neděle 30. prosince 2012

Včera, dnes a zítra :)

Den před koncem roku a já vyčítám svoje Garminy. No a kdy, když ne dnes, se podívat na celkový počet naběhaných kilometrů za tento rok ... údaj, kterému se moje oko poslední půlrok vyhýbá. A je to tu. 988km. Poslední letošní minicíl je na světě. Dnes si zaběhnu pro tisícovku.


Venku krásně svítí sluníčko, nikde živáčka a mně se hlavou honí myšlenky na uplynulý běžecký rok. Začal krásně - vybrali mě do PIM Women´s Challenge. Hned na to jsem absolvovala zimní závod 24hodin na Lysé hoře (LH24), ze kterého mi na stěně visí dokonce medaile. Pak jsem si zlepšila osobáky na všech tratích - Kbelská desítka 47:37, Pražský půlmaraton 1:44:34, Pražský maraton 3:43:58. Pak ale náhlá ztráta tatínka, která mě vyřadila na 3 měsíce ze života. Podzimní závody mi už nevyšly. V listopadu diagnóza srdečního problému. Konec závodění a zároveň začátek nové životní i běžecké etapy.


A co si přát a plánovat v novém roce? ... nějaké ty cíle už v hlavě mám. Ale jak nás školili, cíl musí být SMART. Snad to v mém případě platí:
S - specific - specifický - chci běhat a přežít :) Tudíž si budu hlídat tep pod 150, jak mám z kardiologie nařízeno. Vůbec mi nebude trapné přejít občas do chůze! Při společných výbězích se nebudu stydět říct si o zpomalení. Nebudu se předvádět a předbíhat do kopce víkendové cyklisty.
M - measurable - měřitelný - chci mít za rok touto dobou takovou fyzičku, že se budu moci přihlásit na nějaký ten běžecký podnik v roce příštím. Třeba absolvovat maraton v povolené tepové zóně v časové limitu.
A - achievable - dosažitelný - když budu pracovat na obecné vytrvalosti v kombinaci s všeobecnou fyzičkou, mělo by to být i přes nějaký ten handicap dosažitelné. To znamená běhat dlouhé pomalé výběhy a rozmělnit běh i do jiných sportů. Naučit se úsporný běžecký styl.
R - relevant - relevantní - ano, už mi jde jen o tu účast :)
T - time-bound - časově ohraničený - rok


Tak,  a je to venku. Ano, nedám si pokoj. Ano, a mám to zapotřebí :)

sobota 15. prosince 2012

Propršený závod

Loni jsme byli na tomto závodě  moc spokojeni. Domácí atmosféra, v cíli gulášek s pěti, a na památku triko přímo potištěné startovním číslem. Letos se běží ve směru Hodonín - Skalica a má být špatné počasí. Hned po příjezdu do Skalice nás taky profukuje ledový vítr. David, Vlado a Peter nasedají do autobusu, který sváží závodníky na start. Já mezi nimi letos bohužel nejsem, ale budu fotograf a podpůrný tým v jedné osobě. Po tom co kluci odjeli, mám 2.5 hodiny volno, než se tu objeví první závodníci.

Várnice plná svařáčku čeká na první závodníky

Procházím se po Skalici, ale za chvíli se do mě dává zima a zbaběle mizím v hlubinách nákupního centra. Venku mezitím začalo pršet. Kdybych byla na startu, tak mi to snad vadí míň, než teď, když chci fotit. A taky to s fotkama dopadlo špatně. Nevím, proč mě nenapadlo vzít si clonu. Jak jsem pořád šmudlala sklo objektivu, tak je ostrá snad každá desátá. Navíc mě neuvěřitelně zábly prsty.

Peter s radostí vbíhá do cíle :)

Naštěstí radost kluků v cíli mě zahřála :) A svařáček ještě víc :)

Teď už je to legrace :)
Kluci si pak dali ještě lokše s pečienkou. Kdybych věděla, že pečien jsou to játra, tak si dám taky, ale myslela jsem, že je to pečeně :) Nikdy jsem totiž neviděla bramborové placky s játry, tak mě to ani nenapadlo :)


Cestou zpět do Brna nás ještě jeden běžec požádal o svezení do Hodonína. Příjemně jsme povykládali. Pán byl nakonec organizátor běžecký závodů ve Zlíně, tak jsem slíbili, že na nějaký určitě přijedeme.

Dnes jsme sice děsně promrzli, v cíli byla místo guláše studená bageta a čísla na triku tentokrát nebyla vytištěná, ale atmosféra zůstala lidová a to je ta hlavní vzpomínka, která v člověku po závodě zůstane.

úterý 11. prosince 2012

První běžkování

Včera, při pohledu z okna, mě ovládla jediná myšlenka. Musím se dostat na běžky. A to rychle, než to zase roztaje. V posledních dvou letech je v Brně se sněhem potíž a to jsem si předloni koupila novou výbavičku :) Rychle jsem popřesouvala dnešní meetingy na odpoledne, nechala si schválit půl dne dovolené a těšila se na běžkování jak malé děcko na Ježíška. Večer mi dalo trochu práce zkompletovat vybavení, protože novou výbavičku nemám jen já, ale i David a starší dcera a ještě jsem si na ni nezvykla. SNS k SNS a NNN k NNN. S překvapením jsem zjistila, že (asi) na mých botách jsou ještě cedulky.


Ráno jsem vyprovodila mladší dítko do školy a mazala s nenamazanýma běžkama na nejbližší pole. Mám totiž model Nordic Cruising, který má pod patou vlnovky, takže netřeba mazat. Jede stejně pomalu do kopce jako z kopce. Ale alespoň nepodkluzuje :)
Pohled na zasněžené pole mi samovolně vyvolal na tváři úsměv. A první odpichy to jen umocnily. Jako blbec jsem se usmívala asi kilometr, než přišel první kopec a trochu ustoupila ta počáteční euforie.


