neděle 28. února 2016

Pochoďáky

Nedávno jsem při úklidu narazila na krabici. Na krabici, ve které je část mého dětství. Malůvky, žákovské knížky, dopisy z tábora, diplomy. Vždy když ji otevřu, tak je mi jasné, že tím dnešní úklid skončil. Pokaždé najdu v krabici něco nového. Tentokrát to byly vzpomínky na pochoďáky. Nemálo z těch diplomů patří totiž do skupiny pamětních listin o absolvování určité porce kilometrů v organizovaném pochodu.

Vzpomínám si, jak se často v neděli ráno z ničeho nic otevřely dveře taťkova pokoje a nehledě na to, že já se ségrou zrovna koukáme na Studio kamarád a mamka připravuje oběd, taťka zahlásil, že za čtvrt hodiny nám jede vlak, máme se okamžitě začít chystat, jde se na pochoďák. Z vyplazeným jazykem jsme doběhli na nádraží, naskočili do vlaku, většinou bez nějakých svačin, na jejichž přípravu nebyl čas, spoléhali jsme na hospody. Koukám na diplomy a nejčastěji jsou za 20 nebo 25 kilometrů. Přiložený kontrolní list je plný razítek a mastných skvrn od buřtu v cíli.

Po bezmála třiceti letech, zatoužím jít zase na pochoďák a sbírat razítka na kontrolách a těšit se na buřta v cíli. Zabrousím na dálkové pochody a hned mě zaujme Pochod medláneckých ježibab. Mám to za barákem a beru koho jiného, než moji mamku. Když ježibaby, tak to musíme jít my dvě :)
Trasa není nikde zveřejněna, na stránkách visí jen .pdf se základními instrukcemi. A tak překvápko přijde hned na startu a sice v podobě mapy.

"mapa" trasy

Chvíli na to nevěřícně koukám. Takovouto slepou mapu jsem viděla snad naposledy někdy při výsadku na pionýrském táboře. Vypadá to, že se za těch třicet let nic moc nezměnilo. Snažím se srovnat si v hlavě směr a napasovat tečky a čárky na papíru do skutečné mapy. Vyrážíme. Sněží, je mráz a je mi líto těch lidí co budou na kontrolách.

na Brněnskou přehradu sněží a vzadu vykukuje hrad Veveří

Ale kdepak kontroly v lese. Pěkně v teple v hospodách .. prý dostaneme razítko.

moje mamka :)

A tak se celé dopoledne těšíme na teplou hospodskou polévku. V poledne přicházíme konečně k první kontrole. U hospody nás ale vítá cedule - otevřeno od 14h. Tak to je pěkná zrada.

když vyšlápnete křížovou cestu nad přehradou, dostanete se k těmto třem křížům

Další hospoda je až za nějakých pět šest kilometrů. Je sice otevřená, ale je to tak malá hospůdka, že se sotva prodereme k baru, orazíme si kontrolní listy a téměř nepozorovaně mizíme. Pokračujeme dál několik kilometrů po okresní silnici. Není to vůbec nic příjemného. Poslední část trasy ale vede lesem a po letišti a je značená růžovými fáborky. Bohužel ještě teď, víc než měsíc po akci, vybledlé fáborky smutně visí na stromech.

ježibaby straší v lese doted :(



Pochoďák končí na zahradě organizátora. Razítka nám nikdo nekontroloval a buřt už na nás nezbyl. Vyjedli je turisté kratších tratí, kteří do cíle přišli před námi. Ačkoliv jsme si vybraly trasu 25km, v cíli mám na GPS 34km. Ale zdolané kilometry se tady na diplom stejně nepíší. Nejsem zklamaná, ale v porovnání dnešní akce přece jen zásadně pokulhává za mými vzpomínkami.

Dám ale turistickým akcím ještě šanci. Zkoušíme další turistický pochod v našem okolí - Černohorské šlápoty. Beru zase mámu, která se osvědčila jako spolehlivý parťák :) Zapisujeme se a za startovné 25 Kč dostáváme dokonce i něco jako Tatranku.

necháme se zapsat a vyfasujem Attack

Teď už zhruba vím do čeho jdu, tak se úplně těším na mapu. A je to tady zase. Musím se sama pro sebe smát. V dnešním světě kompjůtrů dostávám opět mapu připomínající šifrovačku.

další šifrovačka

Turn back time .. jen ty lidské kontroly nahradilo opisování čísel z rozcestníků. Nemám tužku, takže rozcestníky fotím. Snad mi tuto vymoženost dnešní doby uznají. Jedno razítko ale přece jen dostaneme a to u okýnka Českých drah na nádraží v Kuřimi. Mám radost.
Hospoda po cestě je otevřená a mají dršťkovou. Většinu trasy dobře znám, ale tady se to jen tak neokouká.



