neděle 29. ledna 2012

Největší úchyl vyhrává, aneb 24 HODIN NA LYSÉ HOŘE

Živě si pamatuji na chvíli, kdy mi v mailu přistála pozvánka na závod 24 HODIN NA LYSÉ HOŘE s vtipným komentářem: Největší úchyl  vyhrává. Nejsem úchyl, ale o účasti na tomto závodě jsem nepochybovala ani chviličku, o čemž svědčí i mé nízké startovní číslo 32. Registrovala jsem se ještě ten den.

Tento závod sliboval skvělou akci pod vedením organizátora Beskydské sedmičky Libora Uhera. Cílem je 24hodin pořád dokola běhat buď ve štafetě, nebo jako jednotlivec asi desetikilometrový okruh přes Lysou horu a vystoupat tak co nejvíce výškových metrů. To vše za extrémních zimních podmínek. Prostě uchylárna :-) Ale zároveň Zimní Mistrovství ČR v horském maratonu, na který se přihlásilo více než 400 účastníků.
Budu muset běhat kopce, o víkendu dlouhé trasy, budu muset chodit posilovat, běhat schody, otužovat se … to všechno se mi od toho dne honilo hlavou a to vše jsem se více či méně snažila dělat. Hltala jsem každou novou informaci na stránkách, promýšlela vybavení a záviděla těm, kteří mohou na Lysé trénovat, zatímco my v Brně už několikátý rok nevíme, jak vypadá sníh. Čím víc se ale závod blížil, tím větší obavy jsem z něj měla. Lysá hora umí potrápit i v létě, natož v zimě.
Konečně den D. Vyrážíme v pátek s manželem a dvěma kamarády, plni očekávání. Bohužel už v autě zjišťuji, že jsem doma zapomněla běžecký batůžek a přemýšlím, jak narvu do kapes alespoň povinnou výbavu. Kolem šesté večer přijíždíme do Malenovic, kde je místo akreditace a hned u vchodu se nás kameraman Sasha ptá, kolik chceme dát okruhů. Říkám šest, Sasha se divně tváří a já přemýšlím, jestli jsem to nepřepískla. No co už, teď těch šest dám, i kdybych padnout měla.
Sobotní ráno je jak vymalované. Sluníčko, bezvětří a mráz až praští. Řeším co všechno vzít na sebe, co na nohy, jestli brát pití, nasazovat nesmeky … ale nejsem sama. V recepci hotelu po sobě všichni nenápadně pokukují. Za chvíli od hotelu Bezruč, který závodu poskytl zázemí, pochoduje dlouhý had závodníků na start do Malenovic. Poslední instrukce, ukládání čísla na Horskou službu a dojemná minuta ticha za zesnulého Jiřího Rašku. V 10h se otevírají časové brány a závod začíná. Taktiku nemám, jen vím, že do kopce běhat nebudu.
1.    okruh – začíná se svižně a už z prvního stoupání za hotelem je jasné, že zadarmo to dneska nebude. Na úzké pěšině se nedá předbíhat, takže makám tak, abych ty za mnou nezdržovala. Ne že by mi úplně podkluzovalo, ale že bych se mohla do noh opřít, to teda ne. Svah je tak prudký, že abych se zapřela holemi, zvedám ruce až nad hlavu. Tak tomu se tady říká „hang Kicbííl“. Sklony dalších úseků nevnímám. Vnímám jen nádheru kolem sebe. Stromy jsou obalené tak, že se špičky sklání k zemi, někdy ani není poznat, že ta hromada sněhu a ledu, je strom. Ani nevím jak, ale už jsem na Lysé. Probíhám časovou bránou a hned je zde sestup. A pořádný. Cestička pro jednoho, každý chce dohnat ztrátu ze stoupání, pro někoho, kdo na sněhu běžně neběhá, je to „o hubu“. Opět nechci nikoho brzdit a tak tak vybírám zatáčky. Příští kolo si musím dát na boty nesmeky.  Konečně jsme pod kopcem, ale žádná úleva se nekoná. Naopak. Poslední část okruhu se brodíme prašanem. V tenisečkách se prodírám sněhem do půli lýtek, snažím se běžet, ale sníh si s nohama dělá, co chce. Snad se to během dne trochu udusá.
2.    Okruh – nasazuji na boty želízka. A ouha. Rozdíl sto a jedna. Noha krásně drží, dokonce se můžu i v Kicbíílu do toho pořádně opřít. Pole se roztrhalo a já si konečně začínám užívat své tempo a rozhled z královny Beskyd. Z kopce mi to už vůbec neklouže a opojena svojí rychlostí, ztrácím pud sebezáchovy. Moje nadšení trochu pokazí trojice vedoucích závodníků, kteří kolem mě doslova proletí. No tak jsou to kluci Beskydama odchovaní , ale že mě předběhnou o kolo už ve druhém kole, to je mazec. Dole pod horou se prašan bohužel ještě neudupal,  železa tady nepomáhají a je to pěkná dřina. Jsem zpět u hotelu a po dvou kolech a 4,5 hodinách si dávám jídelní pauzu. Kdo chtěl, mohl si koupit za 300Kč zelený pásek na ruku, který ho opravňoval ke vstupu na nonstop raut v hotelu. No nekup to!
