Valašský hrb je jedním z těch závodů, na který se chcete vracet. Loni mě nadchnul, letos byl jedním z mála, u kterých jsem si byla jistá, že poběžím. Nastal den D. Hlava natěšená, nastavená na 55km, tělo jakžtakž připravené. Na startu se potkáváme s kamarády, jejich řady se stále rozšiřují. Báječné ženy v běhu, iThinkBeer, Opavská sekce, pár nezařazených :) a taky moji kolegové z Red Hatu :) Udělalo se plno hromadných fotek, bohužel nemám ani jednu. Že bych mohla taky něco vyfotit, jsem si uvědomila až na startu ...
Padesátníci, jak někteří "vtipně" nazývali běžce padesátky :) se rozběhli celkem poklidným tempem. Kousek po startu, Bubo běhá sem a tam a fotí nasmívající se dav - moc se na ty fotky těším :) a doufám, že fotil i výhledy, protože se mi nechtělo vytahovat mobil a výhledy stály za to :)
Připojuji se k Veverkovi pražskému a cesta během povídání krásně ubíhá. Jenže pak nastávají mé oblíbené seběhy a to já se neudržím :) Užívám si (relativní) rychlosti, mozek se soustředí jen na terén, oči slzí ... toto mě fakt baví. V kopci mě samozřejmě zase všichni doženou a není to jen tím, že jsem malá a dělám krátké kroky :)
Ve výstupu na Vysokou se ke mně přidá "pan neznámý", který občas zabrouzdá na můj blog a za chvíli jsme nahoře, ani nevím jak. Děkuji! :)
Před Točníkem potkávám první závodníky v protisměru. První Aleš Palko, pak druhý, třetí .. třetí můj kolega Pepa! Skvělý! Nakopne mě to a upaluji na otočku. Pak mě ale udolává dlouhá táhlá asfaltka pod Vysokou. Ano, je super, že už nemusíme přes kopec, ale není to někdy lepší než ty táhlé asfaltky?
foto: Lukáš Budínský |
Jak přecházíme v nerovný terén, začínám cítit v levém lýtku píchání. Ale tak to se dá čekat, že čím dál, tím víc bude přibývat všelijakých bolístek. Toto píchání ale sílí a dost mi připomíná nedávné útrapy s nataženým úponem lýtka, ale toho druhého lýtka! Proč by mě mělo začít to stejné na druhé noze? Snažím se to nevnímat, ale už se přistihuji, jak občas zkřivím obličej, pak občas zakulhám, nakonec tomu začnu podvědomě úplně uhýbat a to není dobře. Určitě ne na pětadvacátém. Čekám, že se to rozběhá, ale je to pořád stejné. Ani lepší, ani horší.
Dalších 5 kilometrů bojuji s hlavou. Běží se mi jinak moc fajn, tempo mám pořád pěkné, ale to lýtko ... vím, jak to dopadlo minule, když jsem si myslela, že to rozběhám a odbelhala s tím 12km. Tady mě čekalo dalších 25. Mám rozběhaný Triexpert pohár, za dva týdny chci (moc chci!) běžet třicítku přes Králický Sněžník - říkal rozum. Přece to teď v půlce nezabalím, když tempo pořád udržím.. jen to prostě bude bolet - říkaly pocity. Jenže seběh do cíle třicítky rozhodnul. Už mi nešlo došlápnout. Představa, že se protrápím dalších 25 km a pak mě to vyřadí na bůhví jak dlouho z běhání úplně, rozhodla o tom, že jsem namířila do cíle.
Jakmile se tak stalo, spustily se mi slzy a nebýt mých milých kamarádek, které mě utěšovaly a tomu, jak trapně mi bylo, tak tam bulím jak želva doteď. To si nakrásno může člověk říkat, že udělal dobře, že toto je z dlouhodobého pohledu rozumné rozhodnutí, hlava je nastavená jinak, chtěla jsem běžet a bavilo mě to a užívala jsem si to a je mi teď prostě smutno a jsem zklamaná. Určitě je to nová, další zkušenost, která mi něco přinese, ale to možná pochopím až později.
Děkuji všem, co mě povzbuzovali ať na trati nebo pak v cíli a omlouvám se všem, co jsem se s nimi nestihla rozloučit. Snad příště na jiné akci. Nebo příště na Hrbu ... mám s ním teď nevyřízené účty ;-)