Tentokrát i trasa přesně sedí s GPS. 34 km. V cíli si děláme s mamkou selfíčko a v tom se mi vypne telefon. No ... a na co mi je teď ta vymoženost dnešní doby!? Přicházíme k organizátorům s prázdným kontrolním listem. Omlouvám se, připadám si před starým pánem jak podvodník a snažím se zahřát ten krám, aby se zapnul a mohla jsem ukázat nějakou tu fotku rozcestníků. Mezitím nám vypisují diplom. Podařilo se. Ukazuju záznam trasy. Kupujeme odznáček a odcházíme spokojeně s diplomem domů. Myslím, že jsem našla nové hobby :)


A ještě jsem si zajezdila na praseti :D

úterý 9. února 2016

Anabáze pádu

Běžím si pohodovým pravidelným tempíčkem po pravém kraji stezky a zaposlouchaná do hudby si najednou uvědomuji, jak se můj obličej čím dál víc přibližuje zemi. Aniž bych ubrala na tempu, nohy běží dál, tělo nakloněné v předklonu ... musím před sebe natáhnout ruce .. holé ruce co uchrání můj obličej před střetem s hrubým asfaltem ... a je mi jasné, že to bude bolet.
Ležím na zemi a vůbec nevím, co se děje. Otáčím se a vidím nad sebou cyklistu. Vytahuji z uší Lennyho, kterej zrovna řve něco o "Are you gonna go my way?" a naprosto idiotsky se ptám cyklisty: "ty's mě shodil?" No co asi že? když tu tak stojí ...
Cyklista se omlouvá, že mě neviděl, já sedím, kontroluji škody. Mám sedřený ruce a kolena, ale jinak asi nic. Když nepočítám, že jsem špinavá jak čuně. Navíc jak si tahám z kapsy kapesník, tak všude po světlé bundě přibývá červených skvrn ...


 Mezitím si uvědomuji, že cyklista je možná víc v šoku než já. Sice nechápe jak mě mohl nevidět, i já to nechápu, ale pořád se omlouvá a na moje brblání, že to mám domů 10 kilometrů mi nabízí peníze na lístek na šalinu :))
Za to mu poděkuju, zvedám se, posílám ho na oční (což Bubo vtipně na Garminu okomentoval otázkou, zda jsem mu vypíchla oči nebo co) a hrdinně pokračuji dál. Po pár minutách si uvědomuju, jak mě bolí kolena, lokty a hlavně ty ruce, jak strašně pálí. Zastavuji a dělám fotku, kterou posílám manželovi, aby mě politoval a chce se mi brečet. Jenže venku je dnes tolik lidí, že se prostě nehodí tady stát a brečet a tak znovu běžím. A v hlavě řeším, že jsem si vlastně nevypnula hodinky a celý to válení se po zemi mi zhorší průměrný čas!

Lidi na mě čumí, jak kdyby nikdy neviděli špinavou zakrvácenou kulhavou ženskou. Snažím se dělat že nic a napadá mě, že i toto je důležitá součást tréninku. Otřepat se z pádu a běžet dál. Kdyby to byl závod, taky musím nějak doběhnout do cíle a nebude nikdo, kdo by mi pofoukal bebinko. A takovýto trénink se nedá jen tak naplánovat :) Takže já toho vlastně musím využít. Co už na tom, jestli si ty ranky umyju za 10 nebo 20 minut. Stejně už to mám zaschlý. A tak se na rozcestí dávám levou, tou delší stranou. A pěkně proti větru, ať to stojí za to.
Dobíhám domů, dcera zvyklá na moje malé tragédie se jen zeptá, co to bylo na tom kole za vola. Bebinko mi nikdo nefouká, ani když teatrálně ječím u vyškrabávání špíny z ranek a odstřihávání kůže. No nic. Jaký si to uděláš, takový to máš.
 Modřina nad zadkem dává tušit, že mě ten cyklista fakt srazil. Do teď jsem si totiž nebyla jistá, jestli jsem třeba nezakopla. Stejně tak jako cyklista nechápe, že mě neviděl, tak já nechápu, jak jsem ten jeho náraz nemohla necítit. 
Když to celé vyprávím mamince - protože maminka, ta mě přece musí politovat - tak dostanu nadaný, že to je tím, že jsem měla ty sluchátka.
To mě sakra fakt nikdo nemůže politovat? :D