Hurááá

Mám strašnou radost. Nejraději bych běhala po bytě a křičela hurá ... což jsem taky chvíli k potěše rodiny dělala :-) Po konzultaci se svým kardiologem a po objasnění mého strategického a taktického plánu jsem totiž pana doktora doslova dotlačila k tomu, aby mi sám doporučil běhat po horách :-) Aspoň na něco mi ty soft skills školení jsou :-) Je to prosté: do kopce půjdu a budu si hlídat tepovku a z kopce můžu běžet ostošest, tam tep nad 150 nevytočím. Tedy mohla bych, ale to bych musela sprintovat a to u dlouhých tras určitě nebudu.
No co jsem udělala jako první ... místo abych rychle vyběhla do lesa, sedla jsem k počítači a sjížděla závody. To už jsem sice panu doktorovi neříkala, ale já se budu určitě hlídat. Slibuju! :-)
Závodů je plno, ale najít v našem kalendáři volný víkend, to je fuška. Manžel a parťák v jedné osobě některé víkendy studuje, do toho dcera mívá závody, které si nechceme nechat ujít.  Nakonec jsme se rozhodli pro červen a 2. závod Horské výzvy, tentokrát na Šumavě. Opět jsem si prožila ten příjemný rituál, když se člověk registruje na závod. Pečlivě vepíšete údaje až po kolonku "název týmu". Hodinu vymýšlíte název týmu a pak se s nepopsatelným pocitem kocháte svým jménem na soupisce. Nebo aspoň tak to mám já. A taky pak ještě projíždím všechna ta přihlášená jména, jestli tam nenajdu nějakého známého. Jak já se těším!

Letos snad přibyde další do sbírky :-)

Jinak minulý týden jsem prostonala s rýmičkou, ale tento už zase makám. V pondělí posilka, včera běh, dneska plavání. Teď do toho konečně šlápnu. Nic naplat. Motivace závodů je u mě pořád silnější než motivace dobrého zdraví.

Od všeho trošku

Jak už jsem psala, to, že teď neběhám podle nějakého plánu a nepřipravuji se na konkrétní závody, má jednu kladnou stránku. Užívám si více sportů. Když jsem ale dnes mrkla na Garminu do kalendáře, zjistila jsem, že sice hraje všemi barvami, ale že jsem za 14 dní vyběhla jen 3x. A to je teda hodně málo. Nicméně když už jsem vyběhla, stálo to zato.

Minulý týden se v práci běžela kvalifikace na půlmaraton. Při pročítání loňských zápisků, jak jsme podcenili pití, počasí, vzdálenost, prostě všechno, mě napadlo, že bych letos mohla klukům dělat mobilní občerstvovačku. Vzala jsem kolegyňku a vyrazily jsme obtěžkány lahvičkami s pitím a zásobou energetických povzbuzovadel opačným směrem, naproti našim běžcům. Jak jsme se pak dozvěděly, víc než naše občerstvení je povzbudilo to, že nás vůbec cestou potkali :) Zatímco oni běželi 14km, my dvě si to trochu zkrátily, ale i tak to pro moji kamarádku byla první uběhnutá desítka. Sláva :) Pak jsem byla ještě po práci bruslit a domů jsem sotva dolezla.


Minulý týden jsem taky byla na badmintonu s naším babincem, což normálně považuji spíš za společenskou akci, ale teď, když si měřím tep, vidím, že to zas takové plážové pinkání není. Dokonce jsem měla druhý den dost namoženou pravou ruku a nějaké neznámé svaly kolem žeber.
V neděli jsme pak vyrazili s kamarády na běžky. Na trase byl jeden smolný kopeček, který prověřil mé běžecko-sjezdařské schopnosti. Poprvé jsem spadla těsně vedle hromádky od psa a podruhé o kousek dál, jsem zajela do hlubokého sněhu a ze svahu pak brzdila rypáčkem. Ještě že jsem jela poslední a nikdo mě neviděl.


Tento týden byl hodně pracovní. Přijela mi kolegyně z Izraele a protože taky běhá, vzala jsem ji na běhátko do fitka (venku by mi zmrzla) a zabila tak dvě mouchy jednou ranou. Ona měla na večer zábavu a já jsem si bezvadně zaposilovala.
Jak to tak v ty hodně pracovní dny bývá, člověk moc jídlu nedá. A tak se v úterý stalo, že jsem snědla za celý den jen jeden rohlík a aniž bych si to uvědomila, oblékla jsem se večer do běžeckého a hurá pročistit hlavu. Až po cestě mi došlo, jak moc mi kručí v břiše. Po třech kilometrech se mi stalo něco, co zatím znám jen z vyprávění. Stav na omdlení, nohy mě sotva držely, naprostá slabost. Cesta domů byla jako ve snu, vůbec jsem nevnímala kam šlapu, jen jsem se snažila stereotypně udržet tempo. Doma jsem do sebe třesoucí se rukou nalila dva talíře polévky (proč jen jsem si ji nevzala před během?) a po sprše jsem se cpala vším, co mi přišlo pod ruku. Přecházelo to kupodivu docela pomalu. Nicméně od teď mám v kapsičce bundy dvě kulaté věci. Dvacetikorunu a energetickou tabletu.