3.    Okruh – poslední za světla. Západ slunce, dlouhé stíny a obloha hrající všemi barvami. Tady by se fotograf vyřádil. Turisti schází z hor a pod nohy se mi pletou psi, děti na bobech, maminky na saních. Dobíhám za šera a jdu si na pokoj vyměnit sluneční brýle za čelovku.
4.    Okruh – začínám oceňovat důkladné značení trasy. Snažila jsem se trať dobře zapamatovat, ale jak tak člověk kouká pod nohy, lehce běžné značky přehlédne. Ale tady je značení luxusní. Červená blikátka ukazují cestu a já ztrácím další za svých obav. Je krásné ticho, jen sníh pod nohama křupe. Kam se natočím s čelovkou, tam jiskří sníh, připadám si jako v pohádce. Jen těsně pod vrcholem, kde nejsou stromy, trochu fouká a moje nohy v mokrých teniskách docela promrzají. Dole jsem v sedm večer a mám hlad jak vlk. A potřebuji kafe.
5.    Okruh – než vyrazím, napadne mě mrknout na průběžné výsledky, které se pravidelně vyvěšují. Vidím u svého jména čísla 9 a 1, ale nějak to nemůžu rozluštit a nechci se zdržovat, tak vyrážím na trať. Zdá se mi, že předbíhám čím dál víc lidí. Kupodivu mám pořád dost energie. Rychle přebíhám vrchol, kde už je docela velká zima, tak mizím co nejrychleji v lese. Prašan přece jen trochu umrzl a začíná být schůdnější.
6.    Okruh – nedá mi to a jdu se zeptat kluků, co zpracovávají výsledky, jak na tom jsem. Nechce se mi věřit tomu, co slyším. První v kategorii. Přiznám se, že mi tato informace zatemnila mozek. Jdu jak stroj, přestávám se kochat okolím a přemítám, jaké by to bylo, kdybych vyhrála. Naposledy jsem byla na závodech první někdy v pubertě. Přibíhám zpět k hotelu o půlnoci a vítězství nevítězství, jsem už docela unavená. Svých šest okruhů mám splněných. Jdu si lehnout. Dvě hodiny musí stačit. Ulehám, ale usnout nejde. Bolí mě stehenní svaly, záda a navíc adrenalin nedovolí tělu vypnout. Nakonec ležím do tří do rána, vstávám totálně rozlámaná, kašlu z té ledové vody, co venku piju a vůbec se mi nechce zpátky do zimy. Napraví to káva a vydatná snídaně a ve čtyři ráno jsem ready. Jdu se zeptat, jak se změnilo pořadí a jsem stále první, s 1,5 hodinovým náskokem. Tak to je v suchu, říkám si. Teď mi stačí už prostě do konce závodu okruhy jen odchodit.
7.    Okruh – jde to ztuha. Cítím namožené svaly na nohou, čím dál víc zabírám rukama. Nikam se neženu, ani to nejde. Po cestě potkávám už jen závodníky dvou typů. Ty co se z posledních sil plouží a ty co vypadají, že právě vyběhli. Cítím únavu, ale výstup stále zvládám bez zastavení. Se seběhem je to už horší. Stehna bolí, tak běžím jen míň prudké úseky. Manžela brzdím, ale ten se rozhodl, že odloží vlastní ambice a poslouží mi jako vodič, za což jsem mu hrozně vděčná. Před posledním okruhem jdeme ještě načerpat síly do hotelu. Už bych tu nejraději zůstala, ale po hodině vyrážíme.
8.    Okruh – asi tím, že už je poslední, dávám do něj zbytek sil a jde to docela dobře. Vypínám čelovku a obdivuji východ slunce. Pro toto ty noční závody miluju. Svítání na horách má fascinující kouzlo. Lysou vyjdeme na jeden zátah a dolů už to jde taky nějak samo. Cesta je místy prodřená na led, kámen nebo hlínu, ale hurá, už tudy dnes víckrát nepůjdu. Ještě závěrečný rozběh do cíle. Hotovo. Máme to za sebou.  Jdu vyzout ty mokré věci, co mám na nohách a zkontrolovat pořadí. „Jste 2.v kategorii. O čtyři minuty.“ Ještě pře pár hodinami mě ani nenapadlo pomyslet, že bych se mohla umístit a najednou mě přepadá smutek. Někde se stala chyba.  To mám zato, že jsem se opájela myšlenkou na vítězství. Naštěstí si uvědomuji, že ještě by to bylo brzy. Nemám ani tolik naběháno, ani příliš mnoho zkušeností. Ale od toho jsem vytrvalec, abych byla trpělivá a raduji se z 2. místa v kategorii a celkového 7. místa z 37 startujících žen. Dala jsem do závodu vše. Mám za sebou 82 kilometrů a vystoupáno 6000 výškových metrů. Byla to krásná a výborně zorganizovaná akce a až se zotavím a začnu normálně chodit, začnu se těšit na další ročník.

