sobota 17. prosince 2011

Skalica - Holíč - Hodonín, 2011

Chystám se na svůj zatím nejkratší závod. Tedy spíš se snažím přesvědčit svoji hlavu, že to není ani tak závod, jako prověrka momentální fyzičky. S tímto úmyslem přijíždím spolu s Davidem a kamarádem Martinem do Hodonína, kde je letos cíl tohoto tradičního běhu.  Jsme zde poprvé a soudě dle technické připravenosti webu a způsobu přihlášení (papírová přihláška – nemožnost on-line přihlášení), žádné zázraky co se týče organizace nebo zázemí nečekáme. O to víc jsme příjemně překvapeni, když vše od našeho příjezdu funguje jako hodinky. Organizátoři na náměstí nás vítají a směrují na autobus, který za chvíli vyrazí do místa startu, do slovenské Skalice. Sedím v teple autobusu a pozoruji chlapíky v zelených pořadatelských vestách. Vypadá to, že se na závod těšili stejně jako samotní závodníci. Vyjíždíme a poslouchám poznámky zjevně ostřílených závodníků. Znají tu každou zatáčku a analyzují povětrnostní a dopravní situaci. Něco po jedenácté přijíždíme do Skalice k registraci.
Čekala jsem, že při registraci dostanu startovní číslo a tričko. Ale dostáváme 2v1. Číslo vytištěné přímo na tričku. To vidím poprvé. Muži mají trika bílá, veteráni a junioři černá a ženy červená. Tak proto je podmínkou závodu, že se musí běžet ve vyfasovaném tričku ... Máme asi hodinu do závodu. Pojíme pár datlí a jdeme se převléci do jiné budovy. Aniž bychom se museli ptát, pořadatelé nás směrují a dávají nám instrukce. To je servis ... Převlékám se do noční košile – dostala jsem totiž triko velikosti „L“ a jde se pomalu na start. Venku je bezva atmosféra. Každý se s někým zná, lidé se vítají, smějí, žádný stres, vypadá to na pohodový závod.
Je tu start. Vybíháme a já se ženu s davem. Ani mě nepřekvapuje tempo 4:45min/km, které vidím na hodinkách. To stejně nikdy dlouho nevydrží. Bohužel se ale pletu. Tempo sice trochu kleslo na 5min na kilometr, ale nevypadá to, že by se někomu chtělo víc zpomalovat. No nic, sice jsem chtěla běžet 5:20, ale jsem holt na krátkém závodě, tak vyzkouším, jak dlouho to vydržím. A jde mi to docela pěkně. Chvílemi nepříjemně fouká a dokonce začíná kapat, ale daří se mi pořád někoho předbíhat. Oceňuji barevně odlišná trička, pěkně vidím ty červené body přede mnou a zapomínám, proč jsem tady, že jsem nechtěla závodit, ale jen si vychutnat atmosféru a zkusit udržet na mě trochu vyšší tempo. Na sedmém kilometru, kde trať vede mírně z kopce, dokonce ještě trochu zrychluji. Hodinky ukazují tempo 4:45. Nějak mi nedochází, že toto je zatím nad mé schopnosti. Dojde mi to až po půl kilometru, kdy mě začíná pořádně píchat v boku. Nejen v boku, ale i vpravo pod hrudníkem. Najednou se nemůžu nadechnout. Chtě nechtě zpomaluji nebo spíš měním styl běhu na ten energeticky šetrný. Ještě 4 kilometry do cíle. To nemůžu zvládnout. Podvědomě se choulím, stahuji břicho a abych se vůbec nadechla, musím vysoko zvednout ramena. Musí to vypadat docela komicky. Dýchání se ale zlepšuje, až když vážně zpomalím. Očima hledám v dálce nějakého pořadatele, to kdybych potřebovala lékařskou pomoc. Tak teď mě předběhnou všichni ti, které jsem tak pracně během první půlky předbíhala. Stále čekám, až se přede mě přehrne ten dav. Ale nikde nikdo. Nemůžu se ani otočit, jsem ráda, že mi nožky kmitají nízko nad zemí, stále v hezkém tempu 5:30 a snažím se co nejvíc prodýchávat. Přemýšlím, jak velká bolest, nebo co vůbec by mě přimělo vážně zastavit a vzdát. Už jsem o tom přemýšlela letos při půlmaratonu, kdy jsem viděla tmu s otevřenýma očima. No nic, bolest ustupuje a já zase nastupuji. Dva človíčky juniory, kteří mě před chvílí předběhli, zase doháním. Běžíme společně, nechtějí se dát a já cítím, že jak zrychluji, zase začíná ta bolest. Jako kdyby mi někdo vrazil kudlu do břicha. Do dvou míst. Zase dýchám pomocí ramen.
Snad je to tím, že už vbíháme do Hodonína že už bolest nevnímám, ale přece jen trochu zrychluji a přibíhám na náměstí. Tam mě už v zatáčce povzbuzuje Davča, který je už pěknou chvíli v cíli. Probíhám náměstí a v protisměru vidím, jak běžci finišují. Poslední zatáčka, dávám do finiše vše. Cílovou čáru probíhám v čistém čase 1:03:06, se kterým jsem víc než spokojená. Spontánně se choulím do klubíčka, v břiše pořád ty dvě kudly. Ale už to mám za sebou. David mi přináší teplý čaj. To je učiněný balzám. Jsem hrozně ráda, že jsem to doběhla, ale zároveň jsem na sebe naštvaná, že jsem nechala situaci zase tak vyhrotit. Na druhou stranu od toho tu ty závody jsou, aby na nich člověk sbíral zkušenosti a poznával víc sám sebe.
Nakonec přece jen převažuje celková spokojenost, kterou ještě umocní výborný gulášek se třemi (David pěti) knedlíčky v ceně startovného. Závěrečný ceremoniál vynecháváme, dnes jsme se neumístili ;) a odjíždíme domů. Díky organizátorům za skvělý závod, který si příští rok rádi zopakujeme.
Délka závodu: 12,6 km