O jednom návratu

Když jsem před čtyřmi lety začala běhat, tak nějak automaticky se mnou začal běhat i manžel. Ve sportu jsem se vždycky doplňovali a ne jinak tomu bylo při běhu. Snad i proto, že nejraději jsme běhali v lese, tak po prvním půlmaratonu a pak maratonu, jsme se rozhodli zkusit nějakou tu akci v terénu. Náhoda nám přihrála do cesty první ročník Beskydské sedmičky, který se navíc musel absolvovat ve dvojici. Pro nás něco nového. Akci jsme pojali spíš turisticky, omrknout, jak takový horský závod vypadá (já teda omrknout i Libora Uhra, protože horolezectví mě imponuje od malička ;-) ), jestli si budeme sedět jako dvojice a jestli překonáme vzdálenost více než dvakrát tak dlouhou, jako maraton. A tehdy to začalo. Tehdy jsme se shodli, že toto je přesně to, po čem prahne naše běžecká dušička. Na trati jsme se skvěle doplňovali ... ono taky když se s někým znáte tolik let, tak už z výrazu v tváři odtušíte, zda toto opravdu bolí, toto se dá vydržet nebo tohleto vážně nevydržím.

2010 - první zkouška závodu dvojic

Další rok jsme docela úspěšně absolvovali celý seriál Mountain Challenge a ze spoluběžců se stali parťáci.

2011 - doběh do cíle poslední etapy MCH

V podstatě až do loňského léta jsme objížděli všechny závody, i jednotlivců, společně.

Pak ale přišel můj konec závodění a s ním i konec našich ambicí v mixech. Zatímco já jsem se zbráborala, přehodnotila situaci a priority a našla si i nové cíle, David přestal běhat. Prý z nedostatku času, protože se rozhodl pro další studium, ale podle mě, mu ale chyběla i jakási motivace. Nechal mě tedy vybíhat do osvětlených večerních ulic či do zasněžené přírody samotnou a ani moje argumenty hemžící se slovy endorfiny, obezita, zdraví, odreagování, nepomohly.  Tak jsem to vzdala, nutit nikoho nebudu.

Včera jsem viděla Davidovi hodinky na nabíječce. A dneska ráno, když jsem se oblékala na výběh, se začal převlékat taky. Tak přece jen se mu to v té hlavince rozleželo. Člověk ale musí chtít sám. A já jsem byla dnes hrozně ráda, že jsme tou krásnou zasněženou krajinou zase běželi spolu. Snad mám zpátky svého parťáka :-)

Včera, dnes a zítra :)

Den před koncem roku a já vyčítám svoje Garminy. No a kdy, když ne dnes, se podívat na celkový počet naběhaných kilometrů za tento rok ... údaj, kterému se moje oko poslední půlrok vyhýbá. A je to tu. 988km. Poslední letošní minicíl je na světě. Dnes si zaběhnu pro tisícovku.

Venku krásně svítí sluníčko, nikde živáčka a mně se hlavou honí myšlenky na uplynulý běžecký rok. Začal krásně - vybrali mě do PIM Women´s Challenge. Hned na to jsem absolvovala zimní závod 24hodin na Lysé hoře (LH24), ze kterého mi na stěně visí dokonce medaile. Pak jsem si zlepšila osobáky na všech tratích - Kbelská desítka 47:37, Pražský půlmaraton 1:44:34, Pražský maraton 3:43:58. Pak ale náhlá ztráta tatínka, která mě vyřadila na 3 měsíce ze života. Podzimní závody mi už nevyšly. V listopadu diagnóza srdečního problému. Konec závodění a zároveň začátek nové životní i běžecké etapy.