Stopu přede mnou vysoustružily dvě osůbky (moje mamka s tchýňkou), ale protože se bojí sebemenší rychlosti, brzy jsem se oddělila a začala si vyjíždět okruh "na míru". Fascinovaně jsem hleděla na svoje lyže, které vlastně nebyly cestou z kopce vůbec vidět, jak projížděly hlubokým prašanem. Bylo to legrační, jak jsem tak jela ze svahu na neviditelných lyžích. Tak mě to bavilo, že jsem nakonec žádnou pořádnou stopu nevyjela, protože jsem z kopce jezdila pořád "po novým" a kochala se jízdou v prašanu.


Až jsem se nabažila počáteční radosti, začala jsem zkoušet správnou techniku, kterou jsem večer před usnutím studovala na you tube. Nebylo to jednoduchý. Respektive šlo to, ale jen když jsem jela mírně z kopce.
Dvě hoďky mi stačily na vyblbnutí a zítra budu pokračovat. Doma jsem si dala teplou sprchu a gulášek a víc než do práce, mě to táhlo do postele na šlofíka.

pátek 7. prosince 2012

Pořád je co objevovat

Posledních 14 dní jsem se pozorovala při různých sportech. Respektive pozorovala jsem svůj tep. Sebe pozorovat nemusím :) Nikdy mě nenapadlo přemýšlet, jaký mám asi tep při posilování, při plavání, při bruslení. Ale teď, když  se musím hlídat, tak si beru hrudní pás na všechny aktivity, abych si ujasnila, v čem mohu v klidu pokračovat a co je pro mě už velká zátěž. Možná ze sebe dělám zbytečně pacienta, ale chci mít jasno :)

horské štíty tepovky při bruslení

Nejideálněji se jeví plavání. Plavu tak pomalu, že se mi tep sotva zvedne. Na rychlejší plavání totiž nemám techniku, takže když se snažím, aby to trochu vypadalo, tak je z toho pro mě ideální aerobní aktivita.

Běhání je maličko horší. Ale dá se kombinovat s chůzí. Tuhle se mnou vyběhnul David a po chvíli jsem si připadala jak kdysi s naším psem (promiň Davi). Ten taky vždycky někam odběhl, na chvíli mi zmizel z očí, aby se pak z vyplazeným jazykem vrátil. David se sice nevrací s vyplazeným jazykem, ale zatím co já mám jen příjemně prokrvenou tvář, on je rudej jak rak. Aby taky ne. Já měla nakonec na hodinkách 8 a on za stejnou dobu 11 kilometrů :)

Taky jsem zkusila běhání na páse. Tempo je tam stabilní, člověk lehce udrží tep pod kontrolou. Zatím mých povolených 150 tepů stačí na rychlost 8,5 km/hod. Ale je to taková loudačka ... jestli se to o pásu dá říct.
Posilování je z hlediska tepu v pohodě. Tam se dostanu stěží přes 100. Zato tělíčko už odvyklo makat na strojích. Loni touto dobou jsem v přípravě na LH24 dávala třeba na nohy 3x50 a teď sotva utáhnu ve stejné zátěži 3x15. S tím musím něco udělat.

Rychlá chůze. Zdá se pro mě ideální, ale protože když už jdu ven, tak mizím někde v kopcích, tak abych udržela tep, musím tempo pořád přizpůsobovat a to mě nebaví.

Co mě ale šokovalo, bylo dnešní bruslení. I když vím, co je to za dřinu (jako malá jsem necelé 2 roky krasobruslila), nikdy bych neřekla, že mi tak rozhodí tepovku. Kroužení po stadionu v pohodě, ale jakmile zaberu a rozjedu se rychle, okamžitě mi letí tep až ke 190. Za strašně krátkou dobu. Poprvé jsem myslela, že mám nějak špatně nasazený pás, ale toto číslo se mi ukázalo ještě několikrát. Musím říct, že jsem z toho hodně smutná. Bruslit pomalu mě nebaví. Mimochodem .. už jste viděli, jak vypadá 12,86 km odbruslených na stadionu na výpise z GPS?

Když tak o tom přemýšlím, mám ráda dynamiku a potřebuji rychlost, aby mě sport uspokojoval. Běh, i když je pomalý, dá se vystřídat s rychlou chůzí. Ale bruslení s ničím nevystřídám. Uvidím, jak na tom budu v létě s kolečkovým bruslením. Tam mám přece jen z rychlosti respekt. Komplikovaná zlomenina zápěstí, mě z blbinek na bruslích docela vyléčila. A co lyže? Jak na tom budu s tepem na sjezdovce. Doufám, že aspoň tam si rychlost ještě užiju. Běžky, to bude asi stejná kategorie jako běh. A kolo ... to nedovedu odhadnout. Už si ani nepamatuji, kdy jsem na něm seděla naposled.

Jak vidno, pořád se mám na co těšit, pořád mě má co překvapit, pořád se mám co učit, čemu se přizpůsobovat, co objevovat. A to mě na tom životě baví.

sobota 24. listopadu 2012

Však ono se to poddá

Minulou neděli jsem ze skříně vyštrachala svoje totálně vybitý Garminy. Už si ani nevzpomínám, kdy jsem je měla naposledy. A hrudní pás? Tak ten ve skříni zahálel ještě dýl. Tak pojď kamaráde, teď budeme prý nerozlučná dvojka. Ze skříně na mě kouká spousta sportovního materiálu. Nemůžu se dočkat, až ho budu zase používat. Dnes mám v plánu vyzkoušet, co to pro mě znamená, držet se tempa do 150 tepů. Respektive co to bude za pohyb.
Kousek jsem šla, pak první přechod do klusu a už jsem přes 150. Zmírnila jsem na rychlost podobnou rychlé chůzi a tepovka se pomalu snížila na 140. Nedá mi to a na hodinky koukám každou půl minutu. Najednou jsem zjistila, že už nemusím klusat tak pomalu. Teď už je to docela jogging. Tak to by šlo :) Než přišel malý kopeček. Tam mi tepovka okamžitě vylítla zase nahoru. Ale o co jde ... přešla jsem chvíli do chůze a tak se mi to podařilo udržet tep na uzdě. Na lesní cestě to bylo fajn, ale nejhorší byla dlouhá asfaltová rovinka. Nejraději bych se pořádně rozběhla, ale místo toho se ploužím jak šnek. Levou ruku s hodinkama stále před očima. Potřebovala bych na ně nějaký udělátko, abych si za chvíli nevykroutila krk. Domů jsem se vrátila za necelou hodinu. Mých šest kilometrů mi trvalo rekordních 53:27. Průměr 8:26/km, ale co je nejdůležitější, průměr tepovky 148. Vydržela jsem to! Zítra jdu zas. Však ono se to poddá.


