neděle 17. dubna 2016

Záchranářkou na půlmaratonu

Tak už jsem ty doktory fakt poslechla a po poslední naléhavé debatě na kardiologii, jsem se odhlásila z půlmaratonu. Z půlmaratonu, na který jsem organizovala v práci přes zimu tréninky a nominace a na který jsem následně přihlásila 40 kolegů. Jenže znáte to ... člověk se momentálně cítí dobře a tak proč myslet na to, že by se při závodě měl cítit nějak hůř. Když se dva dny před startem zranil kolega, měla jsem velké nutkání se na jeho číslo přeregistrovat. Ale napadla mě spásná myšlenka. Poběžím jako firemní vodič na 2h! V tomto tempu se do vysokých a zakázaných tepů (snad) nedostanu a pomůžu těm, co se chtějí dostat s časem pod tuto hranici. To bylo slávy ;-)  Spousta kolegů mi děkovala a já jsem měla hrozně dobrý pocit. Jenže ten dobrý pocit vystřídal v den startu děsný stres. Už si ani nepamatuji, kdy jsem byla naposledy před závodem tak nervózní. Dva ročníky Triexpert Cupu, kdy člověk běží závod každý týden od jara do podzimu, mě z něj vyléčily. Teď mě ale ráno nervozita uzamkla na záchod, taky jsem si zapomněla vzít spoustu věcí a tížilo mě to zavázání se, že nesmím ty lidi zklamat. Možná to přeceňuji, ale co naplat, takto jsem pár hodin před startem vyváděla :) Úplně jiný pocit, než když člověk běží za sebe. Nebo ve dvojici s manželem ;-)


Hned po výstřelu mě vyděsilo zpoždění na startu. 48 vteřin jsem nečekala. Takže jak jsem v hlavě šrotovala, o kolik sekund na kilometr musím každý kilometr běžet rychleji, tak jsem ten první odběhla mnohem rychleji, než bych chtěla. Takže odteď jsem měla oči doslova nalepené na hodinkách a litovala, proč už někdo nevymyslel nějaký udělátko na hlavu, který by ty hodinky drželo pěkně před očima. Systém mrkvička pro oslíka. Musím nicméně říct, že od prvního kilometru dál, jsem už opravdu nahodila autopilota a na to, že jsem tempař-amatér, jsem běžela celkem rovnoměrně.

Ale že mi to dalo ze začátku pěknou fušku! Běží se mi lehce, lidi po trati fandí a já musím zadržovat tempo a nechat se válcovat. Chvíli mi probleskávalo, že toto je pro mě hodně zátěž na morál :) Když ale probíhám kolem zkolabovaného závodníka, kterého evidentně nemohou probrat, o pár set metrů dál probíhá dokonce masáž srdce, tak jsem ráda, že se nikam neženu. Co chvíli vyjíždí někde sanitka, až mi to přijde divné. Ano, je teplo, ale běžela jsem závody, kde bylo tepla mnohem víc a tolik kolapsů si myslím, že tam nebylo.