A co si přát a plánovat v novém roce? ... nějaké ty cíle už v hlavě mám. Ale jak nás školili, cíl musí být SMART. Snad to v mém případě platí:
S - specific - specifický - chci běhat a přežít :) Tudíž si budu hlídat tep pod 150, jak mám z kardiologie nařízeno. Vůbec mi nebude trapné přejít občas do chůze! Při společných výbězích se nebudu stydět říct si o zpomalení. Nebudu se předvádět a předbíhat do kopce víkendové cyklisty.
M - measurable - měřitelný - chci mít za rok touto dobou takovou fyzičku, že se budu moci přihlásit na nějaký ten běžecký podnik v roce příštím. Třeba absolvovat maraton v povolené tepové zóně v časové limitu.
A - achievable - dosažitelný - když budu pracovat na obecné vytrvalosti v kombinaci s všeobecnou fyzičkou, mělo by to být i přes nějaký ten handicap dosažitelné. To znamená běhat dlouhé pomalé výběhy a rozmělnit běh i do jiných sportů. Naučit se úsporný běžecký styl.
R - relevant - relevantní - ano, už mi jde jen o tu účast :)
T - time-bound - časově ohraničený - rok

Tak,  a je to venku. Ano, nedám si pokoj. Ano, a mám to zapotřebí :)

Propršený závod

Loni jsme byli na tomto závodě  moc spokojeni. Domácí atmosféra, v cíli gulášek s pěti, a na památku triko přímo potištěné startovním číslem. Letos se běží ve směru Hodonín - Skalica a má být špatné počasí. Hned po příjezdu do Skalice nás taky profukuje ledový vítr. David, Vlado a Peter nasedají do autobusu, který sváží závodníky na start. Já mezi nimi letos bohužel nejsem, ale budu fotograf a podpůrný tým v jedné osobě. Po tom co kluci odjeli, mám 2.5 hodiny volno, než se tu objeví první závodníci.

Várnice plná svařáčku čeká na první závodníky

Procházím se po Skalici, ale za chvíli se do mě dává zima a zbaběle mizím v hlubinách nákupního centra. Venku mezitím začalo pršet. Kdybych byla na startu, tak mi to snad vadí míň, než teď, když chci fotit. A taky to s fotkama dopadlo špatně. Nevím, proč mě nenapadlo vzít si clonu. Jak jsem pořád šmudlala sklo objektivu, tak je ostrá snad každá desátá. Navíc mě neuvěřitelně zábly prsty.

Peter s radostí vbíhá do cíle :)

Naštěstí radost kluků v cíli mě zahřála :) A svařáček ještě víc :)

Teď už je to legrace :)

Kluci si pak dali ještě lokše s pečienkou. Kdybych věděla, že pečien jsou to játra, tak si dám taky, ale myslela jsem, že je to pečeně :) Nikdy jsem totiž neviděla bramborové placky s játry, tak mě to ani nenapadlo :)

Cestou zpět do Brna nás ještě jeden běžec požádal o svezení do Hodonína. Příjemně jsme povykládali. Pán byl nakonec organizátor běžecký závodů ve Zlíně, tak jsem slíbili, že na nějaký určitě přijedeme.

Dnes jsme sice děsně promrzli, v cíli byla místo guláše studená bageta a čísla na triku tentokrát nebyla vytištěná, ale atmosféra zůstala lidová a to je ta hlavní vzpomínka, která v člověku po závodě zůstane.

První běžkování

Včera, při pohledu z okna, mě ovládla jediná myšlenka. Musím se dostat na běžky. A to rychle, než to zase roztaje. V posledních dvou letech je v Brně se sněhem potíž a to jsem si předloni koupila novou výbavičku :) Rychle jsem popřesouvala dnešní meetingy na odpoledne, nechala si schválit půl dne dovolené a těšila se na běžkování jak malé děcko na Ježíška. Večer mi dalo trochu práce zkompletovat vybavení, protože novou výbavičku nemám jen já, ale i David a starší dcera a ještě jsem si na ni nezvykla. SNS k SNS a NNN k NNN. S překvapením jsem zjistila, že (asi) na mých botách jsou ještě cedulky.

Ráno jsem vyprovodila mladší dítko do školy a mazala s nenamazanýma běžkama na nejbližší pole. Mám totiž model Nordic Cruising, který má pod patou vlnovky, takže netřeba mazat. Jede stejně pomalu do kopce jako z kopce. Ale alespoň nepodkluzuje :)
Pohled na zasněžené pole mi samovolně vyvolal na tváři úsměv. A první odpichy to jen umocnily. Jako blbec jsem se usmívala asi kilometr, než přišel první kopec a trochu ustoupila ta počáteční euforie.