V pondělí jsme vymyslela jiný okruh. Trochu členitější. Z kopce budu mít přece jen tepovku nižší a možná se budu moct normálně rozběhnout. Taky jsem si dala první kilometr jen rychlou chůzí. A byla to výborná kombinace. Po rovince klus, do kopce rychlejší chůze a z kopce ... z kopce můžu normálně běžet. Páni jak já si to užívala se normálně rozběhnout! Neběhají se nějaký závody z kopce? A už to mám zase v hlavě ... závody ... kdy se mi to podaří z toho mozku vytěsnit ... Pondělní okruh 6,6 km mám za 53:11. Průměrná rychlost 7:49/km a tepovka ... tramtaradá ... průměr 140. Asi bych to neměla všechno takto počítat a fakt běhat jen tak, ale když já ty čísilka a tabulky miluju :)

Ve středu jsem si byla zaplavat, tam nic nepočítám. Respektive ano. Čas strávený v bazénu je ovlivněn tím, kdy dostanu první křeč. Trpím od dětství křečemi v chodidlech. Snad za to může krasobruslení, kde nám trenéři seděli na špičkách tak dlouho, než nás chytla křeč. Někdy se mi zkroutí ploska, někdy prsty, každopádně jakmile to přijde, tak musím z bazénu. Několikrát jsem zkusila chvíli přestat, protahovat, ale pak propnu špičku a začne to zas. A plavat s flexama ... už tak se snažím ze stylu žába přeučit na styl prsa.
Ve čtvrtek mi začala rýma. Ozvala se asi po třech letech. Že by se mnou ten náhlý sport tak zacvičil? To mě jenom utvrzuje v tom, že opravdu nemůžu naříkat nad rozlitým mlíkem, ale musím začít něco pořádně dělat.

neděle 9. září 2012

B7 u počítače

Letošní Beskydskou sedmičku - závod, na který jsem se strašně těšila - jsem minulý týden vzdala. Ne tak kvůli obavě z netrénovanosti, té tam snad ještě někde hluboko ve mě trocha je, ale proto, že mi tuto středu trhali osmičku. Zákrok nikterak banální, došlo na řezání a antibiotika a když jsem ve čtvrtek nebyla schopna vydržet bez analgetik, rozhodla jsem se svoji registraci nabídnout přes inzerát. Docela náhodou se našel vhodný náhradník a mně se ohromě ulevilo, že David nebude muset závod kvůli mně taky oželet.

Další triko do série za letošní rok bohužel nepřibyde :-(

Na jednu stranu se mi ulevilo, na druhou se stupňoval absťák. Začala jsem hltat informace o závodě, jako kdybych na něj měla skutečně jet. Projížděla jsem startovní listinu a za jmény si představovala konkrétní tváře, se kterými se letos nepozdravím. Po zjištění, že průběžné výsledky budu moct sledovat online, už mi nic nezabránilo přilepit se k počítači popřípadě mobilu a všechno to dění monitorovat. Vyslechla jsem si spoustu poznámek o maniakovi, závislákovi a podobně, ale byl to prostě můj způsob, jak se vyrovnat s tím, že TAM nejsem.
Všem svým kamarádům, kteří do tohoto závodu nastoupili a především všem, kteří došli až do cíle, strašně gratuluji a smekám před výkonem. Závod je to hodně tvrdý, ale ten pocit v cíli pak stojí za to. Můj absťák právě po tomto úžasném pocitu, začíná být neovladatelný. A tak mě napadá ... už Libor vyhlásil druhý ročník LH24? ;-)

pátek 31. srpna 2012

Jak to nešlo



Je to skoro dva měsíce, co jsem sem nic nenapsala. Je to skoro dva měsíce, co mě na dovolené daleko na jihu Itálie zastihla smutná zpráva, že mi umřel tatínek. Vyřizování pohřbu po telefonu, rychlý návrat domů, nemusím to asi víc rozepisovat…. Nicméně všechno to smutno kolem mi sebralo jakoukoliv energii vyběhnout. V kolika článcích jsem psala, jak je běh nejlepším lékem na všechny smutky světa a nakonec jsem svým slovům nedostála. Nešlo to. Nejvíc mě ale zaráželo, že mi běh nechybí. Jindy bych si neuměla tento stav vůbec představit. Tělo se odpočinku vůbec nebránilo. 


