sobota 31. října 2015

Jak jsem se neplánovaně ocitla na půlmaratonu

Říká se, že nejlepší jsou akce, které jsou neplánované a člověk si od nich nic neslibuje. A často je to pravda. Já jsem si v tomto případě ani nic slibovat nestihla. Kdepak bych tušila, když jsem před třemi dny psala minulý článek, že mým dalším tréninkem bude závod půlmaratonu. Ten se běžel ve Velkých Bílovicích v rámci prvního ročníku Vinařského maratonu. Pojala jsem ho běžecko-fotecky :) (Omluva lingvistům :) )




Toto je pan Kovařík. Nejstarší účastník maratonu. Zároveň je to pro něj v 69 letech první maraton. Běhat začal před třemi lety, protože ho zlobila noha :) Spousta lidí jeho věku by v této situaci pověsilo pohyb na hřebík. Pan Kovařík mi taky řekl, že jej do závodu nahecovali vnuci. Prý budou ve třídě jediní, jejichž děda uběhl maraton. Tomu říkám motivace! A že se budou mít čím chlubit!





Závod vedl přes Čejkovice. Tam se před vyhlášenými vinnými sklípky podávala dnes jen voda, čaj a jonťák. Nicméně často na nás místní pokřikovali, ať po závodě dojdeme oslavit.


Občerstvovačka v Čejkovicích

A to jsem já. Tedy kousek mě. Aby bylo vidět, že jsem tudy taky běžela :)


Já

Z Čejkovic pak trasa vedla mezi vinicemi. Svítilo sluníčko a byla to úžasná podívaná. Většina závodníků úplně zapomněla, že se běží do kopečka.





A toto je Martina. Kamarádka, jejíž kamarádka onemocněla a tak jsem se den před závodem rozhodla, že ji v tom samotnou nenechám a její nemocnou kamarádku jsem zastoupila. Bylo to dobré rozhodnutí. Martina stojí u motta ´Každý den máš šanci změnit svůj život´, které je zároveň jejím osobním. Za Martinou vykukují Vrbice. Jsme něco málo za polovinou tratě, na 12km.
V Modrých Horách, což je pět obcí v nejjižnějším cípu Moravy, nám nabízeli místní k občerstvení burčák. S díky jsem odmítla. Kadibudky po cestě nebyly :)









Z dálky na nás občas vykoukla kaplička Hradištěk. Tajně jsem doufala, že doběhneme až k ní, ale trasa půlmaratonu tuto skvostnou stavbičku vynechala. Tak jsem si ji odběhla alespoň vyfotit. Stálo mě to sice pár set metrů navíc, které za to ale stály :) Trasa maratonu vede přímo kolem ní, takže pro příští ročník mám o trase rozhodnuto.



Když jsme dobíhali zpět do Velkých Bílovic, čekalo nás hned zkraje uvítání pána v kroji. Chtěla jsem si jej vyfotit a tak přivolal ještě ´babku´. Ta když zjistila, že se má jít fotit, všeho nechala, popadla košík jako rekvizitu a vznikla z toho tato fotka :) Byli moc milí.


Byl to skvělý závod. Krom krásné atmosféry, vína, usměvavých organizátorek ze spolku Báječné ženy v běhu  jsme měli i luxusní počasí a už teď se těším na další ročník.

středa 28. října 2015

Chci zpátky svoji fyzičku! Zn.Hned! :)

Myslím, že kdybych sem dala copy&paste článku, který jsem napsala přesně před rokem, nikdo nic nepozná. Aniž bych viděla do budoucnosti, napsala jsem loni v podstatě takový univerzální zápisek. Je to fakt až trapný, jak se každý rok na podzim opakuju. Holt starého psa novým kouskům nenaučíš :D
 
Takže to zkrátím. Mé běžecké konto je v bankrotu, fyzička u dna. Po delším pobytu mimo republiku mi návrat do normálu zabral skoro měsíc ... než jsem srovnala věci rodinné, pracovní a společenské. Ale barevnost podzimu se už nedala déle ignorovat. Takže nazouvám tenisky a dle "manuálu" z předchozího roku, zahajuji zimní přípravu.

do tohoto koukám z kuchyně ...

Pravda, nemládneme a fyzička se nahazuje čím dál obtížněji. Zatím co se škrábeme s mužem do kopce, já sázím na vizualizici. Povídám mu, jak si představuji, že si běžím svých dvacet kiláčků - vzdálenost, která mi v tréninku nejvíc vyhovuje - a jak je mi dobře. Jak se mi krásně dýchá, tváře mám prokrvené, tělo drží rytmus ... Moje rozjímání přeruší jeho vizualizace, kde ho ohlodávají vrány někde na pěšině v lese. A jsem zas v háji :) K tomu nás míjí běžci, kteří jsou na tom s fyzičkou viditelně a slyšitelně lépe. Já ji chci taky, zpět, fyzičku jednu z(a)tracenou! Teď hned :)


Ale něco pozitivního se přece jen událo. Všichni pejskaři, opravdu všichni a bylo jich dnes mnoho, si drželi u nohy své psy, když jsme kolem nich probíhali. Hledala jsem si pro to nějaké vysvětlení, nějakou souvislost, ale na nic jsem nepřišla. Všem jsem alespoň nahlas poděkovala. Jen by mohli být trochu trpělivější a nechat nás kousek poodběhnout, než těsně za naším zadkem zakřičí na svého psa "Volno!" A nebo my budeme muset být rychlejší. Už se na to těším.

Takže ... už zase hrnem Brnem ... :)