sobota 8. října 2011

Vokolo Priglu, 2011

Živě si vzpomínám, jak jsem se loni protrápila tímto závodem. Nepřipravená, bez větší motivace, jsem už od poloviny závodu bojovala s myšlenkou, že to zabalím, že to už nemám zapotřebí se takto na trápit. Rok se s rokem sešel a stojím na startu zas. Tentokrát mám za sebou o trochu větší a snad i promyšlenější přípravu. Po sérii horských závodů jsem si dala 14 dní pauzu na regeneraci, abych pak 14 dní před priglem nabrala zas trochu kondici. Zkusmo jsem si 2x trať proběhla a i když čas nebyl kdo ví jaký, vím, co se mnou udělá atmosféra závodu.

Chvála organizátorům, před startem vše funguje na jedničku. Šatny stíhají, záchodů je dost, vtipný komentátor a burcující muzika nás žene do koridorů na start. Loučím se s Davčou, přeji svým deseti kamarádům z práce úspěšný závod a hledám koridor pro své číslo 543. Na seřadišti potkávám další známé a je mi jasné, že se mi v takové atmosféře poběží dobře.
Je tu start, vybíháme cestou lemovanou desítky fanoušků směrem ke hradu Veveří. Běžím s davem, mrknu na hodinky a nějak se mi nechce věřit času, který vidím. Rychlost 3:50min na kilometr, to musí být omyl. Hodinky asi potřebují chvíli, než se stabilizují. Koukám na sport tester za další zatáčkou a vidím, že to nebyl omyl. Tempo 4min na kilometr. Toto nemůžu dlouho vydržet. Okamžitě zpomaluji a dav se začíná hrnout přeze mne. Nakonec se smiřuji s rychlostí něco přes 5min na kilometr, pomaleji to moc nejde. Stále mě někdo předbíhá ... Honza, Janko ... ale vydržím nezrychlovat.
Máme za sebou asfaltový úsek k hradu Veveří, přebíháme lávku, začíná vykukovat sluníčko a já se těším na lesní cestu podél vody, která má teď na podzim neskutečné kouzlo. To co je na ní dnes ale neskutečné, není podzimní barevnost, ale zácpa lidí. Když se 1600 lidí snaží dostat na úzkou cestu pro jednoho, vypadá to tak, že se vytvoří dlouhatánská fronta, ve které se postupuje krokem, přešlapuje, tuhnou nohy a tělo se rozhodí z rytmu. Ani nevím, kolik času jsem zde ztratila, ale trochu teď lituji, že jsem ten začátek přece jen neodběhla rychleji.


Vím, že po skalnatém úseku na nás čeká ještě jeden, pořádně táhlý kopec. Teď už ale není čas šetřit síly. Zvyšuji tempo a kupodivu to i do kopce docela jde. Tepovka sice letí nahoru, hodiky stávkují, ale cítím se dobře. Seběh dolů k chatám U Šuláka si užívám. Konečně teď předbíhám já, což mi dodává energii. Ještě Sokolák a nad hrází poslední výběh, ale tady už mám pocit, že je vážně můj poslední. Najednou mi dochází dech a srdíčko křičí "už dost". Naštěstí seběh dolů k hrázi zklidní tep a navíc mě čeká za hrází povzbuzení od rodičů. Vbíhám do zatáčky, vyhlížím ... ano, jsou na smluveném místě, mávají, tleskají, rozzáření jako sluníčko a mě to dodá spoustu energie a ještě trochu zrychluji. Za zatáčkou v přístavišti vidím svého kolegu, zkusím ho ještě doběhnout, ale nedaří se. No nic, stačí když zbyde síla na finish. V poslední zatáčce vidím záchranáře v akci. Jeden z běžců leží na zemi bílý jak stěna, těsně před cílem zkolaboval. Je mi ho líto a modlím se, ať to dneska ve zdraví doběhnu. Už jsem v cílové rovince. Po obou stranách se tlačí fanoušci. Většinou vyhlížejí své příbuzné a kamarády na trati, ale tleskají všem. Cílové rovinky mám ráda a dávám do nich zbytek svých sil. Ještě předbíhám poslední dva běžce, abych na posledním metru byla předběhnuta ... ale to už je mi jedno. Srdce buší, šklebím se námahou, ale jsem šťastná. Dnešní závod jsem si nesmírně užila. Ani jsem se nestihla podívat na výsledný čas a až teď si zastavuji stopky. Svítí na nich 1:16:30 a nic mi to teď neříká. V cíli se zdravím s kolegy, kteří přiběhli přede mnou a gratuluji Martinovi, který celý závod odběhl bosky (rozuměj bez bot), navíc ve výborném čase. Hledám Davida, ale ten už je v šatně, koleno mu tentokrát vydrželo. Všichni jsme ze závodem spokojení  a já mám za sebe i za kluky velkou radost.


