neděle 26. ledna 2014

Geovýběh

Geocachingem se bavíme už docela dlouho. Žádná mánie, spíš příjemné zpestření procházek. Nevím, jak to začalo, ale najednou se v posledních týdnech předháníme s partou přátel, kdo najde víc kešek (kdo neví o co jde --> geocaching.com)


A tak kamarád, jen co uspí dcerku, místo sezení u počítače, vyráží na noční lov. A my, jsme pro kešky a indície začali běhat. Nikdy předtím nás to nenapadlo. Přece jen to hledání člověka trochu zbrzdí a vyhodí z rytmu. Nicméně, jak se ukázalo, není to vůbec špatné zpestření tréninku. Najednou se dozvídám spoustu zajímavostí o místech, kudy běžně pobíhám. Například hromádka šutrů, přes kterou pravidelně klopýtám na jedné lesní cestě, jsou vlastně základy lestní chaty, která tu ještě před několika lety stála. Nebo jsem kousek zase od jiné cesty, objevila čistou studánku, kterou určitě v létě využiju. A tak bych mohla pokračovat.
Dnes se ale k běžeckému tréninku přidal další rozměr. Kdo keškuje, ví, že někdy je potřeba zjistit indície, než se dojde k finální krabce. To se pak hledají různé pomníčky, vývěsní štítky, sčítají se lampy nebo okna kostelů, aby se vyluštila finální souřadnice. Dnes jsme měli v plánu oběhnout šest takových míst, které jsem si chtěla vyfotit a pak v teple domova v klidu luštit. Jenže se mi vybil foťák. No přece nepoběžíme domů s prázdnou. A tak se k běžeckému tréninku přidal trénink na Alzheimra.


Rozdělili jsme si s D. kdo si bude co pamatovat. Já texty, on čísla. Pořád jsem si je opakovala a přidávala další a další. Byl z toho nesouvislý, téměř nezapamatovatelný text. Ale bylo potřeba, tuto informaci přenést domů. Úplně jsme spolu přestali mluvit a jak jsme se blížili, tak jsme tak zvyšovali tempo, že u domu už jsme skoro sprintovali. A ta úleva .... ta úleva, když jsem to pak doma, hned v předsíni, napsala na papír ...
Takže vyluštěno, zítra poběžíme krabky posbírat. Nejspíš se zase dostaneme na místa, která jsou na dosah a přesto pro nás neznámá. Jako třeba tato zapomenutá pamětní deska...

pondělí 13. ledna 2014

S Jobsem v hlavě

Fascinoval mě pán, co uběhl maraton a přitom upletl několik metrů dlouhou šálu. Netuším, jestli u toho ještě poslouchal muziku, ale tomu říkám panečku time management :) Já zatím stíhám u běhání jen číst. Má to ale jeden háček. Když se začtu, přestávám vnímat okolí. Není to jako u poslouchání muziky. Při té často vypnu mozek a nechávám se unášet rytmem. U knih nelze nevnímat. Nebo ano, ale to potom příliš nesvědčí o kvalitě čtiva. A tak se mi stalo, že jsem se zaposlouchala do Jobse a v klidu si běžela na křižovatce na červenou. A dost. Od té doby chodím s Jobsem na dráhu. Běháme spolu do zblbnutí dokola a nic mi nehrozí. Leda tak pozdní příchod domů :)

nikým nerušené stopy

Tuhle se mi vybila v mp3 baterka a tak jsem měla čas popřemýšlet nad paralelami, které na mě z knih vyskakují. To je mimochodem jedna z mála nevýhod audioknih, že nelze odložit text a přenést se do vlastních myšlenek ... aniž by člověk sundával rukavice a šmátral v kapsičce po tlačítku "pause". Myslela jsem na to, jak člověka ovlivní místo, kde žije. Bůhví, kde by byl Jobs, kdyby se jeho rodiče nestěhovali z místa na místo a on tak nepotkával ty správné lidi. Myslela jsem na to, jak nás každé nové prostředí utváří a jaký má na nás vliv a jak jsme my, nestěhovaví, o tato poznání ochuzeni. Mám za to, že to nemusí být ani stěhování desítky kilometrů daleko. Někdy se stačí přiblížit k lesu. Běhala bych, kdybych zůstala bydlet v centru města? Překonala bych pohledy těch navoněných v dress codu, na upachtěnou v elasťáčcích nebo se raději skryla do klimatizovaných fitcenter? A tak když mi psala kamarádka, co se zanedlouho stěhuje o pár kilometrů dál z města, že se jí vůbec nechce, napsala jsem jí: nezoufej, třeba tě čeká nový život :)

* dnes se mi rozbila mp3, tak bude Jobs chvíli u ledu
** dnes večer mi spadl iPhone do polévky ... husté, z cizrny ... pěkně se za ním za mého šoku zavřela hladinka ...  paralely zde nehledejte ... to je jen moje nešikovnost :)