Podařilo se mi za tu dobu  co běhám, pár lidí k běhu taky přivést. A jeden takový človíček za mnou před čtrnácti dny přišel s tím, jestli bych se s ním nešla proběhnout. Skoro se styděl mi říct, že měsíc neběhal. A jak jsem se styděla já … 
A tak jsme druhé ráno vyběhli. Já raději bez hodinek, aby mě ta čísla zbytečně nestresovala. Před námi byl okruh 9 kilometrů a na prvním kopečku jsem nevěřila, že to celé uběhnu. Naštěstí můj parťák nikam nehnal, takže se nám to nakonec oběma podařilo. Odpoledne jsem se cítila jak maratonu. Akorát ta euforie tam nějak chyběla. Ba co, nedostavil se ani příliv endorfinů.
Za 3 dny jsem to zkusila znovu. Na mé staré známé trase, s Davidem, krátce po dešti. Vzduch byl čistý, ale mně se stejně moc dobře nedýchalo. Naštěstí asi po pěti kilometrech jsem chytla druhý dech a začalo mi to konečně trochu jít. Bylo z toho dalších 9 kilometrů a tentokrát i ten dobrý pocit.
Třetí výběh byl tuto středu. V rámci našeho kroužku v práci, který se nám během prázdnin jaksi rozpadl, jsme 3 mohykáni vyběhli na naši známou trasu. Ač s plným nosem (vrcholí mi alergie), běželo se mi o poznání lépe. A stejné to bylo i s pocitem po běhu. Dokonce mě přepadla myšlenka, jak jsem to tak dlouho mohla vydržet.
Nemám před sebou žádný závod. Beskydskou sedmičku jsem musela zabalit. Ne tak kvůli nedostatečné přípravě, ale čeká mě dva dny před závodem chirurgický zákrok v podobě vydlabání osmičky. Mým přáním je teď běhat si jen tak pro sebe a pro zábavu. Tak, jako tomu bylo na začátku. 

neděle 8. července 2012

Běhání po Budapešti

První dny prázdnin trávím v Budapešti. Nezavedla mě sem tentokrát cestovatelská touha, nýbrž Natálčiny závody. Do kufru si balím i běžeckou výbavičku a už se těším, jak budu běhat po nových trasách. Bazén je totiž na Margitině ostrově, což je relaxační zóna na Dunaji a my máme poblíž i ubytování.

Hned první den vstáváme s Davidem a Annette, která nás bude doprovázet na longboardu, v sedm ráno a vydáváme se směrem k řece. Krásná stezka po břehu Dunaje nás ale láká víc, než přeběh na ostrov.


Po levé straně obdivuji nádhernou budovu parlamentu, vpravo se nad námi tyčí rybářská bašta a hradní komplex. Krásné kulisy. Škoda jen, že je takové vedro. Už v sedm ráno je 25 stupňů a podivné dusno, které mi dovolí jen opravdu lehký klus. Ale nijak mi to vlastně ani nevadí. Nasávám atmosféru jiného města, koukám po okolí, dávám si pozor na cyklisty, kteří tady jezdí často mezi lidmi a často nebezpečně rychle a taky po očku pozoruji Annette, která si užívá svoji jízdu po prázdné, rovné a hladké stezce. Jsme ve velkoměstě, takže i když běžíme podél řeky, žádné malé rybářské lodičky a vytahování sítí s rybami, se nekoná. Ale jezdí tu už od rána velké výletní lodě, plné turistů. Celkový dojem trochu kazí všudypřítomní bezdomovci. Na každé druhé lavičce podél cesty někdo leží a vůbec se jich po Budapešti pohybuje překvapivě hodně. Taky čistota trochu zaostává. Koše jsou často přeplněné, ulice se zřejmě vůbec nezametají, prostě nepořádek tady moc neřeší. To neplatí ale o památkách a jejich bezprostředním okolí. Ale tam si zaběhneme jindy ....


Teď přibíháme k řetězovému mostu, ale zpátky se nám nikomu ještě nechce, tak běžíme dál. Míjíme jedno molo za druhým. Město se začíná probouzet a provoz na cyklostezce houstne. Taky je čím dál víc teplo. Otáčíme se a běžíme zpět k ostrovu. Bylo to jen něco přes pět kilometrů. Doma bych se to číslo pomalu styděla zapsat do tréninkového deníku, ale tady to má jiný rozměr. Je to prostě úplně jiných, neopakovatelných, 5 kilometrů.

středa 27. června 2012

Horká Olomouc

Ačkoliv venku panovalo vedro, půlmaraton v Olomouci mě nechával dlouho chladnou. V posledních týdnech jsem dávala přednost jiným činnostem než běhu a kupodivu mě to nijak nerozhodilo a z Brna jsem odjížděla úplně klidná. Situace se začala pomalu měnit, až když jsem při registraci a ve městě potkávala známé tváře. Čím víc se start blížil, tím víc jsem byla na sebe naštvaná, že jsem víc netrénovala.


Stojím kousek od startu a tak ani po výstřelu nestačím pořádně vnímat a hlavně vstřebat Vltavu. Je to úplně jiné než v Praze, ale obrovský aplaus diváků stačí na to, abych se svezla na rychlé vlně a přepálila začátek. První kilometry držím tempo těsně pod 5 minut na kilometr a bláhově si myslím, že ho udržím. Někde kolem šestého kilometru se koukám na hodinky a čas už se přehoupl přes 5 minut, ale nijak mi to nevadí. Užívám si běh, pozoruji běžce okolo, tleskám kapele a hlavně se usmívám na diváky. Jsou všude. Podél celé trasy neúnavně fandí. pokřikují, tleskají, pískají, zpívají, prostě vytváří parádní atmosféru.
Při běhu přes Smetanovy sady, což je asi nejhezčí úsek závodu, se tratě míjí a já vidím, jak malý kousek za mnou běží vodič na 1:50. Tak to zase ne ... mozek zbystří a dává impuls nohám, které neochotně zrychlí.
Vbíhám do druhého kola. Sluníčko se schovalo za domy a konečně začalo být příjemně. To ale nic nemění na tom, že se potím jak dveře od chlíva. Taky jsem vděčná za lahvičku s vodou, kterou si s sebou nesu. Dlouhá široká asfaltka je za mnou a opět vbíhám do Smetanových sadů. Divácká kulisa je opravdu vynikající, nenechá mě zpomalit. Zároveň ale už nemám sílu zrychlit. Držím si stále malý odstup od vodiče na 1:50, ale už je mi jasné, že pokud se nic nestane, tak mě nedožene. Závěrečná kostková dlažba je maso. Kotník se mi láme tu na jednu stranu, tu na druhou, noha zapadá do někdy příliš širokých mezer a já vyhlížím modrý koberec. Dnes sprintovat nebudu, není proč. Probíhám cílem v čase 1:48:38 a liju si zbytek vody z lahvičky na záda. Až později, když mi tuhnou záda a studí mě mokré kalhoty soudím, že to byla pěkná blbost. V tu chvíli mi to ale přišlo jako příjemné osvěžení. Berou mi čip, dostávám medaili a jdu se občerstvit. Rozkrojených pomerančů se nějak nemohu nasytit. Gratulace se všemi známými co cestou do a z šatny potkám a hurá domů.