Stopu přede mnou vysoustružily dvě osůbky (moje mamka s tchýňkou), ale protože se bojí sebemenší rychlosti, brzy jsem se oddělila a začala si vyjíždět okruh "na míru". Fascinovaně jsem hleděla na svoje lyže, které vlastně nebyly cestou z kopce vůbec vidět, jak projížděly hlubokým prašanem. Bylo to legrační, jak jsem tak jela ze svahu na neviditelných lyžích. Tak mě to bavilo, že jsem nakonec žádnou pořádnou stopu nevyjela, protože jsem z kopce jezdila pořád "po novým" a kochala se jízdou v prašanu.

Až jsem se nabažila počáteční radosti, začala jsem zkoušet správnou techniku, kterou jsem večer před usnutím studovala na you tube. Nebylo to jednoduchý. Respektive šlo to, ale jen když jsem jela mírně z kopce.
Dvě hoďky mi stačily na vyblbnutí a zítra budu pokračovat. Doma jsem si dala teplou sprchu a gulášek a víc než do práce, mě to táhlo do postele na šlofíka.

Pořád je co objevovat

Posledních 14 dní jsem se pozorovala při různých sportech. Respektive pozorovala jsem svůj tep. Sebe pozorovat nemusím :) Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jaký mám asi tep při posilování, při plavání, při bruslení. Ale teď, když  se musím hlídat, tak si beru hrudní pás na všechny aktivity, abych si ujasnila, v čem mohu v klidu pokračovat a co je pro mě už velká zátěž. Možná ze sebe dělám zbytečně pacienta, ale chci mít jasno :)

horské štíty tepovky při bruslení

Nejideálněji se jeví plavání. Plavu tak pomalu, že se mi tep sotva zvedne. Na rychlejší plavání totiž nemám techniku, takže když se snažím, aby to trochu vypadalo, tak je z toho pro mě ideální aerobní aktivita.

Běhání je maličko horší. Ale dá se kombinovat s chůzí. Tuhle se mnou vyběhnul David a po chvíli jsem si připadala jak kdysi s naším psem (promiň Davi). Ten taky vždycky někam odběhl, na chvíli mi zmizel z očí, aby se pak z vyplazeným jazykem vrátil. David se sice nevrací s vyplazeným jazykem, ale zatím co já mám jen příjemně prokrvenou tvář, on je rudej jak rak. Aby taky ne. Já měla nakonec na hodinkách 8 a on za stejnou dobu 11 kilometrů :)

Taky jsem zkusila běhání na páse. Tempo je tam stabilní, člověk lehce udrží tep pod kontrolou. Zatím mých povolených 150 tepů stačí na rychlost 8,5 km/hod. Ale je to taková loudačka ... jestli se to o pásu dá říct.
Posilování je z hlediska tepu v pohodě. Tam se dostanu stěží přes 100. Zato tělíčko už odvyklo makat na strojích. Loni touto dobou jsem v přípravě na LH24 dávala třeba na nohy 3x50 a teď sotva utáhnu ve stejné zátěži 3x15. S tím musím něco udělat.

Rychlá chůze. Zdá se pro mě ideální, ale protože když už jdu ven, tak mizím někde v kopcích, tak abych udržela tep, musím tempo pořád přizpůsobovat a to mě nebaví.

Co mě ale šokovalo, bylo dnešní bruslení. I když vím, co je to za dřinu (jako malá jsem necelé 2 roky krasobruslila), nikdy bych neřekla, že mi tak rozhodí tepovku. Kroužení po stadionu v pohodě, ale jakmile zaberu a rozjedu se rychle, okamžitě mi letí tep až ke 190. Za strašně krátkou dobu. Poprvé jsem myslela, že mám nějak špatně nasazený pás, ale toto číslo se mi ukázalo ještě několikrát. Musím říct, že jsem z toho hodně smutná. Bruslit pomalu mě nebaví. Mimochodem .. už jste viděli, jak vypadá 12,86 km odbruslených na stadionu na výpise z GPS?

Když tak o tom přemýšlím, mám ráda dynamiku a potřebuji rychlost, aby mě sport uspokojoval. Běh, i když je pomalý, dá se vystřídat s rychlou chůzí. Ale bruslení s ničím nevystřídám. Uvidím, jak na tom budu v létě s kolečkovým bruslením. Tam mám přece jen z rychlosti respekt. Komplikovaná zlomenina zápěstí, mě z blbinek na bruslích docela vyléčila. A co lyže? Jak na tom budu s tepem na sjezdovce. Doufám, že aspoň tam si rychlost ještě užiju. Běžky, to bude asi stejná kategorie jako běh. A kolo ... to nedovedu odhadnout. Už si ani nepamatuji, kdy jsem na něm seděla naposled.

Jak vidno, pořád se mám na co těšit, pořád mě má co překvapit, pořád se mám co učit, čemu se přizpůsobovat, co objevovat. A to mě na tom životě baví.