neděle 4. září 2011

Beskydská sedmička, 2011

Zároveň natěšení, ale zároveň se smíšenými pocity, vyrážíme v pátek směr Frenštát pod Radhoštěm. Přece jen je tento závod v řadě již čtvrtým horským závodem v průběhu tří kalendářních měsíců, na regeneraci moc prostor nebyl, tak jsme zvědaví, co ta nálož s námi udělá. Ale dáme do toho všechno. Je to přece jen náš pomyslný vrchol sezóny.

Přijíždíme docela brzy, nikde žádná fronta, zaregistrujeme se, dostáváme tričko, čip, náramek a jdeme na večeři. Cestou z restaurace se nestačíme divit, jaké fronty se na registraci a trika zatím vytvořily a jsme rádi, že můžeme ještě chvíli odpočívat a šetřit nohy. Převlíknout, připravit věci na noc do úschovy a jde se na náměstí. Právě probíhá rozhovor s Katkou Neumannovou. Snažíme se dostat víc dopředu, mám v živé paměti loňský ročník, kdy jsme startovali ze zadních pozic a pak v zácpě na Velký Javorník prostáli celou hodinu.

Konečně odpočítávání a už se dav šine za Tatrovkou řízenou Karlem Lopraisem. Tempo je svižné, přecházíme do běhu a za chvíli už probíháme skutečným startem. Doprovází nás ohňostroj a skvělí diváci podél trati. Na Javorník je to jeden dlouhý had z čelovek, ale nestojí se. Přeběhneme vrchol a čeká nás místy hodně strmý sestup na Pindulu. Tam se za asistence policie přebíhá hlavní silnice a ze zástupu fandů je zřejmé, že účast Katky Neumannové přece jen přitáhla pozornost. Taky jsem zaslechla vtipnou poznámku, nebo spíš podivení se, že tento závod běží i ženy J Ano, běží. Nebo se o to alespoň snaží.
Výstup na Radhošť nemám ráda. A po letošku už vůbec ne. Nějak jsme s Davčem a pár závodníky přehlédli značení a pěkně zakufrovali. Když se dostáváme zpět na správnou cestu, poznávám pár lidí, které už jsme jednou předbíhali. To naštve. Navíc v posledním stoupání před vrcholem zjišťuji, že letos to nebude zadarmo. Nějak chybí energie pořádně se do stoupání opřít.
Místo krásné hřebenovky na Pustevny, kterou jsme si loni užili, se letos schází dolů do Ráztoky. Je to pěkně strmý sešup a já jsem ráda, že na jeho konci je občerstvovačka. Nakrájené melouny jsou skutečně to nejlepší, co organizátor mohl vymyslet. Skvěle zaženou žízeň a trochu zaměstnají žaludek. Horší je, že nám zakazují dolévat vodu. A já mám prázdné lahvičky. Nakonec se mi podaří dvě naplnit a svištíme dál. Na můj oblíbený Čertův mlýn. Hrozný je z Pusteven, ještě horší z Ráztoky.  Stupínky jsou spíš pro obry než pro malé ženské. Každým záběrem je to se mnou horší a horší. Koukám za sebe na Davču a protože mi nedýchá na záda, je mi jasné, že je na tom podobně. Dokonce nás i pár lidí předešlo. Jsme nahoře. Funím jak lokomotiva a v nohách už mám svalovou třesavku. Máme za sebou 27 kilometrů a už teď máme dost. Ještě o tom ale nahlas nemluvíme. To až cestou dolů do Čeladné. Opatrně naťukávám toto citlivé téma, ale zdá se, že David tentokrát nemá problém si únavu přiznat.
Během několikakilometrového klesání analyzujeme, přemýšlíme, kde se stala chyba, že nám to tentokrát tak nejde. Je to prostě únavou ze třech horských závodů Mountain Challenge. Už třikrát jsme se museli vydat z posledních sil, překonat krizi nebo bolest a teď už nám prostě došly zásoby. Shodujeme se na tom, že závod dokončíme, ale nebude se hnát za každou cenu. Uklidněni tímto společným rozhodnutím sbíháme nekonečnou asfaltku a začíná na nás útočit spánek. A to dost krutě. Jsou 3 hodiny ráno a mám co dělat, abych udržela otevřené oči. Nikdy bych nevěřila, že jde usnout za běhu. Ale jde. Každou chvíli se vytrhnu z mikrospánku. Tak toto je sakra nebezpečné. Ještě že je cesta široká. Neumím si představit nějakou strmou kamenitou cestu ve svahu. Ale tam bych možná musela mít všechny smysly napjaté a tělo by odolalo spánku. Kdežto tady ten sedmikilometrový úsek po asfaltu z kopce, jedna zatáčka jak druhá, pozvolna otupí smysly. Nevím. Je to pro mě první takováto zkušenost. Na Mountain Challenge se startovalo o půlnoci a člověk ve tři, ve čtyři ráno, byl přece jen méně unaven než teď po šesti, sedmi hodinách výkonu.
