středa 27. června 2012

Horká Olomouc

Ačkoliv venku panovalo vedro, půlmaraton v Olomouci mě nechával dlouho chladnou. V posledních týdnech jsem dávala přednost jiným činnostem než běhu a kupodivu mě to nijak nerozhodilo a z Brna jsem odjížděla úplně klidná. Situace se začala pomalu měnit, až když jsem při registraci a ve městě potkávala známé tváře. Čím víc se start blížil, tím víc jsem byla na sebe naštvaná, že jsem víc netrénovala.


Stojím kousek od startu a tak ani po výstřelu nestačím pořádně vnímat a hlavně vstřebat Vltavu. Je to úplně jiné než v Praze, ale obrovský aplaus diváků stačí na to, abych se svezla na rychlé vlně a přepálila začátek. První kilometry držím tempo těsně pod 5 minut na kilometr a bláhově si myslím, že ho udržím. Někde kolem šestého kilometru se koukám na hodinky a čas už se přehoupl přes 5 minut, ale nijak mi to nevadí. Užívám si běh, pozoruji běžce okolo, tleskám kapele a hlavně se usmívám na diváky. Jsou všude. Podél celé trasy neúnavně fandí. pokřikují, tleskají, pískají, zpívají, prostě vytváří parádní atmosféru.
Při běhu přes Smetanovy sady, což je asi nejhezčí úsek závodu, se tratě míjí a já vidím, jak malý kousek za mnou běží vodič na 1:50. Tak to zase ne ... mozek zbystří a dává impuls nohám, které neochotně zrychlí.
Vbíhám do druhého kola. Sluníčko se schovalo za domy a konečně začalo být příjemně. To ale nic nemění na tom, že se potím jak dveře od chlíva. Taky jsem vděčná za lahvičku s vodou, kterou si s sebou nesu. Dlouhá široká asfaltka je za mnou a opět vbíhám do Smetanových sadů. Divácká kulisa je opravdu vynikající, nenechá mě zpomalit. Zároveň ale už nemám sílu zrychlit. Držím si stále malý odstup od vodiče na 1:50, ale už je mi jasné, že pokud se nic nestane, tak mě nedožene. Závěrečná kostková dlažba je maso. Kotník se mi láme tu na jednu stranu, tu na druhou, noha zapadá do někdy příliš širokých mezer a já vyhlížím modrý koberec. Dnes sprintovat nebudu, není proč. Probíhám cílem v čase 1:48:38 a liju si zbytek vody z lahvičky na záda. Až později, když mi tuhnou záda a studí mě mokré kalhoty soudím, že to byla pěkná blbost. V tu chvíli mi to ale přišlo jako příjemné osvěžení. Berou mi čip, dostávám medaili a jdu se občerstvit. Rozkrojených pomerančů se nějak nemohu nasytit. Gratulace se všemi známými co cestou do a z šatny potkám a hurá domů.


Cestou k autu slyšíme zoufalé mňoukání. Už odpoledne jsme zde pomáhali vyprostit ze stromu kotě. Zatímco my se ho snažili sundat, ono se bránilo prskáním, tak jsme ho tam nechali. Teď už je ale večer a mňoukání se rozléhá po celé ulici. Jdu požádat partičku kluků co stojí opodál, jestli by nesundali ze stromu kotě. Kluci jdou ochotně do akce a za chvilku je kotě na zemi a peláší pryč. Neuběhne ani pár minut a zase je slyšet zoufalé mňoukání. Na to já nemám nervy. Volám městskou policii a odjíždím s lehčím svědomím, že nebožátko snad skončí v útulku.
A ještě jedna kuriozita. V neděli ráno si konečně pořádně prohlédnu medaili a nestačím se divit. Půlmaraton České Budějovice. Kde udělali pořadatelé z PIMu chybu? Píšu tuto kuriozitu na facebook a hned v úterý mi volá Martina, manažerka WCH, omlouvá se, a že mi tu pravou, zaslouženou medaili, dodatečně pošlou. Mít dvě medaile z jednoho závodu se mi ještě nepoštěstilo :) Co na tom, že jsou každá z jiného města :)