Někde na patnáctém bylo pohledem patrné, že začnu dobíhat kolegy. Ten první se na mě s lítostí otočil a s poznámkou "tohoto jsem se obával" se ale chytil a běžel moje tempo. Pak další kolega, který pěkně s námi zrychlil. Tak teď to přišlo. Teď se opravdu cítím jako vodič. Dva kluky za zády, co se drží zuby nehty a další byl vidět kousek přede mnou. S pocitem odpovědnosti strojově běžím a proplétám se davem už značně zmožených těl. Když tu si všimnu bledého běžce, co se opírá o zídku a evidentně mu není dobře. Volám na něj, jestli chce někoho zavolat, kýve hlavou, že ano. Vytáčím záchranku a běžím k zelené vestě pořadatele, co vidím tak 100 m před sebou. Snad tam toho člověka někdo zatím položí na zem. Mluvím s dispečerkou záchranky a zároveň vidím, že neběžím k pořadateli, ale k policajtovi na motorce. Do telefonu vysvětluji situaci a mávám na policajta. Ani se nehne. Paní v telefonu chce, abych dotyčného běžce položila na záda. Jenže já nejsem u něj! V tu chvíli si uvědomuji tu chybu, co jsem udělala, když jsem u něj nezastavila. Přičítám to té své pitomé roli vodiče, do které jsem se tak vcítila. Posílám policajta za zkolabovaným chlápkem a s paní na telefonu utíkám zpět proti proudu běžců. Pár diváků na mě se smíchem křičí, že jsem si spletla směr a já na ně křičím zpět, že kdyby zavolali tomu pánovi - co tam stále stojí zemdlele opřený o zídku! - pomoc oni, tak bych nemusela utíkat obráceně. Tímto se omlouvám dispečerce, že si musela vyslechnout mé funění a nadávky, ale jak v člověku bouchnou záchranářský saze, tak se přestává ovládat :)
Pán tam pořád stál, páč policajt to místo přejel ... Položila jsem ho tedy na zem, zvedla nohy a dispečerka už mi udílela instrukce. Mohl dýchat, ale byl zmatený, všimla jsem si, že neovládá část obličeje, motala se mu hlava... Naštěstí se vrátil ten policajt a já mohla jít mávat na sanitku. Dali pánovi kapačky, začala se mu vracet do tváře barva, dokonce chtěl vědět mé jméno a moc mi děkoval. V tu chvíli jsem si uvědomila, že za tu dobu, než jsem doběhla k policajtovi a zpět, mohlo kolem něj proběhnout nejméně 50 lidí. Nikdo si ho nevšimnul nebo nezastavil. Další minutu mi ukazuje mobil délku hovoru, kdy jsem mluvila se záchrankou a držela v jedné ruce u ucha mobil a v druhé se snažila pánovi zvednout nohy. Nikdo mi nepomohl. Proboha co se to děje? A není to první taková zkušenost. Mám za sebou dvě velmi podobné ze závodů v létě. To jsme vážně schopni nevidět, jen abychom neztratili pár vteřin? A proč je vůbec teď tolik kolapsů? Strašně snadno se mi nabízí myšlenka, že boom běhu a toho nadšení typu "z gaučáka za půl roku maratoncem" si vybírá svoji daň. Moc ráda bych se mýlila.

17 komentářů:

  1. Ses super. Myslim, je to inspirativni po vsech strankach.. Taky jsem podobne situace zazil, mozna tim, ze 1) moje pripadne zlepseni na rychlych zavodech je v nedohlednu:), 2) snazim se vnimat, co se deje.. a 3) porad myslim na to, co kdybych to byl ja..:)
    ... Tak snad vzdy zastavim, i kdyz vidim nekoho jeste ok, nabizim magnezium, atp. Proste mi to neda:), i kdyz zase asi nekdy to muze lidem vadit. Coz neplati o kolabujicich bezcich:). Je skvele, ze ses vratila!
    At chces nebo ne, ono se ti to jiste v dobrem "vrati"..:). MSF! At nam to beha! 12:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono se mi to Honzo vrací, v pocitech. Protože nevím, jak bych mohla usnout, kdybych tam toho člověka viděla a nijak nezareagovala.
      Ale máš pravdu, toto je jiná pomoc. Nabídnout magnezium, vnímám spíš jako solidaratu. Nabídnu a ber nebo neber :)

      Vymazat
    2. Presne tak.. Nekdy me moje pomoc stoji bidon (nechavam vodu), obcas se mi i pamatecni bidon ztratil:).. ale vzdycky to stoji za dobry pocit..:)
      Tim spis, kdyby bylo potreba volat zachranku.. hlavne ze to dobre dopadlo. Ses dobra.. a tak to ma byt!
      At se dari! 12:)

      Vymazat
  2. Ahoj Reni. Jses fakt dobra, taky nechapu lidi, co se ani nezastavi a bezi dal.. Vzdyt na tom miste muze lezet kazdy z nas! Ale tech sanitek tentokrat bylo opravdu moc... Jinak jako vodice bych te taky rada uvitala :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zajímalo by mě, čistě ze zvědavosti, kolik tam bylo v neděli zásahů. Bavili jsme se pak po závodě v hospodě a každý přišel s nějakým případem, kolem kterého probíhal nebo se nějak nachomýtnul.
      To vodičství by mě možná bavilo ... věřím, že bych i časem ztratila tu nervozitu. Páč jak je vidět, i když jsem v nejlepším přestala být vodičem, nic dramatického se nestalo :)