Konečně Čeladná a občerstvovačka. Bohužel jsme v autě zapomněli lístek na teplou polévku, takže se musíme spokojit s ledový ionťákem. Beru si pár melounů, banán a nějaké čokoládové bonbony. Taky bezvadná věc. Moc se nezdržujeme a vyrážíme na Smrk. Mám z něj docela respekt, o to víc mě překvapuje mírný táhlý kopec, který se dá místy běžet a kde jsme dokonce poprvé během závodu na trati sami. A když už jsme sami nějakých pár kilometrů, začínáme mít strach, že jdeme špatnou cestou. Naštěstí brzy nacházíme značení a odbočku na vrchol. Ten je výživný, jako vždy. Zpomalujeme a až tady nás dochází pár závodníků, které ale zase při sestupu předbíháme. Nějak chytáme druhý dech a celý kamenitý úsek běžíme.  Protože ale nohy mají něco za sebou, není lehké se na kluzkém povrchu udržet. A dole v Ostravici už David regulérně kulhá.
Davidovo koleno vyřešilo dilema, jestli dojít do cíle nebo ne. Na občerstvovačce si dáváme klobásku, už není kam spěchat, jsme rozhodnutí vyjít ještě na Lysou horu, ať máme alespoň tu padesátku a pak to zabalit. Není to náš poslední závod a pro Davida nemá cenu si zničit koleno tak, že nebude moc ani chodit. Z občerstvovačky už neběžíme. Jdeme vstříc Lysé hoře. Krok sun krok, zavěšeni do hůlek se pomalu šineme nahoru. Předbíhá nás pár lidí, ale ještě to není tak hrozné. Těsně pod vrcholem vidíme jít proti nám dva kluky z družstva Valachů. Známe se z Mountain Challenge a tak si navzájem potvrzujeme diagnózu. Nedostatečná regenerace. Kluci to taky balí. Loučíme se a trochu s úlevou, že nejsme sami, pokračujeme na vrchol.
Sestup z Lysé je pro Davču utrpení. Visí na hůlkách, nemůže na koleno došlápnout. Teď už nás předbíhá hromada lidí, ale nám to nevadí. Krmíme se cestou borůvkami a užíváme si výhledy a sluníčko. Do Krásné přicházíme v poledne. Na náš dotaz organizátorům, jak se odtud dostat zpět do Frenštátu, nedostáváme odpověď. Prý snad tudy jezdí autobus. Belháme se na nejbližší zastávku. Z jízdního řádu je patrné, že do Frenštátu odtud nic nejede. Naštěstí chytrý mobil mi vyhledává nejbližší spojení. Autobusem do Frýdku-Místku a pak teprve vlakem do Frenštátu. Ale to vše až za dvě hodiny. Vracíme se na občerstvovačku, předáváme zjištěné informace organizátorům a jdeme si lehnout na trávu. Až teď vytahujeme GPS a nestačíme se divit. Ukazuje 64km. To asi organizátor s tou padesátkou na Lysé trochu popletl. Nebo to byla motivace k větším výkonům? J
Kolem 16h přijíždíme konečně do Frenšťátu. Pár lidí už je v cíli, smekáme a jdeme se převléct a nachystat spaní do tělocvičny. Zatím je skoro prázdná. Nějak se nám ale spát nechce. Jdeme se projít a do restaurace na jídlo a až pak do hajan. Postupně přicházejí další a další závodníci. Někteří se chovají ohleduplně, ale většina buď nevidí spící lidi kolem sebe, nebo už nemají sílu ovládat hlas a pohyby. Dnes se tu prostě nedá spát. Ráno jsem jak rozlámaná. Nejsem ale sama. Kolem je to samý invalida. Každý si prohlíží bolístky, odřeniny, puchýře. Připomíná to tu lazaret. K milému překvapení všech, nechal organizátor dovézt jogurty, mléka, musli, banány …  to se cení.
Odpoledne ještě absolvujeme slavnostní vyhlášení a losování tomboly, kde jsme tradičně nic nevyhráli a frčíme domů. Překvapivě nás předčasné ukončení nijak nemrzí. Závod jsme si i tak moc užili a vzhledem k předchozím výsledkům v Mountain Challenge nemáme ani žádné výčitky. Vždyť je to naše první ultra-trailová sezóna. Spíš jsme teď šťastní, že jsme se letos nestihli zaregistrovat do závodu 5BV, který se koná za měsíc, protože to by bylo nejspíš stejné fiasko jako letošní B7. Příští rok to chce buď lépe plánovat nebo více trénovat :-)