pátek 8. června 2012

9 běžců + koloběžka

Když jsem minule psala, že už zase běhám, bylo tím myšleno, že už MOHU běhat. Moc jsem tomu totiž nedala. Minulý týden chození po horách, v neděli výběh v rámci běžeckého kroužku, kdy jsem měla podle své kondičky pocit, jako bych začínala. Dokonce jsem neměla ani hodinky, protože byly dlouhodobě vybité ... to se mi už dlouho nestalo. Pak jsem četla všechny ty radostné zprávy ze Silvy a bylo mi líto, že jsem to letos zabalila a ani se nepokusila .... Tento týden byl ve znamení práce od rána do večera a k běhu jsem se dostala až ve čtvrtek. Byla jsem udýchaná po pár metrech a nechtěla věřit (již nabitým) hodinkám. Já snad vážně znovu začínám. Vrcholem byla poznámka Davida, který běžel se mnou, že už to moc pomaleji běžet nejde. O nic by nešlo, kdyby mě dnes, v pátek, nečekal organizovaný výběh v práci, který jsem měla vést v rámci zakončení World Environmental Week. Je to takové tradiční zakončení, kdy v pátek je dnem bez aut, myšleno tak, že většina zaměstnanců přijede na kole a ještě si střihne padesátku po okolí. Protože nemám kolo, přidala jsem k programu společný výběh.


Trasu jsem už dlouho dopředu naplánovala na odhadem 15 kilometrů, zato pěkně členitým terénem. Pozvánku mi akceptovali pouze dva kolegové, ale nakonec nás stálo na srazu 9 plus 1 koloběžkář. Na kola vyrazilo víc než 50 lidí. Ještě na prvním kopečku jsme je měli na dohled, ale pak už nám zmizeli z dohledu. Běželi jsme pohodovým tempem, nicméně těsně pod kopcem na Velkou Babu to chtěl jeden z kluků zabalit, což se mi podařilo naštěstí odvrátit. Demoralizovalo by to náš tým :) Výběh na Babu je výživný, zvláště když vláčíte koloběžku. Využila jsem toho a nikam se nehnala.

Martin, vybaven čepičkou proti dešti.
Nahoře už čekali kluci a taky začalo pršet.
Koloběžka byla do kopce brzdou, ale z kopce nás pěkně prohnala.

Seběh zpátky byl zajímavý, co chvíli jsem se ohlížela po koloběžce, zda nechytá na blatíčku smyk. Ale kdepak, vezl se na ní zkušený řidič :) Zato my ostatní jsem byli zaliskaní až na zádech. Po seběhnutí z kopce sice už nepršelo, ale přepadla nás žízeň. Nebo tak to alespoň říkali kluci, ale myslím si, že to spíš chtěli stočit do hospody a tak se taky stalo. Prý "co by to bylo za výlet bez hospody". A tak jsme zaběhli ke Křivé vrtuli a dali si pár deci malinovky a pak horko těžko rozbíhali ztuhlé nohy. Ale musela jsem jim dát za pravdu. Hospůdka přispěla k pohodovosti celé akce.

Malinovka v hospůdce U křivé vrtule

Nakonec trasa měřila necelých 14 kilometrů, ale to číslo v tomto případě není vůbec důležité. Důležité bylo, že to celé uběhli i dva hoši, kteří nedávno začali běhat a kterých dosud nejdelší běh činil 7 kilometrů. Že koloběžkář stíhal s námi a nevymlel se. Že jsme nikam nespěchali, nezávodili a užili pohodový běh. A že jsem se znovu nastartovala a teď už mě nic nezastaví v přípravě na Olomoucký půlmaraton, který se běží za 2 týdny.