Cestou k autu slyšíme zoufalé mňoukání. Už odpoledne jsme zde pomáhali vyprostit ze stromu kotě. Zatímco my se ho snažili sundat, ono se bránilo prskáním, tak jsme ho tam nechali. Teď už je ale večer a mňoukání se rozléhá po celé ulici. Jdu požádat partičku kluků co stojí opodál, jestli by nesundali ze stromu kotě. Kluci jdou ochotně do akce a za chvilku je kotě na zemi a peláší pryč. Neuběhne ani pár minut a zase je slyšet zoufalé mňoukání. Na to já nemám nervy. Volám městskou policii a odjíždím s lehčím svědomím, že nebožátko snad skončí v útulku.
A ještě jedna kuriozita. V neděli ráno si konečně pořádně prohlédnu medaili a nestačím se divit. Půlmaraton České Budějovice. Kde udělali pořadatelé z PIMu chybu? Píšu tuto kuriozitu na facebook a hned v úterý mi volá Martina, manažerka WCH, omlouvá se, a že mi tu pravou, zaslouženou medaili, dodatečně pošlou. Mít dvě medaile z jednoho závodu se mi ještě nepoštěstilo :) Co na tom, že jsou každá z jiného města :)

pátek 8. června 2012

9 běžců + koloběžka

Když jsem minule psala, že už zase běhám, bylo tím myšleno, že už MOHU běhat. Moc jsem tomu totiž nedala. Minulý týden chození po horách, v neděli výběh v rámci běžeckého kroužku, kdy jsem měla podle své kondičky pocit, jako bych začínala. Dokonce jsem neměla ani hodinky, protože byly dlouhodobě vybité ... to se mi už dlouho nestalo. Pak jsem četla všechny ty radostné zprávy ze Silvy a bylo mi líto, že jsem to letos zabalila a ani se nepokusila .... Tento týden byl ve znamení práce od rána do večera a k běhu jsem se dostala až ve čtvrtek. Byla jsem udýchaná po pár metrech a nechtěla věřit (již nabitým) hodinkám. Já snad vážně znovu začínám. Vrcholem byla poznámka Davida, který běžel se mnou, že už to moc pomaleji běžet nejde. O nic by nešlo, kdyby mě dnes, v pátek, nečekal organizovaný výběh v práci, který jsem měla vést v rámci zakončení World Environmental Week. Je to takové tradiční zakončení, kdy v pátek je dnem bez aut, myšleno tak, že většina zaměstnanců přijede na kole a ještě si střihne padesátku po okolí. Protože nemám kolo, přidala jsem k programu společný výběh.


Trasu jsem už dlouho dopředu naplánovala na odhadem 15 kilometrů, zato pěkně členitým terénem. Pozvánku mi akceptovali pouze dva kolegové, ale nakonec nás stálo na srazu 9 plus 1 koloběžkář. Na kola vyrazilo víc než 50 lidí. Ještě na prvním kopečku jsme je měli na dohled, ale pak už nám zmizeli z dohledu. Běželi jsme pohodovým tempem, nicméně těsně pod kopcem na Velkou Babu to chtěl jeden z kluků zabalit, což se mi podařilo naštěstí odvrátit. Demoralizovalo by to náš tým :) Výběh na Babu je výživný, zvláště když vláčíte koloběžku. Využila jsem toho a nikam se nehnala.

Martin, vybaven čepičkou proti dešti.
Nahoře už čekali kluci a taky začalo pršet.
Koloběžka byla do kopce brzdou, ale z kopce nás pěkně prohnala.

Seběh zpátky byl zajímavý, co chvíli jsem se ohlížela po koloběžce, zda nechytá na blatíčku smyk. Ale kdepak, vezl se na ní zkušený řidič :) Zato my ostatní jsem byli zaliskaní až na zádech. Po seběhnutí z kopce sice už nepršelo, ale přepadla nás žízeň. Nebo tak to alespoň říkali kluci, ale myslím si, že to spíš chtěli stočit do hospody a tak se taky stalo. Prý "co by to bylo za výlet bez hospody". A tak jsme zaběhli ke Křivé vrtuli a dali si pár deci malinovky a pak horko těžko rozbíhali ztuhlé nohy. Ale musela jsem jim dát za pravdu. Hospůdka přispěla k pohodovosti celé akce.

Malinovka v hospůdce U křivé vrtule

Nakonec trasa měřila necelých 14 kilometrů, ale to číslo v tomto případě není vůbec důležité. Důležité bylo, že to celé uběhli i dva hoši, kteří nedávno začali běhat a kterých dosud nejdelší běh činil 7 kilometrů. Že koloběžkář stíhal s námi a nevymlel se. Že jsme nikam nespěchali, nezávodili a užili pohodový běh. A že jsem se znovu nastartovala a teď už mě nic nezastaví v přípravě na Olomoucký půlmaraton, který se běží za 2 týdny.

pondělí 28. května 2012

Už zase běhám

Před týdnem jsem psala o podezření na únavovou zlomeninu a jako bych tím učinila noze zadost, začala se lepšit. Ale popořádku ... Jak jsem avizovala, v úterý jsem se vydala do posilovny. Týden klidu a pocit nakumulované energie měl za následek, že jsem si naložila stejnou porci závaží jako před měsícem, kdy jsem v posilovně byla naposledy. No a to mělo za následek, že jsem si brutálně namohla svaly. Hlavně vnitřní stehenní a břišní. Jestli maraton na mě nebyl co se týče chůze poznat, tak posilovna teda rozhodně ano. Ve středu jsem nebyla schopná dělat nic. Ale noha to ocenila. Taky určitě ocenila Wobenzym, který jsem začala polykat po hrstích (3x6 pilulek denně).

