neděle 24. února 2013

Sláva sněhu


Včera jsem vyběhla do chumelenice. Původně to mělo být zaběhnutí si do práce pro zapomenutou nabíječku, nakonec to byl nezapomenutelný zimní zážitek.


Venku tak hustě sněžilo, že i pejskaři stáli ve vchodě a venčili své miláčky před barákem. Na chodníku nebyly žádné stopy. Vlastně ani nebylo vidět, kde končí chodník a kde začíná silnice. Nikde nikdo a široká bílá dálnice jen pro mě. Pod nohami mi křupe sníh a po tváři se rozlévá samovolně úsměv. Připadám si trochu jako blázen, ale usmívat se nepřestávám. Proč taky ... je mi dobře. Všechno vypadá čistě a kromě mých kroků nic, než ticho. Velké vločky mě zastudí na tváři, než se rozpustí a v podobě studených kapek mi stékají po tváři. Voda studí a mění se ve zmrzlou krustičku. Mám z toho jakousi úchylnou radost. Myslím, že je ta radost na mém běhu i vidět. Připadám si lehce, jako jedna z vloček. Voda mi zamrzá na řasách, na které se lepí velké vločky. Mám dlouhé bílé řasy, jako mívají ledové královny v pohádkách. Dneska je to venku celé jedna velká pohádka. Škoda, že letos už asi poslední.


neděle 10. února 2013

Cestou necestou

Při brouzdání po netu jsem narazila na nový závod Brněnský masakr. 63 km v okolí Brna. Hned jsem si stáhla mapu a studovala, kudy vede trasa. Ačkoliv sever Brna je doslova prošpikovaný turistickými značkami, trasa závodu vede z části i po neznačených cestách. A hned mám tip na výběhy. Postupně si proběhnu všechny neznámé části trasy. Dnes jsme s Davidem objevovali neznačenou cestu na rozhlednu Babí lom.

Na pomyslnou trasu závodu jsme se napojili v České, kde jsme měli za sebou už příjemných 6km běhu z domu. Když jsme se doma koukali do mapy, cesta kterou jsme měli běžet, byla značená čárkovaně. V reálu tam ale žádná cesta není. A tam, kde na turistické mapě není vyznačená ani ta čárkovaná, v reálu je docela zřetelná cestička. Tak nevím, kde se stala chyba :-) Každopádně výběh na rozhlednu touto zvolenou stranou prověří fyzičku závodníků dokonale. Je to krpál, jako blázen. Pořadatel asi věděl, proč to dělá, protože od rozhledny vede asi půl kilometru trasa mezi skalkami. Tudíž je potřeba závodní pole trochu roztrhat. Kam ale s turisty, kterými je při pěkném počasí na Babím lomě přeplněno, to netuším. Skalky se nedají nijak obejít. A pěšinka, ta je na mnoha místech tak pro jednoho. Když si vzpomenu, jak jsme sem před pár lety vytáhli naši sousedku, netuše, že trpí fobií z výšek a ona tam pak svým stylem slézání po zadku blokovala celé to procesí turistů ... Nebo jindy jsme sem zase šli se známými a jejich psem, který se tak bál, že ho museli nést ... No, nebudu sýčkovat, třeba je to nějak vymyšlené.





Po doběhu na rozcestí U Jelínka jsme pomyslnou trasu závodu opustili a vydali se po zelené do Ořešína. To by bylo, abychom tam nepotkali koníčky.


Odtud už to bylo domů jen z kopečka. A to byl kámen úrazu. Cesta nebyla cesta, ale ledové koryto, které nešlo nijak oběhnout.  David neustále předváděl Labutí jezero, ale všechno úspěšně vybalancoval. Já jsem zvolila styl minikrůčků a držela jsem se dlouho docela statečně. Pak ale stačila chvilka nepozornosti, když jsem si tahala z kapsy kapesník a rovnou jsem spadla. Pěkně bolavě kolínkama na led. Au au.
Poslední dva kilometry jsem toho už měla dost. Celý poslední kilometr jsem sváděla vnitřní souboj, jestli doběhnu nebo dojdu pěšky. Nakonec jsem to doběhla, čímž tento trénink získal ještě víc na důležitosti. Nakonec to dnes bylo rovných 22km a jeden z nejhezčích výběhů za posledních dny.



středa 6. února 2013

Hurááá

Mám strašnou radost. Nejraději bych běhala po bytě a křičela hurá ... což jsem taky chvíli k potěše rodiny dělala :-) Po konzultaci se svým kardiologem a po objasnění mého strategického a taktického plánu jsem totiž pana doktora doslova dotlačila k tomu, aby mi sám doporučil běhat po horách :-) Aspoň na něco mi ty soft skills školení jsou :-) Je to prosté: do kopce půjdu a budu si hlídat tepovku a z kopce můžu běžet ostošest, tam tep nad 150 nevytočím. Tedy mohla bych, ale to bych musela sprintovat a to u dlouhých tras určitě nebudu.
No co jsem udělala jako první ... místo abych rychle vyběhla do lesa, sedla jsem k počítači a sjížděla závody. To už jsem sice panu doktorovi neříkala, ale já se budu určitě hlídat. Slibuju! :-)
Závodů je plno, ale najít v našem kalendáři volný víkend, to je fuška. Manžel a parťák v jedné osobě některé víkendy studuje, do toho dcera mívá závody, které si nechceme nechat ujít.  Nakonec jsme se rozhodli pro červen a 2. závod Horské výzvy, tentokrát na Šumavě. Opět jsem si prožila ten příjemný rituál, když se člověk registruje na závod. Pečlivě vepíšete údaje až po kolonku "název týmu". Hodinu vymýšlíte název týmu a pak se s nepopsatelným pocitem kocháte svým jménem na soupisce. Nebo aspoň tak to mám já. A taky pak ještě projíždím všechna ta přihlášená jména, jestli tam nenajdu nějakého známého. Jak já se těším!

Letos snad přibyde další do sbírky :-)

Jinak minulý týden jsem prostonala s rýmičkou, ale tento už zase makám. V pondělí posilka, včera běh, dneska plavání. Teď do toho konečně šlápnu. Nic naplat. Motivace závodů je u mě pořád silnější než motivace dobrého zdraví.