rodina a já začínám být naměkko. Už je to tady. Diváci vytváří neuvěřitelnou atmosféru. Zvedám ruce k nebi a děkuji tomu nahoře, že je ke mně tak shovívavý. Gratulaci dostávám přímo od Carla Capalba. Nevím, čím jsem si to zasloužila nebo co jsem komu udělala, ale přichází ke mně moderátor s kameramanem a ptá se mě na momentální pocity. Copak toto se dá popsat? To se musí zažít. Slyším svůj hlas ze všech reproduktorů na náměstí, což urychluje moje vystřízlivění. Až teď si uvědomuji, jak moc jsem unavená, mám žízeň, chci si sednout, chci vidět svoji rodinu. 

Dostávám medaili, balím se do fólie a očima hledám ty moje. Našli mě i v té záplavě stříbrných fólií kolem. Objímám se s dcerami a věším svoji medaili na krk mamince. Dnes je navíc Den matek a toto je pro mě momentálně nejcennější dárek, kterým se jí mohu poděkovat.