Ve čtvrtek ráno jsem šla darovat krev, víceméně teď proto, že mi přišla z transfuzky zpráva, že mě potřebují. Tedy tu moji krev. Byl to můj 10.odběr a tentokrát pro konkrétního pacienta, který už na moji dávku čekal. Strašně hřejivý pocit, že někomu mohu takto pomoci. Navíc číslo odběru bylo 7777, takže věřím, že to muselo být pro pacienta dobré znamení :) Odcházela jsem s bronzovou plaketou. A musím říct, že na tuto věc jsem mimořádně pyšná. Vlastně bych mohla napsat celý článek o tom, jak se někdo, kdo omdléval při pohledu na krev, stal držitelem Janského plakety :) Cesta to nebyla věru jednoduchá a na počátku bylo nutné nesmírné sebepřekonávání, dvakrát mě i poslali domů. Od toho jsem ale vytrvalec, abych to jen tak nevzdala :)


Ve čtvrtek se taky konal slavnostní Gala večer v Hiltonu, na kterém se předávaly ceny vítězným štafetám a týmům v PIM půlmaratonu a maratonu a taky se zde měl ukončit náš projekt Women´s Challenge. Vyrazila jsem spolu s kolegy z práce, kteří se umístili jako tým na 3. místě v půlmaratonu. S sebou si vzali naše firemní červené klobouky, díky nimž pak na sebe strhávali v sále velkou pozornost :) Celý večer v Hiltonu byl plný emocí. S holkama jsme nechaly udělat Milošovi velký dort s logem Běžecké školy, pak triko se společnou fotkou, které jsme podepsaly. Taky jsme mu každá pořídila na památku malou tenisečku. Martině, vedoucí projektu, jsme přinesly velkou kytku a hrneček s naší fotkou a to stejné Daně, přítelkyni Miloše, za to, že nám ho půjčovala a snášela ty naše obdivné výlevy směrem k němu :) V kabelce jsem měla dvě balení kapesníčků, to proto, kdybychom se nakonec nějak srdceryvně loučily, ale obešlo se to bez slz :) Věříme, že se budeme na různých akcích a závodech nadále potkávat.

Red Hat "A" a já :)
závěr Women´s Challenge

Celá galerie fotek z tohoto večera, jak ji zachytil jeden z mých kolegů je zde:
https://plus.google.com/photos/109135048700945724585/albums/5747002297170141905?banner=pwa&authkey=CO6nlsie2MvI2wE

Pátek jsem pak do večera doháněla práci a v sobotu mě čekala firemní eko vycházka "Red Hat čistí les". Spočívala v tom, že jsme dobrovolníci z práce vyrazili na předem určenou trasu podél potoka kousek od obory a vysbírávali jsme odpadky. A že jich bylo. Zároveň to byla taky zkouška mé nohy. Ta se začala ozývat až po nějakém třetím kilometru a velmi slabě. Poslechla jsem ji a zbytek odpoledne už jsem odpočívala.

Toto byl teprve začátek ...
V neděli mívám běžecký kroužek, což je oběhnutí kolečka o délce 8-9 km. Přišel jen Ondra, který začal běhat teprve nedávno, ale zatím co já jsem se 14 dní flákala, on potrénoval a sotva jsem mu stačila. Trasu jsme zkrátili na 5 km. Noha sice nebolela, ale nechci ji potvůrku dráždit. Má teď před sebou alespoň 100 kiláčků pochodování po Králičáku a Jeseníkách.

pondělí 21. května 2012

Když nožka bolí ...

Týden po maratonu a já jsem ještě nevyběhla. Ne, že bych snad nechtěla, naopak, ale bohužel to mám od ortopeda zakázáno. Ono by to totiž ani moc nešlo. Hned druhý den maratonu mě začala bolet noha. Respektive chodidlo, zespodu, na vnější straně a jen při došlapu. Prvně jsem to přičítala celkové únavě, ale v následujících dnech už tělo nevědělo, že nějaký maraton běželo, zato noha bolí pořád. Běhám už nějaký pátek a zranění taky bylo docela dost, abych poznala, že toto není běžná únava. Na omak to místo vůbec nebolí, ale jen při došlapu. Ráno to ještě docela jde, k večeru už mě bolest dost otravuje. Zašla jsem tedy ve čtvrtek za ortopedem.


Trošku mi vyčinil, že jsem tam nebyla téměř 2 roky, já tuto skutečnost beru naopak velmi pozitivně. Prohmatal mi nožku a nic nezjistil. Vyslovil však slova jako ostruha nebo únavová zlomenina. Na rentgen mě neposlal, prý se to ukáže nejdřív za 2-3 týdny. Mám si koupit podpatěnky a být v klidu. Přiznám se, že jsem měla po maratonu trochu energetický útlum, tak mi to vyhovovalo, ale teď už se mnou začíná být k nevydržení. Začala jsem brát homeopatika a zítra začnu polykat Wobenzym. O víkendu jsem na sportovním víkendu jen fotila a měla nohy hore, ale zítra mířím do posilovny, neb období klidu už mám dost. Jsem zvědavá, co se z toho vyvrbí, ale snad nic, protože jsou před náma prázdniny, léto, máme naplánováno plno akcí, závodů ... navíc příští týden mám dovču a vyrážím na přechod Králickýho Sněžníku. Tedy snad. SNAD!!!!