sobota 6. srpna 2011

Mountain Challenge - Krkonoše


III.etapa – Krkonoše (63 km), Špindlerův Mlýn 5. - 6.8.2011

Na tuto etapu jsme se obzvláště těšili. Nejen proto, že byla poslední v seriálu, ale také proto, že jsme do Krkonoš jeli zároveň trávit rodinnou dovolenou. Po ubytování  v penzionu se vydáváme do Špindlerova mlýna na registraci. Alespoň holky (dcery) uvidí, jak to na závodech chodí. Překvapeni zjišťujeme, že jsme zde první, ale s číslem 1 odmítám běžet, tak čekáme na další účastníky. Po registraci máme ještě spoustu času, který jsme v minulých etapách trávili většinou v teple hospody, teď jdeme do postele. Tři hodiny šlofíček a již převlečení vyrážíme autem na start pod sjezdovku Svatý Petr. To je komfort!
Start moderuje profík Petr Vichnar. Vlastně falešný start. Ten skutečný začíná až na mostě ve Špindlu, kam přibíháme už ve slušném tempu. To však brzy zvolní, protože před námi je výběh na Mísečky. Chvílemi přecházíme i do chůze, nechceme se odrovnat hned na začátku. Z Míseček nám to jde pěkně svižně a když už si myslím, jaké máme pěkné tempo, slyším za zády dusot. To nás předbíhají Valaši, které jsme viděli jen krátce po startu, než zmizeli ve tmě před námi. Kluci kde se tady berete? Pár sprostých slov doprovází vysvětlení. Zkrátka zabloudili. Ale teď už zase mizí ve tmě.
Jsme u monstra zvaného Labská bouda. Ještě že je tma a člověk nevidí, jak tento betonový kolos hyzdí zdejší krajinu. Před námi je 10 kilometrů sestupu zpět do Špindlu, z toho 7 jich je strmou kamenitou cestou. Docela nám to jde a dokonce pár dvojic předbíháme. Na občerstvovačce si dávám oblíbené koláčky a rychle údolím Bílého Labe nahoru na Luční boudu. Tempo stále držíme na nás nezvykle vysoké, i když po odbočce z asfaltu na kamenitou stezku se nedá, než zvolnit. Jdeme svižně spolu s dvojicí Rychlá a Zběsilý, kteří už dvě předchozí etapy kategorii mix vyhráli. V závěru stoupání začíná svítat. Čím dál častěji se mi vzdaluje ťukot Davidových hůlek za mnou. Že by krizička? Čekám, dáváme si tyčinku, trochu ionťáku a zvolňujeme, beztak už se nám dvojice před námi vzdaluje a za námi je hodně velká mezera. Davida trápí žaludek a ačkoliv už je tu příjemná rovinka a Luční je na dohled, rozběhnout se nemůže.
Nevím, jestli za to může to světýlko ze Sněžky viditelné ač vysoko, tak nedaleko před námi , ale krátce nato co ho Davča uviděl, mizí v kleči a dávivé zvuky napovídají, že se závoděním je dneska konec. Úplně zvolňujeme, já chci závod ukončit, ale David se jen tak nevzdá. Zuby nehty se drápe na Sněžku. Z vršku pozorujeme několik světýlek, které se na nás dotahují a to přidává na síle. Cesta ze Sněžky po žluté je masakr na kolena a to Davidovo to odneslo. Tak ještě ke všemu nemůže došlápnout na koleno. Budeme rádi, když to dneska vůbec dojdeme. A to jsme si do cíle pozvali holky, že nás uvidí třeba i na bedně.


Na další občerstvovačce nás dochází další dvojice mix. Vyměníme pár slov a kmitáme dál. Davča si dal jen banán a vypadá to, že mu sedl. Nicméně tím jak jdeme, se nám cesta zdá být nekonečná. Vůbec to neubíhá. Krom toho vidím, že David toho má plné zuby, je bledý, potí se, kulhá. Ale nevzdá J Cestou na Liščí horu už je velké horko. Blíží se poledne a to jsme chtěli být už dávno v cíli. Už jsme i dostali od holek zprávu, že nás tam čekají. Do kopce nás navíc předchází další mix, takže naděje na medaili se rozplývají. Ale pořád bychom si měli udržet alespoň celkové 2.místo v celém seriálu.
Už je před námi „jen“ cesta dolů. Na Davida tento fakt působí jako živá voda a rozbíhá se. Zato mě se to moc nedaří. Píchá mě v boku, jak začátečníkovi. Zkouším osvědčené dřepy, ale po 60ti kilometrech to není zrovna dobrý nápad. No nic zkusím to přeběhat a jde to. Další osvědčený recept. Závěr je opět po sjezdovce. Už si nás dole všimli, ohlašují nás a dokonce vidím holky, jak se blíží k cílové bráně. My se blížíme taky. Zvládli jsme to. Chytáme se za ruce a probíháme bránou. Pár slov o trati na mikrofon a můžeme jít odpočívat. Ztráta na medaili je 6 minut, ale celkové 14té místo není zas tak špatné a všichni máme radost.