neděle 22. ledna 2012

Tréninkový plán

Už mi přišel tréninkový plán od Miloše Škorpila! Po prvním shlédnutí mě zarazily 2 dny volna. Na to nejsem zvyklá :) Dále běhání v nízké tepové frekvenci. To taky nevím, jak se udržím :) Objemy zůstávají přibližně stejné, ale rozvržení je úplně jiné, než jsem zvyklá. Do toho pár kratších závodů ....Ale jsem odhodlaná trenéra na slovo poslouchat!

středa 18. ledna 2012

Blíženec lapen během

Vstupním článkem běžníčku, které si povedeme na Běžecké škole, měl být náš příběh, představení se, aneb co nás k běhu přivedlo.

Blíženec lapen během

Jsem Blíženec a to se projevuje ve všech mých činnostech. Mám široký okruh zájmů a chuť dělat a zkoušet stále něco nového. A u ničeho dlouho nevydržet. Pouze běhu se podařilo mě lapit a doufám, že nastálo. Ale popořádku…
Od malička jsem byla vedena ke sportu. Snad i proto, že jsme bydleli v centru Brna, kde nebylo po škole kam vyběhnout, trávila jsem volná odpoledne většinou ve sportovních oddílech a víkendy pak s rodiči na túrách. Okusila jsem od krasobruslení, baletu, stolního tenisu, volejbalu i orientačního běhu. To vše způsobilo, že jsem dnes takový univerzální sportovní nadšenec s láskou k přírodě, za což rodičům neskonale vděčím.
Brzy po dosažení plnoletosti jsem se vdala a narodila se nám dcera, čímž se zásadně změnil můj život, zpřeházely hodnoty a sport pro mě zůstal pouze občasnou příjemnou aktivitou. Vytratily se ambice, soutěživost a víc než sport mě radostí naplňovala první slovíčka a krůčky dcery, a víc než vlastní sportování jsme později spolu s manželem prožívali první tréninky našeho dítka v krasobruslení či lyžování. Roky plynuly, na svět přišla po osmi letech další dcera, kolotoč výchovy se rozběhl znovu naplno a postupně se k hokejové výbavě manžela, kolům, bruslím, lyžím, karabinám a lanům, pálkám a raketám, přidaly osušky a plavky nejmladšího člena rodiny. Náš malý byt se podobal půjčovně sportovních potřeb.
A konečně k běhu … Na jaře 2007 jsem byla v Praze právě v den, kdy se ve městě běžel maraton. Maraton. Slovo, které ve mně od malička vyvolávalo ten nejvyšší respekt. Žila jsem s pocitem, že uběhnout jej mohou snad jen nadpozemské bytosti. Teď tu stojím a koukám na účastníky maratonu. Žádné nadpozemské bytosti to nejsou. Jsou to obyčejní lidé. Malí, velcí, silnější i hubení, mají všichni můj obdiv. Koukám na ten valící se dav a stojím jak přikovaná. Tleskám, fandím a pomalu a jistě si začínám uvědomovat, že toto chci dokázat taky. A tak to začalo. Myšlenka na uběhnutí maratonu ve mně probudila zase to odhodlání, sportovní disciplínu a touhu něčeho dosáhnout. I když teď v dospělosti už to není prvenství a sláva, ale překonání sebe sama a svých pomyslných hranic.