pondělí 14. května 2012

Maraton s požehnáním


Ráno se stavím na start a v hlavě mám jediný cíl. Doběhnout ve zdraví. Zaskočila jsem si totiž den před maratonem do kardio centra, které mělo v Expu svůj stánek. Na místě vám změří tlak, natočí EKG, zjistí hladinu cholesterolu. Výborný nápad toto kardio centrum, ovšem v případě, že máte výsledky v pořádku.  Když ale odcházíte s opačným výsledkem, není to den před startem optimální pocit. Naopak docela mě to vystrašilo. Teď už jsem ale plná pozitivních pocitů, které vytlačují černé myšlenky. Sluníčko hřeje, balónky letí k nebi, farář nám dává požehnání, přejeme si navzájem hodně štěstí.  Za chvíli už slyším libozvučné tóny Vltavy a se slzami v očích vybíhám. Tyto okamžiky se prostě neohrají. Naopak, mám pocit, že čím víckrát jsem toto zažila, tím víc si dovedu všímat a vnímat všechno kolem. Malé povzbuzení od rodiny krátce po startu a už plavu v řece těl a proud mě unáší do uliček Prahy. Běžím si pomalu a vůbec mi nevadí, že balonek s číslem 3:45, kterého jsem se původně chtěla držet, mi mizí v dálce. Kochám se atmosférou, diváky, přeběh přes Karlův most je sám o sobě velkým zážitkem. 


Někde na desátém kilometru potkávám Ivanu Pilařovou. Tuhle ženskou už dlouho obdivuji a teď mám konečně příležitost se s ní chvíli pobavit. Ivana se chystá letos do Austrálie, aby tak dokončila okruh všech kontinentů, na kterých běžela maraton. Držím jí palce a utíkám dál. Trasa vede centrem Prahy, kde je tradičně spousta diváků a to se běží samo. Vybíháme na nábřeží a já až teď nasazuji tempo, které bych si chtěla do konce závodu držet.  Na šestnáctém kilometru dobíhám vodiče s balónkem 3:45. Neúnavně všechny povzbuzuje, chválí, dělá legrácky a vytváří tak perfektní atmosféru. Skupina kolem něj je ale docela velká a protože co chvíli o někoho škobrtám a musím měnit délku kroku, raději je předbíhám.
O kousek dál běží Pavel Nedvěd, chvíli se přidávám a baví mě pozorovat ten mumraj kolem něj. Všichni ho fotí. Jak diváci na chodníku, tak běžci okolo. Vbíháme na nábřeží a cesta se zužuje, je tu těsno, tak se poroučím dál. Nemám ráda ty dlouhé úseky bez diváků na okraji Prahy. Dneska je to ale něco jiného. Dneska potkávám v protisměru plno známých tváří a co chvíli se s někým zdravíme, což mě hodně nakopává. 30 kilometrů mám za sebou, ani nevím jak. Ještě povzbuzení rodiny na smluveném místě, je mi fajn, mám pocit, že bych takto mohla běžet do nekonečna. 


Běžím stále stejným tempem, před sebou už jen osm kilometrů. V místech, kde nejsou kapely je slyšet jen oddychování a někdy už i sténání běžců okolo. Někteří přechází do chůze. Lhala bych, kdybych řekla, že mě nic nebolelo, ale protože v těchto místech člověk očekává obávanou krizi, tak na krizi to opravdu nebylo. Navíc za sebou čím dál zřetelněji slyším jásot a výkřiky, to jak nás dobíhá skupinka běžící na 3:45. Pro mě je to vzpruha a pohodlně se vezu na jejich vlně vpřed. A nejsem sama. Mám pocit, že všem běžcům okolo se najednou běží o mnoho lépe. Poslední kilometr. Vodič nás žene vpřed, nenechám se přemlouvat a ždímu ze sebe poslední zbytky sil. V Pařížské mě mohutně povzbuzuje rodina a já začínám být naměkko. Už je to tady. Diváci vytváří neuvěřitelnou atmosféru. Zvedám ruce k nebi a děkuji tomu nahoře, že je ke mně tak shovívavý. Gratulaci dostávám přímo od Carla Capalba. Nevím, čím jsem si to zasloužila nebo co jsem komu udělala, ale přichází ke mně moderátor s kameramanem a ptá se mě na momentální pocity. Copak toto se dá popsat? To se musí zažít. Slyším svůj hlas ze všech reproduktorů na náměstí, což urychluje moje vystřízlivění. Až teď si uvědomuji, jak moc jsem unavená, mám žízeň, chci si sednout, chci vidět svoji rodinu. 


Dostávám medaili, balím se do fólie a očima hledám ty moje. Našli mě i v té záplavě stříbrných fólií kolem. Objímám se s dcerami a věším svoji medaili na krk mamince. Dnes je navíc Den matek a toto je pro mě momentálně nejcennější dárek, kterým se jí mohu poděkovat.

neděle 13. května 2012

Než přišel maraton

Ještě než se vypíšu ze svých pocitů a zážitků z maratonu, který jsem nakonec dokončila v novém osobáčku (3:43:58), musím ještě zmínit pár okamžiků ze soboty, které mi zůstanou dlouho v paměti.


 Prvně jsme se sešly zase s holkama z Women´s Challenge, což je samo o sobě vždycky nesmírně příjemné, protože se mezi náma vytvořily moc hezké vazby, spojené jedním fenoménem, jménem běh. V sobotu jsme se ale sešly i s Ivanou Sekyrovou, nesmírně skromnou osobou a já jsem byla strašně ráda, že jsem jí mohla i já, mezi tou spoustou dalších, popřát k postupu na olympiádu.



V 15 h nás Miloš jednu po druhé volal na pódium, aby nám všem položil jednu otázku: Jaké to je, dostat se do Women´s Challenge. Na pódium jsem šla první, ale mluvila jsem poslední. To, co jsem chtěla říct, řekly už holky přede mnou a tak jsem se snažila na poslední chvíli sumarizovat myšlenky a říct něco, co ještě nikdo nezmínil. A to byla účast na projektu pomoci Lize vozíčkářů. Tohoto počinu, který iniciovala Martina si nesmírně cením, protože mě hodně naplňuje být takto prospěšná a tak jsem měla velkou radost, když se kasička začala plnit penězi, které jsme se rozhodly přispět. Měla to být 1Kč za 1km odběhaný v přípravě na maraton. Ale myslím, že jsme si každá těch kilometrů trochu přidaly :-)  Kasičku převzal zástupce Ligy vozíčkářů a vše bylo tak dojemné, že jsem měla strašnou husinu a slzy v očích.