Večer se přijíždíme už odpočatí a vymydlení podívat na vyhlášení. Trochu s nadějí čekáme, že vyhlásí výsledky celého seriálu, kde jsme v mixech nakonec udrželi to 2.místo. Výsledky vyhlásili. Ale jen mužskou kategorii. Že se zúčastnily i ženy, na to pořadatel jaksi zapomněl. Ale už jsme si bohužel v tomto seriálu trochu zvykli (viz. První etapa). Škoda. Ale i tak to byl nezapomenutelný zážitek a náš vstup do závodění v ultratrailu.

sobota 2. července 2011

Mountain Challenge - Beskydy

II. etapa - Beskydy (59 km),Pustevny, 1.-2.7.2011

S docela velkým předstihem a docela velkým hladem přijíždíme v pátek na Pustevny. Počasí odpovídá předpovědi, je děsná zima, všude mokro a představa teplé suché postele mě láká mnohem víc, než představa nočního závodu v tomto marastu. Z místních chalup naštěstí alespoň jedna zareagovala na situaci a má otevřeno i po osmé hodině. A vaří dobře. S plným bříškem se půl hodiny před startem odcházíme převléci, lépe řečeno svléci do lehčího oblečení, abychom pěkně na startu vymrzli. Při pohledu na Valachy jen v trenýrkách je mi ještě větší zima. Dnes je tu i televize a z Davida se opět stává mediální hvězda, poskytuje rozhovor, který jsme pak už nikde neviděli, neslyšeli :-)


 Konečně je tu start a první příležitost zahřát se. Tempo do kopce na Tanečnici je zase rychlé, už teď lituji velké večeře a to máme před sebou moji noční můru – Čertův mlýn. Nevím proč, ale tento kopec mi přijde z těch beskydských nejhorší. Z jedné strany kolmé stoupání, kde každý můj krok znamená koleno až pod bradu, z druhé strany 7km úmorná nekonečná a monotónní asfaltka. Ale tu si dáme až cestou zpět. Teď mi poprvé tepovka stoupá na maximum, jak se snažím do kopce udržet tempo  s ostatními. Dnes mi to naštěstí nepřišlo až tak hrozné, asi tím, že jsem ještě plná sil (a večeře). Táhlou asfaltku dolů celou běžíme a na občerstvovačku v Čeladné přibíháme na 13. místě. Slupnu jeden borůvkový koláček, to fakt neodolám, zapíjím ionťákem a mažeme na Smrk. Tedy kolem Smrku. Na dobytí vrcholu závod nedostal povolení. Počasí se drží. Neprší, ale je děsná mlha. Čelovkou si prosvítíme sotva na pár kroků. Cesta je zvlněná, dá se celou dobu běžet a mě děsí představa, že narazím v té mlze do medvěda, jelena nebo něčeho takového. Když nevidím já, nevidí ani zvířátka. Strach mě žene. Už abychom měli noc za sebou.


Sbíháme k přehradě pod Lysou horou a marně pod sebou hledáme světýlka dalších účastníků. Za námi taky nikdo, vypadá to, že pole je hodně roztažené. Už je nad ránem, vyhládlo mi, tak si na kontrole dopřávám zase koláčky, opět ionťák a valíme dál. Respektive lezeme na Lysou. Původní nápad, že půjdeme výsekem přímo nahoru se stejně jako okolní mlha rozplynul a jsme rádi za traverzovou cestičku. 7km na vrchol je nekonečných. Ke všemu začalo pršet, ještě že už aspoň svítá. Máme dost. Na vrcholové kontrole dostáváme razítko a honem dolů, než nás rozklepe zima. Ono se řekne honem, ale honem to nejde. Cesta je plná velkých vratkých a kluzkých kamenů. Sakra jak jsem se na tohle mohla těšit! Je mi zima, k tomu místo deště padají jakési malé kroupy a asi si zlámu kotník. Do toho mi chodí SMSky právě vstanuvší rodiny, jak jsme na tom. No špatně jsme na tom. Pomalu se velké šutry mění v menší a už se dá i běžet. Jak se rozbíháme, cesta začíná zase rychle ubíhat a začíná nám být i teplo. Zanedlouho probíháme Ostravicí, odbočka do kopce mezi chaty, honička s místními psy – to nikdy nesmí chybět a pak dlouhá asfaltka až do Čeladné. Přibíháme stále na 13. místě a prý máme tak 2-3 minuty před sebou nějaký tým.

