sobota 25. února 2012

Ve dvaceti se to lépe táhne

Teď nemám na mysli věk, ale počet kolegů. O tom, jak motivační jsou společné tréninky a že delší výběh není radno podceňovat, jsme se přesvědčili tento týden.
Je sobota. V plánu mám najít trasu kolem 15ti kilometrů, na které bychom mohli spolu s kolegy,  vyzkoušet formu. Na pražský půlmaraton máme registrovány 4 týmy, postupně se jako náhradníci připojili i další nováčci, takže je nás 20. Ačkoliv běháme pravidelně každou středu, teď v nedávných mrazech počet účastníků značně prořídl. A někteří se neukázali celou zimu. Taky běháme jen osm až devět kilometrů, takže kontrola kondice je na místě. Běžím zvolna, beru to i přes nějaký ten kopeček. Místy to na sněhu dost klouže, ale myslím, že jsem vybrala pěkně. V pondělí nachází všichni ve schránce email s trasou, převýšením a dvěma termíny.

Středa. Kluci to vzali vážně. Píšu kluci, protože jsem v naší běžecké skupině jediným zástupcem ženského pohlaví. Schází se nás 13. Ještě společná fotka a vybíháme na trasu. Pole je roztahané hned od začátku. Hlídám situaci ze zadních pozic nejen proto, že já, žena kategorie 35 – 40 prostě kategorii muži 25 – 30 nestačím, ale taky bych nerada (když už jsem to celé spískala) zanechala konec startovního pole napospas osudu. Je nad nulou a tam, kde to v sobotu klouzalo, je teď bahno. Místy běžíme přes polňačky. Se smíchem pozoruji, jak někteří balancují. Nevím, jestli to bylo tím oraništěm, ale po 10ti kilometrech se na některých začíná projevovat únava. Slyším nářky na žízeň, na ten kopec před námi a na to bahno, co máme až na zádech. Běžím vzadu s posledními a snažím se povzbuzovat. Bohužel jeden z kolegů má energetickou krizi a já nemám ani vodu, ani cukr nebo gel, nic, čím bych mu pomohla. Tak tuto oblast jsem podcenila. Doprovázím jej na nedalekou konečnou trolejbusu a snažím se někoho dohnat. Moc dobře to v tom blátě nejde. Mlask … a moje bota zůstává uvězněná v bahně, zatímco já ze setrvačnosti udělám ještě pár kroků v ponožce. No tak toto je vážně humus. Teď už se to nelíbí ani mně … ti mě zabijí …
Přibíhám jako poslední a čekají mě kupodivu rozzářené úsměvy. Endorfiny udělaly svoje. Někteří se poprali o přední místa a jsou nadšeni z času, někteří jsou nadšeni, že to uběhli. A že tam bylo bahno? Nejsme slečinky. Víc než bláto jsme podcenili pití. Převládá ale spokojenost a každý si odnášíme nějakou zkušenost.
V přihlášce do projektu Women´s Challenge jsem uvedla, že jedním z mých cílů je propagovat běh. Zatím se mi to daří spíš mezi muži, ale o to víc se těším, až se mi podaří dostát názvu projektu a přivedu k běhu i nějakou tu ženu.  To je teď pro mě ta pravá výzva.