Dnes už mám (i přes roční pauzu) za sebou nejen onen maraton, ale i několik delších závodů, začal nás s manželem hodně bavit trail. Výsledky se pohybuji v zóně hobíků, ale běh mi přináší především radost a každé překonání osobního výkonu a každý další závod jsou jen body navíc. Moc bych si přála, aby se i ostatní zbavili pocitu, že půlmaraton či maraton je něco nepřekonatelného a mám velkou radost, když se mi podaří svojí podporou někomu pomoci takovéhoto vysněného cíle dosáhnout. Před dvěma lety mě napadlo sestavit v práci čtyřčlenný tým pro start na pražském půlmaratonu. Jakmile se zaregistruješ, už se z přípravy nevyvlíkneš. Spolu se třemi běžeckými nováčky jsme předloni závod úspěšně dokončili. Loni už pražský půlmaraton dokončily týmy dva, opět sestavené z nováčků a přidali jsme pravidelné společné výběhy. Náš pracovní běžecký kroužek se do dnešní doby rozrostl asi na dvacítku běžců. Už se neomezujeme pouze na pražský půlmaraton. Nicméně na ten letošní pojedou naši firmu reprezentovat již 4 týmy. A to mě naplňuje radostí. Rozšiřovat řady běžců a dát příležitost poznat pravou tvář běhu těm, kteří na něj třeba zanevřeli nebo neměli vůli u něj vydržet.
S cílem propagovat běh a posunout svoji výkonnostní hranici zas o kousek dál, jsem se přihlásila do projektu Women´s Challenge. Zpráva, že jsem byla vybrána, mě zastihla v obchoďáku ve frontě u pokladny a doslova mě zavalila vlnou štěstí, kterou nešlo přehlédnout. K té paní pokladní, co se na mě tak divně dívala, už asi nikdy nakupovat nepůjdu. Zato budu součástí týmu bezva lidí a hlavně silných žen, které mě inspirují. Ještě nemám svůj osobní tréninkový plán, ale tuším, že s mým nesystematickým trénováním teď bude konec a jsem docela zvědavá, kam se posunou mé výkony, když někdo konečně vnese do mého sportovního a běžeckého chaosu trochu řád :-).

neděle 15. ledna 2012

1. setkání s holkama z WCH

Tak už se známe! 13.ledna se nás 12 vybraných účastnic sešlo s trenérem Milošem Škorpilem abychom absolvovaly Cooprův test a trochu se navzájem poznaly. Za 12 minut jsem na dráze uběhla 2650m, poznala jsem báječné lidi a taky mi bylo změřeno množství tuku a svalů v těle. Teď už jen čekám na tréninkový plán a zlepšování může začít!

pondělí 9. ledna 2012

Women´s Challenge 2012

S velkou radostí oznamuji, že jsem byla vybrána do projektu Women´s Challenge 2012. Jedná se o projekt ve kterém bude 12 vybraných žen sledováno odborníky z oblasti výživy a tréninku. Takže se můžete těšit na nové články z průběhu přípravy, na jejímž konci bych měla uběhnout maraton v osobním rekordu. Prvním počinem bude společné setkání 13.ledna v Praze.