A je tu opět Čertův mlýn. Nasazujeme hole a nabíráme stereotypní tempo. Toto se prostě dá jen vydržet. Jedna zatáčka jak druhá, za každou vyhlížím konec. Žádný výhled, stejné stromy, stejný sklon, pravidelné ťukání hůlek, únava, pravidelné oddychování, myšlenky upínající se na cíl, konec, odpočinek, postel, teplo, sucho, spánek. V domnění, že někoho doháníme, jsme dohnáni. Sice jen jedním členem dvojice, ale to teď netušíme. Vláďa nás předbíhá lehce a tempem, jakoby teď vystartoval. Tak to ne, takhle my se lehce nedáme.  Přece se v samotném závěru nenecháme předběhnout. Sama se divím, jakého jsem ještě schopna tempa a probouzí se ve mě závodní duch. Musím mít Vláďu na dohled. Pořád se ohlížím, kde že je jeho partnerka. Nikoho nevidím a to mě žene vpřed. Konečně jsme nahoře, ale moc dobře vím, že dolů to bude masakr. Maximálně využívám hole, sestup bolí a dost se divím, jak jsem toto mohla na začátku závodu vůbec vylézt. Stylem chromé či postřelené stařeny se klátím dolů z kopce. Bahno klouže, každý dlouhý krok dolů je vypětí. Už ani nepotlačuji zvukové projevy. Prostě docela nahlas hekám. Je mi to jedno. Stejně tady nikdo není a David dělá to samý. Vláďa se nám ztratil z dohledu, ale za námi pořád nikdo. Z posledních sil běžíme mírný kopeček na Tanečnici. Běžíme je silné slovo. Spíš silnou vůlí tlačíme tělo vpřed.


Závěrečné stoupání už ale zase jdeme, na běh už nemám. Nahoře vidím fotografy, cíl už musí být blízko. Mobilizuji všechny síly, dokonce se usmívám do objektivu a před fotografem se rovnám a dávám se  do jakéhosi běhu. Závěr je seběh na Pustevny. Pouštím tělo setrvačností, slyším hlas moderátora, vítají nás v cíli, máme to za sebou. Tak toto byl jeden ze zatím nejtěžších závodů. Rychle se přiobléct, je vážně zima a dnes to bude na stupně vítězů. V mixu jsme obsadili 3. místo, celkově jsme si udrželi 13.


Po dlouhé době na bedně. Co na tom, že tu nejsou diváci. Stačí pocit zadostiučinění a radosti. Krásná medaile, diplom, nějaké ceny a honem domů, do tepla a do postele. Doufám, že na posledním závodě v Krkonoších se zase pěkně vyšťavíme :-)


sobota 4. června 2011

Mountain Challenge - Jeseníky

I.etapa - Jeseníky (63 km), Kouty nad Desnou, 3.-4.6.2011

Na první etapu 3-dílného seriálu závodů v horském maratonu dvojic Mountain Challenge vyjíždíme v pátek po práci, aniž bychom tušili, do čeho dnešním startem jdeme. S minimem zkušeností z horských závodů a plni nadšení přijíždíme do Koutů nad Desnou k registraci. Moc lidí zde zatím není. Využíváme času do začátku závodu a večeříme v místní restauraci za poslechu příjemné hudby živé kapely. Okukujeme pomalu se sjíždějící závodníky. Ne že bych dala na první pohled, ale tuším, že dnes to nebude žádný turistický pochod. Před půlnocí se převlékáme do běžeckého a jdeme si vyslechnout instrukce.


Sešlo se zde něco přes 70 dvojic, které netrpělivě čekají na start. Přesně 5 minut před půlnocí vše vypukne. Ačkoliv ostrý start je až o kousek dál, dav se dává do běhu a my s ním. Jestli to půjde celé takhle rychle, tak budu mít za chvíli dost. Po ostrém startu se tempo znatelně zvyšuje a čelo závodu se rychle vzdaluje. Cesta pomalu stoupá, my pořád běžíme a já musím krotit Davida, neboť bych se vyřídila hned na začátku. Několik kilometrů běžíme, než se cesta začne prudce zvedat směrem na magistrálu mezi Červenohorským sedlem a Špičákem. Přecházíme do rychlé chůze, poprvé a rádi využíváme trekové hole. Pole se roztrhalo, za námi je jen jedna dvojice a dlouho před námi nikdo. Nebo aspoň nikoho v té tmě nevidíme. Od stoupání si odpočneme až na Keprníku, kde už zase plynule přecházíme do běhu. Tedy opatrného seběhu. Cesta dolů do Ramzové je kamenitá, navíc Davidovi dochází baterie v čelovce. Výměna baterek nás stojí nějakou tu minutu a pár dvojic nás předbíhá, netuším, kde se tu tak rychle vzali. V dlouhém seběhu je ale dobíháme, cvakáme první kontrolu, vybíháme směrem na Šerák. Cítíme se fajn, ale těsně před vrcholem se rádi kocháme pohledy na noční Jeseník pod námi. Cesta po červené magistrále směrem zpět na Keprník a pak dále na Červenohorské sedlo ubíhá rychle, snažíme se běžet co to jde. Vycházející sluníčko nás nabíjí energií a na kontrolu na sedle přibíháme spolu s dalšími dvojicemi na 13-16tém místě. Jsme zatím z průběhu docela překvapeni. Tlačím párek, prý jsem dnes první, ale máme před sebou dlouhou cestu a s sebou jen vodu.