Dostaly jsme pak každá kytičku a když jsme slézaly z pódia, přepadl mě smutek, že náš projekt je už skoro u konce. Ale jak jsem psala dneska holkám v mailu, bála jsem se zbytečně. Spojuje nás běh a běh přece koncem projektu nekončí. Věřím, že se budeme dál potkávat a podporovat na různých dalších akcích a závodech.

Večer jsme se ještě některé z nás potkaly u Katky a abychom nervozitě nedaly šanci, uvařily jsme si k večeři maratonské nudle, aby se nám druhý den dobře běželo.

středa 9. května 2012

Někdo si pěkně čeká a někdo už to má za sebou


Zatím co já mám svůj maraton před sebou a teď pilně odpočívám, manžel si běhá po světě. A to doslova. Minulou neděli se totiž proběhl po německé půdě a to dokonce v maratonském závodě, kde startoval jako jediný Čech. A takto se mu běželo ....


I letos, stejně jako v předešlých dvou letech, jsem se na přelomu dubna a května vypravil na závod do malého německého města Sankt Wendel. Pravděpodobně jste o něm nikdy neslyšeli, ale pro mě tento výběr není náhodný. V Sankt Wendel, který leží v Sársku poblíž hranic s Francií, má sídlo hlavní partner těchto běžeckých závodů, který je zároveň mým zaměstnavatelem. Každý rok se tedy na Globus Marathonu schází skupina běžců z poboček firmy v Německu, Rusku a Česku. Letos nás bylo okolo 170, ale z ČR jen pět. Není to ale úplně malý závod. Běží okolo 300 maratonců, tisícovka půlmaratonců a další stovky lidí ve štafetách. Ani obsazení není úplně špatné. Čelo tvoří Keňané z projektu run2gether s maratonskými časy okolo 2:15.



Z Brna je to do dějiště závodů přes 800 km. V sobotu mě vyzvedávají kolegové z Opavy a pokračujeme do Prahy, kde se sejdeme se zbytkem výpravy. Z Prahy vyjíždíme v poledne, ještě dnes je potřeba do sedmi večer vyzvednout čísla. Díky tomu, že rychlost na většině úseků dálnic v Německu je neomezená, se nám to daří. Čtvrt hodiny před zavřením zastavujeme před budovou, kde probíhá výdej startovní tašek. Ve velkém stanu už probíhá pasta party. Velká porce těstovin mi jako večeře stačí, zapíjíme pšeničným pivem a jdeme brzy spát.



Oproti loňsku pořadatelé upravili trať i organizaci. Maratonci startují v devět hodin ráno společně s prvními běžci štafet. Po dvou hodinách, kdy už má velká část maratonců první kolo za sebou, na trať vyráží závodníci, kteří běží půlku. Hotel kde jsme ubytovaní je tak 200 m od startu, takže se v klidu převlékám už na pokoji. Ráno ještě absolvujeme společné focení s kolegy z ostatních zemí v prostoru, který tvoří zázemí pro běžce z naší firmy. Vlastní toitoiky, občerstvení, úschovna zavazadel. Trasa vede oproti předchozím ročníkům více přímo ulicemi městečka, divácká kulisa je tradičně vynikající. Krátce po startu jsem se připojil ke skupince, která běžela s vodiči na 3:45. Po pár kilometrech jsem si kontroloval tempo na svých hodinkách a zjistil, že běžíme asi o něco rychleji, než jsem si sám vypočítal, že bychom měli. V tomto pocitu mě utvrdil vodič běžící na konci naší skupinky. Přiběhl ke svému kolegovi vpředu a informoval jej, že běží moc rychle, že musíme zpomalit. Pomalejší tempo nám vydrželo asi půl kilometru. Říkám si, podle čeho ten člověk běží?  Odpověď přichází okolo 15. kilometru. Na kraji cesty stojí cyklista a podává našemu vodiči Garminy. Asi je zapomněl a běžel jen tak podle pocitu. Trochu zpomalujeme a tak od poloviny závodu jsme na správném tempu. 
Místní obyvatelé událost prožívají a nadšeně fandí. Na číslech máme vytištěná jména, občas od neznámých lidí slyším pokřik David toll, David los nebo podobné výkřiky. S takovou podporou se mi daří držet stejné tempo i do stoupání. V hlavě jsem měl zafixovaný, že se běží v podstatě po rovině, ale trať mě překvapila, kumulované převýšení bylo nakonec 460 m.  Na občerstvovačkách se podává i cola, její střídání s čistou vodou mi vyhovuje víc než ionťák. Běží se mi bezvadně, necítím žádný problém, nic mě nebolí. Kluci, kteří si zvolili půlmaraton, si před startem dělali legraci, říkali, abych se jim tam moc nepletl až mě budou předbíhat. Zatím se nic takového neděje. Až okolo 35. km mě předbíhá jeden z nich. Mám pocit, že bych mohl ještě zrychlit, ale bojím se, aby to nebylo příliš brzy. Pořád běžím se stejnou skupinou běžců na stanovený čas. S díky odmítám lízátko z hroznového cukru a vodu, kterou nabízí jedna paní na soukromé občerstvovačce  zřízené před svým domem. Pět kiláků do cíle, není na co čekat, zrychluju. Kupodivu se mě nesnaží nikdo z naší skupinky držet. Daří se mi předbíhat i některé půlmaratonce, v cílové rovince se snažím hnán diváky sprintovat i když to tak asi nevypadá. Je z toho výsledný čas 3:42.34. Pro mě dobrý. Z Čechů jsem byl jediný, kdo běžel maraton, tak z toho bylo alespoň takové malinkaté vítězství v kategorii zemí :-)