      Vymazat
  3. Zachovala ses v ryzím duchu fair play, je skvělý, že jsou pořád lidi jako ty! Buď na sebe pyšná, zachovala jsi v krizový situaci chladnou hlavu, to není nic snadnýho (ale od historky o "Katce" o tom nikdy nemůže pochybovat :-). Blbě se může udělat i připravenýmu, slabší je ten tunel, ve kterým musí běžet ti, co "padlý" nevidí (nebo hůř: nechtějí vidět?). To bych si dokázala představit na absolutním čele, ale v čase na dvě hodiny a víc? No... myslím, že v závěru nejsi moc daleko od pravdy. Nebo jí spíš jsi až moc blízko. (A kéž by za půl roku!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, ale pyšná bych byla, kdybych tam u toho člověka zůstala hned a pro pomoc bych poslala někoho dalšího. Tomu člověku muselo být děsně, když ho ostatní míjeli, a ten, co se nabídl, že pomůže, utíkal pryč s telefonem v ruce v domnění, že ho spasí nějaká zelená vesta v dáli. Když to tak čtu, tak jsem spíš zmatkař, než chladná hlava :D Ale zmatkař, co to myslí dobře :D

      Vymazat
  4. Dobrá práce Renčo! Všímat si co se při závodě děje kolem, asi moc lidí nezvládá, protože s tím nemají zkušenost, nemusí to být nutně nevšímavost. Spousta lidí běhá třeba jen pár závodů ročně (někteří jen jeden - ten svůj lokální) a běží to doslova na krev - nevnímají okolí :-( Špatně se může udělat i výborně trénovanému jedinci, ale ta pravděpodobnost je o dost menší než to, že se udělá špatně jedinci netrénovanému dostatečně (v teplejším počasí obzvlášť). Máš pravdu, nejvíce kolapsů pozoruji na závodech 10-21km. Na delších závodech jsem několikrát daroval Magnézko běžci s křečemi, ale kolaps „v přímém přenosu“ jsem od maratonu výše nezaznamenal. Je dobře, že mezi námi běhají lidé, kteří si při běhu všímají a nejsou lhostejní. Díky moc.1bubo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky, máš pravdu, někteří nevnímají, jsou zahloubaní do myšlenek nebo hudby ... nebudu chodit daleko ... nedávno jsem psala, jak mě srazil cyklista a já si toho všimla až když jsem ležela na zemi. Možná jich je i většina. Ale já toho člověka měla položenýho tak metr od cesty. Ono se to stalo právě na nejužším místě na trati.
      Taky si nemyslím, že ti zkolabovaní jsou jen nováčci. Rovněž nebudu chodit daleko ... poslední maraton jsem běžela s průměrným tepem 198/min (teď vedle mě nebude chtít radši nikdo běhat :D ) ... Ale nemohu se ubránit dojmu, že je toho čím dál víc. Možná jsme víc nemocní, nebo víc ambiciózní nebo byla prostě špatná neděle :)

      Vymazat
  5. Děkuji moc, nejenom za toho běžce, ale i za ten příklad. Takových lidí, jako jsi ty je v této době dvakrát tak potřeba. Lhostejnost a zaslepenost vítězí kde může.
    Mm

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Má to ale i stinné stránky. Začali si ze mě utahovat. Dnes mi kolega přes chat píše: Renato, potřebujeme pomoc. Asi záchranku. Radim má klíště!
      Tak asi tak ... nevděčníci. :D

      Vymazat
  6. Jak psal 1bubo, hodně lidí běží za rok třeba jen tenhle jeden 1/2M a nejen, že běží "na krev", ale jdou si tak za svým vysněným časem (třeba 2:15...), že o něj prostě nechtějí přijít kvůli nějakému cizímu člověku...zvlášť když tam je tolik jiných lidí kolem, kteří můžou tomu nešťastníkovi pomoct... V každém případě obdiv, žes to takhle zvládla!
    Na fotce jsem zahlédl Pavla Jelínka - tak že ho zdravím :-)
    R.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Richarde,
      taky zdravím. Doufám, že už je Ti líp.
      Pavel Jelínek

      Vymazat
    2. Ahoj Pavle, jsem měsíc po operaci - tak snad už to bude dobrý... Měj se fajn!
      R.

      Vymazat
    3. Jsi bystrý, že jsi Pavla na fotce zaregistroval :)
      Když tomu já právě nerozumím, že někdo chce běžet bez tréninku půlmaraton a ještě si dát za cíl nějaký čas :)
      Přeji brzké uzdravení :)

      Vymazat
  7. Tak to se docela děsím toho, až proběhne v televizi ten Milošův nový seriál Z gauče na maraton, nebo tak nějak.
    Renčo, jsi holka na svém místě! Vodič-záchranář!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky Marti. Nepochybuji, že by ses zachovala jinak :)
      Pokud si Milošova slova budou brát k srdci, tak věřím, že to bude dobrý. Ale sama vím, jak mi vadilo, když mě nutil běhat pomalu :)))

      Vymazat