Cestou ze Sedla dál směrem na Praděd mě začínají chytat záda. Měla jsem víc trénovat s hůlkami. David mě nešetří, kde to jde, tam se rozbíhá. Krásné dřevěné chodníčky, které mám normálně tak ráda, jsou pro běh dost nepraktické a na jednom mi zůstává noha mezi trámy tak, že to se mnou docela škubne. Nechci být za měkotu, takže to, že mě začíná taky děsně bolet kyčel, Davčovi raději ani neříkám. Měla jsem ten problém s kyčlí doléčit. Měla měla … to mi teď nepomůže. Jsme těsně před Pradědem a bohužel musíme až nahoru k betonovému monstru. Je tam tajná kontrola. Zmrzlá kontrola. Zatímco my jsme v triku a lehké bundě splaveni potem z výstupu, chudák dobrovolník zabalený do všeho, co u sebe měl, zkřehlými prsty razítkuje naši kartu. Je tu prý 6 stupňů. Rychle balíme kartu a běžíme dolů, před námi jsme viděli pár neběžících dvojic, které bychom mohli dohnat. Zapomínám na záda i na kyčel a sbíhám dlouhý sešup k Barborce. Míjíme pár dvojic, které nás předtím předešli do kopce, ale rovinu na Ovčárnu už během nedávám. Začínám být docela unavená. Na kontrole si dopřávám výborné koláčky a jde se dál. Opravdu už jen jde, protože záda mám v jednom ohni, nevím jak hýbat rukama, jestli s nimi hýbat a vůbec … mám chuť ty hůlky někam hodně daleko zahodit. Cestou nás opět předchází několik dvojic, které jsme předtím pracně předběhli.


Na Petrovy kameny už zase prudce stoupáme, je nádherně a já závidím všem těm turistům, kteří neběží žádný závod, mohou si dopřát ten luxus a sednout si do hospůdky na pivko. Se zaťatými zuby se šinu dál a výš a jsem šťastná, že přece jen mám ty hole. Čeká nás hřebenovka, ale nějak se nejde rozběhnout. Únava je znát. Před námi nikdo, za námi nikdo. Jdeme sami po hřebeni a za chvíli přece jen přecházíme do běhu, jestli se to tak dá nazvat, cesta pak ubíhá rychleji. V jedné chvíli vidíme v dálce dvojice, na které už dnes nemáme. Po odbočce směrem na Dlouhé stráně si najednou všímám, že nemám číslo. Musela jsem ho ztratit, když jsem si sundávala bundu. Bože, ale to už je docela dlouho. Při představě, že nás kvůli tomu diskvalifikují, se David obětuje a běží zpět, číslo hledat. Je mi to líto. Čekám několik minut, přitom úspěšně tuhnu a taky nás úspěšně předbíhají další dvě dvojice. David se vrací, běží a já se k němu ztěžka přidávám. Začínám přemýšlet nad Ibalginem. Už nevím, jak mám bolest zad překonat. Nekonečná cesta pod Dlouhými stráněmi nám bere zbytky sil. Už ani nemluvíme, na běh už nemáme sílu. Jdeme monotónním tempem dál, zavěšeni do hůlek. Na mapě ten závěr přece nevypadal tak dlouze. Děsí mě, že budeme ještě stoupat k přehradě. Ano, chtěla jsem ji vidět, ale dnes si tu podívanou klidně odpustím. Naštěstí se prohlídka nekoná. Navíc se zvyšuje počet turistů, takže tady už musí někde končit lanovka z Koutů. Míjíme pár lidí, kteří se nás ptají, jestli náhodou nejdeme ten hrozný závod. To už musíme vypadat opravdu uboze.  Konečně je zde závěrečná sjezdovka. Při pohledu na terén a prudký sešup dolů nevěřím svým očím a začínám pronášet nepublikovatelná slova. Teď by se k těm holím hodily i lyže. Nezpevněná hromada hlíny, kamení se sune pod nohama v náklonu červené sjezdovky a nohy odmítají toto utrpení déle snášet. Davidovi vypovědělo koleno, jde bokem. Já se odhodlávám před každým krokem a neskutečně se těším, až toto budu mít za sebou. Je mi úplně jedno, kolikátí budeme, rychleji to prostě nejde. Konečně scházíme k cílové bráně, od které nás dělí už jen říčka. Ještě netrpím halucinacemi, abych neviděla, že na druhou stranu nevede most. Když na nás kdosi z protějšího břehu volá, že cesta vede řekou, mám 100 chutí mu odpovědět, ať si nedělá nemístnou srandu. Už fakt nemůžu. Když pochopím, že to myslel vážně a brodím se ledovým potokem, beru své myšlenky zpět, a pokládám takovýto závěr za výborný nápad. Osvěžené nožky se dokonce rozbíhají poslední metry do cíle. Komentátor hlásí, že dobíháme na celkovém 19tém místě, v kategorii mix je to pak 3. místo. Tak s takovýmto výsledkem jsme ani náhodou nepočítali. Sice jsme se vyhlášení nakonec nedočkali (vyhlásili jen 1.místo a to ještě po vyžádání), ale nebylo pochyb, že do další etapy, tentokrát v Beskydech, půjdeme znovu.